Rozhodnutí NS

30 Cdo 1549/2000

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/24/2001
Spisová značka:30 Cdo 1549/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1549.2000.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

30 Cdo 1549/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr Jurale Malika a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně L. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. G., 2) V. K., oběma zastoupeným advokátkou, o zaplacení 497.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 31 C 95/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 1998, č. j. 18 Co 558/98-158, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 4. 1998, č. j. 31 C 95/95-138, byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 401.006,- Kč s 16% úrokem od 17. 11. 1995 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále byl zamítnut návrh žalobkyně ohledně částky 95.994,- Kč s příslušenstvím a konečně byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 30.862,50 Kč. Po obsáhlém dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že dohoda o zajištění správy domu, uzavřená dne 4. 6. 1992 mezi Správou budov města P. a „Realitní kanceláří C.\", je neplatná, neboť byla uzavřena s neexistujícím právním subjektem. Na základě toho dovodil, že stejně tak je neplatná i nájemní smlouva uzavřená mezi „Realitní kanceláří C.\", zastoupené JUDr. M. M., který jménem konsorcia „Realitní kancelář C.\" smlouvu se žalovanými uzavíral. Další důvod neplatnosti nájemní smlouvy shledal soud prvního stupně v tom, že ve smlouvě nebyla specifikována přesná výše nájemného a konečně, že před uzavřením smlouvy nebyl dán souhlas příslušného orgánu k uzavření smlouvy s konkrétními subjekty. Vzhledem k uvedeným skutečnostem, které způsobily absolutní neplatnost nájemní smlouvy, uzavřené dne 14. 12. 1992, nemohla platně vzniknout ani podnájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanými dne 1. 4. 1993, a tudíž ani smlouva o sdružení uzavřená téhož dne. Z tohoto právního stavu tedy vycházel soud prvního stupně při rozhodování o žalobě, kterou žalobkyně požadovala zaplacení částky 497.000,- Kč s 16 % úrokem z jednotlivých, dále uvedených částek, z toho 245.000,- Kč jako částky vyplacené na základě smlouvy o sdružení a částky 252.000,- Kč jako poměrné úhrady nákladů vynaložených na rekonstrukci pronajatých nebytových prostor.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 10. 1998, č. j. 18 Co 558/98-158, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 268.205,70 Kč s 16% úrokem z této částky od 17. 11. 1995 do zaplacení, do částky 132.800,- Kč s 16% úrokem z této částky od 17. 11. 1995 do zaplacení, žalobu zamítl a nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl v podstatě ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že konsorcium založené dne 17. 6. 1991 JUDr. M. M. a ing. J. K. pod názvem „Realitní kancelář C.\", nelze považovat za subjekt práva, neboť konsorcium, založené podle § 99 a následujících tehdy platného hospodářského zákoníku, nemělo způsobilost k právům a povinnostem. Dohodu o zajištění správy domu ze dne 4. 6. 1992 uzavírala Správa budov města P. s Realitní kanceláří C. v P., tedy s někým, kdo neměl způsobilost k právům a povinnostem a k právním úkonům. Tento neexistující právní subjekt pak uzavřel nájemní smlouvu s druhým žalovaným, proto je nájemní smlouva rovněž absolutně neplatná. Žalovaní rovněž nedoložili, že by příslušný správní orgán vyslovil souhlas s uzavřením smlouvy již konkrétních právních subjektů, je proto sporné, zda by bylo možno považovat nájemní smlouvu za platnou i s ohledem na ustanovení § 3 odst. 2, 4 zákona č. 116/1990 Sb. Z neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 14. 12. 1992 odvolací soud dovodil neplatnost i smlouvy podnájemní ze dne 1. 4. 1993 a smlouvy o sdružení z téhož dne, když navíc obě tyto smlouvy uzavírala i první žalovaná, která v té době nájemkyní nebytových prostor nemohla být, a to ani podle neplatné nájemní smlouvy. Pokud žalobkyně zasílala žalovaným finanční prostředky na základě neplatné smlouvy o sdružení, docházelo k bezdůvodnému obohacení žalovaných na úkor žalobkyně ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1, 2 obč. zák. Žalovaní tedy získali majetkový prospěch plněním žalobkyně z neplatného právního úkonu – smlouvy o sdružení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně pokud jde o neplatnost smlouvy o investicích i pokud jde o zásady výpočtu výše bezdůvodného obohacení žalovaných na její úkor. Na základě svých zjištění pouze snížil soudem prvního stupně stanovenou výši této částky a odmítl námitku promlčení žalovaných.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni napadli žalovaní (dále jen dovolatelé) dovoláním proti výroku, jímž jim byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 268.205,70 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání opřeli o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že pokud by dovolací soud považoval tuto změnu za částečné potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, opřeli přípustnost dovolání o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dále poukázali na přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., tedy že jim byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Dovolání opřeli především o tvrzení, že soud nesprávně posoudil nájemní smlouvu ze dne 14. 12. 1992 jako smlouvu neplatnou, protože byla uzavřena s neexistujícím subjektem a od toho pak odvodil i neplatnost dalších smluv. Dle názoru dovolatelů konsorcium Realitní kancelář C. se skládalo ze dvou účastníků – ing. J. K. a JUDr. M. M., přičemž dle smlouvy o založení konsorcia byl JUDr. M. M. oprávněn jednat za druhého člena sdružení v záležitostech nájemních smluv. Proto navrhovali důkaz výslechem JUDr. M. M., který však nebyl soudem proveden. Dovolatelé dále uvedli, že byl dostatečně prokázán souhlas příslušného orgánu s uzavřením podnájemní smlouvy, neboť dle jejich názoru není dle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nutný souhlas ke konkrétním osobám, s nimiž bude smlouva uzavřena, nýbrž pouze k předmětu podnikání. Dovolatelé považovali za nesprávný rovněž právní názor, podle něhož se žalobkyně ve smlouvě o sdružení, kterou s nimi uzavřela, zavázala k plnění nemožnému. Žalobkyně ani dovolatelé nevěděli o neplatnosti smluv a o bezdůvodném obohacení, všichni jednali v dobré víře, že všechny smlouvy jsou platné. Proto se žalobkyně nemohla zavázat k nemožnému plnění, neboť fakticky pro podnikání poskytla předmětné prostory. Plnění tedy bylo možné a realizovalo se. Dovolatelé vyjádřili své přesvědčení o platnosti smlouvy o sdružení a namítli, že při jejím hodnocení nebylo přihlédnuto k tomu, že žalobkyně si do nákladů započítala veškeré výdaje týkající se investic, zařízení prodejny a nákup zboží. Při ukončení činnosti sdružení zásoby odvezla, ale nedošlo při tom k vypořádání účastníků sdružení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.

Dovolací soud zjistil, že dovolání v předmětné věci bylo podáno oprávněnými osobami, tj. účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, jak to vyžaduje ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., bylo podáno ve lhůtě dle ustanovení § 240 odst. 1 o.s. ř. a splňuje formální i obsahové znaky dle ustanovení § 241 odst. 2 o. s. ř. Po tomto zjištění se dále zabýval přípustností dovolání, neboť dle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jedná se sice o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl formálně změněn rozsudek soudu prvního stupně co do výše částky, kterou jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni, avšak okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci samé, tedy okolnosti, na jejichž základě byla uložena povinnost plnit, byly posouzeny oběma soudy shodně, tudíž i práva a povinnosti stanovená účastníkům nejsou ve své podstatě odlišná, resp. jsou odlišná pouze co do výše peněžní částky. Vzhledem k tomu je tedy nutno posuzovat napadený rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na jeho formální znění jako rozsudek, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Je tomu tak proto, že v předmětné věci se jednalo již o druhý rozsudek soudu prvního stupně v této věci (rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8.7.1996, č.j. 31 C 95/95-67, kterým byla žalobkyni její žaloba zamítnuta, byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15.1.1997 čj. 15 Co869/96).

Podle § 242 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v § 237, a pokud je dovolání přípustné i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolateli tvrzený další důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., tj. že jim účastníkům řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, který je zároveň dovolacím důvodem dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., nebyl dovolateli vůbec konkretizován. Dovolatelé neuvedli žádné skutečnosti, ze kterých by mohla tato vada řízení vyplývat, a dovolacím soudem nebyla v přezkoumávané věci zjištěna.

Přesto, že dovolatelé ve svém dovolání výslovně neupřesnili z jakého důvodu dovolání podali, lze z obsahu dovolání dovodit, že uplatnili důvod dovolání dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. , tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávním právním posouzení věci.

Předmětem sporu v dané věci je posouzení otázky platnosti smluv, uzavřených mezi účastníky, tj. smlouvy o podnájmu a smlouvy o sdružení. Při posuzování platnosti těchto smluv je však nejprve třeba zkoumat platnost smluv, na jejichž základě mohly být obě uvedené smlouvy uzavřeny, tj. platnost Dohody o zajištění správy domu čp. 6 v P., R. 5, ze dne 4. 6. 1992, kterou uzavírala Správa budov města P. s Realitní kanceláří C. v P. a poté i nájemní smlouvy, kterou uzavírala Realitní kancelář C. jako nájemce nebytových prostor s druhým žalovaným. Při posuzování platnosti Dohody o zajištění správy domu se dovolací soud zcela ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů spočívajícím i v tom, že předmětná smlouva je neplatná, neboť Správa budov města P. ji uzavírala s neexistujícím subjektem. Tento závěr zcela jednoznačně vyplývá z obsahu smlouvy, kde jako druhá smluvní strana je uvedeno „C. realitní kancelář v P.\", aniž by zde bylo uvedeno označení konkrétní fyzické osoby, která smlouvu uzavírá, podpis pod razítkem je zcela nečitelný. Vzhledem k tomu, že ke dni uzavření smlouvy - 4. 6. 1992 - existovala Realitní kancelář C. na základě smlouvy o založení konsorcia ze dne 17.6.1991 jako konsorcium, které podle tehdy platného hospodářského zákoníku (§ 99 a násl.) nemělo právní subjektivitu, nelze tuto smlouvu považovat za platnou, neboť druhou smluvní stranou nebyl právní subjekt – v tomto případě právnická osoba, která by měla způsobilost k právům a povinnostem a k právním úkonům. V souladu s ustanovením § 38 obč. zák. o neplatnosti právních úkonů z důvodu nezpůsobilosti k právním úkonům lze tedy učinit závěr, že smlouva je absolutně neplatná proto, že byla uzavřena s konsorciem, které nemělo právní subjektivitu. K tomu je třeba dodat, že z obsahu Dohody o zajištění správy domu nelze zjistit, která fyzická osoba ji jménem této právnické osoby uzavírala, zda tedy za právnickou osobu jednala osoba, která je oprávněna právnickou osobu zastupovat a jednat jejím jménem.

Na základě výše uvedeného závěru o neplatnosti Dohody o zajištění správy domu lze zcela jednoznačně dovodit i neplatnost nájemní smlouvy ze dne 14. 12. 1992 o nájmu nebytových prostor v předmětném domě, kterou uzavírala Realitní kancelář C., zastoupená JUDr. M. M. s druhým žalovaným V. K. Neplatnost této smlouvy je dána zejména tím, že JUDr. M. M. nemohl zastupovat Realitní kancelář C. a jednat jejím jménem, když Realitní kancelář C. byla pouze konsorciem bez právní subjektivity. V této souvislosti je nutno odmítnout tvrzení dovolatelů, že JUDr. M. M. byl oprávněn na základě Smlouvy o založení konsorcia jednat za druhého člena sdružení v záležitostech nájemních smluv, neboť dle označení účastníků v nájemní smlouvě JUDr. M. M. tam nevystupuje jako zástupce druhého člena sdružení ing. J. K., ale zástupce právně neexistujícího subjektu – Realitní kanceláře C.

Dále je neplatnost smlouvy dána tím, že pokud byla absolutně neplatná Dohoda o zajištění správy domu, na jejímž základě se Realitní kancelář C. měla stát správcem předmětné nemovitosti, nemohl tento právně neexistující subjekt, který se tudíž ani nestal správcem předmětného domu, uzavírat platnou nájemní smlouvu. V této souvislosti se jeví jako zcela nadbytečné řešení otázky, zda byl udělen platný souhlas příslušného orgánu k uzavření nájemní smlouvy dle ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb. a v souvislosti s tím i otázku přistoupení druhé žalované k nájemní smlouvě.

Od neplatnosti obou uvedených smluv se pak odvíjí i neplatnost smlouvy o podnájmu předmětných nebytových prostor, uzavřená mezi žalovanými a žalobkyní dne 1. 4. 1993, neboť žalovaní nemohli být na základě neplatné nájemní smlouvy nájemci předmětných nebytových prostor v domě, a tudíž ani nemohli uzavřít platnou podnájemní smlouvu s žalobkyní. Vzhledem k uvedeným skutečnostem je pak neplatná i smlouva o sdružení, uzavřená dne 1. 4. 1993 mezi žalobkyní a žalovanými, která byla uzavřena za účelem provozování obchodní činnosti v předmětných nebytových prostorách. Podle této smlouvy měla žalobkyně dát k dispozici předmětné nebytové prostory, které užívala na základě podnájemní smlouvy a žalovaní měli dát k dispozici zařízení těchto nebytových prostor. Jak správně zhodnotil v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně, poněvadž podnájemní smlouva je absolutně neplatná, pak od počátku uzavření smlouvy o sdružení byl právně nemožný závazek žalobkyně vložit nebytové prostory do sdružení, když žalobkyni nevzniklo podnájemní právo z neplatné podnájemní smlouvy, a dále i splnění účelu smlouvy o sdružení bylo právně nemožné, když tímto účelem bylo provozování obchodní činnosti právě v předmětných nebytových prostorách. Z těchto důvodů je i smlouva o sdružení od počátku absolutně neplatná. Na tomto místě je žádoucí poznamenat, k námitce dovolatelů o faktické možnosti realizovat smlouvu o sdružení, že s ohledem na ustanovení § 37 odst.2 obč. zák. právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný, přičemž nemožnost předmětu plnění může být fyzická či právní. O počáteční právní nemožnost plnění jde v případě, kdy předmět plnění je neuskutečnitelný v důsledku právní překážky existující v době učinění právního úkonu, přičemž touto právní překážkou v předmětné věci byla na základě neplatnosti podnájemní smlouvy neexistence podnájemního právního vztahu žalobkyně k nebytovým prostorám.

Vzhledem k výše uvedenému ostatní námitky dovolatelů ohledně hospodaření sdružení a nevypořádání účastníků sdružení při ukončení jeho činnosti, stejně tak jako ohledně vědomosti žalobkyně o tom, že pronajímatel domu žalovaným uhradí náklady ve výši 250.000,- Kč a o nevyhovění žádosti o výslech svědka JUDr. M., nemají pro právní posouzení této věci význam.

Na základě výše učiněných právních závěrů lze konstatovat, se odvolací soud se správně a velmi podrobně zabýval posouzením a výpočtem bezdůvodného obohacení, které žalovaným v důsledku plnění žalobkyně z neplatných právních úkonů vzniklo i námitkou promlčení, kterou žalovaní vznesli. Vyčíslení výše bezdůvodného obohacení odvolacím soudem žalovaní v dovolání nenapadli a ani dovolací soud neshledal v postupu a rozhodování odvolacího soudu žádná pochybení.

Právní posouzení věci odvolacím soudem považuje tedy dovolací soud za správné, dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. v přezkoumávané věci naplněn není. Dovolací soud proto dovolání zamítl podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v dovolacím řízení dovolatelé neuspěli a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. července 2001

JUDr. František D u c h o ň , v. r.

předseda senátu