Rozhodnutí NS

8 Tdo 414/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/12/2019
Spisová značka:8 Tdo 414/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.414.2019.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedbalost vědomá
Obecné ohrožení úmyslné
Pomoc k trestnému činu
Úmysl nepřímý
Dotčené předpisy:§ 272 odst. 1,2 písm. c) tr. zákoníku
§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/09/2019
I.ÚS 2964/19
I.ÚS 2964/19
JUDr. Jaroslav Fenyk
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 414/2019-1353


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání obviněného J. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 4 Tmo 20/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 49 Tm 1/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudem pro mládež, ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 49 Tm 1 /2018, byl obviněný J. H. uznán vinným pomocí ke zločinu obecného ohrožení podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle § 272 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu (trestním opatření) spoluobviněných J. B. a mladistvého AAAAA (pseudonym) a podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění J. B., J. H. i mladistvý AAAAA odvolání. Obvinění J. B. a J. H. brojili proti správnosti výroku o vině, jakož i všem na něj navazujícím výrokům, mladistvý AAAAA napadl výrok o uloženém trestním opatření. Odvolání v neprospěch obviněného J. H. směřující proti výroku o trestu podal i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 4 Tmo 20/2018, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného mladistvého AAAAA napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného mladistvého částečně zrušil, a to ve výroku o trestním opatření. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o uložení trestního opatření tomuto obviněnému mladistvému (dále jen „mladistvý“). V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce a obviněných J. B. a J. H. zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně spáchali obviněný J. B. zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, mladistvý AAAAA provinění obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a J. H. pomoc ke zločinu obecného ohrožení podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku tím, že poté, co obviněný J. B. v přesně nezjištěné době, nejpozději však dne 22. 7. 2017, pojal úmysl zapálit historický dřevěný kostel Božího těla v XY, nejprve přes sociální sítě oslovil obviněného J. H. a dohodl se s ním, že mu jmenovaný dne 1. 8. 2017 bude k dispozici jako řidič se svým osobním motorovým vozidlem, aniž by mu sdělil své úmysly, načež v přesně nezjištěné době seznámil se svým plánem uskutečnit žhářský útok mladistvého AAAAA, se kterým se pak domluvil, že zapálení kostela provedou společně,

kdy takto se obvinění J. B., mladistvý AAAAA a J. H. dne 1. 8. 2017 ve večerních hodinách sešli v restauraci C. ve XY, odkud společně odjeli vozidlem tovární značky Peugeot 206, RZ XY, které řídil J. H., k HM Tesco na ulici XY ve XY, kde J. H. na základě společné dohody zakoupil mimo jiné 3 ks trychtýřů za účelem usnadnění natankování benzínu do předem připravených PET lahví, které zajistili J. B. a mladistvý AAAAA, načež se společně vozidlem J. H. v době kolem 22:39 hodin přemístili k čerpací stanici pohonných hmot ÖMV na ulici XY ve XY, kde mladistvý AAAAA do čtyř PET lahví natankoval celkem 6.47 l benzínu Natural 95, který uhradil dílem ze svých, dílem z finančních prostředků, které mu za tím účelem poskytl J. B., kdy nejpozději poté J. B. sdělil J. H., že pojedou do obce XY u XY, přičemž jej seznámil také se záměrem zapálit místní dřevěný kostel, přičemž J. H. je pak odvezl ke kostelu Božího těla v XY a tímto fakticky umožnil vlastní realizaci žhářského útoku, kdy následně v době kolem 24:00 hodin podle předchozí dohody vystoupil z vozidla mladistvého AAAAA a přenesl k východní obvodové stěně kostela čtyři PET lahve naplněné benzínem, tři z nich položil ke stěně kostela, polil je benzínem ze čtvrté láhve a poté za pomoci svého plynového zapalovače zapálil tuto čtvrtou láhev a pohodil ji k ostatním a ty vzplály, což bezprostředně vedlo ke vzniku požáru kostela, načež poté se vrátil do vozidla a všichni tři společně opět z místa odjeli, aniž by učinili cokoli k zamezení šíření požáru či k minimalizaci škod,

kdy tímto jednáním, v jehož důsledku došlo i přes hasební zásah hasičů Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje k totálnímu shoření kostela, způsobili celkovou škodu ve výši nejméně 20 479 399 Kč, která je blíže konkretizována ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 4 Tmo 20/2018, podal obviněný J. H. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a vytkl také existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

5. Obviněný předně označil za nesprávný závěr o zavinění, konkrétně o tom, že věděl o záměru spoluobviněných zapálit kostel a že jim v úmyslu nepřímém pomohl tento záměr realizovat. Polemizoval se skutkovým zjištěním, kdy se měl dozvědět o záměru spoluobviněných zapálit předmětný kostel. Uváděl, že nejdříve nevěděl, co další dva obvinění zamýšleli, a následně, když se v autě tito dva obvinění bavili o zapálení kostela, tak jim nevěřil. Podle dovolatele však soudy nižších stupňů nezvážily to, že uvedl, že se rozhovoru svých spoluobviněných o zapálení kostela smál a nebral je vážně. Připomněl, že o záměru spoluobviněných se dozvěděl až ve voze těsně předtím, než mu byl sdělen cíl. Jako důvod nákupu benzinu uvedl svou představu o tom, že jej spoluobvinění potřebovali do sekačky či jiného vozidla. Z hlediska závěru o úmyslu je podle jeho názoru rovněž podstatné, že spáchání trestného činu oznámil policejnímu orgánu, přičemž jako chybu soudu nalézacímu vytýká, že tuto skutečnost nebral v úvahu při formulaci právního závěru o formě zavinění obviněného. Měl za to, že základní skutkové zjištění, podle něhož věděl o záměru obou dalších obviněných a k jeho realizaci jim pomohl tím, že je odvezl na místo činu, je postaveno na velmi vratkých argumentech. Dovolatel opakovaně připomínal, že se odvolací soud nevypořádal s jeho poukazem na subjektivní hodnocení všech stávajících informací, zejména pokud jde o to, co mu sdělil spoluobviněný J. B., apod. V tomto smyslu připomněl, jakým způsobem jej hodnotil znalec z oboru psychologie. Žádný ze soudů však nekonfrontoval znalecké závěry s námitkou dovolatele, že informace signalizující možnost spáchání trestného činu nebral vážně, ani se k ní jinak nevyjadřoval a nehodnotil ji. Podle obviněného se za stávající důkazní situace měla aplikovat zásada in dubio pro reo. Nezpochybňoval, že nákup hořlavých látek měl být v daném kontextu znepokojivý a signalizovat nebezpečí, přičemž obviněný měl ukončit s danými osobami jakoukoliv součinnost, avšak pro rozhodnutí ve věci není důležité, jak se měl obviněný z opatrnosti chovat, ale zda měl v úmyslu svým spoluobviněným pomoci realizovat jejich záměr. Nalézací soud vycházel rovněž z komunikace obviněného J. H. a J. B. na sociálních sítích, přičemž podle obviněného měl soud při interpretaci této konverzace brát v úvahu i emotikony, které byly součástí konverzace a které vyjadřovaly emocionální stav, a tedy to, co chtěl odesílatel zprávy podat a jak ji vnímal. Podle obviněného je z textu a emotikonů uvedených zpráv naprosto patrné, že tato komunikace byla ze strany obviněného vedena s nadsázkou a zjevně nevážně. Soudy nižších stupňů se tedy měly podle jeho názoru takto vedenou konverzací včetně emotikonů zabývat, přičemž pouhé dílčí vnímání této komunikace způsobuje extrémní rozpor mezi důkazy a jejich hodnocením. Hodnocení důkazů tak bylo provedeno v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. Rovněž upozornil na to, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami obviněného, reagoval na ně pouze teoreticky. Obviněný dále kladl otázku, zda lze za úmyslné jednání považovat takové jednání, při němž jednající spíše intuitivně dovozuje možnou ilegálnost toho, čeho by se měl zúčastnit. Na závěr pouze poznamenal, že nechtěl páchat žádnou trestnou činnost a zapalovat kostel, pouze nebral vážně svého kamaráda, přičemž za takovou chybu se zdá trest odnětí svobody v trvání osmi let hrubě nepřiměřený.

6. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Ostravě.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného nejprve rekapituloval obsah dovolání obviněného a připomněl důvody, pro které lze dovolání podat podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu ke skutkovým závěrům soudů nižších stupňů ve věci obviněného uvedl, že zde nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

8. K hodnocení subjektivní stránky dovolatelem uvedl, že toto je hrubě zjednodušující, neboť pomíjí průběh skutkového děje a postupně se zvyšující kvalitu jeho vědomostí o jednání spoluobviněných. Z tohoto hlediska lze podle názoru státního zástupce připustit, že obviněný mohl z lehkomyslnosti přistoupit na požadavek o odvoz spoluobviněných, nedomýšleje všechny možné důsledky, třebaže sám vnímal, že nepůjde o jednání legální. Suma informací, kterých se obviněnému v průběhu rozvoje skutkového děje dostávalo, v průběhu času narůstala, což nutně ve vědomí obviněného muselo indikovat, že původně snad jako silácké řeči se jevící záměry spoluobviněných se počínají nebezpečně blížit realizaci. Z hlediska posouzení vědomostní složky zavinění obviněného lze považovat za jako zcela zásadní moment nákup benzinu do celkem čtyř plastových lahví. Tato nepochybně prokázaná okolnost v kontextu s předchozími zmínkami spoluobviněných o zapálení kostela již bez jakýchkoli zřejmých pochybností implikuje, že obviněný musel jako se zcela reálnou počítat s možností, že skutečně dojde ke žhářskému útoku. Rovněž konkrétní popojíždění s vozidlem v závislosti na pohybu případných svědků v bezprostředním okolí kostela svědčí o jeho vědomosti o tom, že k dříve uvažovanému útoku spoluobviněných na kostel skutečně dojde, když takto si zjevně počínal proto, aby jejich přítomnost poblíž místa činu nebyla nápadná. Pokud jde o posouzení volní stránky jednání obviněného, je z jeho (prokázaného) chování patrné, že své angažmá na noční cestě do obce XY nikdy neukončil. Nikdy ani nedal najevo svůj nesouhlas se záměrem hlavních pachatelů, ani se jim nepokusil jakkoli v činu zabránit a v cestě ke zvolenému cíli v XY i nadále pokračoval. Jak vyplývá z ustálených judikatorních hledisek, na zachování subjektivní stránky jednání pachatele je třeba v případě absence jeho doznání třeba usuzovat na konkrétní prokázané projevy jeho vůle navenek. Z tohoto hlediska lze ze soudy zjištěných okolností dovodit, že obviněný svým vlastním chováním projevil své vnitřní kladné stanovisko k jednání hlavních pachatelů. Podle státního zástupce nelze v žádném případě hovořit o pouhé lehkomyslnosti či snad pouhém spoléhání se na to, že ke spáchání trestného činu (provinění) nedojde, neboť nebyla zjištěna žádná konkrétní okolnost, která by takové možnosti nasvědčovala. Státní zástupce tak měl za to, že závěr soudů o naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu ve formě pomoci ke zločinu obecného ohrožení podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je z výše uvedených důvodů správný a zákonu odpovídající.

9. Dále se vyjadřoval k jednotlivým námitkám. Podle názoru státního zástupce není jakkoli dotčen závěr o subjektivní stránce přisouzeného jednání dovolatele skutečností, že to byl právě dovolatel, kdo učinil o daném trestném činu oznámení. Jakkoli jde o významnou polehčující okolnost, nelze přehlédnout, že tak obviněný učinil až poté, kdy významná historická kulturní památka lehla popelem. K oznámení činu mohlo obviněného vést pozdní uvědomění si rozsahu a následků činu, k němuž pomáhal. To lze však považovat za skutečnost nikoli výjimečnou a nikterak zpochybňující zavinění ve vztahu k předchozímu trestnému jednání. O absenci úmyslného zavinění na straně obviněného nesvědčí bez dalšího ani jím zdůrazňované aspekty nadsázky v zajištěné komunikaci. Státní zástupce zopakoval, že tato komunikace zachycuje rané fáze zasvěcování dovolatele do záměru hlavních pachatelů, což však opět nijak nezpochybňuje skutečnost, že původní tušení obviněného, postupem doby dostávalo reálnější obrysy, až se stalo naprostou jistotou. Z tohoto hlediska nelze považovat za nedostatek rozhodnutí soudů, pokud výslovně nerozebíraly možný relativizující význam tzv. emotikonů běžných v elektronické komunikaci současné doby.

10. Pokud jde o výhrady obviněného ve vztahu k odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, měl státní zástupce za to, že dovolání koliduje s mezemi dovolacích námitek ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. Obviněný tedy polemizoval s obsahem odůvodnění napadeného rozsudku. Podle názoru státního zástupce však nijak zasaženo do práva obviněného na zachování zásad spravedlivého procesu nebylo.

11. Pokud obviněný ve svém dovolání v podstatě jen letmo zmínil údajně „hrubě nepřiměřený“ trest, výslovně zmínil, že nejde o dovolací námitku. Státní zástupce pro úplnost uvedl, že pokud by za takovou námitku tato výhrada považována byla, je nutné uvést, že námitky proti výroku o trestu je třeba zásadně uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný nejenže neuplatnil, ale v jeho případě zjevně ani dán není. Takový dovolací důvod pak nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

12. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání

14. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

16. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 27., 28., str. 26 až 28 rozsudku nalézacího soudu, bod 20., str. 12 až 13 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Ničeho jim nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidlo in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Nelze opomenout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

18. Obviněný extrémní rozpor spatřoval v učinění závěru, že věděl o záměru spoluobviněných zapálit historický dřevěný kostel Božího těla v XY a že jim v úmyslu nepřímém pomohl tento záměr realizovat tím, že je na místo činu odvezl svým autem. V této souvislosti opakoval svoji obhajobu, že dílem nevěděl, co spoluobvinění zamýšlejí, a když se později v autě bavili o zapálení kostela, nevěřil jim, nebral je vážně. Že měl důvod nebrat jejich komunikaci a sdělení vážně, dokládá podle jeho mínění i jeho předchozí komunikace s obviněným J. B. na sociálních sítích, jejíž součástí jsou piktografické znaky (emotikony), které jsou významné z hlediska hodnocení celkového kontextu komunikace. Proto také posléze nebral vážně ani další sdělení o zapálení kostela. Soudům nižších stupňů v této souvislosti vytýkal, že se nezabývaly hodnocením vlivu emotikonů použitých dovolatelem na chápání smyslu a vážnosti jím zasílaných zpráv, proto jsou jejich závěry ohledně významu této komunikace neúplné. S takovou argumentací však nelze souhlasit. S ohledem na obsah námitek obviněného je třeba opakovaně připomenout, že důkazy v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. je třeba hodnotit nejen samostatně, ale i v jejich souhrnu. Lze dozajista připustit, že dovolatel si nepředstavoval plánované ilegální jednání s takovou závažností, jakou v konečné podobě mělo, již po pouhé konverzaci s J. B. prostřednictvím zpráv. Skutečnost, zda byla konverzace mezi obviněným J. H. a J. B. (č. l. 442 až 454) myšlena vážně, ale není pro relevantní závěr o zavinění obviněného určující a Nejvyšší soud v této souvislosti sdílí názor státního zástupce, že za nedostatek rozhodnutí soudů nelze považovat absenci rozboru komunikace (včetně tzv. emotikonů) a dílčího vnímání její vážnosti. Nelze totiž odhlížet od dalších provedených důkazů, konkrétně výpovědí samotného obviněného J. H. (č. l. 85 až 92), obviněného J. B. (č. l. 67 až 73), které byly v hlavním líčení čteny v souladu s § 207 odst. 2 tr. ř., i výpovědi mladistvého AAAAA. Ze všech těchto výpovědí vyplynulo, že obviněný J. H. se dostavil na smluvené místo, a to do restaurace C., kde vyzvedl spoluobviněné J. B. a mladistvého AAAAA. V případě, že by předmětnou konverzaci vážně nebral, jen těžko by se podle ní dostavil na smluvené místo. Sdělení obviněných, že jejich záměrem je zapálení kostela, nemohl obviněný J. H. zlehčovat a nebrat je vážně, když už původně tušil, že se bude jednat o ilegální činnost, jak sám uváděl i v předmětné konverzaci, a dozvěděl-li se posléze o záměru zapálit kostel, byla již informace pro něj úplná. Obviněným tvrzené pochybnosti o vážnosti záměru J. B. zapálit kostel, vyvracejí jeho konkrétní poznatky o naplnění PET lahví benzínem, naložení PET lahví do automobilu a v neposlední řadě i skutečnost, že to byl on sám, kdo zadal do navigace jako cíl cesty XY, kam v noci dojeli ke kostelu s nachystaným benzinem v PET lahvích, přičemž dovolatel, jako řidič, popojížděl autem kolem kostela a schovával se před projíždějícím autem a cyklistou a čekal, až se u kostela nebude nikdo nacházet. Jakkoliv lze připustit, že vědomost obviněného J. H. o vážnosti záměru J. B. zapálit kostel se vyvíjela postupně v čase, tedy od první konverzace obsahující informace, z nichž vyplývalo, že J. B. chtěl od obviněného poskytnutí pomoci ke spáchání v té době nespecifikované ilegální činnosti, získání benzinu, přes sdělení informace ohledně zapálení kostela, zadání cíle do navigace, kterým byl kostel v XY, a skrývání vozidla u kostela před kolemjedoucími, nelze jako logický a odpovídající celkové situaci přijmout závěr, že by obviněnému nejpozději při cestě ke kostelu v XY nebyl skutečný a sdělený záměr J. B. zjevný. Nelze opomenout ani skutečnost, že intelektová výkonnost obviněného byla znalkyní z oboru psychologie PhDr. Helenou Khulovou shledána v pásmu lehkého nadprůměru. Nelze tedy uvěřit obviněnému, že z dostupných informací a skutečností nevyvodil vážnost J. B. zapálit kostel, z čehož vyvozoval i svou nevědomost o tom, že mu zavezením na místo činu a odvozem z místa činu pomůže takový trestný čin spáchat.

19. Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu, uplatněného důvodu dovolání a obsahu dovolání obviněného je, posuzováno s jistou benevolencí, významné, zda skutek obviněného popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu obsahuje dostatečně konkrétní vyjádření zákonných znaků pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, konkrétně jeho subjektivní stránky.

20. Je vhodné připomenout, že zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu, kterou se podle § 138 tr. zákoníku rozumí škoda nejméně ve výši 5 000 000 Kč. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně života nebo zdraví lidí anebo zájem na ochraně cizího majetku.

21. Podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). Pomoc z hlediska subjektivní stránky předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi.

22. Podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

23. Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená). Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva.

24. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestník zákoník v § 15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. § 110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Toto ustanovení není „kompletní“ definicí srozumění, ale má podstatný význam pro řešení otázky, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem. Tuto „částečnou“ definici srozumění u eventuálního úmyslu, která se snaží vyřešit spodní hranici srozumění, pokud jde o jeho odlišení od vědomé nedbalosti, si vynutily potřeby praxe. Pojem srozumění v dosavadním pojetí do značné míry selhával při posuzování lhostejnosti. Tímto přístupem je srozumění nejen odlišeno od přímého úmyslu, kdy pachatel učinil poruchu či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem přímo vlastním účelem svého jednání nebo nutným důsledkem takového jednání směřujícího k jinému cíli, ale na druhé straně i od vědomé nedbalosti. Při vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí [srov. § 16 odst. 1 písm. a)]. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti, ale ani se zabraňujícími okolnostmi (důvody) ve vztahu k následku, které jsou rozhodné pro nepřímý (eventuální úmysl), kde se ve shora uvedených souvislostech zvažuje, zda pachatel počítal či nepočítal s konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Naproti tomu při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn.

25. Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Bezvýznamné jsou představy a vůle pachatele před činem nebo po něm. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

26. Z výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a jeho odůvodnění vyplývá, že soud spatřoval v jednání obviněného J. H. pomoc ke spáchání zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, poněvadž umožnil jinému, aby úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal cizí majetek v nebezpečí velkého rozsahu tím, že zapříčinil požár, a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu. Jde-li o formu zavinění, shledal úmysl nepřímý podle § 15 písm. b) tr. zákoníku.

27. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahují konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují jak volní, tak i vědomostní složku zavinění jakožto subjektivní stránky účastnictví ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zmíněnému zločinu. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu J. B. nejprve kontaktoval obviněného J. H. prostřednictvím sociálních sítí, přičemž od něj vyžadoval pomoc v podobě odvozu vozidlem na blíže nespecifikované místo v XY. Z obsahu konverzace vyplývá, že obviněný J. H. počítal s tím, že půjde o nelegální činnost, čemuž nasvědčovala i výše slíbené odměny. Obviněný J. H. se kritického dne sešel s obviněným J. B. i mladistvým AAAAA v restauraci a společně odjeli automobilem řízeným obviněným J. H. nejprve zakoupit 3 kusy trychtýřů a pak k čerpací stanici a do PET lahví napustili benzin. Nejpozději v této chvíli, po opatření hořlavé látky byl obviněný J. H. spoluobviněným J. B. seznámen se záměrem J. B. a mladistvého AAAAA zapálit kostel v XY, přičemž obviněný J. H. své spoluobviněné poté, co byl s tímto záměrem seznámen, na místo činu odvezl. Skutečnost, že obviněný J. H. věděl a musel vědět, že spoluobvinění skutečně a tedy vážně zamýšlejí zapálit kostel, že nejde jen o „silná slova“ či žert, je pak zjevná nejen z toho, že mu to J. B. výslovně sdělil, ale nepřímo to dokládají i další okolnosti případu. Obviněný J. H. už dopředu tušil, že J. B. od něj vyžaduje pomoc ke spáchání ilegální činnosti, jak vyplynulo z textové konverzace mezi těmito osobami, nezanedbatelná je v této souvislosti dále skutečnost, že po cestě ke kostelu obstarali nákup benzinu do celkem čtyř PET lahví, a mozaiku událostí dotváří i fakt, že při dojezdu ke kostelu se vyhýbali kolemjedoucím vozidlům a cyklistům a čekali, až se kolem kostela nebude nikdo nacházet.

28. Jestliže tedy obviněný věděl, že účelem, za kterým spoluobvinění J. B. a mladistvý AAAAA chtěli být dovezeni ke kostelu v XY, bylo zapálení kostela, a i přesto je na požadované místo přivezl a společně z místa činu odjeli, zřetelně tak projevil své vnitřní kladné stanovisko k jednání hlavních pachatelů. Dovolatel nikdy nedal najevo svůj nesouhlas se záměrem a jednáním hlavních pachatelů, žádným způsobem se ani nesnažil je od jimi pojatého záměru odradit a zabránit jim v cestě ke kostelu v XY, sám z navigace zjistil trasu a dovezl je tam. Zřejmé je tak jeho srozumění s tím, že v důsledku jeho pomoci, tedy dovezení spoluobviněných ke kostelu, může dojít k ohrožení zájmu na ochraně cizího majetku, v daném případě historického kostela, což svědčí pro závěr, že obviněný J. H. čin spáchal ve smyslu § 15 písm. b) tr. zákoníku ve srozumění s relevantním trestněprávním následkem. Nelze tak přisvědčit implicitně vzneseným výhradám dovolatele, že za úmyslné jednání bylo pokládáno jednání, při němž spíše intuitivně dovozoval možnou ilegálnost toho, čeho se měl účastnit. Nevěcná je v daných souvislostech také otázka, zda lze považovat za úmyslné jednání, pokud podezřelý tuší, že by jednání, kterého by se měl dopustit, mohlo být nezákonné, tedy že by tímto jednáním mohl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, případně měl tušit, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a byl s tím srozuměn. O takovou situaci v případě obviněného J. H. vůbec nešlo. Vědomostní složka úmyslu eventuálního byla totiž v jeho případě vyvozována až od okamžiku, kdy k případným nejasným konturám o nelegálnosti činnosti přistoupily další okolnosti, tedy obstarání benzinu do PET lahví a explicitní seznámení s úmyslem hlavního pachatele spáchat konkrétní trestný čin, které se zřetelem ke všem souvislostem nebylo možné nebrat vážně. Pokud jde o námitku obviněného, že z okolností případu, např. ze skutečnosti, že následující den oznámil policejnímu orgánu spáchání trestného činu, vyplývá, že se trestné činnosti, zapálení kostela, dopustit nechtěl, pak je třeba připomenout, že soudy nižších stupňů bylo shledáno, že obviněný se předmětného jednání dopustil v úmyslu nepřímém, který nevyžaduje chtění spáchat určitý trestný čin jako úmysl přímý podle § 15 písm. a) tr. zákoníku, avšak vyžaduje se srozumění pachatele s možnou poruchou či ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem. Stran závěru o úmyslném zavinění je skutečnost, že obviněný následující den oznámil policejnímu orgánu spáchání projednávaného činu, bezvýznamná, neboť se jedná o jednání po spáchání činu, které nijak nereflektuje jeho záměry před spácháním dané trestné činnosti. Skutečnost, že obviněný trestnou činnost oznámil, může vypovídat o jeho následném postoji k trestné činnosti, který svědčí o jisté sebereflexi, což je okolnost jistě významná při úvahách o druhu a výměře trestu (tak ji také soud prvního stupně vyhodnotil). Z provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění sice vyplývá, že obviněný prvoplánově nepojal záměr páchat trestnou činnost, avšak přestože věděl, že spoluobvinění J. B. a mladistvý AAAAA měli v úmyslu zapálit kostel, k realizaci tohoto úmyslu jim aktivně pomohl, ať už z důvodů ziskuchtivých, když mu za odvoz J. B. slíbil 4 000 Kč, či z důvodů spočívajících v podlehnutí vlivu přítele, zde nepatřičné vrstevnické konformitě a celkově navozené situační atmosféře, a musel tak být smířen s možnými trestněprávně relevantními následky takového jednání. Okolnosti případu zřetelně vylučují možnost reálně uvažovat z hlediska zavinění o nedbalosti, byť vědomé.

29. Podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů správně shledaly, že obviněný naplnil po subjektivní stránce znaky účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil v úmyslu eventuálním podle § 15 písm. b) tr. zákoníku.

30. Zmínil-li dovolatel závěrem, že za „chybu“, které se dopustil, poněvadž nechtěl zapalovat žádný kostel, nechtěl páchat žádnou protiprávní činnost a jeho jedinou vinou bylo, že nebral vážně to, čemu se v případě osob jeho věku říká „svalnaté řeči“, mu byl uložen trest hrubě nepřiměřený, sám vysvětlil, že nejde o další dovolací argument, jen o připomínku. Nejvyšší soud pouze pro úplnost ve shodě se státním zástupcem k této připomínce poznamenává, že co se týče výroku o trestu, za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39 až § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná a dovolatel takovou námitku součástí své dovolací argumentace ani neučinil.

31. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 6. 2019

                              JUDr. Věra Kůrková
                              předsedkyně senátu