Budova Nejvyššího soudu

Současná budova Nejvyššího soudu v Burešově ulici v Brně, ve které působí od roku 1993, byla původně vystavěna jako reprezentativní sídlo brněnské pobočky Všeobecného pensijního ústavu. Zbudována byla v letech 1931 až 1932 na místě bývalé Brandtovy továrny podle projektu prof. ing. arch. Emila Králíka (21. 2. 1880 – 26. 6. 1946).



Vybraný pozemek pro stavbu budovy Všeobecného pensijního ústavu uzavíral blok mezi Botanickou, Burešovou a Bayerovou ulicí, který měl zároveň vytvořit čelo náměstí - prostoru před právě dokončeným Masarykovým studentským domovem od architekta Bohuslava Fuchse. K účasti byli přímo vyzváni přední pražští a brněnští architekti, mimo jiné z Prahy Otakar Novotný a z Brna Emil Králík a Bohuslav Fuchs. Všeobecný pensijní ústav v té době již rozhodl o návrhu svého hlavního sídla v Praze na Žižkově, dnešního ústředí Českomoravských odborových svazů, který byl svěřen mladým architektům Josefu Havlíčkovi a Karlu Honzíkovi. Ti, inspirováni Le Corbusierem, navrhli desetipatrový palác na volném křížovém půdoryse jako první případ opuštění blokové zástavby, který se měl v Československu opravdu realizovat. Bohuslav Fuchs proto, s nadějí, že se mu podaří vytvořit – společně s Masarykovým studentským domovem – velký a architektonicky jednotný prostorový celek náměstí, proto navrhl budovu v „hřebínkovém“ systému se třemi křídly, užšími stranami orientovanými do prostoru náměstí, které byly propojeny nižším průběžným křídlem lemujícím Burešovu ulici do výše piano nobile. Tento radikální koncept však u poroty nenašel porozumění. Ta nakonec doporučila k provedení návrh zakladatelské osobnosti brněnské architektonické školy, profesora Emila Králíka.

Vrstevník kubistické generace Josefa Gočára, hlavní architekt areálu Výstaviště a spoluzakladatel a předseda Skupiny výtvarných umělců i brněnského Klubu architektů, byl skutečným grandseugnierem zdejší architektonické komunity. Po školení na České vysoké škole technické v Praze, kde asistoval na Ústavu ornamentálního kreslení profesoru Janu Koulovi, vykonal praxi ve vídeňské kanceláři pro divadelní architekturu Fellner a Helmer, s níž navrhl podobu secesního divadla v Mladé Boleslavi (1906-07), působil také v ateliéru Osvalda Polívky a Antonína Balšánka na projektu pražského Obecního domu, než byl z Prahy povolán do Brna jako profesor průmyslové školy stavitelské, kde působil v letech 1907-1910 a kde k jeho žákům patřil mimo jiné Jindřich Kumpošt.



Poté navrhl půvabný Smetanův dům v Luhačovicích a obě vily bratří Františka a Josefa Kovaříkových v Prostějově v elegantním pozdně secesním stylu. Z nich vyniká zvláště vila Františka Kovaříka s klasicizujícím cour d´honneurem, lemovaným rizality s lodžiemi v horním patře a velkorysým prostorovým plánem obytné haly. V Prostějově také úzce spolupracoval s uměleckoprůmyslovou dílnou Vulkania, jejímž byl uměleckým ředitelem. Pozornost vzbudil také jeho návrh z první soutěže na české Národní divadlo na ulici Veveří v Brně. Po první světové válce, kdy společně s Karlem Hugo Kepkou založil odbor architektury brněnské České vysoké školy technické, v jejímž čele stál dvakrát jako děkan (1923 až 1924, 1933 až 1934), vyzkoušel i tzv. národní sloh – rondokubismus, když zařídil dnes už neexistující obchodní parter na severním nároží České a Jakubské ulice v Brně a určitý klasicizující monumentalismus v náhrobku rodiny Nedělníkovy v Prostějově (1923) a obytném domě na Kotlářské ulici (1923), než dospěl k osobité formě noblesního, mírně klasicizujícího funkcionalismu. V tomto duchu pak navrhl nástupní prostor Výstaviště a výstavní divadlo nebo budovu Československé tabákové režie.



Mnoho energie věnoval také plánování budov pro Českou vysokou školu technickou na Akademickém náměstí v Brně, které zůstaly jen na papíře, ale i úkolům v průmyslové architektuře pro brněnskou plynárnu. Byl také vynikajícím kreslířem a své skicy a akvarely z mnoha studijních cest po Evropě a severní Africe vystavil ještě během války v Praze i v Brně. Jako profesor vychoval řadu předních architektů předválečné generace brněnské školy, zejména Josefa Kranze, Bedřicha Rozehnala a Mojmíra Kyselku staršího. Ovlivnil je nejen příkladem svého díla, v němž se harmonicky snoubí klasické architektonické principy a modernitou, ale i svou osobností gentlemana s ušlechtilým společenským vystupováním a osobním půvabem. Za války byl internován do koncentračního tábora ve Svatobořicích a na následky tohoto pobytu předčasně zemřel v Praze 26. června 1946.




Jeho nejvýznamnější stavby z meziválečného období jsou výstavní divadlo a právě budova bývalého Všeobecného pensijního ústavu. Jejich společným charakteristickým rysem je spojení klasických postupů s elementy funkcionalistické architektury. V případě výstavního divadla je to symetrický přehledný vstup se symetrickou prosklenou plochou průčelí v kontrastu s „avantgardním“ elementem původně otevřeného vřetenového schodiště z horní terasy kavárny. Příznačná je také Králíkova péče o ušlechtilý detail, připomínající styl art-deco.



Na rozdíl od Bohuslava Fuchse, představitele mladší, radikálnější funkcionalistické generace, koncipoval Emil Králík budovu Všeobecného pensijního ústavu jako klidné, vyrovnané čelo, mírně se svažujícího prostoru náměstí před Masarykovým studentským domovem s lehce zalomenými křídly do obou bočních ulic, v nichž byly umístěny byty. Původní šestipodlažní budova je architektonicky formulována tak, že čtyři horní podlaží jsou zarámovány římsou, čímž je propůjčen celému objemu horizontální charakter. Ten podporují také rytmicky členěné okenní pásy s dubovými okny ve všech podlažích. Dvojpodlažní odlehčený sokl je symetricky přerušen velkorysým proskleným vstupem, provedeným v detailu v bílém bronzu.

Prosklená vstupní stěna vytváří přirozený přechod mezi exteriérem a interiérem velkorysé vstupní haly, obložené mramorovými deskami a akcentované po obou stranách nástupních schodišťových stupňů monumentálními osvětlovacími tělesy, která dodávají prostoru neobyčejnou eleganci. Nad vyrovnávacími schodišťovými stupni následuje horní část vestibulu, z níž se z podesty nastupuje k hlavnímu schodišti v ose vstupu.

Schodiště je prosvětleno ze dvora přes celou výšku budovy. Horní část vestibulu s nástupem do schodiště a výtahu vytváří centrum dispozice a zde kříží vstupní osu hlavní chodba. Ta je oddělená od vestibulu na obou stranách skleněnými stěnami, prochází přes celou délku budovy a je zakončena na obou koncích vedlejšími schodišti. Tato přehledná dispozice umožnila účelnou funkční organizaci ve všech podlažích. Původně byly úřadovny Všeobecného penzijního ústavu rozděleny na dvě skupiny, na českou a německou, se samostatným vedením. Rozdělení bylo provedeno v horizontálním směru v poměru 2 : 1. Ve čtyřech prvních podlažích byly umístěny české úřadovny s prezidiem a zasedací síní, v posledních dvou podlažích sídlila úřadovna německá. Byty v obou bočních křídlech byly zamýšleny také jako rezerva pro eventuální rozšíření úřadoven. K tomu také došlo při pozdějším změněném využití objektu.



Stavba je vynikajícím příkladem architektonického umění profesora Emila Králíka. Oproti radikálním avantgardním postojům Bohuslava Fuchse představuje protipól, klidnou harmonickou architektonickou koncepci s velkorysým symetrickým rozvrhem a přehlednou, flexibilní dispozicí s noblesními detaily a neokázalou architekturou, vhodně zapadající do urbanistické struktury města. Jeho neobyčejně kultivovaný a jemný architektonický jazyk představuje originální vrstvu brněnského meziválečného stavebního umění.“

Po II. světové válce se v budově původní brněnské pobočky Všeobecného pensijního ústavu vystřídalo několik institucí. V roce 1958 se objekt stal chráněnou nemovitou kulturní památkou. Od 60. let 20. století zde sídlil sekretariát Krajského výboru KSČ, pro jehož potřeby byla provedena v roce 1986 podle projektu ing. arch. Milana Steinhausera necitlivá nadstavba mansardového patra, podstatně měnící vzhled do té doby šestipodlažní stavby. Právě v této nadstavbě se dnes nachází ubytovna pro soudce, kteří do Brna dojíždějí z celé republiky.



Spolu s mansardami byl v roce 1986 do nádvoří vestavěn také dvorní trakt se stupňovitě uspořádaným sálem. Sál je přepažen ve své zadní části příčkou, za kterou se nachází knihovna Nejvyššího soudu.

Začátkem 90. let 20. století se v objektu na krátký čas usídlil Rektorát a Ústav výpočetní techniky Masarykovy univerzity, část budovy využívalo i Vysoké učení technické a Janáčkova akademie múzických umění. Přesně 10. září 1993 byl objekt slavnostně předán do užívání Nejvyššímu soudu. Spolu s akademiky z Masarykovy univerzity, jejíž fakulta informatiky užívala horní patra budovy až do roku 1996, se proto musel Nejvyšší soud o svoji současnou budovu zprvu dělit.

Až dodneška si budova stále uchovává typické funkcionalistické prvky, které vynikají řadou originálních detailů.


Přibližně od roku 2000, v souvislosti se zvyšujícím se nápadem nových věcí, s rostoucím počtem soudců a především dalších zaměstnanců soudů, Nejvyšší soud usiloval o rozšíření kapacity svého sídla. Ve spolupráci s ministerstvem spravedlnosti tehdy soud koupil zchátralý nájemní dům v sousedství a připravil projekt, který počítal s demolicí tohoto domu a výstavbou nové administrativní budovy, jenž pomyslně prodlouží pravé křídlo stávajícího sídla soudu. Projekt, původně připravený pro rok 2005, se však nerealizoval. Až teprve v roce 2015, s nástupem předsedy Nejvyššího soudu prof. Pavla Šámala, byl projekt přepracován, budova bývalého nájemního domu se převedla na Ministerstvo spravedlnosti, a to se stalo investorem nové stavby. Nejvyšší soud by se měl do ní nastěhovat v druhé polovině roku 2019.



Kapacita sídla Nejvyššího soudu se tak navýší přibližně o stovku míst, vznikne nový multifunkční sál, důstojnější zázemí pro knihovnu Nejvyššího soudu, odpovídající prostory získá také soudní archiv. V podzemí nové přístavby naleznou soudci zhruba dvacítku parkovacích míst.



Nejvyšší soud se tak po všech stránkách neustále rozvíjí. I vybudování lepšího zázemí pro nanejvýš zodpovědnou práci soudců, asistentů a dalších zaměstnanců soudu zcela jistě napomůže každodennímu úsilí Nejvyššího soudu vydávat spravedlivá, kvalitně odůvodněná rozhodnutí, zkracovat délku jednotlivých řízení, sjednocovat judikaturu v tuzemském i evropském kontextu. Soudci potřebují odpovídající pracovní podmínky, veřejnost si zaslouží, aby jí pod křídly Nejvyššího soudu naplno sloužili opravdu kvalitní soudci, kteří mají klid na svoji práci a jsou oproštěni od jakýchkoli vnějších vlivů. Soudci, od kterých se očekává, že budou těmi nejlepšími z nejlepších.

Autoři textů:
prof. Ing. arch. Vladimír Šlapeta, DrSc.
Mgr. Petr Tomíček