Rozhodnutí NS

33 Cdo 2504/2014

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/29/2014
Spisová značka:33 Cdo 2504/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2504.2014.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Neplatnost právního úkonu
Rozhodčí doložka
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb. ve znění do 30.06.2009
§ 7 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb. ve znění do 30.06.2009
§ 39 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

33 Cdo 2504/2014


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. H., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované PROFI CREDIT Czech a.s. se sídlem v Praze 1, Nové Město, Klimentská 1216/46 (identifikační číslo osoby 61860069), zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 174/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2013, č.j. 20 Co 468/2013-65, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2013, č.j. 20 Co 468/2013-65, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, č.j. 5 C 174/2012-34, Okresní soud v Ústí nad Orlicí zrušil rozhodčí nález JUDr. Evy Vaňkové ze dne 6. 11. 2012, č.j. Va 36-6/2012-7, a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodčí doložka z 8. 12. 2008 je podle soudu prvního stupně (absolutně) neplatným právním úkonem (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“); neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc ani konkrétní způsob jeho určení, ale stanovila, že rozhodce bude určen smluvní stranou, která podá žalobu.

Krajský soud v Hradci Králové ve výroku uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zrušení rozhodčího nálezu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. S odkazem na usnesení Ústavního soudu z 11. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1281/12, neplatnost rozhodčí doložky, podle níž o sporu rozhodne v písemném jednoinstančním rozhodčím řízení „některý ze dvou konkrétně jmenovaných rozhodců - fyzických osob, popř. rozhodce určený některou ze dvou blíže jmenovaných společností s ručením omezeným“, nedovodil, neboť žaloba byla podána konkrétně jmenovanému rozhodci.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž zpochybnil právní závěr o platnosti rozhodčí doložky z 8. 12. 2008. Prosazuje názor, podle něhož je třeba na způsob určení rozhodce ad hoc nahlížet jako na celek a není možné oddělit část rozhodčí doložky, která určuje rozhodce jmenovitě, od části, která za rozhodce povolává neidentifikované fyzické osoby ze seznamu vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Podle žalobce působí netransparentnost části způsobu určení rozhodce neplatnost celé rozhodčí doložky. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil, popřípadě zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila.

Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“)]. Otázku platnosti rozhodčí doložky s ohledem na způsob určení rozhodců posoudil odvolací soud v rozporu s tím, co Nejvyšší soud dovodil v usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, a v usnesení ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2014.

Platnost rozhodčí doložky z 8. 12. 2008 dovolací soud posoudil podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění zákonů č. 245/2006 Sb. a č. 296/2007 Sb., tj. ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“).

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. má rozhodčí smlouva zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, podle něhož účastníci v rozhodčí doložce, která byla součástí smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100264429 z 8. 12. 2008, sjednali, že pravomoc k řešení veškerých sporů „o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této SRU (včetně Dohody o podmínkách konsolidace závazků KTa, pokud byla uzavřena) nebo v návaznosti na ni, má dle zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodčí řízení se bude konat v sídle rozhodců. Rozhodci pro tento účel jsou:
- JUDr. Eva Vaňková, advokát …
- Mgr. Marek Landsmann, advokát …
- jediný rozhodce určený společností Rozhodčí společnost Pardubice s.r.o. (27531465) … ze seznamu rozhodců této společnosti … uveřejněného na internetové adrese …
- jediný rozhodce určený společností Rozhodčí společnost s.r.o. (27710891) … ze seznamu rozhodců této společnosti … uveřejněného na internetové adrese … Pro případ, že žádný z výše uvedených rozhodců nebude ochoten nebo nebude moci funkci rozhodce přijmout či vykonávat, dohodly se smluvní strany na tomto náhradním způsobu určení rozhodce. Jediný rozhodce bude určen věřitelem ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou“. Rozhodčím nálezem ze dne 6. 11. 2012, č.j. Va 36-6/2012-7, vydaným JUDr. Evou Vaňkovou, bylo žalobci uloženo zaplatit žalované 70.239,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a na náhradě nákladů řízení 11.276,- Kč.

V otázce posuzování platnosti rozhodčí smlouvy se zřetelem k určení rozhodce (rozhodců) byla soudní praxe usměrněna usnesením ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010, v němž Vrchní soud v Praze přijal názor, že účastníci se musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o rozhodce ad hoc, jímž musí vždy být fyzická osoba, může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich více, uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Stanovením způsobu určení rozhodce (rozhodců) je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany. Na rozdíl od rozhodců ad hoc mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho (jejich) určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák.

Na toto rozhodnutí pak navázal usnesením ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Dovodil, že neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je (jako celek) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Stejnou situaci řešil Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo 194/2013 [z odůvodnění usnesení ze dne 23. 4. 2013 se podává, že „i když se formulace rozhodčí doložky v posuzovaném případě poněkud liší od znění rozhodčí doložky, kterou dovolací soud posuzoval ve svém rozhodnutí ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, zřetelně z ní vyplývá, že účastnice se (stejně jako smluvní strany ve věci sp. zn. 31 Cdo 1945/201) nedohodly na tom, že jejich případný spor bude řešen rozhodcem ad hoc (žádný rozhodce není v rozhodčí smlouvě jmenovitě uveden), a určení rozhodce v ní není sjednáno zákonu odpovídajícím způsobem“].

V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona č. 216/1994 Sb. pravomoc. K vedení seznamu rozhodců a vydávání „rozhodčích řádů“ jsou totiž podle § 13 zákona č. 216/1994 Sb. oprávněny pouze stálé rozhodčí soudy zřízené na základě zákona.

V rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, Nejvyšší soud shledal podle § 39 obč. zák. neplatnou rozhodčí smlouvu, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, aniž by ho individualizovala, nýbrž stanoví, že bude (dodatečně) jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona.

V usnesení ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2014, Nejvyšší soud posuzoval platnost rozhodčí doložky, v níž se smluvní strany dohodly, že jejich majetkové spory rozhodne jediný rozhodce, kterého určí jmenovaná fyzická osoba z jí vedeného seznamu, přičemž rozhodcem ad hoc může být i tato fyzická osoba. S připomenutím shora uvedených rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodčí doložka je (jako celek) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Bez ohledu na to, že spor účastníků rozhodl v rozhodčím řízení jmenovaný subjekt, na němž se strany výslovně dohodly, neobsahuje rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje na seznam rozhodců vedený a „rozhodčí řád“ vydaný fyzickou osobou (rozhodcem). Rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě takovéto absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc.

O obdobný případ jde v projednávané věci. Rozhodčí doložka z 8. 12. 2008 sice explicitně jmenuje dva rozhodce (fyzické osoby), ale v dalším se strany dohodly, že rozhodcem ad hoc může být i subjekt určený právnickou osobou ze seznamu rozhodců uveřejněného na internetových stránkách, případně advokát ze seznamu vedeného Českou advokátní komorou. Rozhodčími smlouvami (doložkami) uzavíranými podle zákona č. 216/1994 Sb. účastníci právních vztahů delegují pravomoc k rozhodnutí majetkových sporů soukromoprávním subjektům (rozhodcům). Cílem rozhodčího řízení, které není tak formalistické jako občanské soudní řízení, je dosažení spravedlivého rozhodnutí sporu, což předpokládá nezávislost a nestrannost rozhodce (srov. § 1, § 19 zákona č. 216/1994 Sb.). Nemá-li ve věci rozhodovat stálý rozhodčí soud zřízený na základě zákona (§ 13 zákona č. 216/1994 Sb.), musí být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to uvedením konkrétního jména nebo jednoznačným vymezením způsobu jeho určení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10). Rozhodčí řízení směřuje k vydání rozhodčího nálezu nebo usnesení (srov. § 23 zákona č. 216/1994 Sb.), tj. exekučních titulů ve smyslu § 274 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. a § 40 odst. c/, f/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže rozhodčí smlouva (doložka) obsahuje ujednání, jímž strany určují počet i osoby rozhodců nebo stanoví způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, musí ve vztahu ke všem v úvahu připadajícím rozhodcům vyhovovat ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.; jinak řečeno, každý rozhodce ad hoc, jehož strany povolaly v případě majetkového sporu k rozhodnutí, musí být určen transparentně. Tento požadavek je odůvodněn tím, že rozhodčí nález nebo usnesení vydané kterýmkoli z určených rozhodců by neměly trpět nedostatkem vykonatelnosti proto, že rozhodčí smlouva (doložka) je neplatná (§ 31 písm. b/, c/ zákona č. 216/1994 Sb.) a rozhodce tak neměl pravomoc ve věci rozhodovat. Z toho vyplývá, že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§ 41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne.

Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s tím, co je uvedeno shora, byl dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. uplatněn důvodně; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o.s.ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 29. září 2014

JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu