Rozhodnutí NS

33 Cdo 4377/2008

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/30/2010
Spisová značka:33 Cdo 4377/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4377.2008.2
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Smluvní pokuta
Dotčené předpisy:§ 544 obč. zák.
§ 39 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

33 Cdo 4377/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Loděnice Lipno s.r.o. (dříve Aukční síň Piaristická s.r.o.) se sídlem v Českých Budějovicích, Piaristická 22/8, zastoupené JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Piaristická 22/8, proti žalovanému R. T., t. č. neznámého pobytu, o zaplacení 186.798,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 27/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. dubna 2008, č. j. 8 Co 238/2008-62, ve znění opravného usnesení ze dne 7. srpna 2008, č. j. 8 Co 238/2008-76, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. dubna 2008 č. j. 8 Co 238/2008-62, ve znění opravného usnesení ze dne 7. srpna 2008, č. j. 8 Co 238/2008-76, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. října 2007, č. j. 23 C 27/2007-47, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 287.498,50 Kč představující nesplacenou půjčku ve výši 100.000,- Kč, sjednané úroky za dobu od 7. 10. 2005 do 7. 11. 2005 ve výši 700,- Kč a dohodnutou smluvní pokutu ve výši 0,5% denně z půjčené částky za dobu od 7. 11. 2005 do 13. 11. 2006. Vzal za prokázané, že žalobkyně předala žalovanému 100.000,- Kč, které se žalovaný zavázal včetně dohodnutého úroku vrátit do 7. 11. 2005. Tento závazek smluvní strany zajistily pro případ prodlení s úhradou půjčené částky v dohodnuté lhůtě smluvní pokutou ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení. Žalovaný svůj závazek dosud nesplnil a žalobkyni vzniklo právo na vrácení půjčky, zaplacení dohodnutého úroku a smluvní pokuty za dobu od 7. 11. 2005 do 13. 11. 2006. Ujednání o smluvní pokutě soud prvního stupně posoudil jako platné, neboť neodporuje dobrým mravům.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. dubna 2008, č. j. 8 Co 238/2008-62, ve znění opravného usnesení ze dne 7. srpna 2008, č. j. 8 Co 238/2008-76, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o částce 186.798,50 Kč tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,5% z dlužné částky denně za odporující dobrým mravům a tudíž jako neplatné podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Svůj závěr o absolutní neplatnosti odůvodnil tím, že smluvní pokuta zajišťující peněžité plnění musí být v rozumné relaci k výši zajišťovaného plnění. V souzené věci ovšem smluvní pokuta toto kritérium nesplňuje, neboť skoro dvojnásobně převyšuje půjčenou částku.




V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), při označení dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jelikož smluvní pokuta nebyla sjednána ve výši 180% ročně z dlužné částky, ale denní sazbou ve výši 0,5% z nezaplacené částky, přičemž takovou výši navrhl sám žalovaný. Nesprávné právní posouzení věci, tj. naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., spatřuje v nesprávném výkladu § 39 obč. zák. ve vazbě na § 544 obč. zák., neboť odvolací soud při řešení souladu sjednané smluvní pokuty s dobrými mravy se omezil jen na pouhé poměření její dospělé (absolutní) výše s hodnotou zajištěné pohledávky. Nezohlednil přitom veškeré okolnosti dané věci. Zároveň vznáší výhrady vůči rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. předložil žalobce dovolacímu přezkumu posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné podle § 39 obč. zák., jelikož odporuje dobrým mravům.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše smluvní pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Odvolací soud dovodil, že ujednání o smluvní pokutě, sjednané pro případ prodlení s vrácením částky 100.000,- Kč půjčené na dobu jednoho měsíce procentní sazbou 0,5% za každý den prodlení, je neplatným ujednáním, neboť odporuje dobrým mravům.




Aby byl právní úkon podle § 39 obč. zák. považován za příčí se dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v § 544 až § 558 obč. zák. a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku.

Mezi účastníky sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a slouží k dostatečnému zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout. V posuzované věci byla konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou žalovaný nedostál povinnosti, kterou sám smluvně převzal. Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně závisí na době, po kterou dlužník svou povinnost zajištěnou smluvní pokutou neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty tak nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.

Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení je s ohledem ke všem okolnostem případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě proto není neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Ostatně dovolací soud již v řadě svých rozhodnutích dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze považovat za přiměřenou, a proto i v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. srpna 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 675, ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněné v Souboru pod č. C 2801, ze dne 27. července 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000). Žalovaný se nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohl zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost vrátit půjčenou částku splnil v co nejkratší době.

Z řečeného plyne, že žalobci se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost právního posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1, § 39 a § 544 obč. zák.).

Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení [§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první a § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2010


JUDr. Václav Duda, v. r.

předseda senátu