Rozhodnutí NS

8 Tz 15/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/20/2015
Spisová značka:8 Tz 15/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:8.TZ.15.2015.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dokazování
Hodnocení důkazů
Pokus trestného činu
Rekognice
Vražda
Dotčené předpisy:§ 269 odst. 2 tr. ř.
§ 270 odst. 1 tr. ř.
§ 275 odst. 3 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tz 15/2015-55
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného L. N. proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, a rozhodl takto:

I.

Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2, § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a to v neprospěch obviněného.
    Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
    23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, zrušuje. Současně se zrušuje i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 9 T 12/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

    Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


    II.

    Podle § 275 odst. 3 tr. ř. se obviněný L. N. do vazby nebere.

    Odůvodnění:

    Ministryně spravedlnosti České republiky (dále jen „ministryně spravedlnosti“, příp. „stěžovatelka“) podala u Nejvyššího soudu podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněného L. N. (dále převážně jen „obviněný“) stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014.

    Stěžovatelka tak učinila na základě obsáhlého podnětu jednoho z obhájců obviněného a v odůvodnění svého podání uvedla, že obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 9 T 12/2013, uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že

    „dne 21. 2. 2013 v přesně nezjištěné době mezi 16.55 hod. – 17.05 hod., v ulici P. L., H. v P., K. kraj, v prostorách kadeřnictví provozovaného poškozenou L. B. s přímým úmyslem ji usmrtit, a získat tak majetkový prospěch, s rozmyslem, který spočíval v obstarání si zbraně, a to tupého předmětu, fyzicky napadl poškozenou L. B. nejméně 6 opakovanými údery značné intenzity rozpůleným polenem do oblasti vlasové části hlavy, kdy tímto jednáním poškozené způsobil mnohočetná tupá poranění hlavy – četné tržně zhmožděné rány v temenních a týlních krajinách oboustranně a v pravé spánkové krajině, pod kterými se nacházely vpáčené tříštivé zlomeniny lební klenby, plošná ložiska krvácení do prostoru pod tvrdou lební plenou nad oběma týlními laloky mozku a drobná povrchní ložiska zhmoždění mozkové tkáně v obou týlních a pravém temenním, spánkovém a čelním laloku mozku a tržně zhmožděnou ránu dolní části pravého ušního boltce, kdy tato poranění vedla k bezprostřednímu ohrožení života poškozené, vyžadovala urgentní chirurgické ošetření a následnou zdravotnickou péči ve Fakultní nemocnici v H. K., poté obžalovaný místo svého jednání prohledal, odcizil peněženku poškozené, v níž se nacházely osobní doklady, finanční hotovost a tržba kadeřnictví v celkové částce nejméně 10.000,- Kč, když po činu těžce poraněnou a na životě ohroženou poškozenou, která si s ohledem ke svému zdravotnímu stavu nebyla schopna zajistit nutnou lékařskou péči, uzamkl v prostoru kadeřnictví a z místa činu odešel, kdy pouze shodou náhod dne 21. 2. 2013 v době okolo 18.15 hod. byla poškozená L. B. nalezena svým synem, který jí zajistil lékařskou péči“.

    Za toto jednání mu soud prvního stupně uložil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 16 roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené L. B. částku 79.890 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR částku 235.243 Kč.

    K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 13 roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou.

    K tomu je vhodné dodat (byť to ministryně spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona výslovně neuvedla), že v dané věci nešlo o první meritorní rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové totiž uznal obviněného vinným výše popsaným skutkem již původním rozsudkem ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 9 T 12/2013, kdy mu při stejné právní kvalifikaci uložil identický trest a shodně rozhodl i o povinnosti obviněného nahradit poškozeným způsobenou škodu. Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání usnesením ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 8 To 15/2014, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí tehdy mimo jiné uvedl, že „… vznikla důvodná pochybnost o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a že k jejímu odstranění bude nutné doplnění dokazování“, a nalézacímu soudu uložil doplnit dokazování „znaleckým posudkem znalce oftalmologa“, který obhajoba nově předložila v odvolacím řízení.

    Stejně tak je třeba pro úplnost dodat, že obviněný po právní moci odsuzujícího rozsudku podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, dovolání, které sice formálně opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky jej však odůvodnil tvrzením o existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Podané dovolání ovšem vzal zpět ještě před tím, než Nejvyšší soud stačil o něm rozhodnout, což vzal předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265g odst. 1 tr. ř. na vědomí usnesením ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1397/2014.

    Podle ministryně spravedlnosti Vrchní soud v Praze svým v pořadí druhým rozhodnutím (tj. rozsudkem ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014) porušil zákon v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2, § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného.

    Stěžovatelka poté, co citovala zákonná znění právě uvedených ustanovení trestního řádu, dodala, že postupem obou výše jmenovaných soudů byl obviněný zkrácen na svém právu na obhajobu, když soudy neprovedly podstatné důkazy mající zásadní vliv na zjištěný skutkový stav a při svém rozhodnutí o vině obviněného vycházely pouze z vlastních, pro vinu obviněného účelově dovozovaných domněnek a teorií, které jsou ovšem v rozporu se skutečným obsahem jednotlivých důkazů, jako jsou výpovědi jednotlivých svědků, protokol o ohledání místa činu, a stejně tak i se závěry znaleckých posudků, které byly obviněným těmto soudům jako důkazy předloženy v průběhu trestního řízení.

    V navazující argumentaci ministryně spravedlnosti nejprve obecně uvedla, že v daném případě byly v trestním řízení zajištěny a provedeny jednotlivé důkazy, jež svým obsahem, jenž je třeba posoudit skutečně objektivně při hodnocení vzájemných souvislostí s jejich zařazením například na časovou osu průběhu jednotlivých událostí a dějů, které ve svém důsledku svědčí ve prospěch obviněného a nemohou tak ani při sebevětší snaze soudů být skutečně objektivním podkladem pro jejich rozhodnutí o vině a trestu tak, aby bylo nepochybné, že se žalovaného skutku dopustil právě obviněný. Rozhodnutí soudů jsou tak v extrémním rozporu se skutečně zjištěným stavem a byla učiněna v důkazní nouzi, pokud se jedná o prokázání viny obviněného, kdy ani jeden jediný přímý důkaz nesvědčí pro závěr, na jehož podkladě by mohlo být rozhodnuto o nepochybné vině obviněného, a nepřímé důkazy netvoří žádný ucelený řetězec, aby bylo možné s největší možnou jistotou dospět k závěru, že pachatelem je právě obviněný, jak to má na mysli trestní řád.

    Ministryně spravedlnosti následně poukázala na konkrétní skutečnosti z průběhu dokazování u soudu nalézacího i u soudu odvolacího a na extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, když v podrobnostech uvedla (viz dále až na stranu 10):

    Oba soudy nižších stupňů svá rozhodnutí o vině obviněného shodně odůvodnily tak, že po provedených důkazech došly k závěru, že se skutek stal a pachatelem tohoto jednání musel být obviněný a nikdo jiný, a že mají za to, že obhajoba obviněného byla jednoznačně vyvrácena a jeho vina potvrzena především výpovědí poškozené L. B. (dále převážně jen „poškozená“), která je v souladu s výpovědí svědkyně P. Š. V této souvislosti je třeba citovat z obsahu napadeného rozsudku soudu prvního stupně z výpovědi svědkyně L. B.: „Jedná se zvláště o výpověď poškozené L. B., která kromě jiného jednoznačně potvrdila, že jejím posledním obslouženým zákazníkem byl dne 21. 2. 2013 chlapec ve věku asi 10 let, který odešel okolo 16.45 hod. spolu s matkou. Po tomto chlapci přišel do jejího kadeřnictví muž, který ji žádal o ostříhání, ona jej odmítla a tímto mužem byla ihned po odmítnutí napadena způsobem, který je ve výroku rozsudku popsán. Tento muž, který byl mladšího vzezření, přišel v době kolem 16.55 hodin. Jelikož tato svědkyně opakovaně potvrdila, že mezi chlapcem a útočníkem žádná jiná osoba do kadeřnictví nevstoupila a sám obžalovaný vypověděl, že chlapce viděl odcházet z kadeřnictví, je jednoznačné, že pachatelem byl právě obžalovaný, který byl osobou, která do kadeřnictví po tomto hochovi vstoupila. V mezidobí zde dle vyjádření svědkyně nikdo nebyl“.

    K výpovědím poškozené jako důkazu, o nějž soudy především opírají svá rozhodnutí o vině obviněného, je v prvé řadě nutné namítnout, že šlo o výpovědi, které měly od počátku rozvíjející se charakter, neboť poškozená se v podstatných okolnostech postupně rozcházela oproti předešlým výpovědím.

    Obviněný s ohledem na závažnost poranění hlavy poškozené předložil soudu prvního stupně i soudu odvolacímu znalecké posudky, a to znalecký posudek prof. MUDr. Karla Urbánka, CSc., který je soudním znalcem v oboru neurologie a v tomto oboru je uznávanou kapacitou. Tento znalec jednoznačně došel k závěru, že poškozená v důsledku svého rozsáhlého zranění hlavy způsobeného napadením utrpěla ztrátu krátkodobé paměti (amnézii), kdy si v důsledku toho nepamatuje to, co bezprostředně předcházelo jejímu zranění. K tomuto znaleckému posudku obviněný předložil odvolacímu soudu ústavní znalecký posudek Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (dále převážně jen „ústavní znalecký posudek“), a to z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie, odvětví klinická psychologie a odvětví neurologie. Tento ústavně znalecký posudek jednoznačně dává za pravdu soudnímu znalci prof. MUDr. Karlu Urbánkovi, CSc., kdy se znalec z odvětví neurologie rovněž vyjadřuje tak, že při tak rozsáhlém zranění hlavy se u poškozených vyskytuje téměř vždy amnézie, kdy tito poškození nejsou schopni reprodukovat to, co se stalo bezprostředně před zraněním, či bezprostředně poté, co utrpěli zranění. Znalci v této souvislosti jednoznačně odůvodňovali své závěry o ztrátě paměti poškozené.

    V souvislosti s popisem napadení ze strany poškozené je nutné zdůraznit výrazné rozpory mezi její výpovědí a zajištěnými důkazy na místě činu při ohledání ze strany Policie České republiky (dále jen „Policie ČR“). Na místě činu byly zajištěny ulámané nehty poškozené, zadokumentovány krevní stopy, utržená náušnice poškozené a další stopy, které jsou v hrubém rozporu s výpovědí poškozené a jejím popisem napadení. Policie při ohledání místa činu zajistila po místnosti různě rozmístěné ulámané nehty poškozené – 8 kusů, kdy poškozená tvrdí, že hned u dveří chodby dostala od pachatele tři rány polenem do hlavy, a poté se skácela k zemi. Nic víc si nepamatuje, útoku se nebránila, a tedy nedošlo k žádnému zápasu poškozené s pachatelem. Tomu odporují právě ulámané nehty poškozené, které byly nalezeny v jiné místnosti, než podle poškozené mělo dojít k napadení.

    Stejně tak byly na místě činu zajištěny krevní stopy a krevní louže, které ovšem jsou na zcela jiném místě, než poškozená uvádí, že byla napadena a skácela se k zemi. Obdobně tak byla nalezena náušnice poškozené pod hromadou hader v jiné místnosti, než uvádí poškozená, že byla napadena. Z tohoto důvodu, jestliže poškozená netrpí a netrpěla amnézií, je třeba se ptát, jak je možné, že v jiné místnosti, než poškozená popisuje napadení, byly nalezeny její vlastní ulámané nehty, náušnice a krevní louže a jiné krevní stopy. Existuje zcela zřejmý extrémní rozpor mezi zajištěnými a provedenými důkazy v podobě svědecké výpovědi poškozené, o kterou soudy především opírají své rozhodnutí o vině obviněného, a skutkovými zjištěními soudů.

    V této souvislosti je nutné namítat i extrémní rozpor mezi odůvodněním napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a vyvozeným závěrem o vině obviněného ve vztahu k rozporům ve výpovědi poškozené s ohledem na nalezené ulámané nehty a krevní louže a další stopy na místě činu, kdy se Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí na straně 6 (viz poslední odstavec) vypořádává s těmito důkazy a dospívá k závěru, že poškozená netrpěla amnézií s tím, že je zcela pochopitelné, že si již nepamatuje, jak a kde se bránila útoku pachatele. Takové odůvodnění je jednak nelogické, a jednak si extrémně odporuje. Buď si tedy poškozená pamatuje, co bylo před útokem a během něj, nebo si to nepamatuje, jak konstatují shora citované posudky z odvětví neurologie a ústavní znalecký posudek, který byl navíc Vrchním soudem v Praze odmítnut jako nepotřebný. Oba shora jmenované soudy totiž při hodnocení výpovědi poškozené a možnosti, zda tato trpěla amnézií, vycházely toliko z obsahu znaleckého posudku z odvětví psychologie, který byl znalci zadán ze strany Policie ČR. Tato znalkyně je znalkyní z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Podle závěrů ústavního znaleckého posudku, jehož součástí je i část z oboru klinické psychologie, tato znalkyně není svojí odborností vůbec příslušná k zpracování znaleckého posudku z oboru klinické psychologie. Odmítnutím tohoto zásadního a objektivního důkazu došlo k hrubému zkrácení práva na obhajobu obviněného.

    Vrchní soud v Praze objektivní důkazy, které byly v průběhu trestního řízení provedeny, nahrazuje svými ničím nepodloženými teoriemi a domněnkami, které ve světle skutečně objektivního posouzení nemohou obstát v konfrontaci s odbornými závěry soudních znalců, kteří zpracovávali ústavní znalecký posudek, který je, byť byl Vrchním soudem v Praze odmítnut, součástí trestního spisu. Tímto způsobem tak došlo nejen ke zkrácení práva obviněného na obhajobu, ale i k porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť soud je povinen objasňovat stejným způsobem okolnosti svědčící nejenom v neprospěch, ale i ve prospěch osoby, proti níž se trestní řízení vede. Právě za účelem naplnění této zásady má i obviněný právo před soudem navrhovat provedení jednotlivých důkazů, které mohou prokázat jeho nevinu, tedy navrhovat důkazy na podporu své výpovědi či stanovisek a ve svém důsledku tedy i navrhovat a provádět důkazy před soudem.

    Pokud se jedná o obsah výpovědi svědkyně P. Š., mají oba soudy nižších stupňů za to, že tato svědkyně viděla vstupovat do kadeřnictví muže, kterým je obviněný a který napadl poškozenou (viz stranu 6 napadeného rozhodnutí). Nalézací soud z výpovědi této svědkyně vzal do úvahy pouze tu její část, která jde obviněnému k tíži, přičemž výpověď této svědkyně svým obsahem a svou závažností vylučuje osobu obviněného jako pachatele. Oba soudy v rozporu se zásadou objektivního hodnocení důkazů v odůvodnění svých výroků zcela přehlížejí fakta, která svědkyně v rámci své výpovědi uváděla ve prospěch obviněného. Zejména se jedná o popis osoby, kterou v inkriminované době pozorovala z okna svého bytu, když její popis vůbec neodpovídá osobě obviněného, včetně oblečení, které měla mít tato osoba na sobě, a rovněž neodpovídá časový údaj, kdy tuto osobu spatřila a pozorovala. Její popis osoby a určení doby, kdy tuto osobu pozorovala přicházet ke kadeřnictví, spolu s tím, že tato osoba podle svědkyně přicházela z opačného směru než obviněný, tak vede pouze k jedinému závěru, že i obsah jejího svědectví vylučuje obviněného jako možného pachatele předmětného trestného činu, a to zejména i v souvislosti s obsahem dalších svědeckých výpovědí, z nichž je patrné, že v době, kdy tato osoba, kterou pozorovala svědkyně P. Š., vstupovala do kadeřnictví, byl již obviněný doma u své babičky. To ostatně vyplývá jak ze svědecké výpovědi jeho babičky M. N., tak z časového údaje, kdy se obviněný přihlásil na počítači v místě bydliště u své babičky.

    I v případě výpovědi svědkyně P. Š.– navíc v kontextu s výpověďmi svědků M. V. aj. K.– je zcela nepochybný extrémní rozpor mezi tímto provedeným důkazem a skutkovými zjištěními soudů. Soudy objektivně nehodnotily obsah jednotlivých výpovědí v jejich vzájemných souvislostech. Postupovaly zcela jednostranně a nehodnotily skutečnosti svědčící jednoznačně ve prospěch obviněného. Tyto naopak zcela pominuly a nijak se s nimi ve svých rozhodnutích nevypořádaly.

    Protože v dané věci je rozpětí mezi odchodem obviněného a příchodem pravděpodobného pachatele cca 5 minut, je nutné se zabývat celým popisem skutku a časovou osou velmi podrobně a přesně, kdy každá minuta zde hraje velkou roli pro skutečně objektivní posouzení viny konkrétní osoby, a tedy i pro objektivní správnost výroků soudů, které ve věci rozhodovaly. Proto je nutné velmi pečlivě a logicky hodnotit veškeré výpovědi svědků, a to v jejich návaznosti na sebe a v jejich souvislostech. Svědkyně M. V. a svědek J. K. se ve svých výpovědích zmiňují o čase 16.55 hodin v návaznosti na obsah výpovědi svědkyně P. Š., která ve své výpovědi fakticky upřesňuje čas svého pozorování na dobu v 16.59 hodin.

    Oba soudy rozdíly v časech, resp. v minutách u jednotlivých svědeckých výpovědí zcela opomíjejí a v rozporu se zásadou hodnocení důkazů stanovenou v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. účelově vyvozují, že do kadeřnictví jiná osoba, než obviněný nepřišla. Oproti tvrzení soudů je z obsahu provedených důkazů naprosto zřejmé, že svědek J. K. obviněného nemohl vidět, neboť v 16.59 hodin byl již doma a díval se na televizi. Svědkyně M. V. byla v 17.00 hodin již na cestě domů, kam přišla v 17.03 hodin, a tedy nemohla vidět, jestli v 16.59 hodin někdo šel do kadeřnictví, tak jak to viděla svědkyně P. Š. Naproti tomu svědci J. K. a M. V. zcela nepochybně viděli obviněného v čase 16.55 hodin již odcházet z kadeřnictví (viděli jej již vzdáleného od dveří kadeřnictví jít směrem, kde bydlí).

    Z důkazů v podobě svědeckých výpovědí P. Š., M. V. a J. K., jakož i výpovědi samotného obviněného, je tak zcela zřejmé, že skutková zjištění obou soudů jsou v extrémním rozporu s těmito provedenými důkazy a nemají žádnou obsahovou vazbu na právě zmíněné důkazy, které dokonce vylučují obviněného jako možného pachatele trestného činu.

    Pokud soud zpochybňuje tvrzení obviněného v tom směru, že měl vidět uprostřed kadeřnictví kupičku vlasů, kterou by bez brýlí nemohl pozorovat, k tomu je třeba uvést následující. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvádí, že výpověď obviněného není pravdivá, neboť jak sám uvedl, viděl ze svého postavení kupičku vlasů, která byla v kadeřnictví vprostřed místnosti. Kupička vlasů však podle poškozené nebyla vprostřed místnosti, avšak byla v rohu místnosti, takže obviněný, aby tuto kupičku vlasů mohl vidět, se musel pohybovat ve vlastním prostoru kadeřnictví a nikoliv v místě, které uvádí on. K takovému závěru soudu je nutné důrazně namítat, že soud prvního stupně zcela nezákonným způsobem dovozuje vinu z naprosto neprokazatelného důkazu, neboť výpověď obviněného, že viděl kupičku vlasů uprostřed místnosti, nebyla žádným konkrétním důkazem nijak vyvrácena či alespoň zpochybněna.

    To, že při ohledání místa činu byla kupička vlasů již v rohu místnosti, svědčí opět ve prospěch obviněného, a to především proto, že pokud obviněný tvrdí, že když přišel do kadeřnictví, viděl, jak paní zametá, a viděl kupičku vlasů uprostřed místnosti kadeřnictví, pak tam skutečně přišel bezprostředně po odchodu posledního platícího zákazníka v osobě malého chlapce, kterého ostatně ještě viděl před kadeřnictvím. Tedy pokud poškozená zametala po ostříhání malého chlapce, zcela nepochybně zametala od místa, kde chlapce stříhala, a je tedy zřejmé, že obviněný viděl kupičku vlasů vprostřed místnosti. Jestliže ovšem byla při ohledání místa činu nalezena kupička vlasů v rohu místnosti, resp. poškozená tvrdí, že když došel pachatel, byla kupička vlasů v rohu místnosti, musel uplynout určitý časový úsek od doby, kdy obviněný viděl kupičku vlasů vprostřed místnosti a kdy poškozená kupičku vlasů zametla do rohu místnosti. Tato činnost zametání poškozené musela zabrat pár minut, což by odpovídalo i tvrzení svědkyně P. Š., která viděla vcházet osobu skutečného pachatele útoku na poškozenou někdy kolem 16.59 až 17.00 hodin, přičemž obviněný tvrdí, že do kadeřnictví přišel kolem 16.55 hodin. A tento čas jeho příchodu i odchodu je mu navíc potvrzován i výslechy shora uvedených svědků.

    Pokud poškozená začala zametat bezprostředně po odchodu malého chlapce, přišel obviněný do kadeřnictví v momentě, kdy poškozená ještě nezametla ostříhané vlasy do rohu místnosti, a tedy ji nemohl logicky ani napadnout, protože jinak by vlasy nebyly v rohu místnosti, kde byly nalezeny při ohledání místa činu, přičemž lze zcela vyloučit, že by vlasy do rohu místnosti zametl pachatel, případně někdo jiný po napadení poškozené. Taktéž zde je extrémní rozpor mezi provedeným důkazem a skutkovým zjištěním obou soudů. Obviněný uvedl, že viděl kupičku vlasů uprostřed místnosti, což je z pohledu jeho předpokládaného příchodu do kadeřnictví zcela logické a velmi pravděpodobné. Naopak při ohledání místa činu byla kupička vlasů nalezena již v rohu místnosti, což by v případě obviněného neodpovídalo tomu, že by přišel bezprostředně po odchodu malého chlapce, ale později, kdy už ovšem malý chlapec před kadeřnictvím nestál, a tedy by jej ani obviněný vidět nemohl. V souvislosti s tímto důkazem, resp. s kupičkou vlasů uprostřed kadeřnictví, je nutné hodnotit i rozdílné znalecké posudky znalců z oboru očního lékařství, kdy je zřejmé, že obviněný by nemohl kupičku vlasů bez brýlí rozpoznat.

    Pokud se jedná o zajištěné pachové stopy v průběhu řízení, nelze zcela vyloučit, že došlo k přenosu pachu policistů, kteří před zajištěním pachových stop byli v kontaktu s obviněným a s jeho oblečením zajištěným u jeho rodičů a jeho babičky. Soud provedl doplnění dokazování porovnáním vzorků sejmutých z policistů M. J. a M. H., kdy byla zjištěna shoda u jedné ze zajištěných pachových stop s policistou M. J., došlo tedy k přenosu pachové stopy. Soud však neporovnal zajištěné pachové stopy se vzorky pachů sejmutých ze všech policistů, kteří přišli do styku s obviněným či jeho věcmi, a poté se pohybovali na místě činu. Nicméně i zde jsou extrémní rozpory mezi skutkovým zjištěním soudů a provedenými důkazy, kdy na jednu stranu soudy odůvodňují své rozhodnutí o vině obviněného těmito spornými pachovými stopami, a na druhou stranu se vůbec nevypořádaly s absencí pachových stop policistů při porovnání jejich pachů se zajištěnými pachovými stopami na vypínači v kadeřnictví, kdy je naprosto nepochybné, že policisté na tento vypínač opakovaně sahali a dotýkali se ho, přičemž shoda pachu s těmito policisty nalezena nebyla, což je přinejmenším zarážející a svědčí to o nedůsledném postupu při ohledání těchto stop ze strany příslušných policistů či kriminalistických techniků Policie ČR.

    Podle názoru soudu prvního stupně je výpověď obviněného nevěrohodná i v tom směru, že měl svědkovi M. H. tvrdit, že má doučování od 17 do 19 hodin, a proto se v tuto dobu nemohou spolu vidět, přičemž doučování měl fakticky v době od 16 do 17 hodin. Podle odůvodnění a závěru soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněný tuto informaci podal svědkovi proto, aby si zajistil určité časové alibi na dobu, kdy se uvedeného jednání dopustil. Takové dovozování viny je zcela v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a ze strany soudů tak dochází k porušení zásady presumpce neviny. Soud má sice volnost v rámci hodnocení důkazů, ale tato volnost není absolutní. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, aby byla zachována a garantována práva obviněného a obviněný byl uznán vinným na základě pouze objektivně zjištěných skutečností a nikoliv na základě domnělých
    a vyvozovaných myšlenek soudu bez toho, aby takové domněnky byly podloženy objektivními důkazy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1291/2012). Tedy i v tomto případě soudy svým postupem porušily zákon.

    Podle soudu je podstatným důkazem rovněž fotodokumentace včetně úředního záznamu, ze kterého vyplývá, že obviněný měl možnost cestou od svědka M. L. si vzít poleno jako zbraň, a poté tímto polenem na poškozenou zaútočit. Měl minimálně dvě možnosti, kde poleno vzít, jak to vyplývá z fotodokumentace založené ve spise. K takovému odůvodnění a závěru soudu z provedených důkazů je nutné namítat opět to, že jde o zcela neopodstatněný a nepodložený závěr soudu, kdy naprosto nezákonným způsobem soud dovozuje vinu obviněného, a to v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi.

    Pokud se týče předmětu, s nímž měl obviněný napadnout poškozenou, tedy údajné poleno v průměru cca 12 – 15 cm, dlouhé cca 40 cm, je nutné zdůraznit, že na jednu stranu soudy odůvodňují, že obviněný měl možnost si vzít poleno z místa, kde byla na zahradě složená polena, toto místo je ovšem zcela jinde, a to v opačném směru cesty, než popisuje příchod pachatele do kadeřnictví svědkyně P. Š. Na druhou stranu oba soudy tvrdí a dovozují, že mužem, kterého tato svědkyně viděla, je právě obviněný. Když pomineme výše zmíněné rozpory a extrémní nesoulad s provedenými důkazy, tak místo, kde by bylo možné si vzít poleno, je po cestě z doučování ke kadeřnictví, ale svědkyně P. Š. viděla jít do kadeřnictví muže ze zcela opačného směru a v ruce nic nedržel (svědkyně přímo uvedla, že mu viděla na ruce a podle rukou odhadla i jeho věk).

    V této souvislosti je nutné také namítat, že došlo k pochybení soudů, když nalézací soud neprovedl navrhovaný důkaz v podobě zjištění, zda vrata na zahradu, kde si měl vzít obviněný uvedené poleno, jsou stále odemčená, nebo – jak tvrdí obhajoba – jsou stále uzamčená. Stejně tak se soud prvního stupně ani nezabýval tím, že uvedené poleno nikdy nebylo nalezeno a vlastně ani nebylo prokazatelně zjištěno, zda útok na poškozenou byl veden takovým polenem, kdy závěr o útoku polenem na poškozenou vychází jen a pouze z jejího tvrzení poškozené, což nelze s ohledem na amnézii (prokázanou u ní znaleckými posudky) brát za věrohodné tvrzení.

    Přitom lékařské posudky neprokázaly, zda útok byl takovým polenem veden, když z lékařské zprávy ošetřujícího lékaře není zřejmé, zda poškozená měla ve vlasové části hlavy nějaké zbytky dřeva, kůry apod., což by v případě útoku rozštípnutým polenem zcela nepochybně měla. Je tedy otázkou, zda útok byl veden polenem nebo jiným podobným předmětem, přičemž u obviněného doma, resp. u jeho babičky, kde v tu dobu bydlel, nebylo nalezeno cokoliv, čím by mohl být útok na poškozenou veden. Stejně tak nebyl nalezen takový předmět ani v rámci ohledání okolí místa činu.

    Oba soudy se také řádným způsobem nevypořádaly v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí se zásadním důkazem, kterým je trasologická stopa v krevní louži na místě činu, kdy je zřejmé, že otisk boty v krevní louži nesouhlasí s jakoukoliv botou, která byla zajištěna u obviněného, stejně tak jako na botách nebyly nalezeny shodné biologické vzorky. Na místě činu musela být další osoba odlišná od obviněného, neboť je zcela nepochybné, že trasologická stopa není od obviněného, ani od pracovníků lékařské služby a ani od syna poškozené (E. M.). I v tomto případě soud postupoval při hodnocení důkazů zcela nestandardně a s existencí trasologických stop se vůbec nevypořádal, a to přesto, že se jedná o nezpochybnitelný důkaz svědčící ve prospěch obviněného.

    V dané věci byly vypracovány znalecké posudky na poškozenou L. B., a to především z odvětví psychologie znalkyní Mgr. Lenkou Čermákovou. Zde je naprosto zřejmé pochybení policejního orgánu a obou soudů v tom, že znalecký posudek v tak závažné trestní věci vypracoval znalec, který k tomu nemá aprobaci, resp. není oprávněn takové znalecké posudky vypracovávat, když není klinickým psychologem, ale „pouze“ psychologem ve školství a kultuře. V posuzované trestní věci měl vypracovat znalecký posudek na poškozenou či obviněného znalec z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, a nikoli psycholog z oboru školství a kultury, jak přímo i vyplývá ze závěrů ústavního znaleckého posudku, který však byl Vrchním soudem v Praze jako nadbytečný odmítnut. I tímto způsobem odvolací soud podstatnou měrou zkrátil právo obviněného na obhajobu, neboť ústavní znalecký posudek je svým obsahem velmi zásadní pro hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené v důsledku amnézie. Navíc je přinejmenším zarážející, že Vrchní soud v Praze tento posudek odmítl proto, že podle jeho názoru nemůže žádný soudní znalec potvrdit, že by poškozená trpěla amnézií. Takové hodnocení z jeho strany nelze označit jinak než jako minimálně neobjektivní a vyslovené bez opory v lékařské odbornosti. Odvolací soud měl znalce vyslechnout, s obsahem znaleckého posudku se seznámit a následně se vypořádat v odůvodnění svého rozsudku se skutečnostmi, které by při provádění těchto důkazů zjistil. To se však nestalo a odvolací soud odmítl provést tento zásadní důkaz, ačkoli ho měl k dispozici v písemné podobě ještě před konáním veřejného zasedání. Tímto způsobem zkrátil právo obviněného na obhajobu a nezabezpečil tak ani jeho právo na spravedlivý proces daný mu Listinou základních práv a svobod.

    Po zhodnocení všech shora uvedených skutečností, s odkazem na obsah jednotlivých důkazů, které jsou založeny v trestním spisu, a při dodržení zásady objektivního hodnocení důkazů, ať již jednotlivě nebo zejména v jejich vzájemných souvislostech, při sledování časové osy průběhu jednotlivých událostí, je možno učinit závěr, že obsah těchto důkazů je v rozporu s obsahem skutkových zjištění, která jsou v odůvodnění rozsudku prezentována oběma soudy. Obviněný byl zkrácen ve svém právu na řádnou obhajobu, které mu trestní řád plně zaručuje. Soudy nehodnotily obsah jednotlivých důkazů v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., používaly pouze ty části důkazů, které bylo možno použít v neprospěch obviněného, a navíc skutečný děj v jeho neprospěch dokreslovaly svými domněnkami.

    Ve vztahu k obviněnému je tak v dané trestní věci zcela evidentní minimálně důkazní nouze, a skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Oba soudy vinu obviněného pouze dovozují, aniž by k tomu byl věrohodný podklad, což je v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., a dochází mimo jiné i k porušení zásady presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li přitom jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit pouze ve prospěch obviněného. Provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se obviněný dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu.

    Na základě této podrobné argumentace ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud:

    1) podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, byl porušen zákon v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2, § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a to v neprospěch obviněného,
      2) podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
        23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, zrušil a zrušil též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 9 T 12/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
        3) a podle § 270 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

        Opis podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud zaslal s žádostí o vyjádření k ní Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce činný u tohoto státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření ze dne 19. 3. 2015, č. j. 1 NZZ 144/2014-64, uvedl, že po seznámení se s obsahem podané stížnosti pro porušení zákona a po přezkoumání spisového materiálu zastává názor, že v průběhu celého trestního řízení bylo postupováno, až na jediný případ, v souladu se zákonem, při striktním dodržení všech práv obviněného, včetně jeho práva na obhajobu. Ve věci bylo provedeno nalézacím soudem za dodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. velmi podrobné dokazování, nalézací soud shromážděné důkazy za dodržení pravidel formální logiky zhodnotil a své závěry v odůvodnění rozsudku podrobně odůvodnil. Hodnocení důkazů, jak bylo oběma soudy, zejména však soudem nalézacím, učiněno, je logické, komplexní a postihuje všechny důležité aspekty případu. Rozhodně nelze dovodit, že by existoval proklamovaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, popřípadě neprovedením konkrétních důkazů a závěry soudů o vině obviněného.

        K jednotlivým námitkám uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona pak státní zástupce uvedl následující (viz dále až na stranu 16):

        Obviněný svůj podíl na útoku vůči poškozené L. B. po celou dobu trestního řízení popíral, a na svoji obhajobu uváděl, že se sice na místě činu nacházel, vstoupil do čekárny holičství, kde se poškozené dotázal, zda ho může ostříhat. Ta ho s ohledem na zavírací dobu odmítla, proto odešel domů, resp. do místa bydliště svých prarodičů L. a M. N., kam přišel někdy mezi 17.05 – 17.10 hodin. V té době jeho babička nebyla doma a po příchodu se okamžitě přihlásil na svém počítači k síti. Odmítl, že by vstoupil do samotné provozovny holičství a na místě setrval jen několik vteřin. Dále uvedl, že na podlaze uprostřed provozovny viděl hromádku ostříhaných vlasů.

        Poškozená L. B. byla nalezena svým synem E. M. na místě činu téhož dne kolem 18.15 hodin a bezprostředně nato jí byla poskytnuta maximální lékařská péče, a byť utrpěla velmi závažná porušení hlavy, zranění přežila s určitými následky. Poškozená byla vyslechnuta dne 26. 2. 2014 (správně mělo být „dne 26. 2. 2013“) bezprostředně poté, co se v nemocnici probrala z bezvědomí, přičemž výslech byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Událost popsala tak, že kolem 16.45 hodin kritického dne dokončila stříhání malého chlapce (tuto osobu stejně jako jeho matku, která s ním měla být v provozovně přítomna, se nepodařilo ztotožnit), ihned poté zametla ostříhané vlasy do rohu místnosti k akumulačním kamnům a jelikož pravidelně končila práci kolem 17.00 hodin, převlékla se a uklidila holičství. Těsně před 17.00 hodin se na místo dostavil mladý muž, kterého popsala jako takového „študáčka – gympláčka“, který se na ni usmál a bezprostředně poté ji začal bít polenem do hlavy. Sama si pamatovala pouze dva údery do temene hlavy a další údery, resp. další útok pachatele si již nepamatovala. Dále sdělila, že v kabelce a zřejmě i v zásuvce stolu byly uloženy peníze. Na svých tvrzeních pak neměnně setrvala i při dalších výpovědích, jakož i při vyšetřovacím pokusu.

        V návaznosti na tyto údaje poškozené bylo provedeno dne 27. 2. 2014 doohledání místa činu a byly zajištěny pachové stopy, u nichž byla následně zjištěna shoda s obviněným.

        Poškozená rovněž při původním poznávacím řízení provedeném podle fotografií obviněného poznala, nicméně k tomuto důkazu soud nepřihlédl. Následně pak bylo provedeno další poznávací řízení, přičemž při rekognici in natura již obviněného nepoznala. Je však nutno zdůraznit, že poškozená dále uváděla, že v době prováděné rekognice in natura se jí v důsledku poškození mozku zhoršilo zrakové vnímání a nebyla si tedy jista, která osoba se skutku dopustila, a poté, co rekognici ukončila a jela domů, dospěla k názoru, že označila nesprávnou osobu.

        Za důkaz sloužila i výpověď (včetně výpovědi neodkladné) svědkyně P. Š., která uváděla, že sledovala situaci před holičstvím a viděla, jak kolem 16.45 hodin vyšel z holičství malý chlapec a poté už do provozovny vešel pouze jeden další muž, a to kolem 16.55 hodin, který se tam zdržel po dobu nejméně 2 minut. V té době svědkyně telefonovala, přičemž tento údaj vedl k zpřesnění času události, neboť předmětný telefonát probíhal od 16.59 hodin kritického dne.

        Obviněný byl tedy usvědčován zejména výpovědí poškozené, potvrzovanou znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství, částečně i výpovědí svědkyně P. Š. a objektivně zajištěnými pachovými stopami na místě činu.

        První soubor námitek uvedených ve stížnosti pro porušení zákona zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené L. B. s tím, že uváděla rozdílné údaje o průběhu celého děje v rámci svých výpovědí. Výpověď poškozené je neměnnou, při přihlédnutí ke zranění, které utrpěla, standardní a objektivní. Ostatně ani ve stížnosti pro porušení zákona nejsou konkretizovány údaje, ohledně nichž poškozená měla uvádět odlišná tvrzení. Svědkyně neměnně uvádí, kterou část skutkového děje, resp. útoku na svoji osobu, si pamatuje, a kterou část si již nepamatuje. Popsala první část útoku, vstup obviněného do holičství, velmi krátký rozhovor s ním, resp. její dotaz, co si obviněný přeje, a začátek útoku spočívající v úderech do temene hlavy. Dá se souhlasit se stížnosti pro porušení zákona, že další část děje si poškozená skutečně nepamatuje, což ostatně i ve svých výpovědích neměnně potvrzuje. Přitom je skutečně nepochybné, že samotný útok trval nepochybně po delší dobu, byl brutální a poškozená se musela bránit, o čemž svědčí i utrhané nehty z jejích rukou.

        Ve stížnosti pro porušení zákona je zpochybňována věrohodnost výpovědi poškozené s ohledem na utrpěné zranění hlavy. Obhajobou byly v průběhu trestního řízení předloženy již zmiňovaný znalecký posudek prof. MUDr. Karla Urbánka, CSc., posudek z odvětví neurochirurgie zpracovaný MUDr. Ing. Martinem Häckelem, CSc., a k druhému odvolání obviněného byl přiložen i ústavní znalecký posudek. Všechny tyto posudky se zabývaly tím, jak zranění mozku může ovlivnit schopnost zraněného zapamatovat si prožité události, tedy mělo být prokázáno, že poškozená si v důsledku utrpěných zranění nemohla pamatovat okolnosti útoku. Takovýto údaj vyplývá ze znaleckého posudku zpracovaného prof. MUDr. Karlem Urbánkem, CSc., který dospěl k názoru, že porucha paměti u poškozené je prakticky jistá a spolehlivost jejích údajů není stoprocentní. Znalec rovněž uvedl, že krátkodobá amnézie na děj je pravděpodobná na 99,9 %, avšak nemůže říci, jak tato amnézie byla dlouhá, neboť taková skutečnost je zcela individuální. Znalec MUDr. Ing. Martin Häckel, CSc. dospěl k názoru, že u závažných poranění hlavy dochází k amnézii, přičemž pravděpodobnost amnézie označil jako 50%. V ústavním znaleckém posudku je prezentován závěr, že amnézii na skutkový děj nelze vyloučit ani potvrdit. Pro úplnost je nutno dodat, že v průběhu přípravného řízení byl zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, doc. MUDr. Radomírem Talábem, CSc., který dochází k názoru, že amnézie v dané věci je skutečně možná.

        Dá se tedy uzavřít, že všichni znalci dospěli k názoru, že amnézie poškozené na úrazový děj je v daném případě pravděpodobná, avšak není jistá a není možno uvést, zda k ní skutečně došlo, jak byla dlouhá a jaké části děje zasahuje. Těmto závěrům se vymyká pouze posudek prof. MUDr. Karla Urbánka, CSc. Při hodnocení pravdivosti, resp. kompetentnosti výpovědi poškozené je možno opakovat, že poškozená svá tvrzení nijak neměnila a nezastírala, že si skutečně na část úrazového děje nepamatovala, a to tu část útoku, k níž nepochybně došlo, následující po prvních úderech do hlavy, při níž jí byly utrženy nehty. Naproti tomu je však zcela neměnná ta část její výpovědi, v níž uvádí, jak došlo ke vstupu obviněného do provozovny, jeho samotného popisuje a zejména potvrzuje, že skutečně to byl on, kdo na ni zaútočil. Samozřejmě s ohledem na zranění poškozené byla věnována její výpovědi, resp. potvrzení její výpovědi, ze strany orgánů činných v trestním řízení zvýšená pozornost, přičemž nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by výpovědi poškozené nenasvědčovaly, resp. by nasvědčovaly tomu, že není pravdivá.

        Ve stížnosti pro porušení zákona je dále namítáno, že orgány činné v trestním řízení se odchýlily od znaleckého posudku, resp. závěru znaleckého posudku zpracovaného prof. MUDr. Karlem Urbánkem, CSc., který uvedl, že v případech tak rozsáhlého zranění hlavy se u poškozených vyskytuje téměř vždy amnézie. Každý znalecký posudek je nutno vyhodnotit stejně jako každý jiný důkaz, tedy je na orgánech činných v trestním řízení, aby postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. takový důkaz vyhodnotily. Je obecně známo a zejména pak i všem orgánům činným v trestním řízení, které se zabývají násilnou trestnou činností, že u poškozených, kteří utrpí poškození hlavy, dochází velmi často k amnézii, přičemž je zcela nevyzpytatelné, zda k poruše paměti dojde, v jakém rozsahu a na jakou část skutkového děje v takovém případě poškozený zapomene. Běžně dochází k případům, kdy poměrně lehká zranění hlavy doprovází výrazná porucha paměti, a na druhé straně zase u závažných poranění mozku k amnézii nedojde, nebo je zcela zanedbatelná.

        Z tohoto úhlu pohledu pak nelze vytýkat odvolacímu soudu, pokud dospěl k závěru, že si poškozená na skutkový děj ohledně činnosti obviněného pamatuje, a znalecký posudek prof. MUDr. Karla Urbánka, CSc. vyhodnotil jako každý jiný důkaz. Za pochybení nelze pokládat ani skutečnost, že nebyl proveden jako důkaz ústavní znalecký posudek, neboť nepřinášel žádný nový pohled na danou problematiku řešenou více ve věci zpracovanými posudky.

        Se stížností pro porušení zákona je třeba se ztotožnit v tom, že neměl být zpracován posudek z oboru školství a kultury, odvětví psychologie, ale naopak mělo být vyžádáno znalecké zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie. Nicméně ze strany orgánů činných v trestním řízení je běžně tolerováno zpracování znaleckých posudků z oboru školství a kultury různými znalci a tyto jsou zcela běžně brány do úvahy při rozhodování. Samotné údaje uvedené v posudku pak nejsou nijak směrodatné a rozhodující pro rozhodnutí o vině obviněného, a proto uvedené pochybení nelze považovat za tak významné, aby na ně bylo nutno reagovat zrušením napadených rozhodnutí.

        Pokud je ve stížnosti pro porušení zákona věnována dále pozornost otázce, zda s ohledem na výpovědi svědků je udržitelný závěr, že se v době útoku obviněný nacházel na místě činu, či zda byl již v místě bydliště svých prarodičů M. N. a L. N., je třeba připomenout, že jak obviněný, tak i jeho dědeček původně tvrdili, že M. N. se domů dostavila až po příchodu obviněného, přičemž obviněný sám dobu svého příchodu stanovil mezi 17.05 – 17.10 hodin. Údaj obviněného o době příchodu do místa bydliště prarodičů je částečně potvrzován skutečností, že jeho počítač byl přihlášen k síti v 17.10.38 hodin. M. N. jako svědkyně naproti tomu uváděla, že v době, kdy se obviněný vrátil domů, se zde již nacházela, a může tedy potvrdit, že obviněný přišel nejpozději v 17.00 hodin, resp. do 17.00 hodin.

        Rozbory různých svědeckých výpovědí ohledně pohybu osob před kadeřnictvím, uvedené ve stížnosti pro porušení zákona, a následné dovozování, že v době útoku se již obviněný nacházel u svých prarodičů, jsou pouze opakováním obhajoby z trestního řízení a zabýval se jimi odvolací soud. Na podporu tvrzení, že se obviněný nacházel v provozovně bezprostředně po ostříhání malého chlapce, je operováno s jeho údajem, že uprostřed provozovny viděl na podlaze hromádku vlasů. Z tohoto je dovozováno, že musel do provozovny vstoupit bezprostředně po ostříhání malého chlapce, tedy ještě předtím, než poškozená vlasy uklidila.

        Obviněný při své výpovědi uvedl, že si všiml při příchodu do holičství hromádky vlasů, která se nacházela uprostřed provozovny, do které sám vůbec nevstoupil, a poté, co byl ze strany poškozené odmítnut, resp. bylo mu sděleno, že již nebude ostříhán, z místa odešel. Při provádění vyšetřovacího pokusu bylo zjištěno, že podle jeho údajů se v holičství nacházel cca 20 – 30 vteřin. Poškozená však uvedla, že bezprostředně po ostříhání malého chlapce vlasy zametla na obvyklé místo u stěny, a rozhodně popřela, že by se v době, kdy se obviněný na místo dostavil a na ni zaútočil, vlasy ještě uprostřed místnosti nacházely. Nutno zdůraznit, že na místo, kam poškozená vlasy zametla, není vidět z místa, o němž obviněný tvrdí, že zde stál při rozhovoru s poškozenou.

        Jelikož poškozená navíc sdělila, že pachatel neměl v době činu brýle, a obviněný je běžně nosí, byla věnována zvýšená pozornost otázce kvality jeho zraku, zda se vůbec mohl na místě bez brýlí pohybovat. K této otázce byl zpracován znalecký posudek z odvětví očního lékařství prof. MUDr. Pavlem Rozsívalem, CSc., s jehož závěry polemizoval znalecký posudek z odvětví očního lékařství vyžádaný obhajobou, v němž znalec MUDr. Břetislav Brožek, CSc., dospěl k závěru, že se obviněný nemohl bez brýlí pohybovat a nemohl ani vidět hromádku vlasů. Tento posudek tedy zcela odporoval původnímu znaleckému posudku z oboru očního lékařství a byl důvodem pro to, aby došlo ke zrušení původního rozsudku nalézacího soudu a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí. Poté, co znalec z oboru soudního lékařství prof. MUDr. Pavel Rozsíval, CSc. posudek doplnil, byli oba znalci vyslechnuti, přičemž došlo ke sjednocení názoru obou znalců ve prospěch závěrů zpracovaných naposledy jmenovaným znalcem.

        Ve stížnosti pro porušení zákona není zpochybňováno, jak bylo činěno v trestním řízení, že obviněný při svém očním poškození nemohl hromádku vlasů vidět, naopak je ze skutečnosti, že ji viděl, dovozováno, že se na místě nacházel předtím, než poškozená tyto vlasy uklidila. V tomto směru je třeba zdůraznit, že z výpovědi svědkyně P. Š., tak i z výpovědi poškozené vyplývá, že stříhání malého chlapce bylo ukončeno kolem 16.45 hodin. V této době se však obviněný rozhodně ještě nacházel na hodině angličtiny u svědka M. L., odkud měl právě podle výpovědi tohoto svědka odcházet v 16.45 hodin. S ohledem na skutečnost, že místo činu je od místa bydliště jmenovaného svědka vzdáleno jeden kilometr, což bylo zjištěno v rámci vyšetřovacího pokusu, je evidentní, že nemohl sem přijít bezprostředně poté, co bylo ukončeno stříhání malého chlapce. Ostatně poškozená jednoznačně setrvávala na svém stanovisku, že po každém stříhání zákazníka okamžitě ostříhané vlasy poklidila na kupku, která byla vždy v rohu místnosti u akumulačních kamen, a tvrdila, že v době vstupu obviněného do provozovny byly vlasy již zameteny na místo u stěny. Obviněný tedy nemohl vidět hromádku vlasů uprostřed místnosti, ale pouze na místě u stěny místnosti, kde je však mohl vidět pouze v případě, že do provozovny vstoupil.

        Jedním ze stěžejních důkazů, které svědčily o vině obviněného, byly zajištěné pachové stopy na místě činu, resp. na místech, na kterých se musel nacházet pachatel, pokud prohledával samotnou provozovnu a hledal peníze, které by odcizil. V případě, kdyby byla pravdivá výpověď obviněného, že do provozovny nevstoupil, bylo by samozřejmě vyloučeno, aby zanechal pachové stopy na místech, kde byly nalezeny. V rámci prvního podaného odvolání byl obhajobou přiložen i znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví odorologie, v němž znalec dospěl k názoru, že skutečně mohlo dojít ke kontaminaci pachových stop s ohledem na skutečnost, že policisté, kteří byli v kontaktu s obviněným, se dne 27. 2. 2014 účastnili doohledání místa činu, při němž byly předmětné pachové stopy zajištěny. V posudku je vyhodnocen pohyb všech policistů se závěrem, že mohlo dojít k pachovému přenosu pouze u kpt. Mgr. M. H. a kpt. Ing. M. J. Na závěry tohoto posudku pak reagoval nalézací soud tím, že odebral pachové stopy zmíněným policistům, přičemž následným porovnáním bylo vyloučeno, až na jednu pachovou stopu, že zajištěné pachové stopy byly kontaminovány policisty. Ostatní pachové stopy musel na místě činu zanechat skutečně pachatel, tedy obviněný.

        Pokud je stížností pro porušení zákona vytýkáno, že nebyly zajištěny pachové stopy všech policistů, kteří v případě figurovali, a tyto byly porovnány, aby byla vyloučena případná kontaminace, je takový požadavek nadbytečný a odporující logice věci a ostatně i závěrům znaleckého posudku předloženého obhajobou. Nelze proto vytknout soudům, pokud vzaly za prokázané, že to byl právě obviněný, jehož pachové stopy byly na místě zajištěny.

        Další tvrzení uvedená ve stížnosti pro porušení zákona jsou již pouze opakováním námitek, které byly uvedeny v rámci ať již v řízení před soudem prvního stupně, či v řízení o odvolání, ať se jedná ohledně nemožnosti obviněného obstarat si nástroj sloužící k útoku na poškozenou, či trasologickou stopu zajištěnou na místě činu. V tomto směru stačí plně odkázat na písemná odůvodnění rozhodnutí obou soudů.

        Státní zástupce své vyjádření uzavřel tím, že s námitkami uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona se neztotožňuje a zastává názor, že vina obviněného byla zcela jednoznačně prokázána navzájem se podporujícími důkazy, a to výpovědí poškozené podpořenou svědkyní P. Š., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a zejména pak pachovými stopami zajištěnými na místě činu. Neshledal ani porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť byly provedeny všechny důkazy nezbytné pro objektivní posouzení věci. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost pro porušení zákona zamítl.

        Stejný závěrečný návrh (a v zásadě ze stejných důvodů) učinil v rámci svého vystoupení při veřejném zasedání před Nejvyšším soudem i intervenující státní zástupce, jenž navíc rozvedl v podstatě jen argumenty, pro které by mělo obstát vypracování znaleckého posudku Mgr. Lenkou Čermákovou. Jakkoliv v případech tohoto druhu je primární realizovat znalecké zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, v praxi soudů se nicméně přijímá také zpracování znaleckých posudků z oboru školství a kultury, odvětví psychologie. Jmenovaná soudní znalkyně je zkušená a erudovaná (přes 30 let praxe a přes 500 znaleckých posudků), nejedná se proto o zásadní deficit, který by měl vést k úvaze o takové nezákonnosti, pro kterou by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno.

        Oba obhájci obviněného se ve svých závěrečných vystoupeních při veřejném zasedání před Nejvyšším soudem ztotožnili s obsahem podané stížnosti pro porušení zákona (ta ostatně vycházela z jejich podrobně zpracovaného podnětu) a učinili i stejný konečný návrh jako ministryně spravedlnosti. Ten pouze doplnili, resp. rozšířili o návrh, aby Nejvyšší soud po zrušení obou napadených rozhodnutí a vrácení věci Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí současně nařídil, aby ji projednal a rozhodl v jiném složení senátu, a to vzhledem k hrubým vadám řízení, na jehož podkladě došlo k porušení zákona.

        Jelikož podle § 266 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona, Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.

        Právní rámec pro přezkumnou činnost Nejvyššího soudu v této věci je dán příslušnými ustanoveními trestního řádu vycházejícími z Ústavy České republiky (publikované pod č. 1/1993 Sb., dále jen „Ústavy“) a Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., dále jen „Listiny“), z nichž je třeba zmínit zejména ta, která citovala ve svém podání sama stěžovatelka.

        Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. … V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obviněného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.

        Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

        Podle § 258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

        Podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvého stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
        a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo
        b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

        Podle názoru Nejvyššího soudu však stěžovatelka měla shledat procesní pochybení Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího i v tom, že nerespektoval ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., podle něhož nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

        V návaznosti na tuto – v přezkoumávané věci zvlášť významnou – procesně právní úpravu Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit i některá judikaturní rozhodnutí především Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“).

        K zákonnému požadavku na řádný a spravedlivý proces Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uvedl, že „nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. ... Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakožto i s čl. 1 Ústavy“.

        Podle dalšího nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, „Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada volného hodnocení důkazů, vyslovená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývající hranice této zásady, podle níž jsou obecné soudy (stejně jako všechny orgány činné v trestním řízení) povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z uvedené zásady vyplývá i určitý postup a kritéria hodnocení; důkazy je nutno vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní. Ústavní soud při posuzování procesu dokazování a hodnocení důkazů vyjádřil své závěry v ustálené rozhodovací praxi (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/1999). V těchto závěrech prohlásil, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nemusí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.).“.

        K problematice volného hodnocení důkazů se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, v němž uvedl: „Před obecným soudem provedené důkazy musí jím být – právě pro účely jejich hodnocení – správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu) odpovídajícím způsobem reprodukovány a ve vlastním hodnocení interpretovány; řečeno jen poněkud jinými slovy, předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který – především z ústavního hlediska – musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následujícího vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů.“.

        Ještě větší pozornost Ústavní soud věnoval této problematice v nálezu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, když uvedl: „Volné hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je totiž neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom musí zůstat bez jakéhokoli zkreslení v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se může promítnout do konečného úsudku soudu. Není v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., opomene-li obecný soud v odůvodnění rozsudku sebeméně vyložit, jak dospěl k závěru o spolehlivosti důkazního pramene, ... Je přitom nezbytnou podmínkou spravedlivého trestního procesu, aby rozhodnutí způsobilá omezit osobní svobodu byla vydávána za dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z důkazu. Soud má povinnost dodržovat vysoký standard, pokud jde o samotnou vypovídací schopnost a hodnověrnost důkazu. Je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže odvolací soud v usnesení o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. vyjadřuje souhlas se skutkovými zjištěními nalézacího soudu s poukazem na důkazy, které nalézací soud (ovšem ani soud odvolací) vůbec neprovedl a nehodnotil. Odvolací soud má dále povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž obviněný realizuje své právo na obhajobu (viz i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Tuto povinnost odvolací soud porušuje, jestliže ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry. V důsledku tím odvolací soud odvolateli upírá právo na soudní ochranu.“.

        Konečně k problematice dokazování v trestním řízení se Ústavní soud zevrubně vyjádřil v nálezu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, z jehož obsáhlých právních vět je třeba citovat alespoň toto: „Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. … Ústavní soud připomíná i judikaturu obecných soudů, z níž plyne, že „Soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (…) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného. Nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného“ [citováno z (Rt) 7 Tz 84/69]“.

        Při aplikaci těchto právních a teoretických východisek na přezkoumávaný případ Nejvyšší soud shledal, že podaná stížnost pro porušení zákona je opodstatněná, neboť oba soudy nižších stupňů ve vytýkaných (ale i dalších) směrech porušily zákon v neprospěch obviněného.

        Primární příčinou pochybení Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího bylo již to, že nedostál své přezkumné povinnosti upravené ve výše citovaném ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., když bez zjevné příčiny (údajně jako nadbytečný) odmítl provést obhajobou navržený a ještě před odvolacím řízením (resp. před veřejným zasedáním odvolacího soudu) předložený důkaz výše zmiňovaným ústavním znaleckým posudkem.

        Podle § 89 odst. 2 tr. ř. totiž platí, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.
        Z této zákonné úpravy vyplývá, že pokud to umožňuje povaha důkazního prostředku, může ho strana orgánu činnému v trestním řízení, který provádí dokazování, přímo předložit. Může přitom v podstatě jít o jakýkoliv důkaz, který může přispět ke spolehlivému objasnění věci (např. listina osvědčující dokazovaný stav, věc s patrnými následky trestného činu, obrazové, zvukové nebo jiné záznamy zachycující dokazované skutečnosti, nebo i znalecký posudek, jak se v přezkoumávané věci stalo).

        Podle konstantní judikatury (srov. rozhodnutí publikované pod č. 3/1996 Sb. rozh. trest.) sice „zásada uvedená v ustanovení § 89 odst. 2 věta druhá tr. ř. nevylučuje, aby znalecký posudek, který nevyžádal orgán činný v trestním řízení, ale předložil jej v hlavním líčení obhájce obžalovaného, soud po prostudování odmítl jako nadbytečný a rozhodl, že jej neprovede (§ 216 odst. 1 tr. ř.). Nadbytečnost provedení takového důkazu v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání nemůže však záležet jen ve skutečnosti, že ve věci byl k posouzení otázek, pro jejichž objasnění je třeba odborných znalostí, orgány činnými v trestním řízení znalecký posudek již opatřen. Pokud soud dojde v takovém případě k závěru, že předložený důkaz provede, znalce před výslechem formálně podle § 105 odst. 1 tr. ř. nepřibírá, avšak poučí jej vždy podle § 106 tr. ř.“.

        Z odůvodnění citovaného judikaturního rozhodnutí je přitom zřejmé, že skutečnost, že ve věci byly k posouzení otázek důležitých pro trestní řízení, pro jejichž objasnění bylo třeba odborných znalostí, orgány činnými v trestním řízení znalecké posudky již opatřeny, není sama o sobě důvodem, pro který by byly stranou předložené znalecké posudky nadbytečné. Závěry obhájcem předložených znaleckých posudků je třeba konfrontovat se závěry znaleckých posudků, které byly vypracovány již v průběhu přípravného řízení přibranými soudními znalci, a pokud by vznikly pochybnosti o správnosti, popř. úplnosti znaleckých posudků přibraných znalců, bylo by nutno provést předložené posudky jako znalecký důkaz podle příslušných ustanovení trestního řádu.

        Vrchní soud v Praze se vypořádal s požadavkem obhajoby na další doplnění dokazování (konkrétně ústavním znaleckým posudkem předloženým v průběhu odvolacího řízení) tak, že považoval „doplnění dokazování výslechem znalců, kteří jej vypracovali, za nadbytečné“,neboť „ústavní znalecký posudek se vyjadřoval k otázkám, které byly opakovaně řešeny jinými znalci“.

        S takovým názorem odvolacího soudu nelze souhlasit. Jakkoliv povinností soudu samozřejmě není provést všechny navrhované důkazy, v přezkoumávané věci bylo třeba mít na zřeteli, že šlo a nadále jde o věc, která evidentně trpěla a nadále trpí důkazní nouzí (obviněný spáchání činu popřel, nedoznal se k němu ani po demonstrativním zatčení zásahovou jednotkou a následném několikahodinovém výslechu, nenalezla se zbraň, s níž pachatel na poškozenou útočil, nenalezla se ani odcizená peněženka s penězi a doklady poškozené, nenalezly se klíče, jimiž pachatel uzamkl poškozenou v kadeřnictví, zajištěné stopy na místě činu – jak bude dále vyloženo – nesvědčily pro spolehlivý a zcela jednoznačný závěr, že pachatelem byl právě obviněný, atd.). Přestože v průběhu trestního řízení byla provedena celá řada důkazů (včetně několika znaleckých posudků opatřených jednak obžalobou, jednak obhajobou), šlo o důkazy, které si v některých svých závěrech odporovaly. Tím spíš se nabízelo, aby již soud prvního stupně jako soud nalézací – jemuž na druhé straně nelze upřít snahu obsáhle prováděným a po zrušení původního odsuzujícího rozsudku doplněným dokazováním objasnit co nejpřesněji a nejúplněji skutkový stav věci – se pokusil tyto rozpory odstranit vyžádáním tzv. revizního znaleckého posudku příslušného ústavu. Pokud tak ovšem neučinil, a proto iniciativu v tomto směru převzala obhajoba, která před odvolacím řízením nechala zpracovat shora zmiňovaný ústavní znalecký posudek, Vrchní soud v Praze neměl důvod jej odmítnout jako nadbytečný a pro rozhodnutí ve věci nepotřebný. Jestliže sám neuvažoval vyslechnout jednotlivé zpracovatele tohoto posudku (obhajoba s pouhým přečtením závěrů posudku nesouhlasila – srov. § 211 odst. 5 tr. ř.), měl odvoláním napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně s pokynem, aby zpracovatele posudku přímo vyslechl. I tím by si tento nalézací soud vytvořil lepší předpoklady pro hodnocení důkazů odpovídající požadavkům ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Mělo tomu tak být už proto, že v závěrech ústavního znaleckého posudku se objevily (mimo jiné) i zásadní výhrady jak k závěrům znaleckého posudku vypracovaného Mgr. Lenkou Čermákovou, tak k odbornosti této soudní znalkyně, jak na to ještě bude poukázáno v dalším textu.

        Nejvyšší soud proto již v tomto nesprávném procesním postupu Vrchního soudu v Praze spatřuje natolik závažné pochybení, že musel ministryni spravedlnosti v důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona přisvědčit.

        Ani Nejvyšší soud přitom nezpochybňuje, že hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech ve smyslu naposledy citovaného ustanovení je doménou soudu prvního stupně. Ten totiž v hlavním líčení v souladu s principem bezprostřednosti, přímosti a ústnosti jednotlivé důkazy provádí, a proto má vytvořeny ty nejlepší předpoklady pro jejich hodnocení. To na druhé straně Nejvyššímu soudu nebrání v tom, aby v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumal, zda způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně (a následně i soudem odvolacím) odpovídá pravidlům formální logiky, zda soudy při hodnocení důkazů respektovaly princip in dubio pro reo a zda na jeho úkor neupřednostnily důkazy, které obviněnému neprospívaly. Zjistí-li, že hodnocení důkazů z jejich strany těmto pravidlům a principům neodpovídá, nebo svědčí-li dokonce o jejich svévoli či libovůli, je povinen zasáhnout.

        Hodnocení všech provedených důkazů způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. je vysoce náročnou intelektuální činností všech soudců, kteří se na rozhodování podílejí. Taková činnost je o to složitější, pokud důkazní situace není z poznávacího hlediska jednoznačná, takže se výrazně zvyšuje riziko možných chyb a omylů, jak tomu bylo i v přezkoumávaném případě. Proto musí být věnována mimořádná pozornost všem důkazům (nejen usvědčujícím, ale i vyviňujícím), které musejí být zvlášť pečlivě hodnoceny podle vnitřního přesvědčení soudců založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud takový hodnotící postup není bezezbytku zachován a soud z provedených důkazů přesvědčivě nevyvodí skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., nelze považovat proces hodnocení důkazů za správný a zákonný.

        Oba soudy nižších stupňů odůvodnily svá rozhodnutí o vině obviněného tak, že po provedených důkazech dospěly k závěru, že se skutek stal a pachatelem tohoto jednání musel být obviněný a nikdo jiný. Obhajoba obviněného prý byla jednoznačně vyvrácena a jeho vina potvrzena především výpovědí poškozené L. B., která je v souladu s výpovědí svědkyně P. Š., a vyhodnocením zajištěných pachových stop. Opakovaným výpovědím obviněného, že sice kadeřnictví v kritické době navštívil a s poškozenou krátce mluvil, ale žalovaného skutku se nedopustil, soudy neuvěřily.

        Pokud jde o osobu samotného obviněného, ministryně spravedlnosti o něm ve stížnosti pro porušení zákona nic bližších neuvedla. Nejvyšší soud však nepřehlédl zjištění obou soudů nižších instancí, že obviněný sice dosud nebyl soudně trestán ani přestupkově postihován, nicméně má celou řadu negativních vlastností – v minulosti experimentoval s drogami, projevil agresivitu ve sporu s jedním svým vrstevníkem, měl dluhy u jiných svých vrstevníků (třebaže proklamoval, že disponuje dostatkem finančních prostředků), je nezodpovědný a lajdácký při plnění studijních povinností (v době činu mu bylo téměř 21 let a stále neměl – nejen z důvodů tvrzených zdravotních problémů – ukončené středoškolské vzdělání), ke škodě svých rodičů se dopustil drobných krádeží peněz a elektroniky, a má sklony ke lhaní. Taková negativa o něm zjištěná ovšem na druhé straně – podle názoru Nejvyššího soudu – ještě nemusí být signifikantní pro pachatele činu spáchaného tak brutálním způsobem, jak je popsán v obžalobě a ve výroku odsuzujícího rozsudku.

        V návaznosti na další zjištění soudů, že obviněný je pachatelem průměrně inteligentním (někteří učitelé o něm hovořili jako studentovi, který není hloupý, ale je ke svým studijním výsledkům lhostejný), si soudy měly klást otázku, zda jde současně o pachatele na jedné straně natolik bezelstného (a současně i tak otrlého), že si k útoku vybral kadeřnictví, které v minulosti opakovaně navštěvoval (sám uváděl, že tam byl 3x-4x, naposledy na podzim 2012) a o němž musel předpokládat, že nedosahuje vysokých denních tržeb, že se s úmyslem jej navštívit svěřil krátce před činem svědku M. L., který jej doučoval angličtinu, a že o uskutečněné návštěvě kadeřnictví následně hovořil s celou řadou dalších osob (s rodinnými příslušníky, spolužáky a kamarády), a na druhé straně natolik sebevědomého a suverénního, že se 2 dny po činu (dne 23. 2. 2013) dobrovolně jako svědek, který se v době, kdy k útoku mělo dojít, resp. krátce před ním, v kadeřnictví nacházel, přihlásil policejním orgánům, spolupracoval s nimi a vydal jim své ošacení, obutí a další převážně osobní věci.

        Při řešení těchto otázek soudy neměly odhlížet ani od závěrů znalecký posudků z oboru zdravotnictví, které byly na obviněného vypracovány. Závěry znaleckého posudku z odvětví klinické psychologie, vypracovaného soudní znalkyní PhDr. Štěpánkou Tůmovou, lze stručně shrnout tak, že intelektové schopnosti obviněného průměrné, nevyrovnané, bez poruch psychotického charakteru; obviněný je nevyzrálou, disharmonicky se vyvíjející osobností s projevy emoční nevyváženosti; agresivní potenciál u něho nepřekračuje meze průměru, nad běžnou normu vystupuje verbální agrese a podezíravost; netrpí bájnou lhavostí ani jinými patologicky podmíněnými poruchami. Závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, vypracovaného soudním znalcem MUDr. Michalem Hesslerem, lze pak stručně shrnout tak, že obviněný netrpí duševní chorobou, psychozou, je však neharmonicky, poruchově se formující osobností; tempore kriminis byly jeho schopnosti rozpoznávací plně zachovány, schopnosti ovládací lehce, nepodstatně sníženy; není jedincem primárně agresivním, agresivita však může pramenit z neharmonické skladby jeho osobnosti; jeho pobyt na svobodě není z medicínského hlediska nebezpečný, není třeba návrhu ochranného léčení.

        Jak již bylo uvedeno, obviněný sice vypověděl, že kadeřnictví poškozené kritického dne kolem 16.55 hodin navštívil (proto se také posléze jako svědek ohlásil policejním orgánům), spáchání činu však rezolutně popřel. Ve svých v zásadě neměnných výpovědích uvedl (stručně vyjádřeno), že ještě před doučováním angličtiny požádal svého učitele M. L. o uvolnění o 15 minut dříve, aby stihnul návštěvu kadeřnictví, že z doučování odešel v 16.45 hodin a ke kadeřnictví dorazil v cca 16.55 hodin. Po vstupu do kadeřnictví, v němž se již nesvítilo, zůstal stát v chodbě před místností samotné provozovny a zeptal se poškozené, která držela v roce koště a uklízela, zda jej ostříhá. Když mu sdělila, že již končí, aby přišel následujícího dne, kadeřnictví, v němž se zdržel cca 20 vteřin, opustil. Šel do bydliště svých prarodičů, kde tehdy přechodně bydlel a kam dorazil kolem 17. hodiny (pamatoval si, že babička se s ním zlobila, že určitě nebyl na doučování, když je tak brzy doma). Byl tehdy oblečen do modrých riflí a černého tříčtvrtečního kabátu (z jedné z výpovědí však hovořil o bundě), obut do vysokých kožených bot a přes rameno nesl batoh, v němž měl studijní pomůcky na doučování. Všechny tyto věci (ale i další oblečení a obutí) dobrovolně vydal policejním orgánům ke zkoumání.

        Svědek M. L. část této výpovědi obviněnému potvrdil především v tom, že se mu svěřil se záměrem navštívit kadeřnictví, že jej z tohoto důvodu požádal o uvolnění z doučování o 15 minut dříve, že od něho skutečně odcházel v 16.45 hodin, že byl oblečen do černého tříčtvrtečního kabátu a riflí, a že měl s sebou nějaké zavazadlo (batoh či tašku přes rameno). Tento svědek dokonce uvedl, že obviněný při žádosti o uvolnění neuctivě o kadeřnici uvedl, že „ta bába je tam do pěti“, z čehož by bylo možno dovozovat, že měl na mysli konkrétní kadeřnictví, které by bylo možno zřejmě bez větších problémů identifikovat (provozované ženou s uzavírací dobou v 17.00 hodin).

        Také řada dalších svědků, jejichž výpovědi nebyly pro rozhodnutí o vině obviněného až tak významné, a proto není zapotřebí na tomto místě je podrobněji rozvádět, vypověděla, že si na obviněném bezprostředně po činu, ale ani ve dnech následujících nevšimli ničeho nestandardního (např. na oblečení, na chování, na výši finančních prostředků, s nimiž disponoval apod.).

        Přestože oba soudy nižších stupňů věrohodnost výpovědi obviněného v její úvodní části zásadně nezpochybnily, neuvěřily mu v tvrzení, že se útoku na poškozenou nedopustil. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu však dosud provedené důkazy, které měly obviněného podle jejich názoru usvědčovat, zejména o jeho počínání kritického dne po příchodu do kadeřnictví až do příchodu do bytu jeho prarodičů (ale též ohledně jeho obutí, oblečení, batohu, brýlí, délky vlasů, atd.) měly hodnotit daleko pečlivěji a důsledněji v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy, tedy (například) rovněž s (relativně méně významnou) svědeckou výpovědí M. H. Dospěl-li totiž soud prvního stupně k názoru, že výpověď obviněného je nevěrohodná i v tom směru, že měl tomuto svědkovi tvrdit, že má doučování od 17 do 19 hodin, a proto se v tuto dobu nemohou spolu vidět, přičemž doučování měl fakticky v době od 16 do 17 hodin, z čehož (soud) dovodil, že obviněný tuto informaci podal svědkovi proto, aby si zajistil určité časové alibi na dobu, kdy se uvedeného jednání dopustil, pak měl vysvětlit, jak takový názor koresponduje s výpovědí obviněného a s výpověďmi celé řady svědků, jimž se s návštěvou kadeřnictví svěřil. Může se totiž nabízet celkem jednoduché vysvětlení, že mezi obviněným a jmenovaným svědkem buď šlo jen o určité nedorozumění, nebo že záměrem obviněného mohla být snaha setkat se s ním co nejpozději, neboť mu slíbil vrátit toho dne dluh 400 Kč (to místo obviněného tak učinila jeho babička, která svědkovi, jak sám potvrdil, před svým bydlištěm ještě téhož dne po 19. hodině dlužnou částku uhradila).

        Pokud takové vysvětlení soud neučinil, je dovozování viny obviněného uvedeným způsobem v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., v důsledku čehož došlo z jeho strany k porušení zásady presumpce neviny. Nejvyšší soud i v tomto bodě přisvědčil stěžovatelce v tom, že soud má sice volnost v rámci hodnocení důkazů, ale tato volnost není absolutní. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, aby byla zachována a garantována práva obviněného a obviněný byl uznán vinným na základě pouze objektivně zjištěných skutečností a nikoliv na základě domnělých a vyvozovaných myšlenek soudu bez toho, aby takové domněnky byly podloženy objektivními důkazy (srov. kromě judikatury již výše citované i nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1291/2012).

        Pokud soudy nižších instancí postavily své závěry o vině obviněného rovněž (resp. zejména) na svědeckých výpovědích poškozené L. B., o nichž ministryně spravedlnosti uvedla, že od počátku měly „rozvíjející se charakter“, neměly přehlížet, že zdaleka nešlo o výpovědi zcela konzistentní (a rozhodně ne „neměnné, standardní a objektivní“, za jaké je označil ve svém vyjádření státní zástupce), neboť poškozená se v nich mnohdy i v podstatných okolnostech rozcházela. Tak například ve své původní svědecké výpovědi (učiněné – jak je zjevné z pořízeného videozáznamu – ještě na nemocničním lůžku jako neodkladný úkon, kdy spíše jen odpovídala na dotazy policejního orgánu, než aby samostatně a souvisle vypovídala) označila za pachatele mladíka ve věku 16-17 let, který přišel do kadeřnictví „kolem páté“, měl tmavé vlasy, byl hubený a jen o něco větší než ona (sama uvedla, že měří 160-170 cm), byl bez brýlí a před tím, než ji napadl, nic neříkal (doslova uvedla, že „nepromluvil“), ale v dalších výpovědích již hovořila o pachateli ve věku kolem 20 let (doslova uvedla, že to byl takový „študáček-gympláček“), který byl vyšší postavy a po příchodu do kadeřnictví se dotazoval, zda může být ostříhán. Minimálně na tyto poměrně zásadní rozpory (tj., že obviněný v jejích pozdějších výpovědích „zestárl, vyrostl a promluvil“) však poškozená nebyla nalézacím soudem upozorněna a nebyla vyzvána k jejich vysvětlení. Přitom především její původní výpověď je v diametrálním rozporu s tvrzením obviněného a jeho obhájců, že je daleko vyšší, urostlé (tzv. vysportované) postavy (obviněný sám uváděl, že měří 185 cm, jeho obhájci v jednom z podání uváděli dokonce 195 cm; tyto rozpory obviněný vysvětlil před Nejvyšším soudem tak, že bez bot měří 187 cm). Už z těchto údajů je zřejmé, že měly být pro hodnotící úvahy především soudu prvního stupně navýsost významné.

        Ve výpovědích poškozené lze však shledat – při porovnání s dalšími ve věci provedenými důkazy – i další rozpory, které nižší soudy neměly přehlížet. Při ohledání místa činu policejními orgány byly zajištěny ulámané nehty poškozené (v počtu 8 kusů), zadokumentovány krevní stopy, utržená náušnice poškozené a další stopy, k nimž poškozená nebyla schopna se vyjádřit (vypověděla, že hned u dveří chodby dostala od pachatele tři rány polenem do hlavy, poté se skácela k zemi; nic víc si nepamatuje, útoku se nebránila, a tedy nedošlo k žádnému zápasu mezi ní a pachatelem). Takovému tvrzení však odporují právě ulámané nehty poškozené, které byly nalezeny v jiné místnosti kadeřnictví, než podle ní mělo dojít k napadení. A nejinak je tomu při porovnání výpovědí poškozené s krevními stopami a krevními kalužemi, které byly při ohledání místa činu zajištěny. Ty se totiž nacházely na zcela jiném místě, než které poškozená označila jako místo, kde byla napadena a skácela se k zemi. Také náušnice poškozené byla při ohledání místa činu nalezena „pod hromadou hader“ v jiné místnosti, než poškozená vypověděla, že byla napadena. Poškozená ovšem ve svých výpovědích nepopisovala vždy zcela shodně ani zbraň, s níž ji pachatel napadl (nejprve hovořila o klacku dlouhém asi 30 cm, posléze o rozštípnutém polenu delším než 40 cm).

        Nejvyšší soud poukazem na uvedené rozpory ve výpovědích poškozené rozhodně nemíní zpochybňovat věrohodnost jejích svědeckých výpovědí, zvláště když mu to (z důvodů již výše vyložených) ani nepřísluší. Je si totiž plně vědom závažnosti zranění hlavy, které poškozená při útoku pachatele utrpěla, což nepochybně ovlivnilo její vnímání průběhu napadení pachatelem, zapamatování si sledu událostí a jeho následné přesné reprodukce. Poškozená tak sice může mít upřímnou snahu popsat rozhodné skutečnosti co nejpřesněji, ovšem následky utrpěného poranění hlavy jí v tom mohou bránit. Na druhé straně však Nejvyšší soud musí akcentovat, že takové rozpory nemůže přehlížet, a neměly je přehlédnout ani oba soudy nižších stupňů.

        Právě s ohledem na zmíněnou závažnost poranění hlavy poškozené obviněný prostřednictvím svých obhájců předložil nalézacímu soudu znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, vypracovaný soudním znalcem prof. MUDr. Karlem Urbánkem, CSc., který v něm učinil jednoznačný závěr, že poškozená v důsledku rozsáhlého zranění hlavy způsobeného napadením utrpěla ztrátu krátkodobé paměti (amnézii), v důsledku které si nepamatuje to, co bezprostředně předcházelo jejímu zranění. Na podporu tohoto závěru obviněný předložil (opět prostřednictvím svých obhájců) odvolacímu soudu výše zmíněný ústavní znalecký posudek. V něm znalec z odvětví neurologie učinil závěr, že při tak rozsáhlém zranění hlavy se u poškozených vyskytuje téměř vždy amnézie (její pravděpodobnost u poškozené stanovil na 99,9%), v důsledku níž nejsou schopni reprodukovat to, co se stalo bezprostředně před zraněním (tzv. retrográdní amnézie), či bezprostředně po zranění (tzv. anterográdní amnézie). Pokud soudy nižších stupňů měly o uvedených závěrech soudního znalce prof. MUDr. Karla Urbánka, CSc. pochybnosti, tím spíš Vrchní soud v Praze neměl důvod odmítnout zmíněný ústavní znalecký posudek jako nadbytečný pro rozhodnutí v dané věci.

        V této souvislosti je třeba uvést, že ministryně spravedlnosti ve svém podání namítala i extrémní rozpor mezi odůvodněním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a vyvozeným závěrem o vině obviněného ve vztahu k uvedeným rozporům, když uvedla, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku na straně 6 (poslední odstavec) vypořádal s těmito důkazy a dospěl k závěru, že „… poškozená netrpěla amnézií s tím, že je zcela pochopitelné, že si již nepamatuje, jak a kde se bránila útoku pachatele“. Takové odůvodnění považovala jednak za nelogické, jednak za extrémně si odporující. Buď si tedy poškozená pamatuje, co bylo před útokem a během něj, nebo si to nepamatuje, jak konstatují shora citované posudky.

        K této argumentaci (zvýrazněné kurzívou), kterou stěžovatelka evidentně převzala z podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, je nutné zdůraznit, že není zcela přesná. Ve zmiňované části odůvodnění rozsudku totiž odvolací soud doslova uvedl, že „Pokud jde o ulomené umělé nehty a tvrzení poškozené, že se nebránila, lze to vysvětlit jednoduše tím, že si poškozená pamatuje pouze první rány. Co se dělo potom, už neví a je možné a logické, že se dalším úderům instinktivně bránila.“, což není obsahově totéž, co stěžovatelka ve svém podání tvrdila.

        Závěry o existenci (či neexistenci) amnézie u poškozené ovšem soudy nižších stupňů nečinily ze znaleckého posudku prof. MUDr. Karla Urbánka, CSc., nýbrž z obsahu znaleckého posudku Mgr. Lenky Čermákové, soudní znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Právě tuto odbornost jmenované soudní znalkyně však zpochybňovali již v průběhu trestního řízení obhájci obviněného, a výrazné výhrady k ní jsou obsaženy rovněž v písemném ústavním znaleckém posudku, podle něhož jednak znalkyně prakticky nezohlednila faktický zdravotní stav poškozené, jednak otázky jí položené směřovaly do oblasti klinické psychologie, k jejichž zodpovězení je odborně způsobilý pouze klinický psycholog.

        Pokud státní zástupce v této souvislosti ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona namítal, že ze strany orgánů činných v trestním řízení je běžně tolerováno zpracování znaleckých posudků z oboru školství a kultury různými znalci a tyto jsou zcela běžně brány do úvahy při rozhodování, resp. že samotné údaje uvedené v posudku pak nejsou nijak směrodatné a rozhodující pro rozhodnutí o vině obviněného, a proto uvedené pochybení nelze považovat za tak významné, aby na ně bylo nutno reagovat zrušením napadených rozhodnutí, Nejvyšší soud takovému názoru nemohl přisvědčit. Ztotožnil se naopak s ministryní spravedlnosti, že Vrchní soud v Praze tím, že odmítl jednak výhrady obviněného k přibrání právě soudní znalkyně Mgr. Lenky Čermákové a závěrům jejího znaleckého posudku, jednak jako nadbytečný ústavní znalecký posudek, závažným způsobem zkrátil práva obviněného na jeho obhajobu a současně porušil jak ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., tak ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

        Oba soudy nižších instancí totiž učinily závěr o neexistenci (retrográdní) amnézie poškozené právě ze znaleckého posudku Mgr. Lenky Čermákové, aniž přihlédly i k dalším znaleckým posudkům, které byly k této významné otázce opatřeny. Konkrétně šlo o posudek soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, doc. MUDr. Radomíra Talába, CSc., který učinil závěr, že amnézie (poškozené) v dané věci je skutečně možná, o posudek soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, specializace neurochirurgie a spondylochirurgie, MUDr. Ing. Martina Häckela, CSc., jenž dospěl k názoru, že u závažných poranění hlavy dochází k amnézii, jejíž pravděpodobnost u poškozené v daném případě stanovil označil jako 50%, a v neposlední řadě o znalecký posudek MUDr. Michaely Málkové, soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, která v jeho závěru uvedla, že nelze jednoznačně říci, zda v daném případě poškozená musí trpět ztrátou paměti, či nikoliv.

        Jestliže i v ústavním znaleckém posudku je prezentován závěr, že „… amnézii poškozené na skutkový děj sice nelze vyloučit ani potvrdit, avšak v odborné literatuře při obdobném typu poranění hlavy je popisována jako prakticky bez výhrady doprovodný symptom, takže její pravděpodobnost je vysoká“, tím spíš bude nezbytné, aby již nalézací soud v průběhu dalšího trestního řízení soustředil pozornost především na možnou retrográdní amnézii poškozené, neboť o její anterográdní amnézii nevznikají pochybnosti (s ohledem na výše zmíněné okolnosti) již v tomto stadiu dokazování. Bez ohledu na výsledek budoucího dokazování a skutkový závěr, který nalézací soud z něho při novém rozhodování učiní, lze však již nyní vyslovit zásadní nesouhlas s jeho úvahou (na straně 41 v posledním odstavci odůvodnění jeho rozsudku), že „… retrográdní amnézie … u poškozené prokázána nebyla, byť ji nelze vyloučit“, neboť taková úvaha je sama o sobě vnitřně rozporná. Pokud totiž amnézii poškozené na dobu před napadením nelze vyloučit, pak je třeba ji nejen jako možnou připustit, ale i s ní – při respektování zásady in dubio pro reo – v rámci hodnotících úvah zcela reálně pracovat.

        Při posuzování věrohodnosti (resp. správnosti, přesnosti a úplnosti) svědeckých výpovědí poškozené neměly soudy nižších instancí odhlížet ani od výsledků rekognicí (poznávacích řízení), které byly s poškozenou již v přípravném řízení provedeny. Třebaže rekognice je v právní teorii i soudní praxi považována za úkon ve své podstatě neopakovatelný, v přezkoumávané věci byly provedeny rekognice dvě (první podle fotografií, druhá in natura). To však lze akceptovat jednak proto, že prvá z rekognicí provedená bezprostředně poté, co se poškozená probrala z kómatu (resp. byla probuzena z tzv. umělého spánku), měla orgánům přípravného řízení určit směr dalšího vyšetřování (zejména ve vztahu ke konkrétní osobě), a jednak proto, že rekognice in natura již v té době nebyla právě s ohledem na zdravotní stav poškozené reálně proveditelná.

        Nejvyšší soud přes akceptaci potřebnosti (resp. nezbytnosti) provedení první z těchto rekognicí (podle fotografií osob), k níž došlo v podvečerních hodinách dne 26. 2. 2013, však nemohl bezezbytku přisvědčit – zejména po zhlédnutí videozáznamu při ní pořízeném – závěru, který byl po ní učiněn a v protokolu o ní sepsaném formulován takto:
        „Poznávající L. B. … v prvním kole poznala osobu L. N., … jako pachatele svého přepadení,
        v druhém kole nikoho neoznačila a kvůli zdravotní indispozici bylo ukončeno.“.

        Výhrady k takovému závěru má Nejvyšší soud přesto, že jejímu průběhu byla přítomná soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové, která do protokolu prohlásila, že na „… fotorekognici neshledala nic nezákonného, vše proběhlo zákonným způsobem“, což následně stvrdila svým podpisem, a že protokol byl jako správný podepsán nejen policejním orgánem, ale i poškozenou, nezúčastněnou osobou a rovněž přítomným státním zástupcem.

        Z pořízeného videozáznamu je totiž evidentní, že poškozená, která ležela na nemocničním lůžku a jíž bylo fotoalbum držené rukama policejního orgánu (vrchního komisaře) ukazováno na vzdálenost cca ¾ metru, si jednotlivé fotografie mladých mužů (celkem 6 fotografií na 3 listech) v prvém kole postupně a opakovaně prohlížela a na závěr tohoto kola, když hleděla na 3. listu na fotografie pod č. 5 a č. 6 (pod č. 5 byla v horní polovině tohoto listu fotoalba fotografie obviněného L. N.), zvedla svou pravou paži a prostředník pravé ruky položila na levou ruku policisty, který fotoalbum v jeho spodní části držel, a uvedla „vypadá tohleto“. Na to reagoval vrchní komisař dotazem „Tato osoba pod číslem pět?“, načež poškozená cosi nesrozumitelně prohlásila. Z toho policejní orgán zřejmě usoudil, že poškozená poznala obviněného, neboť do protokolu poznamenal, že (poškozená) „… upírá zrak do horní části fotoalba, na fotografii muže pod číslem 5. Na dotaz vrchního komisaře, zda označuje osobu č. 5 … prohlašuje, že ano.“.

        Podle přesvědčení Nejvyššího soudu takový jednoznačný závěr z prvního kola fotorekognice s poškozenou rozhodně učinit nelze. Z videozáznamu není zřejmé nejen to, že by poškozená ukázala prstem své ruky přímo na fotografii č. 5 (obviněného L. N.), ale ani to, že by upírala svůj zrak právě na jeho fotografii. Pokud na dotaz policejního orgánu cosi odpověděla, nebylo její vyjádření natolik srozumitelné (celkově působila unaveným dojmem, odpovídala smazanou či setřelou řečí), aby bylo možno učinit tak kategorický závěr, jaký byl do protokolu o rekognici formulován.

        Při druhém kole fotorekognice, které proběhlo bezprostředně poté za obdobných podmínek, si poškozená jednotlivé fotografie mladých mužů (znovu 6 fotografií na 3 listech, ale v pozměněném pořadí) znovu opakovaně prohlížela a v jeho závěru, když hleděla na 1. listu na fotografie pod č. 1 a č. 2 (pod č. 2 byla v dolní polovině tohoto listu fotoalba fotografie obviněného L. N.), na výzvu vrchního komisaře „Tak ještě jednou, jsou to stejné fotografie, zkuste si je prohlédnout!“ odpověděla „Ne.“. Vrchní komisař na takovou odpověď reagoval sugestivním dotazem „Takže tady ten poslední pod číslem dvě?“, načež poškozená již poněkud rozčileně odpověděla otázkou „Pod jakým číslem dvě?“. Poté vrchní komisař ukázal na fotografii pod č. 2 a uvedl „To je tento.“, na což poškozená tentokrát vyloženě nazlobeně prohlásila „Není, hergot, tak to otočte!“. Takové expresivní a nepochybně významné odpovědi (resp. bezprostřední reakce) poškozené však v protokole o rekognici zachyceny nejsou (je v něm naopak uvedeno, že poškozená „… konstatuje, že zde ta osoba není, že byl v tom prvním“, a že si prohlíží jednotlivé osoby „… a žádnou nepoznává.“.

        Při následné rekognici in natura, provedené dne 22. 3. 2013 (cca 1 měsíc po činu po zlepšení zdravotního stavu poškozené) již poškozená obviněného jako pachatele útoku nejenže neoznačila, přestože měla možnost pozorovat jej opakovaně (jednak bez brýlí, jednak s brýlemi) a měla i možnost slyšet jeho hlas, ale dokonce opakovaně označila jako pachatele útoku zcela jinou osobu.

        Soud prvního stupně zřejmě ze všech těchto důvodů nepřikládal závěrům provedených rekognicí žádný význam, když v odůvodnění svého rozsudku (srov. stranu 45) doslova uvedl, že „závěry provedené fotorekognice nebere v potaz při hodnocení důkazů a rozhodování o vině“, a že vzhledem k tomu, že „při rekognici in natura poškozená neoznačila jako pachatele obviněného, nelze mu dávat k tíži ani to, že jej označila jako pachatele při fotorekognici“. Hned v dalším odstavci ovšem tento svůj závěr poněkud relativizoval zmínkou o tom, že poškozená „nebyla ze zdravotních důvodů schopna stoprocentně pachatele určit“.

        Takovému způsobu hodnocení provedených rekognicí nalézacím soudem Nejvyšší soud rozhodně nemohl přisvědčit. Jak je z kurzívou zvýrazněného textu zřejmé, soud v rámci svých hodnotících úvah závěry provedených rekognicí jednak přehlížel („nebral je v potaz“), jednak je relativizoval (údajnými zdravotními problémy poškozené), čímž je zároveň i bagatelizoval, namísto toho, aby se reálně zabýval opodstatněnou úvahou, zda poškozená již tím, že obviněného při žádné z rekognicí za pachatele násilného útoku na ni neoznačila (naopak při rekognici in natura označila jako pachatele útoku někoho jiného), jej vlastně jako pachatele přímo nevyloučila.

        S ministryní spravedlnosti je třeba souhlasit i v tom, že oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí při hodnocení svědecké výpovědi P. Š. vzaly v úvahu pouze tu její část, která šla obviněnému k tíži (již nalézací soud zcela zamlčel níže uvedené skutečnosti vztahující se k popisu muže, kterého svědkyně pozorovala, a směr jeho příchodu do kadeřnictví, když k mladému muži štíhlé postavy jen stručně uvedl, že to byl „naprostý opak popisu osoby V. M.“ – srov. stranu 42 nahoře odůvodnění jeho rozsudku), a zcela přehlížely fakta, která svědkyně v rámci své výpovědi uvedla ve prospěch obviněného.

        Především se jednalo o popis osoby, kterou tato svědkyně v inkriminované době pozorovala z okna kuchyně ve 4. patře svého bytu, jenž vůbec neodpovídal osobě obviněného [oblečení, které měla mít tato osoba na sobě (kratší bunda do pasu), barvu vlasů (světlé vlasy, špinavý blond), jejich sestřih (krátké, vystříhaný krk), bez batohu či tašky, atd.], a rovněž tak neodpovídal časový údaj, kdy tuto osobu spatřila a pozorovala (nejspíše v 16.59 hodin). Popis této osoby z její strany (mladý muž hnědých vlasů, které měl na krku vystříhané), určení doby, kdy tuto osobu pozorovala přicházet ke kadeřnictví, spolu s tvrzením, že tato osoba přicházela z opačného směru (z jejího pohledu zprava) než obviněný, tak může vést k jedinému závěru, že její svědectví, pokud by je nalézací soud považoval za věrohodné (což zřejmě chtěl, neboť svá skutková zjištění vystavěl rovněž na některých fragmentech její výpovědi), by zcela vylučovalo obviněného jako možného pachatele stíhaného trestného činu a současně by svědčilo pro reálnost úvahy, že do kadeřnictví vstoupil po obviněném (v čase 16.55 až 16.59 hodin) ještě další mladý muž.

        Zmíněnou část svědecké výpovědi P. Š. měly oba soudy nižších instancí dát do souvislosti s obsahem dalších svědeckých výpovědí, z nichž je patrné, že v době, kdy mladý muž, jehož jmenovaná svědkyně pozorovala, vstupoval do kadeřnictví, měl již být obviněný doma u svých prarodičů M. N. a L. N. Oba jmenovaní totiž jako svědci potvrdili, že obviněný přišel do jejich bydliště v 17 hodin. Je-li současně objektivně doloženo, že obviněný v bytě svých prarodičů zapnul v cca 17.10 hodin počítač, měl již nalézací soud věnovat pozornost údaji svědkyně M. N., že její vnuk přišel domů „přesně v 17 hodin, neboť hodinové ručičky se překrývaly“, a měl ji požádat o vysvětlení, co tím vlastně myslela. Pokud tak neučinil a při hodnocení důkazů uvedl (srov. první odstavec na straně 44 odůvodnění jeho rozsudku), že její tvrzení „… je nelogické, neboť pokud by se měly hodinové ručičky překrývat, tak by se muselo jednat o čas cca 17.28 hod.“, postavil ji tak do pozice jakési pomatené seniorky. Přitom mohlo jít o pouhé nedorozumění, resp. z její strany jen o nepřesnou formulaci (třeba jí chtěla vyjádřit, že ručičky hodin byly tzv. v zákrytu).

        V návaznosti na výše zmíněné údaje z výpovědi svědkyně P. Š. měl již nalézací soud věnovat více pozornosti svědeckým výpovědím M. V. a J. K., kteří se v rozhodnou dobu v okolí kadeřnictví rovněž pohybovali. Způsob, jakým soudy hodnotily obsah všech těchto svědeckých výpovědí, nelze považovat za naprosto objektivní a odpovídající požadavkům § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy naopak postupovaly zcela jednostranně a nehodnotily skutečnosti svědčící jednoznačně ve prospěch obviněného; tyto skutečnosti bezdůvodně pominuly a nijak se s nimi ve svých rozhodnutích nevypořádaly.

        Protože v přezkoumávané věci je časové rozpětí mezi odchodem obviněného a příchodem dalšího mladého muže (potencionálního pachatele) cca 4-5 minut, měly se oba soudy zabývat průběhem skutkového děje a jeho časovou osou velmi podrobně a do všech detailů, neboť každá minuta (zejména v rozmezí 16.55 až 16.59 hodin) zde hraje velkou roli pro skutečně objektivní posouzení viny konkrétní osoby. Proto je nutné velmi pečlivě a logicky hodnotit výpovědi shora jmenovaných svědků, a to v jejich návaznosti na sebe a v jejich souvislostech. Svědci M. V. a J. K. se ve svých výpovědích zmiňují o čase 16.55 hodin v návaznosti na obsah výpovědi svědkyně P. Š., která fakticky upřesnila čas pozorování výše popsaného mladého muže (přicházejícího do kadeřnictví shora, tedy z jejího pohledu z pravé strany) na 16.59 hodin.

        Oba soudy právě uvedené časové souvislosti v rámci svých hodnotících úvah přehlížely, nepřikládaly jim žádný relevantní význam, resp. je zcela opominuly a v rozporu se zásadou zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. účelově dovodily, že do kadeřnictví jiná osoba než obviněný nepřišla. Jejich skutkový závěr v tomto směru sice zdánlivě „zapadá“ do svědecké výpovědi poškozené, u níž však s ohledem na shora zmíněné znalecké posudky nelze vyloučit výpadek paměti právě na uvedené krátké časové rozpětí. Z obsahu dosud provedených důkazů je totiž možno oproti skutkovým závěrům soudů uvažovat, že svědek J. K. již jinou osobu, než obviněného nemohl vidět, neboť v 16.59 hodin byl již doma a díval se na televizi. Podobně svědkyně M. V. byla v 17.00 hodin již na cestě domů, kam přišla v 17.03 hodin, takže již nemohla vidět, zda v 16.59 hodin někdo šel do kadeřnictví, jak to popsala svědkyně P. Š. Proto soudy měly zvažovat, zda svědci J. K. a M. V., kteří viděli nějakou osobu, jak v čase 16.55 hodin již odchází od kadeřnictví (popsali, že ji viděli již vzdálenou od dveří kadeřnictví odcházet směrem, kde v té době obviněný bydlel u svých prarodičů), nepozorovaly právě obviněného.

        Ze svědecké výpovědi M. V. pak soudy neměly přehlížet tu část, v níž popisovala mladého muže, kterého ve shora zmiňovaném čase pozorovala v okolí kadeřnictví a k němuž nejprve uvedla, že „… od prodejny S. M. šel po trávě brejlatej kluk, měl kulatý brýle, věk asi do 30-ti let, vlasy měl buď tmavé nebo měl černou čepici, …“, a o němž posléze k výzvě policejního orgánu prohlásila: „On mi připadal jak Herry Poter (správně mělo být „Harry Potter“) kvůli kulatým brýlím, vím, že jsem si říkala, že je to socka, že bych o něj ani kolo neopřela.“ (srov. č. l. 1052 a 1055 spisu), a následně hodnotit, zda takový popis vůbec odpovídá obviněnému.

        Již tyto významné fragmenty z výpovědi svědků P. Š., M. V. a J. K. svědčí pro opodstatněnost závěru, že skutková zjištění obou soudů jsou v rozporu s těmito důkazy (nebo s jejich významnými částmi). Nemají totiž žádnou obsahovou vazbu jak na tyto důkazy, tak na výpověď obviněného a další provedené důkazy (srov. shora i dále), z nichž některé dokonce vylučují obviněného jako možného pachatele žalovaného skutku. Učinil-li nalézací soud ze svědecké výpovědi P. Š. skutkový závěr, že „je zcela vyloučeno, aby kdokoliv jiný v mezidobí do kadeřnictví vešel, aniž by si toho tato svědkyně všimla“ (srov. druhý odstavec na straně 41 odůvodnění jeho rozsudku), pak měl současně vyložit jednak to, jak se vyrovnal s výpovědí téže svědkyně, jejíž popis mladého muže přicházejícího ke kadeřnictví z opačného směru a vstupujícího do kadeřnictví teprve v čase 16.59 hodin vůbec neodpovídá obviněnému, a jednak to, proč tak bezvýhradně věří jejímu tvrzení, že širší okolí kadeřnictví pozorovala nepřetržitě (a zřejmě i ostražitě), když vůbec nezaznamenala pohyb přinejmenším svědků M. V. a J. K. A to Nejvyšší soud nechává stranou méně významný rozpor v jejích výpovědích o tom, komu a proč tehdy vlastně telefonovala (jisté L., nebo kvůli oddlužení).

        Obdobně odvolací soud, pokud v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho druhý odstavec na straně 6) vyjmenoval jak skutečnosti, které svědčí pro závěr, že mužem, kterého viděla vstupovat do kadeřnictví, byl obviněný (časová souvislost, výška postavy a oblečení), tak skutečnosti, které svědčí proti takovému závěru (přicházel z opačného směru, měl jinou barvu vlasů a neměl batoh), měl pečlivěji a daleko zevrubněji vyložit, proč přes takové rozpory a v evidentním rozporu se zásadou in dubio pro reo dospěl k přesvědčení, že „… mužem, kterého viděla do kadeřnictví vstupovat svědkyně P. Š., a který napadl poškozenou, je právě obviněný“ (srov. třetí odstavec tamtéž). Takový paušální závěr, učiněný navíc přes shora vyjmenované skutečnosti svědčící proti němu, rozhodně nevyznívají přesvědčivě, ba právě naopak. Přitom Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že odvolací soud zařadil mezi skutečnosti, které (údajně) svědčí pro závěr, že mužem, kterého jmenovaná svědkyně viděla vstupovat do kadeřnictví, byl obviněný, i takové, které by při porovnání s některými dalšími provedenými důkazy mohly svědčit spíše ve prospěch obviněného (srov. výše zejména údaje o časové posloupnosti a o oblečení, které měl mít obviněný v rozhodné době na sobě).

        A pokud již chtěl odvolací soud činit tak kategorické závěry ze svědecké výpovědi P. Š., pak neměl přehlédnout, že tato svědkyně popsala poměrně podrobně i ruku, kterou muž, jehož pozorovala, sahal na kliku, jíž otevíral dveře kadeřnictví, přičemž rozhodně vyloučila, že měl na rukou rukavice. Pak by totiž nemohl dospět k závěru, že „Nedostatek daktyloskopických stop je rovněž logický, protože sám obviněný uvedl, že měl rukavice, které poté poněkud nesmyslně nechal u svědka L. Č.“ (srov. poslední odstavec na straně 6 odůvodnění jeho rozsudku). Přitom není ani zřejmé, z čeho soud čerpal poznání o tvrzeném údaji obviněného o rukavicích, který sice vypověděl, že kožené rukavice vlastnil (používal je na snowboard) a u jmenovaného svědka si je ponechal, v žádné ze svých výpovědí však neuvedl, že je měl na rukou při vstupu do kadeřnictví.

        Pokud oba nižší soudy zpochybnily výpověď obviněného v té části, že viděl uprostřed kadeřnictví kupičku vlasů, kterou by bez brýlí nemohl pozorovat, je třeba (ve shodě s ministryní spravedlnosti) uvést, že jejich hodnotící úvahy nevyzněly příliš přesvědčivě. Pokud soud prvního stupně v tomto směru v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že výpověď obviněného není pravdivá, neboť – jak sám (obviněný) uvedl – viděl ze svého postavení kupičku vlasů, která byla v kadeřnictví vprostřed místnosti, zatímco podle poškozené kupička vlasů nebyla uprostřed místnosti, nýbrž v jejím rohu, takže – pokud by měl tuto kupičku vlasů vidět, musel se pohybovat ve vlastním prostoru kadeřnictví a nikoliv v tom místě, které uváděl – jde o závěr nepřesvědčivý, dovozený nepřípustným způsobem z neprokazatelného důkazu (výpověď obviněného, že viděl kupičku vlasů právě uprostřed místnosti, totiž nebyla žádným konkrétním důkazem nijak vyvrácena či alespoň zpochybněna).

        Navíc pak sama skutečnost, že při ohledání místa činu byla kupička vlasů nalezena v rohu místnosti, by mohla, resp. měla svědčit spíše ve prospěch obviněného už proto, že – pokud vypověděl, že při příchodu do kadeřnictví viděl poškozenou zametat, a kupičku vlasů viděl uprostřed místnosti kadeřnictví – v takovém případě by tam skutečně musel přijít nedlouho po odchodu posledního zákazníka (malého chlapce, kterého ostatně – jak rovněž vypověděl – viděl před kadeřnictvím). Byla-li proto při ohledání místa činu nalezena kupička vlasů v rohu místnosti, je zřejmé, že po odchodu obviněného musel uplynout určitý časový úsek do okamžiku, kdy poškozená dometla místnost a kupičku vlasů zametla do rohu místnosti. Tato činnost jí s určitostí zabrala několik minut, což by ovšem bylo v souladu se svědeckou výpovědí P. Š., že viděla vcházet (zřejmě jiného) mladého muže a potencionálního pachatele útoku na poškozenou někdy kolem 16.59 hodin. To by ovšem nevyvracelo, ale spíše potvrzovalo obhajobu obviněného, že v té době již přicházel k bytu svých prarodičů (ti mu totiž jako svědci – přes určité nesrovnalosti v přesných údajích o časech – současně potvrzovali, že po 17. hodině byl již doma).

        Takovému časovému sledu událostí by odpovídalo i nezpochybňované zjištění soudů, že obviněný odcházel z bydliště svědka M. L. kritického dne v 16.45 hodin. Jestliže vzdálenost z tohoto místa ke kadeřnictví byla změřena na cca 900 metrů a chůze mu mohla trvat cca 10 minut, pak by odpovídalo jeho obhajobě, že v kadeřnictví byl v cca 16.55 hodin. Stejně tak by odpovídalo jeho obhajobě, že do bydliště svých prarodičů přišel v cca 17.00 hodin (od kadeřnictví to je – jak bylo rovněž změřeno – cca 350 metrů, které mohl ujít za cca 3-4 minuty).

        V návaznosti na výše popisovaný důkaz (kupičku vlasů) měly soudy pečlivěji hodnotit i poněkud odlišné znalecké posudky znalců z oboru zdravotnictví, odvětví očního lékařství. Obviněný má totiž na každém oku minimálně 5 dioptrií a tvrdil, že brýle nosí naprosto pravidelně (to mu potvrdila i celá řada svědků) a odkládá je pouze před spaním a sprchováním. Pak se ovšem nabízela otázka, zvláště když poškozená vypověděla, že pachatel v době činu neměl na očích brýle, zda by vůbec mohl kupičku vlasů bez brýlí rozpoznat. K této otázce byl již v přípravném řízení zpracován znalecký posudek z uvedeného oboru a odvětví prof. MUDr. Pavlem Rozsívalem, CSc., s jehož závěry posléze polemizoval znalecký posudek ze stejného oboru a odvětví vyžádaný obhajobou, v němž soudní znalec MUDr. Břetislav Brožek, CSc. dospěl k závěru, že obviněný se nemohl bez brýlí pohybovat a nemohl ani vidět hromádku vlasů.

        Jelikož tento posudek odporoval původnímu znaleckému posudku a byl hlavním důvodem, pro který došlo ke zrušení původního odsuzujícího rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, byl soudní znalec prof. MUDr. Pavel Rozsíval, CSc. vyzván, aby posudek doplnil. Poté byli oba shora jmenovaní znalci v hlavním líčení vyslechnuti, a jakkoliv došlo k určitému sjednocení jejich názorů v tom, co všechno obviněný přes uvedený oční handicap mohl, resp. nemohl (obecně i na místě činu) vidět, nevyznívají příliš přesvědčivě hodnotící úvahy nalézacího soudu na straně 45 odůvodnění jeho rozsudku. A vyloženě spekulativně pak vyznívají důkazně nepodložené úvahy odvolacího soudu, že obviněný „… si před útokem na poškozenou mohl sundat brýle, což je celkem logické, aby si je nepoškodil“ (srov. poslední odstavec na straně 6 odůvodnění jeho rozsudku).

        Nalézací soud považoval za podstatný rovněž důkaz pořízenou fotodokumentaci (včetně úředního záznamu), z níž dovodil, že obviněný měl (cestou od bydliště M. L. ke kadeřnictví poškozené) „… možnost vzít si poleno jako zbraň a s tímto polenem na poškozenou zaútočit. Měl minimálně dvě možnosti, kde si poleno vzít …“ (srov. poslední odstavec na str. 25, třetí odstavec na str. 42 a obdobně i poslední odstavec na str. 46 odůvodnění jeho rozsudku). K takovému odůvodnění je nutné (opět ve shodě se stěžovatelkou) namítnout, že jde o ne zcela podložený a opodstatněný (a přitom ze strany soudu kategorický) závěr, jímž je z pouhé možnosti obviněného zajistit si zbraň fakticky dovozována jeho vina. Přitom pokud by soud vyšel z výpovědi svědkyně P. Š., kterou zřejmě chce považovat za věrohodnou (srov. shora), pak nemohl přehlédnout, že tato svědkyně viděla přicházet a následně vstupovat do kadeřnictví mladého muže ze zcela opačného směru, tedy po jiné trase, než z ní vychází fotodokumentace, a navíc v ruce nic nenesl. Jeho úvaha o možnosti obviněného opatřit si uvedenou zbraň by pak byla v extrémním nesouladu přinejmenším s výpovědí jmenované svědkyně.

        V návaznosti na problematický důkaz pořízenou fotodokumentací (a úředním záznamem) je třeba považovat za nedostatek dosavadního dokazování, že již nalézací soud neprovedl obhájci obviněného navrhovaný důkaz v podobě zjištění, zda vrata na zahradu, na níž si měl obviněný vzít uvedenou zbraň (poleno), jsou stále odemčená, nebo – jak tvrdí obhajoba – trvale uzamčená. Pokud nalézací soud na uvedenou námitku reagoval tak, že „Je … s podivem, že tuto skutečnost soudu nesdělil již dříve v průběhu dokazování, …“, je třeba mu připomenout, že v trestním řízení nese důkazní břemeno stát (v tomto stadiu řízení především soud), a nikoliv obviněný (jeho povinností proto není opatřovat a předkládat důkazy o své nevině).

        S problematikou zbraně použité pachatelem vůči poškozené souvisí i další opodstatněná námitka stěžovatelky, že zmiňované poleno nebylo nikdy nalezeno, takže nebylo ani spolehlivě zjištěno, zda útok byl veden právě takovým (podle pozdějších výpovědí poškozené rozpůleným, resp. rozštípnutým) polenem. Pokud by tomu tak skutečně bylo, měl již soud prvního stupně zvažovat, zda v takovém případě nebyla důvodná námitka obhájců obviněného, že by bylo možno reálné očekávat, že by poškozená měla ve vlasové části hlavy, kam útok směřoval, nějaké zbytky dřeva (třísky, kůru apod.). Z lékařské zprávy ošetřujícího lékaře ani ze znaleckého posudku MUDr. Petra Laciny, soudního znalce z boru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, se ovšem nic takového nepodává, a takové případné zbytky nebyly nalezeny – například na podlaze – ani při (dokonce opakovaném) ohledání místa činu. Dosud tak nebyla jednoznačně zodpovězena otázka, zda útok na poškozenou byl skutečně veden polenem nebo jiným podobným předmětem (sama poškozená v původní výpovědi hovořila o klacku).

        Oba soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí řádným způsobem nevypořádaly ani s takovými důkazy, které byly v podobě nejrůznějších stop (zejména daktyloskopických, biologických, genetických, chemických a trasologických) na místě činu při jeho ohledání zajištěny.

        Konkrétně kriminalistické zkoumání zajištěných daktyloskopických stop vedlo k závěru, že stopy č. 2 a 3 jsou sice upotřebitelné (použitelné), žádná z nich však nepatří obviněnému. Kriminalistické zkoumání zajištěné biologické stopy pak vyústilo v závěr, že jeden lidský vlas převážně středněhnědé barvy není vhodný k analýze DNA. Žádné relevantní výsledky nepřineslo ani odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, zaměřené na stopy zajištěné na těle poškozené.

        Jelikož při druhém doohledání místa činu byly nalezeny ulámané umělé (tzv. gelové) nehty poškozené (v počtu 8 kusů), byly z nich odebrány vzorky a následně provedenou analýzou (srov. odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, na č. l. 1231 a násl. spisu) „… byla vyloučena přítomnost DNA profilu stanoveného z bukálního stěru označeného L. N.“ (srov. rovněž čtvrtý odstavec na straně 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). K tomuto důkazu, který evidentně svědčí ve prospěch obviněného, je třeba dodat, že při analýze těchto nehtů byly nalezeny stopy DNA nejen poškozené, což je naprosto logické, ale zároveň i stopy DNA další (dosud neustanovené) osoby, ne však stopy obviněného.

        Odborné zkoumání z oboru kriminalistika, odvětví genetika, bylo zaměřeno rovněž na oděvní svršky obviněného, přičemž na některých z nich byla orientačně zjištěna přítomnost krve, specifický důkaz lidské krve nebyl (kvůli velmi malé stopě) proveden. Ovšem i tímto zkoumáním „… byla vyloučena přítomnost DNA profilu stanoveného z bukálního stěru označeného L. N.“ (srov. č. l. 1235 spisu). Na jiných svršcích vydaných obviněným pak přítomnost krve nebyla zjištěna vůbec. K tomu ještě lze pro úplnost dodat jednak to, že sám obviněný nález krevních stop na některých ze svých svršků vysvětloval tím, že mohou pocházet od tzv. uhrů, a jednak to, že lékařským vyšetřením byla u obviněného zjištěna krevní skupina „0“, zatímco u poškozené krevní skupina „A“.

        Zřejmě právě s ohledem na tento výsledek odborného zkoumání a současně s ohledem na poměrně značné množství krevních stop zjištěných v objektu kadeřnictví (nejen na podlaze, ale i na stěnách) obhájci obviněného předložili v řízení před soudem znalecký posudek MUDr. Michala Berana, Ph.D., soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie, který vyústil (mimo jiné) v závěr, že „S velkou pravděpodobností hraničící s jistotou by při opakovaných, velkou silou vedených úderech, zejména do vlasaté části hlavy poškozené, předmětem drženým útočníkem v obou rukou, tedy z poměrně malé vzdálenosti, došlo k potřísnění pachatele útoku krví poškozené.“ (srov. č. l. 2048 spisu).

        O tomto posudku se ovšem nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku vůbec nezmínil (pouze ve třetím odstavci na straně 38 při citaci závěrů znalecký posudek MUDr. Petra Laciny, soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v tomto směru uvedl, že podle tohoto znalce „… by v případě takovéhoto útoku došlo k potřísnění pachatele krví poškozené“), a odvolací soud jej v odůvodnění svého rozsudku (srov. poslední odstavec na straně 4) bagatelizoval slovy: „Žádným převratným zlomem v dokazování není závěr soudního znalce MUDr. Michala Berana, Ph.D., který lze zjednodušeně shrnout tak, že zranění poškozené bylo značně krvácivé a že mohlo dojít k potřísnění útočníka krví“. S takovým přístupem soudů k uvedenému důkazu se rozhodně nelze ztotožnit, neboť bylo jejich povinností jej hodnotit ve vzájemné souvislosti se všemi dalšími důkazy, především se závěry učiněnými po zkoumání oděvních svršků a obuvi obviněného.

        Vedle těchto stop byla v přezkoumávané věci poměrně zásadním důkazem trasologická stopa zajištěná v krevní louži na místě činu. Její kriminalistickou expertizou bylo zjištěno, že otisk boty v krevní louži nesouhlasí s jakoukoliv botou, které byly vydány, příp. zajištěny u obviněného (a stejně tak nebyly na jeho botách nalezeny shodné biologické vzorky). Taková zjištění měla vést již nalézací soud k úvaze, že na místě činu (a po jeho spáchání) se musela pohybovat další osoba odlišná jak od obviněného (jemuž trasologická stopa evidentně nepatřila), tak od pracovníků lékařské služby a rovněž syna poškozené E. M.

        Přestože výsledky všech shora uvedených kriminalistických expertiz by mohly vést k závěru, že šlo o nezpochybnitelné důkazy svědčící ve prospěch obviněného, soud prvého stupně při jejich hodnocení nepostupoval zcela standardně. Pokud se už o nich zmínil, v podstatě jejich existenci jen konstatoval, a následně v rámci jejich (velice stručného) hodnocení jejich význam bagatelizoval, příp. je vyložil v neprospěch obviněného. Zmínil se o nich v podstatě jen ve druhém odstavci na straně 44 odůvodnění svého rozsudku při hodnocení svědeckých výpovědí Š. N., M. N. a L. N., kde zpochybnil jejich tvrzení, že „… oblečení a obuv, které obviněný vydal policii, bylo to, které měl v předmětný den na sobě, a že s ním nebylo nijak manipulováno (prádlo nebylo prané)“. K tomu spekulativně podotknul, že „… není žádným problémem poté, co je prádlo vyprané, na něm udělat jakousi krevní skvrnu, … , případně vydat prádlo jiné, které obviněný na sobě neměl, stejně tak mohla být vydána jiná obuv, takže trasologické stopy na místě činu se nemusely shodovat s obuví předloženou obviněným“. K žádné z dalších zajištěných stop v hodnotící části odůvodnění svého rozsudku již stanovisko nezaujal. Neučinil tak ovšem ani soud odvolací, jenž (kromě již výše popsané zmínky o rukavicích obviněného, jimiž se pokusil odůvodnit nedostatek daktyloskopických stop) pouze uvedl, že „Neexistence krevních stop na oblečení obviněného je vysvětlitelná tím, že obviněný nebyl zadržen okamžitě po činu, a že vůbec není jisté, zda vydal skutečně to oblečení, ve kterém v době napadení byl.“ (srov. poslední odstavec na str. 6 odůvodnění jeho rozsudku).

        Nejvyšší soud nemohl bez výhrad přisvědčit ani hodnotící úvaze nalézacího soudu formulované slovy: „To, že obviněný o celé věci věděl víc, než jak uváděl při svých výsleších, je zřejmé i z facebookové komunikace …, která byla dne 21. 2. 2013 ve 20.40 hod. a kdy píše, že poškozená byla okradena. Přitom v této době o loupežném motivu kromě pachatele nikdo nevěděl.“ Pokud soud tuto část facebookové komunikace obviněného zmínil, je třeba uvést, že tak učinil i v tomto případě selektivně, neboť zcela pominul, že v jiné části této komunikace vyslovuje mimo jiné lítost nad tím, co se poškozené přihodilo, vyjadřuje přání vypátrat a potrestat pachatele, a poté, co se policejním orgánům přihlásil jako svědek a stal se pro ně jedním z podezřelých, vyslovil i přání, aby se poškozená probudila a uvedla, kdo ji napadl. Citovaná úvaha soudu pak vzbuzuje dojem spekulace, neboť není podložena zjištěním, že obviněný informaci o okradení poškozené nezískal (ani neměl možnost získat) již v té době z jiných zdrojů (v neposlední řadě například z internetu). V té souvislosti soud neměl přehlížet tu část facebookové komunikace obviněného se svědkem L. Č., v níž mu svědek psal, že „… ví, co se stalo v kadeřnictví, že mu to říkala babička“ (č. l. 637 a násl. spisu).

        Samostatnou kapitolou přezkoumávané věci pak byly pachové stopy zajištěné policejními orgány při ohledání a posléze při tzv. doohledání místa činu.

        K této problematice je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že možnost provedení takového důkazu se opírá o ustanovení § 114 tr. ř. Podzákonnou normou, upravující podrobnosti jeho provedení, je pokyn ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky (dále jen „pokyn“), kterým se stanoví postup policistů na úseku činnosti služební kynologie, ve znění dalších oprav a doplňků, podle jehož čl. 46 odst. 4 pachové stopy musí být zajištěny jako první v pořadí takticko-technických úkonů na místě činu. Podle čl. 53 odst. 3 tohoto pokynu „před zahájením pachové identifikace … provede psovod specialista tzv. kontrolu náhodné zajímavosti“ pachových konzerv. Teprve po tomto ověření se přistupuje k porovnání pachových konzerv z objasňovaného případu.

        Obhájci obviněného v tomto směru (s odkazem na odbornou literaturu) namítali, že kontrola náhodné zajímavosti pachové konzervy se musí provést bezprostředně před zahájením pachové identifikace jednotlivých pachových vzorků, což se v daném případě nestalo, neboť k uvedené kontrole došlo den před samotným porovnáním pachových stop. Nejvyšší soud v popsaném postupu až tak zásadní problém nespatřuje, neboť i podle znaleckého posudku JUDr. Martina Kloubka, Ph. D., soudního znalce z oboru kriminalistika, zvláštní specializace kriminalistická odorologie, zmiňovaný pokyn není jednotně vykládán a ani mezi experty nepanuje jednota o přesné době, v níž musí k provedení kontroly náhodné zajímavosti dojít (v čl. 53 odst. 3 pokynu totiž chybí příslovečné určení času).

        Přestože metoda pachové identifikace je subjektivní empirickou metodou, ani „Ústavní soud nezpochybňuje obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou (přestože tento důkaz v teorii i v praxi trestního řízení nebývá přijímán jednoznačně a bezvýhradně); na základě tohoto nepřímého a pouze podpůrného důkazu je však možno pouze dospět k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na určitém místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a bez pochybností dovodit, že právě ona se dopustila trestného činu.“ [srov. jeho nález ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97; obdobně vyzněl i jeho pozdější nález pod sp. zn. II. ÚS 418/99, v jehož odůvodnění m. j. uvedl, že v posuzované věci byl rovněž porušen „princip "rovnosti zbraní", na jeho základě má každá ze stran právo předkládat své názory a reagovat na tvrzení jiných za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují oproti straně druhé, .... především tím, že (soudy) své rozhodnutí opřely o nepřezkoumatelný důkaz, mezi které lze zařadit i důkaz provedený pachovou zkouškou. Evropský soud pro lidská práva nejednou rovněž konstatoval, že každý případ, který vyvolává sebemenší důkazní pochybnosti, musí být vykládán ve prospěch obviněného (viz např. jeho rozsudek ve věci B., M. a J. z roku 1988, A-146).].

        Také podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. jeho usnesení ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 107/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitě 25/2004 pod č. T 592) „Důkaz pachovou zkouškou, resp. identifikací pachových stop, je důkazem pouze nepřímým, jehož vypovídací hodnotou je nanejvýš to, že se pach určité osoby (obviněného) na konkrétních místech či předmětech nacházel, takže s nimi přišla do styku, ale neznamená to, že obviněný bezpochyby spáchal trestný čin, pro nějž je stíhán a který s uvedenými místy či předměty souvisí. Ani větší množství ztotožněných pachových stop obviněného opatřených s využitím cvičených psů samo o sobě nemůže změnit nepřímou povahu tohoto důkazu a učinit z pachových stop důkaz přímý, protože zjištěné poznatky nelze přezkoumat jiným kvalifikovaným způsobem.“.

        Z tohoto pohledu není důvodu v přezkoumávané věci důkaz metodou pachové identifikace nepřipustit. Daná věc je ovšem specifická tím, že při identifikaci pachových stop zajištěných při původním ohledání místa činu (krátce po činu ve večerních hodinách dne 21. 2. 2013) nedošlo ke ztotožnění s pachovými stopami obviněného. Přitom – jak je patrno z protokolu o tomto ohledání – bylo tehdy sejmuto 5 pachových stopy (č. 1, 15, 16, 17 a 20) z klik dveří a z podlahy. Za zmínku stojí i to, že tehdy byl na pachovou stopu nasazen služební pes, ale ani jeho prostřednictvím se nepodařilo pachatele vypátrat.

        Při identifikaci pachových stop zajištěných při (v pořadí již druhém) doohledání místa činu dne 27. 2. 2013 (tedy po šesti dnech) však posléze došlo u několika z těchto stop ke ztotožnění s pachovými stopami obviněného. Jakkoliv možnost provedení takového procesního úkonu (v podstatě již třetího ohledání místa činu) jistě není na místě v obecné rovině zpochybňovat, na druhé straně to rozhodně nesvědčí o standardním, soustředěném, precizním a důsledném postupu policejních orgánů již při původním ohledání místa činu. Při tomto druhém doohledání místa činu, k němuž došlo až poté, co obviněný policejním orgánům dobrovolně vydal své ošacení a svršky, bylo podle sepsaného protokolu sejmuto 10 pachových stop (č. 1 až 10) z kabelky, z madel zásuvek a skříněk, a z plastových spínačů.

        Jelikož obviněný vehementně popíral, že by se v uvedených místech nálezu pachových stop při návštěvě kadeřnictví vůbec pohyboval a uvedených věcí dotýkal, vzniklo podezření, že došlo k přenosu pachu (tzv. kontaminaci) policisty, kteří před zajištěním pachových stop byli v kontaktu s obviněným a s jeho oblečením. Soud prvního stupně proto po zrušení původního odsuzujícího rozsudku doplnil dokazování znaleckým posudkem (vyžádaným a předloženým obhájci obviněného) již výše zmiňovaného soudního znalce JUDr. Martina Kloubka, Ph.D., podle jehož závěrů „… sice nelze vytvoření pachových stop obviněným v době vyšetřované události, na místě, kde k ní došlo, zcela vyloučit, avšak pokud se nepodaří prokázat, že nemohlo dojít k pachovému přenosu prostřednictvím policistů kpt. Ing. M. J. a kpt. Mgr. M. H., nelze považovat výsledek pachové komparace za věrohodný.“.

        Na základě těchto závěrů nalézací soud provedl důkaz porovnáním vzorků pachů sejmutých z obou jmenovaných policistů, přičemž byla zjištěna shoda u jedné ze zajištěných pachových stop s policistou kpt. Ing. M. J., což soud vedlo k (nikterak nezpochybňovanému) závěru, že v případě tohoto policisty došlo k přenosu pachové stopy. Z takového významného zjištění však neučinil relevantní závěry, v odůvodnění svého rozsudku (srov. poslední odstavec na straně 40) naopak toto zjištění neúplně citoval, když uvedl, že „… kpt. H. byl vyloučen jako přenašeč pachu ve všech čtyřech případech, … a kpt. J. ve třech případech“, a následně učinil paušální závěr, že „… je naprosto jasné, že pachové stopy na zmíněných místech zanechal pouze obviněný a že tyto jeho pachové stopy nemohl nikdo z přítomných policistů přenést na dané místo“. Soud druhého stupně na odvolací námitky k této problematice uplatněné blíže nereagoval, když v odůvodnění svého rozsudku (srov. poslední odstavec na straně 6) pouze obecně konstatoval, že „Znalec JUDr. Martin Kloubek, Ph.D. se zabýval pachovými stopami a vyslovil určitou možnost jejich přenosu.“.

        Přes nikterak nezpochybňovanou erudovanost jmenovaného soudního znalce a přesvědčivost závěrů jím vypracovaného posudku měl již soud prvního stupně zaměřit pozornost rovněž na skutečnost, že pachové stopy, které by měly obviněného usvědčovat z přítomnosti i na těch místech kadeřnictví, na nichž svou přítomnost popírá, byly sejmuty až 6 dnů po činu. Z odborné literatury je přitom zřejmé, že pachová stopa je časově nestálá a velmi citlivá k nejrůznějším vlivům, které na ni mohou působit. V průběhu doby dochází k jejímu „vyvětrání“, v důsledku čehož čím je pachová stopa starší, tím je i identifikace a případné ztotožnění lidského pachu pro psa obtížnější. K tomu se vyjádřil i zmiňovaný soudní znalec, když v písemném vyhotovení posudku uvedl, že „… pachová stopa může zůstat zachována, z hlediska pachové identifikace, od několika vteřin do několika let. Záleží zejména na mnoha okolnostech. Například jakým způsobem pachová stopa vznikla (zda jako primární, nebo sekundární), jak dlouho a v jak intenzivním kontaktu byla osoba s místem snímání otisku pachové stopy, v jakém byla psychickém stavu (zvýšené pocení v důsledku psychické tenze), zda byla pachová stopa vytvořena v uzavřeném interiéru nebo v exteriéru. Dalšími okolnostmi působícími na dobu přetrvání otisku pachové stopy jsou teplota, tlak, vlhkost a proudění vzduchu, působení slunečního světla a kolísání těchto fyzikálních jevů.“ (č. l. 2106 spisu). Tyto závěry zopakoval i při svém výslechu v průběhu hlavního líčení, kdy uvedl, že „… pach může vydržet velmi dlouho“ (podle konkrétního prostředí a nejrůznějších vlivů).

        S takovým obecným vyjádřením se ovšem nalézací soud neměl spokojit a měl na znalci požadovat podrobnější vysvětlení především s ohledem na časový úsek šesti dnů, který uplynul od spáchání činu do snímání pachových stop, a také se zřetelem k tomu, že pachatel se zřejmě jednotlivých věcí, z nichž byly pachové stopy sejmuty, dotýkal jen krátkou dobu. Měl jej také seznámit s námitkou obhájců (srov. č. l. 1996 spisu), že sám znalec „… ve svém pojednání na téma Aktuální otázky kriminalistické olfaktoriky uvádí, že kontaktně přenesené pachové stopy přenesené na předměty, kterých se člověk jen letmo dotkl, degradují tak rychle, že je nelze sejmout. Pachové stopy na předmětech, které byly v kontaktu s člověkem po dobu kratší než 30 minut, je možné sejmout od několika minut do několika hodin, a pachové stopy na předmětech, které byly v kontaktu s člověkem po dobu delší jak 30 minut, je možné sejmout od několika hodin do 3 dnů.“, a požádat jej o vyjádření. V neposlední řadě jej měl požádat též o vyjádření, zda je empiricky vysvětlitelné, že pachové stopy sejmuté z klik dveří (tedy z míst, jichž se obviněný i podle vlastní výpovědi dotýkal) při prvém ohledání místa činu (krátce po činu) přítomnost obviněného v kadeřnictví neprokázaly, zatímco pachové stopy sejmuté (po relativně dlouhé době šesti dnů) z míst, do nichž obviněný podle vlastní výpovědi ani nevstoupil, již mají jeho přítomnost v kadeřnictví prokazovat, a zda je standardní, že na věcech, na nichž při druhém doohledání byly zjištěny pachové stopy, nebyly současně zjištěny daktyloskopické (pro zkoumání třeba i neupotřebitelné) stopy, neboť z prosté logiky lze předpokládat, že pachatel se těchto věcí dotýkal prsty či dlaněmi svých rukou.

        Nejvyšší soud poukazem na shora uvedené nedostatky v dosavadním průběhu dokazování rozhodně netvrdí (ani nenaznačuje), že by snad byly způsobeny orgány činnými v tomto trestním řízení záměrně, jak namítal obviněný prostřednictvím svých obhájců. Je si totiž vědom toho, že k nim mohlo dojít i přes snahu policejních orgánů co nejpřesněji a nejspolehlivěji celou věc objasnit a pachatele činu vypátrat. To však na druhé straně neznamená, že by stávající pochybení neměla být v dalším průběhu dokazování napravena. Došlo-li totiž, jak již bylo výše uvedeno, k přenosu byť jen jedné pachové stopy policistou pohybujícím se na místě činu, měl soud zcela reálně zvažovat nezbytnost porovnání zajištěných pachových stop se vzorky pachů sejmutých ze všech policistů, kteří tehdy přišli do styku s obviněným či jeho věcmi a poté se pohybovali na místě činu.

        Konečně je třeba uvést, že nalézací soud měl věnovat více pozornosti i motivu jednání obviněného. K tomu totiž v odůvodnění svého rozsudku uvedl pouze to, že je „… podle názoru soudu zřejmý“ (srov. poslední odstavec na str. 42), aniž ovšem tuto „zřejmost“ v této části explicitně vyjádřil. Pouze z navazující části odůvodnění rozsudku (srov. poslední odstavec na str. 46) lze zjistit, že měl na mysli motiv finanční („získání finančních prostředků“). V takovém případě však bylo namístě, aby vyložil, proč si obviněný při takovém motivu vybral právě kadeřnictví poškozené, kde získání vyšší finanční částky nemohl očekávat (podle zjištění soudu se jedná o pánské a dětské kadeřnictví, kde poškozená za jedno ostříhání účtovala 80 Kč, a sama vypověděla, že její denní tržby se pohybovaly podle počtu zákazníků převážně v rozmezí od 700 Kč do 1.500 Kč).

        Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v řízení pro porušení zákona zaměřil svou pozornost na problematiku vymezenou ministryní spravedlnosti a vztahující se k vině obviněného, takže ponechal stranou svých úvah otázky, na něž se v dosavadním průběhu řízení obhájci obviněného rovněž zaměřovali, a které směřovaly k jinému potenciálnímu pachateli [například k E. M., který za neobvyklých (až podivuhodných) okolností svou těžce zraněnou matku v kadeřnictví kritického dne v čase 18.15 hodin našel, nebo k V. M., který v té době v blízkosti kadeřnictví přechodně bydlel, případně k dalšímu potenciálnímu pachateli].

        Z těchto podstatných důvodů a po zhodnocení všech shora uvedených skutečností, s odkazem na obsah jednotlivých důkazů a při respektování zásady objektivního hodnocení důkazů jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, Nejvyšší soud učinil ve shodě s ministryní spravedlnost závěr, že obsah dosud provedených důkazů není zcela v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními soudů, která jsou formulována ve výroku odsuzujícího rozsudku. Obviněný byl zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces, který mu zaručují výše uvedené právní normy.

        Soudy obou nižších instancí nehodnotily obsah jednotlivých důkazů zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., provedené důkazy mnohdy selektovaly a používaly z nich mnohdy jen ty části, které svědčily v neprospěch obviněného, a naopak pomíjely, příp. bagatelizovaly ty důkazy, které obviněného ze spáchaného činu vyviňovaly, navíc pak své úvahy o průběhu skutkového děje doplňovaly v jeho neprospěch svými domněnkami a někdy i spekulacemi. Proto nelze souhlasit s jejich kategorickými závěry, že „… obhajoba obviněného byla jednoznačně vyvrácena“, že „… lze rozhodně vyloučit, že by pachatelem mohl být někdo jiný“, že „… jednání uvedeného ve výroku rozsudku se dopustil právě obviněný“, apod. (srov. příslušné pasáže odůvodnění jejich rozsudků).

        Nejvyšší soud proto nejprve podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2, § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a to v neprospěch obviněného. Poté podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, zrušil, a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 9 T 12/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle § 270 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

        Po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc vrací do stadia řízení před vyhlášením odsuzujícího rozsudku. Na Krajském soudu v Hradci Králové proto bude, aby doplnil dokazování ve shora naznačených směrech a znovu o podané obžalobě rozhodl. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom toho, že s ohledem na více než dvouletý odstup od doby, kdy byl přezkoumávaný skutek spáchán, zřejmě nelze reálně očekávat, že by se ještě mohly objevit nějaké nové důkazy, které by mohly přispět k bližšímu objasnění skutku, nicméně vyloučit to ani v současné době nelze.

        Povinností soudu prvního stupně proto bude, aby provedl především důkaz ústavním znaleckým posudkem Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (patrně bude nezbytné všechny jeho zpracovatele vyslechnout, neboť obviněný již před odvolacím soudem vyslovil nesouhlas s pouhým čtením písemného vyhotovení posudku – srov. § 211 odst. 5 tr. ř.). Po provedení tohoto důkazu musí soud zvážit, zda bude postačující pro jeho (ať už pozitivní, nebo negativní) závěr, zda poškozená trpěla výpadkem paměti na události bezprostředně předcházející jejímu napadení (tzv. retrográdní amnézií). Pokud by dospěl k závěru, že postačující nebyl, musel by zvážit potřebu dalšího dokazování soudním znalcem (případně znaleckým ústavem) s příslušnou odbornou specializací. Z důvodů již shora vyložených totiž nemůže při činění skutkových závěrů v uvedeném směru vycházet ze znaleckého posudku Mgr. Lenky Čermákové.

        Stejně tak bude povinností soudu prvního stupně, aby znovu vyslechl poškozenou L. B. jako svědkyni a pokusil se odstranit výše uvedené rozpory, které se v jejích postupných výpovědích objevily. Její další výslech považuje Nejvyšší soud za nezbytný i proto, že ze soudní praxe jsou známy případy, kdy se poškozeným, kteří utrpěli závažná zranění hlavy, po určité době obnovily paměťové schopnosti (vrátila se jim tzv. paměťová stopa) a byli schopni popsat události před i po takovém zranění.

        Další povinností soudu prvního stupně bude znovu vyslechnout babičku obviněného M. N. přinejmenším k vysvětlení nesrovnalosti, která se v její výpovědi objevila v údaji o „překrývání ručiček hodin“, aby mohl podrobněji hodnotit věrohodnost její výpovědi o přesném čase, kdy obviněný přišel do jejího bydliště (srov. výše uvedené výhrady k dosavadnímu hodnocení této části její výpovědi).

        Z důvodů shora vyložených bude povinností soudu prvního stupně znovu vyslechnout i soudního znalce JUDr. Martina Kloubka, Ph.D. k otázkám již výše podrobně rozvedeným. A bude-li soud opětovně přikládat takový význam pachovým stopám zajištěným při druhém doohledání místa činu, jak učinil ve svém předchozím rozsudku, pak bude nezbytné, aby provedl dokazování vztahující se k možnosti přenosu pachových stop u všech policistů, kteří se dostali do kontaktu s obviněným a věcmi jím vydanými, a kteří posléze místo činu při druhém doohledání navštívili.

        Povinností soudu prvního stupně rovněž bude, aby případně provedl všechny další důkazy, jejichž potřeba (nebo dokonce nezbytnost) se může při doplněném dokazování objevit a na něž v současném stadiu trestního řízení ani nelze pamatovat.

        Poté bude povinností soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, aby znovu všechny provedené důkazy hodnotil. Musí přitom respektovat výše citovaná zákonná ustanovení i soudní judikaturu a mít na vědomí jak princip presumpce neviny, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, tak z něho vyplývající pravidlo in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Stejně tak musí mít na paměti, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu.

        Nalézací soud musí mít rovněž na zřeteli všechny výše popsané výhrady, které Nejvyšší soud vznesl ke způsobu, jakým v odůvodnění zrušeného rozsudku hodnotil provedené důkazy (jakož i výhrady, které vznesl k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Musí mít přitom na vědomí, že v dané věci neexistuje jediný přímý usvědčující důkaz o vině obviněného (tím není ani výpověď poškozené, která jej nepoznala ani při opakovaně prováděných rekognicích). Závěr o vině obviněného byl v odsuzujícím rozsudku učiněn tzv. z opaku, tedy z toho, že pokud si poškozená nepamatuje, že by po odchodu posledního stříhaného zákazníka (malého chlapce) a útokem pachatele vstoupil do kadeřnictví ještě někdo jiný, musel být pachatelem právě obviněný. To je však závěr naprosto nepřijatelný, který sám o sobě o vině obviněného nesvědčí, zvláště když dosavadním dokazováním existence retrográdní amnézie u poškozené nebyla spolehlivě vyloučena (a je s ní třeba jako možnou reálně uvažovat).

        Jediným důkazem, který by měl usvědčovat obviněného ze spáchání činu, tak zůstávají jen pachové stopy. Ponechá-li Nejvyšší soud stranou zpochybňovaný způsob jejich vytvoření a následného získání (srov. shora), pak musí v souladu s výše citovanou judikaturou akcentovat, že jde stále jen o důkaz nepřímý a pouze podpůrný, na jehož základě lze pouze dospět k závěru, že obviněný se s největší pravděpodobností v kadeřnictví nacházel, nelze z něj však jednoznačně a bez pochybností dovodit, že právě on se dopustil žalovaného trestného činu. Navíc pak tento nepřímý důkaz ani ve spojení s dalšími ve věci dosud provedenými důkazy netvoří natolik uzavřený řetězec, na jehož základě by bylo možno vinu obviněného dovozovat.

        Odůvodnění nového rozsudku soudu prvního stupně musí být objektivní, komplexní, vyvážené, respektující ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Jen takový rozsudek bude možno považovat za zákonný a spravedlivý.

        Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. orgán, jemuž věc byla přikázána, je (při novém rozhodování) vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

        Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž připomíná, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného, neboť tímto rozsudkem vyslovil, že zákon byl porušen v jeho neprospěch (srov. § 273 tr. ř.).

        Nejvyšší soud neshledal zákonný důvod k rozhodnutí, aby věc byla přikázána k projednání a rozhodnutí jinému senátu Krajského soudu v Hradci Králové, jak navrhoval obviněný prostřednictvím svých obhájců. Podle § 270 odst. 3 věty první tr. ř. sice platí, že přikazuje-li Nejvyšší soud věc podle odstavce 1 nebo 2 k novému projednání a rozhodnutí, může zároveň nařídit, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu, podle judikatury soudů důvodem k použití tohoto ustanovení však není sama o sobě skutečnost, že Nejvyšší soud zastává ve věci jiný právní názor než senát soudu nižšího stupně, který vydal rozhodnutí důvodně napadené stížností pro porušení zákona.

        Podle § 275 odst. 3 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.

        V tomto směru Nejvyšší soud u obviněného žádný z důvodů vazby ve smyslu § 67 písm. a) až c) tr. ř. neshledal. Obviněný se sice před výkonem trestu odnětí svobody nacházel ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř., v současné době však zákonné předpoklady ani pro tento vazební důvod nelze dovozovat. Obviněný byl po celou dosavadní dobu trestního stíhání v trvalém styku s rodinnými příslušníky, s nimiž má pevné vazby, a pevné rodinné zázemí bude mít i po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Nehrozí u něho ani reálné nebezpečí, že by se v dalším průběhu řízení trestnímu stíhání vyhýbal. Jeho pobyt na svobodě přitom podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, není pro společnost nebezpečný.

        Nejvyšší soud proto rozhodl, že obviněný L. N. se do vazby nebere.

        Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
        V Brně dne 20. května 2015

                Předseda senátu:
        JUDr. Jan Bláha