Rozhodnutí NS

30 Cdo 5216/2014

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/27/2015
Spisová značka:30 Cdo 5216/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5216.2014.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy:§ 11násl. obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:A
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

30 Cdo 5216/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce J. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, proti žalované obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s. Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, IČO 47116617, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 77/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2014, č.j. 3 Co 159/2013-86, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2014, č.j. 3 Co 159/2013-86, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2013, č.j. 31 C 77/2012-55, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2013, č.j. 31 C 77/2012-55, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobci písemnou omluvu ve znění: „Omlouváme se za to, že jsme bez Vašeho souhlasu nechali ve dnech 16.11.2010, 2.12.2010, 15.3.2011 a 16.3.2011 pořídit obrazové záznamy Vaší osoby, které jsme pak rovněž bez Vašeho souhlasu předložili Okresnímu soudu v Pardubicích v řízení vedeném pod sp. zn. 18C 386/2007.“ Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila částku 100.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2014, č.j. 3 Co 159/2013-86, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, výrokem II. změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně v nákladech řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 22.808,50 Kč, jinak jej potvrdil a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právním závěrem soudu prvního stupně, že v postupu žalované nelze dovozovat neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Vyšel ze zjištění, že probíhalo řízení před Okresním soudem v Pardubicích ve věci náhrady škody na zdraví vzniklé žalobci v důsledku pracovního úrazu. Žalovaná při zjišťování rozsahu škody a v zájmu hájení jejího chráněného zájmu i chráněného zájmu pojistníka, který v daném řízení vystupoval jako žalovaný, pořídila vizuální záznamy žalobce v okolí jeho bydliště a na jiných veřejných prostranstvích. Nahrávku žalovaná sama nešířila, pouze ji nabídla jako důkaz k možnému provedení před Okresním soudem v Pardubicích. Jeho provedení pak bylo na uvážení okresního soudu. Z předmětného spisu okresního soudu pak vyplynulo, že k rozhodnutí, které bylo nepříznivé pro žalobce, nedošlo na základě provedení nahrávky jako důkazu, ale na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Z toho vyplývá, že pořízení videozáznamu bez souhlasu žalobce a jeho použití při soudním řízení nezpůsobilo žalobci újmu na jeho osobnostních právech. Z toho důvodu neshledal ani odvolací soud podmínky pro poskytnutí náhrady nemajetkové újmy požadované žalobcem.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 8. října 2014 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které žalobce spatřuje v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že pořízení vizuálního záznamu žalobce při jednání v jeho soukromém životě, obstarávání si osobních záležitostí a předložení tohoto záznamu soudu v rámci soudního řízení není v rozporu s chráněnými zájmy žalobce a že se tedy nejedná o neoprávněný zásah do práva žalobce na ochranu osobnosti. Žalobce současně klade otázku, za jakých podmínek pořízení takového záznamu je možné považovat za přípustný důkaz v občanském soudním řízení. Uvádí, že Nejvyšší soud se obdobnou otázkou již zabýval – viz rozsudek NS ze dne 11. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004 a rozsudek ze dne 23. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008, - byť se zmíněná rozhodnutí věnovala zejména otázce, zda pořízený záznam je přípustný jako důkaz. Dovolatel zdůrazňuje, že neoprávněnost pořízení záznamu žalobce je třeba dovozovat z právního řádu, resp. že se neopíralo o žádnou zákonnou licenci. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalovaná a navrhla jeho odmítnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014 a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř.

V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Je pak třeba konstatovat, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu přípustné skutečně je, neboť žalobcem uplatněný nárok vyplývající z ustanovení § 12 obč. zák. odvolací soud posoudil odchylně, než jak je řešena v judikatuře Nejvyššího soudu (a současně i v přímém rozporu s tím, jak je tato otázka přímo řešena v hmotněprávním předpisu). Dovolání je tak současně důvodné.

Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením (§ 12 obč. zák.).

Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práv a na ochranu osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 obč. zák.).

Právo na podobu je hodnoceno jako jedna z významných hodnot osobnosti člověka. Přes tuto skutečnost vyvstala potřeba občanskoprávní ochrany s rozvojem technických možností zobrazení podoby člověka (především fotografií a filmem) ve formě podobizny a tím i možností jejího šíření. To vedlo k tomu, že v občanském právu bylo nejprve uznáno právo k podobizně, zatímco právo na podobu, od něhož je právo k podobizně přímo odvozeno, si jako osobnostní právo razilo cestu jen pomalu. Ostatně občanský zákoník č. 40/1964 Sb. v rámci úpravy ochrany osobnosti obsažené v § 11 a 12 uváděl pouze podobiznu fyzické osoby, zatímco o podobě fyzické osoby (člověka) se výslovně nezmiňoval. Podoba člověka v obecném smyslu slova tak byla chráněna jako jedno z dílčích osobnostních práv prostřednictvím generální klauzule vyplývající z § 11 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Obsah práva na podobu, které vzniká již narozením každé fyzické osoby, byl a je vnímán jako užívací a dispoziční právo subjektu ve vztahu k zachycení podoby - tj. v pozitivním smyslu oprávnění subjektu zachytit svou podobu, jakož i udělovat jiným svolení k jejímu zachycení, zatímco ve smyslu negativním jde o právo bránit se proti neoprávněnému zachycení podoby, právě tak jako proti jejímu neoprávněnému rozšiřování ze strany jiného subjektu.

Předpokladem ochrany podoby člověka v naznačeném smyslu je, že:

- byla zachycena podoba člověka neboli jiný subjekt se "zmocnil" vnějškově se projevujících atributů, resp. znaků a vlastností podoby člověka jejich zaznamenáním,
- došlo k zachycení podoby bez ohledu na způsob, tj. při užití zejména rozmanitých technických prostředků (fotografie, filmu, digitálního záznamu apod.), případně libovolných výtvarných prostředků. Není přitom rozhodující, zda je výsledné ztvárnění (zachycení) uměleckým dílem či nikoliv (např. malba, grafika, kombinované techniky) aj.
- je dána možnost určení totožnosti člověka podle zobrazení, kdy vyobrazení člověka obsahuje dostatečné množství charakteristických rysů podoby konkrétního člověka, podle nichž jej lze jako jedinečnou a nezaměnitelnou bytost identifikovat (obdobně srovnej Jiří Švestka, Jan Dvořák, Josef Fiala a kolektiv, Občanský zákoník Komentář, svazek I Wolters Kluwer 2014) .

K tomu, aby bylo možno podobu člověka zachytit, je nezbytné jeho svolení.

Z uvedených zásad tradičně vychází při své rozhodovací praxi Nejvyšší soud, který např. ve svém rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 30 Cdo 2304/99 konstatoval, že podmínkou poskytnutí ochrany práva na podobu je, aby osoba zobrazeného byla na základě zobrazení obecně identifikovatelná, přičemž obsahem práva na podobu se rozumí užívací a dispoziční právo subjektu ve vztahu k zachycení jeho podoby.

Napadený rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) však z nepříliš jasných a přehledných důvodů uvedenou právní úpravu a z ní judikaturou dovolacího soudu vyvozované zásady fakticky pomíjí. Je sice skutečností, že odvolací soud výslovně zmínil skutečnost, že žalovaná v rozporu s ustanovením § 11 a 12 obč. zák. neměla souhlas žalobce s pořízením předmětných záznamů, přičemž se jej ani nepokoušela získat (což s ohledem na účel jejich pořízení bylo třeba předpokládat). V dalším se však již podrobněji (a to s pozitivním závěrem) zabýval výlučně otázkou (možnosti) užití takto pořízených záběrů osoby žalobce. Abstrahoval přitom od primární podstaty neoprávněného a zcela zřejmě i značně citelného zásahu do osobnostní sféry žalobce, jakým bylo (bez zákonem vyžadovaného souhlasu) svémocné (tajné, resp. ve své podstatě konspirační) pořizování videozáznamů osoby žalobce. S ohledem na zásadu „ex iniuria ius no oritur“ (tj. z bezpráví právo vzejít nemůže) proto úvahy napadeného rozhodnutí o možnosti ze soukromé iniciativy užít takto neoprávněně pořízené záznamy osoby žalobce pro účely soudního řízení jsou již z tohoto důvodu neopodstatněné. Nelze připustit, že by záznamy nelegálně pořízené žalovanou (resp. pořízené na její objednávku) bylo možno dále legálně používat, resp. využívat (byť k důkazům u soudu).

Touto optikou je nezbytné posuzovat i úvahy odvolacího soudu, pokud se upínají k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 5. listopadu 2009, č.j. 1 Afs 60/2009-119), resp. k nálezu Ústavního soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, jako nepostihující podstatu těchto rozhodnutí, resp. ve skutečnosti ji dezinterpretující. Nejvyšší správní soud tak mimo jiné ve zmíněném rozhodnutí odkázal na skutečnost, že ESLP utajené pořízení audionahrávky nebo videonahrávky hodnotí jako potencionální zásah do práva na soukromý život. ESLP pak v takovýchto případech užívá klasický třístupňový test, jehož kritérii jsou

- zákonný podklad
- legitimní cíl
- nezbytnost, resp. přiměřenost.

V souzeném případě je zcela zřejmé, že zásadním způsobem bylo žalovanou porušeno již první z uvedených kritérií, neboť- jak se podává z obsahu spisu - videozáznamy žalobce byly pořízeny v rozporu se zákonnou úpravou, takže tím je následně ovlivněno i právní hodnocení užití takto nekorektně získaného záznamu (což vyplývá z přímé aplikace ustanovení § 12 odst. 1 obč. zák.).

V souzeném případě se jeví jako zavádějící, pokud odvolací soud poukazuje na jinak danou skutečnost, že se nejednalo o pořízení audiovizuálního záznamu státním orgánem, ale realizovala jej žalovaná jako soukromá osoba pro hájení svých práv. Tato skutečnost totiž nemění nic na tom, že uvedené záznamy byly pořízeny nelegálně v rozporu s ustanovením § 12 odst. 1 obč. zák., takže navazující úvahy odvolacího soudu jsou pro danou věc nevýznamné. Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. listopadu 2009, č.j. 1 Afs 60/2009-119, nemůže být bezprostředním východiskem pro posouzení nyní projednávané věci, a to proto, že úvahy, které toto rozhodnutí obsahuje, se vztahují na situace pořizování audiovizuálních nahrávek orgány veřejné moci pro účely správního řízení, pokud zasahují do „soukromého života“ fyzických osob. Pokud se rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zmiňuje např. o rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, pak tak činí ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle níž je třeba rozlišovat pořizování obdobných záznamů ze strany soukromých osob na jedné straně a pořizování záznamů ze strany veřejné moci na straně druhé. To však v žádném případě ani v nejmenším neopravňovalo odvolací soud abstrahovat od direktiv obsažených v ustanovení právě již zmíněného článku 8 Úmluvy, resp. § 12 odst. 1 obč. zák. V prvním odstavci uváděného článku Úmluvy se uvádí, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle druhého odstavce tohoto ustanovení Úmluvy státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a (současně) nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Z předestřeného logicky vyplývá, že Úmluva v tomto případě stanoví v porovnání k odstavci 1 tohoto článku specifická a rigoróznější pravidla ve vztahu k možnému zásahu do chráněných práv člověka ze strany státních orgánů. Z toho však ovšem nikterak nelze dovodit, jak fakticky bezděčně činí odvolací soud, že pro sféru soukromého práva by nebylo třeba respektovat ochranu člověka vyplývající z ustanovení § 12 odst. 1 obč. zák. Současně se zdůrazňuje, že nesprávné posouzení existence neoprávněného zásahu do osobnostní sféry žalobce ovlivnilo i neodpovídající úvahy odvolacího soudu týkající se požadované satisfakce žalobcem.

Lze proto shrnout, že v souzeném případě se naznačuje, že jde o zcela zřetelný zásah do práva na podobu, které vzniká již narozením každé fyzické osoby, které se projevuje jako užívací a dispoziční právo subjektu ve vztahu k zachycení podoby - tj. v pozitivním smyslu oprávnění subjektu zachytit svou podobu, jakož i udělovat jiným svolení k jejímu zachycení. Žalobci proto přísluší též právo bránit se proti neoprávněnému zachycení podoby, právě tak jako proti jejímu následně již z tohoto důvodu neoprávněnému rozšiřování ze strany jiného subjektu.

Z uvedených skutečností tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za správný. Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.).

K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 27. května 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu