Rozhodnutí NS

26 Cdo 1432/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/27/2019
Spisová značka:26 Cdo 1432/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.1432.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Společenství vlastníků jednotek
Ručení
Dobré mravy
Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 3705/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 1432/2019-215


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně České spořitelny, a.s., se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, IČO: 45244782, proti žalovaným 1/ E. L. a 2/ M. L., oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Antonínem Stanislavem, Ph.D., advokátem se sídlem Trutnov, Bulharská 66, o zaplacení částky 251.135,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 108 C 30/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 47 Co 186/2018-160, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaní (jež mají ve společném jmění manželů bytovou jednotku nacházející se v domě, v němž vzniklo Společenství vlastníků jednotek XY – dále jen „dům“ a „Společenství“) zaplatili (společně a nerozdílně) částku 251.135,86 Kč z titulu zákonného ručení vlastníků jednotek (ve smyslu § 13 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“) za závazek Společenství jako dlužníka vyplývající pro něj ze smlouvy o úvěru č. 11489/11/LCD, jíž uzavřelo dne 16. listopadu 2011 s žalobkyní jako věřitelkou (dále jen „Smlouva o úvěru“).

Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. května 2018, č. j. 108 C 30/2014-107, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 251.135,86 Kč (v tam uvedených splátkách a pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť i jedné z nich) s tím, že jejich povinnost zanikne v rozsahu, v němž bude žalobkyni plnit z titulu Smlouvy o úvěru Společenství; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 47 Co 186/2018-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně písemně vyjádřila, není přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“). Je tomu tak proto, že odvolací soud vyřešil (záporně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit, jedinou účinně nastolenou právní otázku, zda výkon práva, realizovaný žalobou podanou v této věci, odporuje dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále opět jen „obč. zák.“/, podle něhož je třeba posuzovat práva a povinnosti účastníků i v současné době, tj. po 1. lednu 2014 /viz § 3073 větu první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů/).


Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.

V projednávané věci – i přes okolnosti zdůrazňované v dovolání – odvolací soud vymezil hypotézu ustanovení § 3 odst. 1 o.s.ř. v intencích shora citované judikatury, při posouzení věci podle citovaného ustanovení vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, jeho úvaha odpovídá takto zjištěným skutečnostem, nepostrádá ani logické závěry z nich plynoucí a není tedy v tomto směru zjevně nepřiměřená.

K dovolacímu přezkumu byla dále předložena otázka, zda „v případě, kdy se hlavní závazkový vztah řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ObchZ“), a podle ust. § 261 odst. 4 ObchZ by se tímto zákonem měl řídit i akcesorický ručitelský závazek, který však vznikl ze zákona (spadajícího mezi předpisy práva občanského) a ručitelem je spotřebitel, lze na daný ručitelský závazek aplikovat ust. § 549 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013“. Na vyřešení takto postavené otázky však napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá. Zde je zapotřebí připomenout, že podle § 549 obč. zák. platilo, že ručitel může odepřít plnění, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem. V posuzovaném případě (vzhledem k obsahu spisu) však dovolatelé ani netvrdili (tím méně prokázali) okolnosti rozhodné pro závěr, že uplatněná pohledávka nemůže být splněna (uspokojena) Společenstvím, natož okolnosti rozhodné pro závěr, že takovou nemožnost zavinila samotná žalobkyně (okolnosti, které dovolatelé v průběhu řízení uplatnili s odkazem na citované ustanovení /k tomu viz zejména protokol o jednání na č. l. 105 a 106 spisu/, nemají pro jeho použití v daném sporu žádnou vypovídací hodnotu, neboť se vztahují k čerpání úvěru Společenstvím, tj. k závazku věřitele (zde žalobkyně), že na požádání dlužníka (zde Společenství) poskytne v jeho prospěch prostředky do určité částky, a nikoli k závazku Společenství (jako dlužníka) poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky /srov. § 497 ObchZ/, tedy k závazku, za jehož splnění /uspokojení/ odpovídají dovolatelé – v poměru, který odpovídá velikosti jejich spoluvlastnického podílu na společných částech domu – z titulu zákonného ručení ve smyslu § 13 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb.). Za tohoto stavu je tudíž bezpředmětné zabývat se předestřenou hmotněprávní otázkou, neboť i kdyby byla zodpovězena kladně, jak prosazují dovolatelé, na správnost celkového závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o důvodnosti uplatněného nároku by to nemělo žádný vliv.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalobkyně nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalobkyně nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 27. 8. 2019


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu