Rozhodnutí NS

33 Odo 871/2005

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/15/2005
Spisová značka:33 Odo 871/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.871.2005.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Dotčené předpisy:§ 517 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 563 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 1 předpisu č. 142/1994Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

33 Odo 871/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. J. K., proti žalované Ing. L. K., o zaplacení částky 3,367.278,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 60/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, č. j. 62 Co 453/2004-93, takto:

I. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, č. j. 62 Co 453/2004-93, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. března 2004, č. j. 5 C 60/2003-60, ve výroku, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 3,367.278,80 Kč, se zamítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, č. j. 62 Co 453/2004-93, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. března 2004, č. j. 5 C 60/2003-60, ve výroku, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 10 % úrok z prodlení z částky 3,367.278,80 Kč od 6. února 2001 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou domáhal vůči žalované zaplacení částky 3,367.278,80 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 6. února 2001 do zaplacení s odůvodněním, že na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. dubna 1994, č. j. 6 C 406/88-231, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 1995, č. j. 23 Co 435/94-285, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. listopadu 1995, č. j. 23 Co 435/94-305, žalované vyplatil shora uvedenou částku z titulu vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. ledna 2001, č. j. 22 Cdo 2433/99-318, byly k dovolání žalované citované rozsudky zrušeny a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Protože právní důvod jeho plnění odpadl, domáhal se vydání bezdůvodného obohacení, které tím na jeho úkor žalovaná získala.

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. března 2004, č. j. 5 C 60/2003-60, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3,367.278,80 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 6. února 2001 do zaplacení. Vycházel ze zjištění, že účastníci jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo rozvedeno rozsudkem ze dne 17. června 1988 (nesprávně uvedeno 29. července 1988). Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. dubna 1994 vydaným pod sp. zn. 6 C 406/88 vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) a v té souvislosti uložil žalobci zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 3.416.853,50 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. dubna 1995, č. j. 23 Co 435/94-285, rozsudek soudu prvního stupně změnil mimo jiné tak, že nově uložil žalobci zaplatit žalované na „vyrovnání podílů“ částku 3,367.278,80 Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku. Dne 14. prosince 1995 žalobce převodem z účtu částku 3,367.278,80 Kč žalované zaplatil. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. ledna 2001, č. j. 22 Cdo 2433/99-318, byla obě shora uvedená rozhodnutí zrušena a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Na podkladě těchto skutečností soud prvního stupně uzavřel, že žalobce plnil na základě rozhodnutí soudu, které bylo zrušeno, a tím odpadl právní důvod plnění podle § 451 odst. 2 obč. zák. Ke stejnému okamžiku došlo na straně žalované k získání bezdůvodného obohacení, které je povinna žalobci vydat. Námitku promlčení, kterou uplatnila žalovaná, neshledal soud I. stupně důvodnou proto, že zrušující rozsudek Nejvyššího soudu nabyl právní moci dne 5. února 2001 a žalobce podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení 30. ledna 2003. Nepřisvědčil ani kompenzační námitce žalované z titulu tvrzené pohledávky za žalobcem, který se má obohacovat na její úkor výlučným užíváním společné nemovitosti. Dovodil, že taková pohledávka neexistuje. Dosud společnou nemovitost v P. N. B. sice užívá žalobce se svou současnou rodinou „přibližně“ z poloviny, ale zbývající část užívá syn účastníků a matka žalované; s těmito osobami by žalovaná mohla řešit případné bezdůvodné obohacení. Rozhodnutí o výši úroků z prodlení soud prvního stupně odůvodnil tím, že ode dne následujícího po dni, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu ČR, tj. od 6. února 2001, je žalovaná v prodlení a proto je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení, který k tomuto dni činil 10 % (dvojnásobek diskontní sazby podle vládního nařízení č. 142/1994 Sb.)

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. března 2005, č. j. 62 Co 453/2004-93, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně na základě správně a úplně zjištěného skutkového stavu věc posoudil správně i po právní stránce. Konstatoval, že soud prvního stupně se ve svém rozsudku úplně vypořádal se všemi námitkami žalované uplatněnými v průběhu řízení. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že důvodem k plnění žalobce nemohl být rozsudek soudu, ukládající mu zaplatit žalované spornou částku, a naopak souhlasil s názorem, že rozhodnutím Nejvyššího soudu odpadl právní důvod plnění. Žalovaná se mýlí – doplnil odvolací soud - pokud dovozuje, že nedošlo-li dosud k vypořádání BSM, nemohl odpadnout právní důvod pro poskytnutí jakéhokoliv plnění a nemohlo na její straně dojít k získání bezdůvodného obohacení. Námitky týkající se užívání majetku v BSM jsou bez významu a budou řešeny v rámci řízení o vypořádání BSM. I když podle odvolacího soudu nabyl rozsudek Nejvyššího soudu právní moci až dne 9. února 2001, nic to nemění na závěrech soudu prvního stupně o okamžiku počátku prodlení žalované a o výši úroků z prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má podle jejího názoru po právní stránce zásadní význam. Za nesprávný považuje právní závěr odvolacího soudu o tom, že vyplacený podíl z titulu vypořádání zaniklého BSM rozsudkem soudu se stane bezdůvodným obohacením poté, co je tento rozsudek zrušen Nejvyšším soudem; tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatelka po právní stránce za zásadně významné též proto, že řeší otázku prodlení v rozporu s hmotným právem. Zásadní právní význam spojuje i s hodnocením úspěšnosti vznesené námitky započtení.

Obsahově opřela dovolatelka důvodnost dovolání o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je navíc postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu odpadl právní důvod plnění. Podle názoru dovolatelky právním důvodem plnění nemůže být rozsudek, jelikož ten pouze deklaruje povinnost, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva. Žalobci – ale i žalované – svědčí povinnost k vypořádání BSM. Protože dosud nedošlo k vypořádání zaniklého BSM, trvá nadále důvod plnění žalobce ve věci vypořádání BSM. Zrušující rozsudek Nejvyššího soudu nedeklaroval, že by žalobce neměl žalované plnit, naopak měl by platt vyšší částku, než jaká byla určena zrušenými rozsudky. Plnil-li žalobce z titulu vypořádání BSM a žalovaná plnění přijala, ani po zrušení rozsudku se toto plnění nemohlo stát bezdůvodným obohacením, neboť právní důvod plnění nadále trvá. Na poskytnuté plnění je třeba hledět jako na zálohu na vypořádání, která nemůže být považována – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 459/2001 a 25 Cdo 968/99 – za bezdůvodné obohacení. Nesprávné je rozhodnutí odvolacího soudu i v otázce okamžiku prodlení a výše úroků z prodlení. U nároku na vydání bezdůvodného obohacení zákon nestanoví dobu plnění a je proto třeba vycházet z toho, že povinnost k plnění nastává dnem následujícím po dni, kdy je o plnění věřitelem požádáno (§ 563 obč. zák.). Protože žalobce dovolatelku o plnění nepožádal, mohla se dostat do prodlení až v okamžiku doručení žaloby, tedy 17. března 2003, přičemž k tomuto dni činila sazba výše úroků z prodlení 3 %; pro určení výše úroků z prodlení není totiž rozhodující, od kterého dne věřitel úroky požaduje, nýbrž den, kdy se dlužník dostal do prodlení. Současně dovolatelka vznesla výhrady ke způsobu, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly se vznesenou námitkou započtení, ke které nepřihlédly proto, že se jí existenci pohledávky k započtení nepodařilo prokázat. Oba soudy však její návrhy na doplnění dokazování v tomto směru nepřipustily. Ze shora uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby byly rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby bylo dovolání pro nepřípustnost odmítnuto. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu totiž nemá po právní stránce zásadní význam. Právní otázku zásadního významu formuluje dovolatelka záměrně neurčitě tak, aby vzbudila dojem, že vyplacená částka 3,367.278,80 Kč patřila do zaniklého BSM. Rozsudek, kterým bylo žalobci uloženo zaplatit dovolatelce finanční vypořádání, byl rozsudkem konstitutivním, protože byl důvodem změny hmotněprávních vztahů k majetku patřícímu do té doby do BSM.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t.j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - žalovanou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalované založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.], a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné; sám o sobě však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.

O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, a usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71]. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t. j. odvolacích soudů a soudu dovolacího) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil. To je dáno zejména tehdy, když vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, takže rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné, \"nové\", řešení této právní otázky.

Dovolatelka spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v prvé řadě s otázkou, zda se finanční plnění uskutečněné podle výroku rozsudku soudu stane v důsledku zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu plněním, jehož právní důvod odpadl. Posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a jde o otázku v rozhodovací činnosti vyšších soudů dosud neřešenou. Protože pak odvolací soud posoudil okamžik počátku prodlení žalované v rozporu s hmotným právem, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je pro řešení těchto dvou otázek přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Proto přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.

Ve svém dovolání žalovaná vyjádřila mimo jiné nesouhlas se závěry soudů obou stupňů, že nemá za žalobcem pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, kterou by bylo možno kompenzovat. Závěr odvolacího soudu o tom, že se žalované existenci takové pohledávky nepodařilo prokázat, je ovšem závěrem skutkovým a nejde tedy o výsledek aplikace práva na zjištěný skutkový stav (tj. právní posouzení věci). V tomto směru totiž žalovaná nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, ale nesouhlasí se skutkovým zjištěním, z něhož odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vycházel, resp. nesouhlasí se skutkovým závěrem, ke kterému odvolací soud ve vztahu k námitce započtení dospěl; argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatelky správného) skutkového závěru o existenci započitatelné pohledávky, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci. Tato námitka je tudíž svým obsahem uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití ovšem, jak už bylo uvedeno, v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 12 písm. c) o. s. ř. nepřipadá v úvahu. Proto správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtky žalované o existenci pohledávky k započtení nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a současně i dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje dovolatelka v nesprávnosti závěru o tom, že jí na úkor žalobce vzniklo bezdůvodné obohacení, a v tom, že odvolací soud v rozporu s § 563 obč. zák. chybně stanovil počátek prodlení. Obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) jsou ale obě tyto námitky pouze dovolacím důvodem zpochybňujícím právní posouzení věci, neboť na žádnou konkrétní procesní vadu nepoukazují. Žalovaná tedy ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. neuplatnila a jelikož nenamítá, že řízení je postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne, zabýval se dovolací soud jen tvrzeným nesprávným posouzením věci z hlediska shora uvedených otázek zásadního právního významu.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.

Podle § 517 odst. 1 věty prvé obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení.

Podle § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, co byl o plnění věřitelem požádán.

Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existuje právní důvod plnění, ale následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Tak je tomu například v případech platného odstoupení od smlouvy (§ 48 obč. zák.), zániku závazku u tzv. fixních smluv (§ 518 obč. zák.), dohody stran (§ 572 odst. 2 obč. zák.) či v případě splnění rozvazovací podmínky (§ 36 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením.

V posuzované věci odvolací soud dovodil, že na straně dovolatelky došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení tím, že odpadl právní důvod plnění (pozbyl účinnosti rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 1995, č. j. 23 Co 435/94-285), na jehož základě žalobce dovolatelce vyplatil částku 3,367.278,80 Kč. Dovolatelka s tímto závěrem nesouhlasí a tvrdí, že odvolací soud nesprávně na danou věc aplikoval § 451 odst. 2 obč. zák.

Účastníci řízení jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. června 1988, vydaným pod sp. zn. 6 C 193/88. Dnem 29. července 1988, tj. dnem právní moci rozsudku o rozvodu, došlo ze zákona k zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů (§ 148 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném k tomuto dni). Podle zásad uvedených v § 149 odst. 1 obč. zák ve znění účinném do 31. 12. 1991 měli možnost (mimo fikce vypořádání podle § 149 odst. 4 obč. zák.) provést jeho vypořádání dohodou, uzavřenou do tří let od zániku manželství, nebo rozhodnutím soudu na návrh, podaný ve stejné lhůtě. Oba tyto způsoby představují rovnocenný právní důvod plnění, tj. právem uznaný důvod závazku. Zaplatil-li žalobce dovolatelce podle rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 435/94-285 částku 3,367.278,80 Kč, splnil povinnost, kterou mu toto rozhodnutí ukládalo. Jestliže byl poté rozsudek tohoto soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č. j. 22 Cdo 2433/99-318, odpadl tím právní důvod, podle kterého žalobce plnil. Rozhodnutí soudu je totiž v případě vypořádání BSM „jinou skutečností uvedenou v zákoně“ (§ 489 obč. zák.), na základě které dochází ke vzniku závazku. Tím, že rozsudek Městského soudu v Praze pozbyl v důsledku zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu účinnosti a závaznosti, stalo se tímto okamžikem plnění poskytnuté na jeho základě plněním, jehož právní důvod odpadl. Tomu podle § 451 odst. 1 obč. zák. odpovídá povinnost dovolatelky takové plnění vydat tomu, na jehož úkor je získala (§ 456 věta prvá obč. zák.), tj. žalobci. Vyplacenou částku nelze považovat za zálohu ve smyslu ustanovení § 498 obč. zák., podle kterého na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, se hledí jako na zálohu. Smyslem plnění žalobce nebylo poskytnout zálohu na finanční plnění před uzavřením smlouvy, ale přivodit zánik závazku, vyplývajícího ze soudního rozhodnutí (§ 559 obč. zák.). V té souvislosti odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 459/2001 a 25 Cdo 968/99 není případný, neboť skutkově tato rozhodnutí dopadají na jinou situaci.

Odvolací soud tudíž nepochybil, dospěl-li k závěru, že dovolatelka se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila a vznikla jí proto povinnost toto obohacení (proti jehož výši v dovolání nebrojí) žalobci vydat. Dovolatelce se nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o povinnosti žalované zaplatit částku 3,367.278,80 Kč; proto Nejvyšší soud ČR dovolání v uvedeném rozsahu podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Dovolatelka dále dovoláním odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právního názoru na otázku počátku prodlení.

K prodlení s plněním peněžitého dluhu dochází uplynutím doby splatnosti a právo věřitele požadovat úroky z prodlení vzniká, jakmile došlo k prodlení dlužníka (§ 517 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není splatnost stanovena, je třeba vycházet z § 563 obč. zák.; splatnost podle tohoto ustanovení nastává následující den po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění. Netvrdil-li žalobce, že žalovanou před podáním žaloby vyzval k plnění, je podání žaloby na zaplacení pohledávky kvalifikovanou upomínkou (žádostí věřitele o plnění) – k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, publikovaný v Souboru pod č. C 1746. Na tom nemůže změnit nic okamžik, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 22 Cdo 2433/99-318, neboť tímto okamžikem se nárok na vydání bezdůvodného obohacení nestal ještě splatným. Rozhodujícím je naopak den, kdy žalované byla doručena žaloba, tj. den 17. března 2003 (viz dodejka ve spise na č. l. 6 verte). Podle § 563 obč. zák. splatnost závazku k vydání bezdůvodného obohacení – povinnost k plnění - nastala 18. března 2003. Až dnem následujícím se žalovaná mohla, pokud svou povinnost nesplnila v den splatnosti, dostat do prodlení (§ 517 odst. 1 věta prvá obč. zák.). Od nesprávného závěru o okamžiku počátku prodlení žalované se pak odvíjí i nesprávná aplikace vládního nařízení č. 142/1994 Sb.

Podle § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. ve znění účinném do 27. dubna 2005 výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.

Podle čl. II vládního nařízení č. 163/2005 Sb. výše úroků z prodlení se řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění tohoto nařízení, nastalo-li prodlení s plněním peněžitého dluhu ode dne nabytí účinnosti tohoto nařízení. Výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy.

Pro stanovení výše úroků z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. není rozhodující, od kterého data věřitel úroky požaduje, nýbrž den, kdy se dlužník dostal do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. 25 Cdo 213/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 94/2000). Výše úroků z prodlení je tedy závislá na době, kdy se dlužník dostal do prodlení, tj. na tom, kterým dnem měl být dluh splněn. Připadl-li první den prodlení s plněním peněžitého dluhu na den 19. března 2003, výše úroků z prodlení činila k tomuto dni 3 % (dvojnásobek diskontní sazby 1,50 %).

Pokud odvolací soud založil své rozhodnutí v otázce prodlení na právním názoru, že dovolatelka je v prodlení již od 6. února 2001 (s tou nepřesností, že v odůvodnění rozsudku uvažuje o datu 9. února 2001), jde o nesprávný výklad ustanovení § 517 odst 1, 2 obč. zák., § 563 obč. zák. a § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. Proto v této části spočívá jeho potvrzující rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Je tedy zřejmé, že je naplněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než napadený rozsudek, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o úrocích z prodlení a ve výroku o náhradě nákladů řízení a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušit a vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta prvá o. s. ř.).

Podle § 226 odst. 1 ve spojení s § 243d odst. 1 věty prvé o. s. ř. bude v dalším průběhu řízení odvolací soud vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 15. prosince 2005

Vít Jakšič, v. r.

předseda senátu