Počkejte pět let, pak mě suďte

Oznámení prezidenta Miloše Zemana, že novým předsedou Nejvyššího soudu jmenuje dosud takřka neznámého soudce Petra Angyalossyho, vyvolalo rozpaky. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová přitom navrhovala uznávaného Roberta Fremra, který je nyní místopředsedou Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Čelní představitelé justice včetně předsedkyně Soudcovské unie Daniely Zemanové či exministryně spravedlnosti Heleny Válkové kritizovali především to, že není jasné, proč Zeman Angyalossyho vybral. A také to, že ho takřka nikdo nezná, stejně jako jeho názory. Angyalossyho to ale nevyvádí z míry a dává najevo, že si připadá jako muž na svém místě.

Všichni poukazují na podivný způsob vašeho výběru, nikdo vás skoro nezná, prezident nevysvětlil, proč dal přednost vám, a ne renomovaným jménům. Jste si vědom, že vám dá hodně práce dokázat, že nejste prezidentův muž, ale dobrý předseda
Nejvyššího soudu?

Samozřejmě jsem ty reakce zaznamenal. Řekl bych toto - sejděme se za pět let a pak si o tom povíme, jestli to bylo správné rozhodnutí pana prezidenta.

Ale vidíte, jaký ohlas vaše jmenování vyvolalo. Nikdy jste nepřemýšlel, proč si prezident vybral vás?

Zřejmě usoudil, když jsem prošel všemi stupni soudů, mám za sebou řadu mediálně známých případů, že jsem vhodný na tuto funkci. Na to, jak bylo prezentováno, jaký jsem neznámý - myslím, že nejsem tak neznámý, ale samozřejmě jsou lidé, kteří mě nemusí znát.

* Absolvent Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně začínal v roce 1996 jako soudce Okresního soudu v Olomouci.
* V roce 1999 se stal předsedou senátu olomoucké pobočky Krajského soudu v Brně a od roku 2004 do roku 2017 byl soudcem Vrchního soudu v Olomouci, kde působil současně jako tiskový mluvčí.
* Ač se původně specializoval na civilní právo, nakonec se stal trestním soudcem. Řešil i několik známých případů, například v roce 1996 osvobodil majitele nakladatelství Votobia, obžalované za vydání konopné kuchařky. Na šest let také poslal do vězení exposlance ČSSD Petra Wolfa za dotační podvod.
* Je vášnivý motorkář, z Olomouce na svém harleyi dojíždí na
Nejvyšší soud, který sídlí v Brně. Je ženatý, má dceru. Po otci má maďarský původ, jeho jméno se vyslovuje "anďaloši".

Nemělo by ale u budoucího předsedy
Nejvyššího soudu rozhodovat hlavně to, že za ním něco je, nějaký jasný názor, postoj, že se vyjadřuje k věcem veřejným, než to, že je známým jménem?

Své názory jsem vyjadřoval jako tiskový mluvčí Vrchního soudu v Olomouci, kdy jsem mluvil k různým kauzám nejen svým, ale i svých kolegů. Byly se mnou rozhovory na různých úrovních a nejen k těmto kauzám.

Ale u předsedy
Nejvyššího soudu se neočekává, že by říkal názory na nějaký konkrétní případ jako mluvčí, ale že má veřejně známý názor na fungování justice, účastní se veřejné debaty o ní či je všeobecně uznávaným expertem.

Nevím, jaké máte vy kritéria na funkci předsedy soudu, ale v zákoně nic takového není…

Třeba emeritní ústavní soudce Stanislav Balík říká, že jméno kandidáta na předsedu
Nejvyššího soud by mělo cinknout. Uslyšíte ho a řeknete si, jasně, to je on, protože má za sebou to a to, třeba důležitý judikát…

A vy víte, že za sebou nemám žádný judikát?

Koho byste viděl jako dobrého budoucího předsedu vy?

Tím jsem se nezabýval. Na
Nejvyšším soudě je nás 72 soudců a každý z nás mohl být předsedou. S většinou se znám velmi dobře, u řady z nich si dovedu představit, že by byli dobrými předsedy. Každý soudce musí umět být manažer, protože si řídí svůj minitým, organizuje si svoji práci a administrativu, která pod něj spadá.

Zkusme malou rekonstrukci, jak jste se stal předsedou
Nejvyššího soudu. Jak jste již uvedl, zavolal vám kancléř Mynář. Jak vypadal ten první telefonát? Co jste si řekli? Nabídl vám rovnou post předsedy?

Byl jsem otázán, zda bych tu kandidaturu přijal. Mě potěšilo, že si na mě někdo vzpomněl, že bych mohl být také jedním z kandidátů. A zvažoval jsem, zda bych se do toho pustil, protože vím, jaká je to zodpovědná role. A když jsem to zvážil, dospěl jsem k závěru, že bych pro justici mohl něco prospěšného vykonat.

Jak dlouho to vaše rozmýšlení trvalo?

Nemám problém se rozhodovat, byla to otázka desítek minut. Pohybuji se v justici dost dlouho, abych věděl, co potřebuje a čím bych jí mohl pomoct.

Jak to probíhalo dál?

Bylo několik telefonátů a schůzek na Hradě, kde jsem hovořil s různými lidmi. Nakonec jsem byl u pana prezidenta.

S kým jste na Hradě hovořil? Byl na těch schůzkách i kancléř?

Bylo mi představeno více lidí, jména si nepamatuji, žádné mi neutkvělo v paměti. Pro mě to nebyl nikdo známý. Pan Mynář na některých nejspíš byl, na některých ne.

Kancléř je pravá ruka prezidenta, takže je pochopitelné, že mu pomohl s výběrem. Ale současně je pan Mynář spojován s několika kauzami. Loni byl kritizován i za své schůzky se soudci. Neměl by člověk přemýšlet, co za tím může být?

Soukromí pana Mynáře neznám a nezajímá mě.

Ale víte o těch schůzkách, kdy někteří vaši kolegové říkali, že na ně pan Mynář nepřístojně tlačil, scházel se s nimi a mluvil o konkrétních případech. Neznepokojilo vás to?

Registroval jsem to, ale nic konkrétního k tomu nevím. Zastávám názor, že soudce se nikdy nesmí nechat ovlivnit od kohokoliv.

Opravdu jste si nekladl otázku, proč vás prezident upřednostnil před jinými kandidáty, jako byl Robert Fremr?

Já si tu otázku rozhodně nekladl, protože ta volba není na mně. Co se týče průběhu procesu, tak ten nebyl v rozporu se zákonem. Pan prezident nemusí odůvodnit některá svá rozhodnutí stejně tak, jak nemusí odůvodnit, proč někomu dal milost. Já akceptuji zákon takový, jaký je, nediskutuji o tom.

Brně se mluvilo, že někteří soudci dostali nabídku jako vy. A prý padla otázka, zda by vzali na
Nejvyšší soud advokáta Zdeňka Koudelku. Zaznamenal jste to?

Z médií.

V Lidových novinách vyšla i anketa mezi právníky a i ti byli vesměs překvapeni a zmiňovali se nelichotivě ke způsobu vašeho zvolení a volbě neznámého outsidera.

Ať by byl jmenován kdokoliv, vždy by se zkoušelo na toho člověka najít něco negativního. Takže je to takový celkem přirozený proces. Když je nový funkcionář, tak se hledá nejen to pozitivní, ale i to negativní o něm.

Nepřemýšlíte a neříkáte si, že u toho vašeho jmenování je tu pachuť, kterou to vyvolává, to nešťastné uvedení, které je devalvuje?

Chápu veřejnost, že namítá netransparentnost, ale pokud vím, úplně stejným způsobem byli přede mnou do funkce jmenováni pan profesor Šámal a paní doktorka Brožová. Pan prezident také neodůvodňoval, proč je tehdy vybral. A v případě doktorky Brožové to byl pan prezident Havel.

Ale jméno paní Brožové, která byla předtím ústavní soudkyní, řekl prezident víc než měsíc předtím, než ji jmenoval.

Možná, ale ty okolnosti byly zhruba stejné.

A nezeptáte se pana prezidenta na některé z těch věcí, které zaznívají?

Pokud se při nějaké příležitosti setkáme a pokud mi to bude chtít říct, tak mi to řekne, ale já po tom nepátrám. Mám jiné starosti, než abych bádal po věcech, které pro mě nejsou důležité. Prostě se tak rozhodl. Akceptuji to, potěšila mě důvěra, která byla ve mě vložena, a udělám vše pro to, abych nikoho nezklamal, že právě já jsem v této funkci.

Potřebuje soudní soustava v Česku nějaké koncepční změny?

Určité změny by byly vhodné, ale narážíme na finanční problémy. Většina takových změn je závislá na penězích.

Nemluvme o financích, ale těch možných změnách.

To nemůžeme oddělit. Kdybychom přestali mluvit o financích, tak sice můžeme vytvořit něco ideálního, ale ty ideály jsou od reality často vzdálené.

Mě zajímají právě ty vaše ideály.

Těch je moc. Kdyby byly peníze, tak by bylo vhodné sjednotit soudní okresy se samosprávnými. Když se budovaly samosprávné územní celky, tak nekopírovaly justiční. Takže nemáme okresní úřady, ale soudy ano.

Znamená to, že by mělo být třináct krajských soudů?

Do detailu těžko můžeme zacházet, když jsou to ideály. Ale bylo by vhodné, aby samospráva byla totožná se soudními celky, bylo by to logičtější. Třeba občan z Prostějova spadá správně pod Olomouc, ale když jde ke krajskému soudu, musí do Brna. Je to pro něj guláš.

Mluví se i o tom, že některé okresní soudy jsou příliš malé a mohly by se sloučit s jinými.

Určitě nejsem proti, určitě by to bylo efektivní. Ale naráží to zase na finanční stránku věci. Ti soudci se musí přestěhovat a je to otázka větší budovy, zda má dostatečné prostorové kapacity.

Jsou také návrhy udělat ze čtyřstupňové soustavy soudů třístupňovou. Třeba zrušit vrchní soudy.

To určitě není namístě. Ta čtyřstupňová soustava tady má tradici a mají ji i jinde v zahraničí. Kdybychom vrchní soudy zrušili, tu práci musí stejně někdo dělat. Lidé na těch soudech by se museli přesunout na jiné soudy, kde by dál vykonávali stejnou práci. A ty soudy by se musely nafouknout, aby bylo místo pro přesunuté soudce i administrativu.

Ale bylo by to zjednodušení soudní soustavy.

Nemyslím. To odvolací řízení u závažnějších věcí, které dnes řeší vrchní soudy, bude řešit stále stejný senát, jen pod hlavičkou jiného soudu. Lidé se jen přestěhují z jedné kanceláře do druhé. Bylo by to jen hýbání škatulí, ale neodbourala by se ta agenda.

Ve sněmovně je teď novela zákona o soudech a soudcích.

Není špatná, řeší letitý problém výběru nových soudců a zavádí pro něj jednotná pravidla. Reaguje na minimální věk, kdy se zájemce může stát soudcem.

Je v ní ale víc změn, například možné zrušení laických přísedících, tedy soudců z lidu.

Ten laický prvek není namístě rušit. Ale určitě bych omezil jeho rozsah, v jakých kauzách by měli být přísedící. Stačilo by, kdyby zůstali v trestním řízení u některých vyjmenovaných zločinů. V civilním řízení, kde jsou u pracovněprávních sporů, nejsou potřeba.

Jak vidíte vztah předsedy a místopředsedy soudu? Má mít předseda možnost si místopředsedu vybrat, nebo má být vybírán ve výběrovém řízení?

Místopředsedové soudů jsou pravou rukou předsedy. Takže by určitě předseda měl mít možnost nějakým způsobem zasahovat do jejich výběru. Samozřejmě lépe se spolupracuje s člověkem, ke kterému máte maximální důvěru a jeho výběr můžete ovlivnit.

Měli by mít soudní funkcionáři možnost opakovat funkční období u stejného soudu?

Já bych se tomu nebránil, protože - kdyby byl dobrý manažer - proč mu neumožnit v tom pokračovat?

Nicméně Ústavní soud řekl, že není možné mandát opakovat. Ale současně u malých soudů je občas těžké najít někoho jiného, kdo by ho chtěl vést. Tedy povolil byste to opakování paušálně, či za nějakých podmínek?

Musíme ctít judikaturu Ústavního soudu, který říká neopakovat. Takže uvažovat o hledání cesty, jak to opakovat, by bylo proti rozhodnutí Ústavního soudu.

Ale jak tedy vyřešit problém těch malých soudů, kde to nikdo nechce dělat?

Pak je jediná možnost - přechod soudců na jiné soudy.

Máme funkční kárné řízení se soudci a státními zástupci, kteří pochybí?

Určitě ano, byť chybí opravný prostředek.

O tom se právě mluví, zda pro ně nezavést možnost odvolat se, tedy dvoustupňové řízení.

Ano, to se má změnit, vrátit. Tento deficit nám vytýkalo i GRECO (Skupina států proti korupci, která hodnotí justici ve státech EU a dává doporučení - pozn. red.). Myslím, že je to správné, nenapadá mě žádný jiný druh řízení, kde by nebyl možný opravný prostředek.

Soudci musí nyní nuceně v sedmdesáti letech svléknout talár. Ministryně Marie Benešová navrhuje, aby v budoucnu mohli být výjimečně povoláni na výpomoc.

To také není nová myšlenka. Já bych to přivítal, mohou vzniknout situace, kdy by na takovou výpomoc byl penzionovaný soudce velice užitečný. Znám řadu kolegů, kteří v důsledku věkové hranice museli odejít do důchodu, ale jsou jak fyzicky, tak mentálně tak čilí, čiperní, že by pět deset let mohli být významnou pomocí, pokud například nečekaně nastane u některého soudu personální nouze.

Jak je reálný další plán ministryně, aby trestní soudce v případě nutnosti dočasně přešel na civilní úsek?

Teoreticky by to bylo možné, ale nevidím v tom přínos. Naše justice je zaměřena na specializaci. Profese soudce civilního, trestního či státního zástupce se u nás neprolíná tak jako v Německu, kde aby se civilní soudce stal například soudcem vrchního soudu, musí mít praxi trestního soudce. Samozřejmě žádný soudce, ať civilní, či trestní, nepracuje jen se 'svou' oblastí práva. I trestní soudce musí zajít do občanského či obchodního práva a naopak. Ale u nás je kladen důraz na tu specializaci a trestní soudce, který má patnáct dvacet let praxe a je v určité oblasti specialistou, by v tomto případě tu specializaci úplně zahodil a šel soudit civilní věci. Přišel by jako úplný elév a vše by se musel nějakou dobu učit. Je škoda nejen ztráty toho půlroku či roku, než by se to naučil, ale také ztráty jeho dosavadní odbornosti.

Nejvyšší soud je ale občas kritizován pro úzkou specializaci. Rozhodování o určitých typech sporů je na dlouhou dobu pouze v rukou jednoho senátu. Je správné upřednostnit rychlost řízení, kterou specializace podporuje, proti koncentraci vlivu několika osob? Nebylo by správnější specializace rozšířit alespoň tak, aby v každé oblasti rozhodovaly nejméně dva senáty?

Právě taková specializace umožňuje také sjednocovat judikaturu. Žádný zákon není tak dokonalý, aby dokázal řešit veškeré životní situace. Vždy se vyskytne otázka, která je na hranici, kdy je to možné posoudit různým způsobem, a je úlohou
Nejvyššího soudu sjednocovat rozhodovací praxi soudů nižších stupňů. Proto je ta specializace vhodná.

Je v 
Česku soudní a výkonná moc v rovnováze?

Řekl bych, že ano. A soudní moc se dokáže celkem účinně bránit tomu, aby do ní výkonná moc nepatřičně zasahovala. Samozřejmě že bez sebe nemohou ty dvě moci existovat, takže určitá provázanost zde musí být. Ale ta provázanost je podložena zákony, předpisy. Nevidím v tom žádný problém.

Ale výkonná moc, tedy stát, určuje nejen to, kdo bude soudcem, ale i kdo bude řídit soudy. A Ústavní soud sám kdysi řekl, že v tom vidí nerovnováhu, byť mírnou.

To vše se odvíjí od toho, že máme ministerský způsob řízení justice. Pokud bychom měli nejvyšší soudní radu, tak by to bylo něco jiného, pak by tyto úkoly vykonávala nejvyšší soudní rada.

Jste tedy pro vznik nevyšší soudní rady?

Přivítal bych ji. Ta by právě ty zásahy výkonné moci eliminovala ještě více.

Zmínil jste, že chcete nechat vypracovat manuál, který by říkal, za jakých okolností je možné podávat žaloby na stát kvůli odškodnění za vládní opatření během koronakrize. Ale někteří vaši kolegové poukázali na to, že
Nejvyšší soud má sjednocovat dřívější rozhodnutí, a ne dopředu říkat, jaké žaloby mají šanci uspět.

Bylo to nesprávně pochopeno, protože své odpovědi jsem neměl možnost rozvést. O manuálu jsem mluvil v tom směru - a to právě řeším s občanskoprávním a obchodním kolegiem -, jakým způsobem by šlo eliminovat zbytečné žaloby, aby se nezahltily soudy. A ty cesty jsou de facto dvě. Jedna by byla něco podobného, jako byla před lety metodika pro rozhodování o náhradě nemajetkových újem. Druhá cesta je, že bychom plošně monitorovali první takové spory, a jakmile by o nich soudy rozhodly, tak bychom si jejich rozhodnutí co nejdříve vyžádali. A kdybychom zjistili rozdílnou rozhodovací praxi, tak bychom ji sjednotili stanoviskem. Teď je otázka, jaký způsob by byl nejefektivnější a nejjednodušeji proveditelný.

Ale ta kritika byla právě vůči tomu, že
Nejvyšší soud nemá dělat metodiku, ale právě až na základě vynesených rozsudků sjednocovat judikaturu.

Ale právě ta metodika na přiznávání náhrad nemajetkových újem spočívá v tom, jaké okolnosti je potřeba zohledňovat, aby všechny soudy rozhodovaly přibližně stejně. To není sjednocující stanovisko, ale vychází se z určité zkušenosti. Ale já se teprve musím domluvit s občanskoprávním a obchodním kolegiem, která z těchto cest by byla vhodnější, jednodušší a efektivnější. Cílem je to, aby soudy nezahltily spousty žalob, které by mohly být bezpředmětné.

Je česká justice transparentní?

Myslím, že ano. Nemáme co skrývat.

Například na Slovensku už mají asi deset let rozsudky kompletně na internetu a u nás se o tom jen mluví.

Na tom se pracuje, protože není úplně jednoduché anonymizovat rozsudky.

Ale Slovensko to zvládá.

Rozhlížíme se i po sousedech, jakým způsobem toho lze dosáhnout. Naráží to spíš na personální a technické problémy, protože anonymizaci nemůžeme svěřit jenom nějakému počítačovému programu. Navíc žádný takový, který by byl dokonalý a zanonymizoval vše sám od sebe, není. Znamenalo by to přijmout nové zaměstnance, najít peníze na jejich výplaty a nafouknout soudní budovy.

Jaké rozsudky by podle vás měly být zveřejňovány? Všechny?

Klidně by mohly být všechny, ale až takové, které prošly celým procesem řádných a mimořádných opravných prostředků. Aby na internetu byly přístupné pouze definitivní rozsudky, které už nedoznají žádných změn.

Ale to by bylo často až po řadě let, pokud budete čekat na případné dovolací řízení či ústavní stížnost…

To jsou jen extrémní případy, ale běžně to takto není, netrvá to dlouho. Ale nejde o to, aby tam byl ten rozsudek co nejdříve, ale aby byl správný. Aby byl rozsudek, který poradí, že v takovéto situaci už bylo rozhodnuto a máme určitý precedens. A je tu určitá pravděpodobnost očekávání, že v obdobné věci soud rozhodne stejně.

Měla by veřejnost vědět, jaké spory mají soudy na stole?

Nevím, proč by neměla. Pokud se člověk zajímá, tak i přes různé přístupy, například přes zákon o svobodném přístupu k informacím, se k informacím, jaké řízení probíhá, dá dostat.

Některé vyšší soudy zveřejňují přehledy jednání, některé ne. Dřív byly rozpisy jednání se jmény účastníků v databázi infosoud, ale ministryně spravedlnosti je přikázala kvůli ochraně osobních údajů účastníků jednání smazat.

Pokud jde o poskytování informací, že nějaké řízení probíhá bez nějakých dalších podrobností, tak se tomu nebráním.

Když jsem byl na Vrchním soudu v Olomouci tiskovým mluvčím, tak jsem pravidelně dával pro novináře i zajímavá jednání a ještě jsem k tomu uváděl další podrobnější informace, aby novináři, kdyby měli zájem o tu kauzu, věděli co bude projednáváno.

Takže není podle vás problém zveřejnovat jména účastníků.

Já v tom nevidím problém. Pokud uvedeme pouze jména, tak by to nemuselo až tak narážet na omezení na zveřejnění identifikačních údajů. Žijeme v době, kdy jsou informační technologie velice rozvinuté, ke spoustě informací se dá dostat přes internet. Teď je otázka najít tu správnou hranici, jaké informace tam ještě mohou být a jaké nemohou. Dnes jsme schopni si zjistit velice citlivé informace o komkoliv přes veřejně dostupné zdroje na různých úřadech. Pokud jsem schopen si bez problémů zjistit přes katastr nemovitostí jakou má kdo nemovitost, tak nevidím problém, pokud soud uvede, že dnes projednává kauzu "Ladislava Vopičky s Josefem Vopršálkem".

Říkáte, že chcete zrychlit řízení. Ale co si myslíte o tom, že se některá řízení táhnou řadu let, než vůbec k soudu dojdou? Třeba kauzy politiků? Půta? Babiš? Parkanová?

To, jestli k soudu ta kauza přijde za rok nebo za pět let od toho kdy vznikla, soud neovlivní. Když mluvíte o trestních kauzách, tak od prvopočátku ten podezřelý či obviněný má většinou zájem, aby řízení probíhalo co nejdéle, protože čas pro něj může hrát pozitivní roli. Jsou různé procesní možnosti, jak to jednání cíleně protahovat. Někdo toho může zneužít a pokud to činí v zákonných mezích, tak orgán činný v trestním řízení nemá možnost to řízení zkrátit.

Justici vyškolil v tomto ohledu David Rath a politici i žalobci před třemi lety říkali, že opraví trestní řád, aby se takto nemohl zneužívat. Ale zatím to zamrzlo.

Platný trestní řád je z roku 1961 a má řadu novelizací. V současné době se pracuje na novém trestním řádu, kde jsme některé části pomáhali zpracovávat také my a dávali různé připomínky a návrhy, jak by nový trestní řád mohl vypadat.

Chci o tom s paní ministryní hovořit a nabídnout jí větší kooperaci, aby nový trestní řád co nejdříve mohl být k dispozici a mohl projít legislativním procesem.

Má pravdu paní Benešová, když říkala, že se měl soudce pražského městského soudu Štěpán Výborný, který rozhodoval o zákonnosti opatření v rámci nouzového stavu, vyloučit pro podjatost, protože je bratrem lidoveckého poslance?

To je otázka na toho pana soudce.

Kdybyste byl na jeho místě, vyloučil byste se?

To bych musel znát konkrétní podrobnosti. Ale trestní řád říká, v jakém případě se má soudce vyloučit. A to, že se soudce zná s někým, kdo je zainteresovaný do té věci, nebo je s ním v nějakém příbuzenském poměru, ještě nemusí vždy znamenat, že musí být vyloučen. Soudce musí být takový profesionál, aby takovéto běžné vztahy nemohly ovlivnit jeho rozhodování. Stejně tak by nemělo mít vliv na nestrannost soudce, že jste třeba s advokátem, který jednu ze stran zastupuje, studoval na fakultě.

Jedno z vašich témat, které jste už zmínil, je etický kodex soudce. Ale jeden už tady přece je, má ho Soudcovská unie. Proč je třeba dělat další?

Sice ho má, ale v hodnotící zprávě GRECO nám bylo vytknuto, že dopadá jen zhruba na 1300 soudců, kteří jsou členy Soudcovské unie. Ale v republice máme přes tři tisíce soudců. Takže etický kodex Soudcovské unie reprezentuje pouze zhruba třetinu soudcovského stavu.

Ale můžete ho přece celý převzít, ne? Nebo je špatný?

Určitě není špatný. GRECO nám ale doporučilo, aby byl vypracován etický kodex, který by zahrnoval celý soudcovský stav. Proto tedy bylo přistoupeno k tomu, že byla vytvořena pracovní skupina 23 členů ze všech stupňů soudů včetně zástupců Soudcovské unie. A jako základ jsme si vzali etický kodex Soudcovské unie. GRECO ale požadovalo nikoli pouze etický kodex, ale včetně komentáře a možných návodných otázek pro snadnější řešení etických dilemat.

Ale i takovou kuchařku přece dělala či dokončuje Soudcovská unie.

Pokud mám informace ze Soudcovské unie, tak ještě nic takového zatím hotového nemají. Takže to zpracováváme v širším rozsahu, kde budou návodné otázky pro soudce, když se dostanou do nějaké situace, kde budou řešit, co je etické. A pokud odpověď nenajdou přímo v komentáři či kodexu, aby se mohli pomocí otázek zamyslet nad tím, jaká činnost, aktivita, je ještě etická.

Co je to základní, co by tam mělo být?

Myslím, že tam není nic zvláštního. Měl by být co nejstručnější. Za základ jsme vzali právě etický kodex Soudcovské unie. Jsou v něm jen věci, které jsou už běžné mezi soudci, jen jsou dány na papír. Navíc spousta věcí, které v něm jsou, jsou zakotveny už v zákoně o soudech a soudcích. Takže si myslím, že jsme do etického kodexu zakomponovali to, co je už zcela běžné.

Vezměme to konkrétně. Je etické, aby si soudce vzal si od někoho lístek do divadla?

Záleží na okolnostech. Určitě ne od účastníka řízení, kterého případ projednává.

Nějaký úřad, ministerstvo uspořádá akci, večírek, pozve tam soudce.

Zase by to záleželo na okolnostech. Dovedl bych si představit situaci, když jsou oslavy státního svátku, tak není nic proti ničemu, pokud se zúčastní i soudní funkcionáři.

Významný místní podnikatel udělá večírek s kulturním programem.

Tam už bych byl opatrný, to už by to mohlo být neetické.

Co když dá fotbalová asociace soudci dar v podobě vstupenky na šampionát včetně letenky?

Takovéto benefity by už neměly být, já osobně bych to nepřijal. Ale právě od toho je ten kodex, který dokončujeme. Budou tam i rozhodnutí kárného senátu, který už posuzoval některé situace v kárné řízení. Máme příslib od Soudcovské unie, která má svůj Etický soud, že nám pomůžou. Pokud si nějaký soudce nebude jist, jak se v určité situaci zachovat, tak se na ten etický soud může obrátit o radu, i když nebude členem Soudcovské unie.

Bude třeba řešit, s kým se může soudce scházet a jak a koho o tom informovat?

To si musí ten soudce zodpovědět sám, jestli to může na něco narážet. A jak už jsem říkal, nalezne některé odpovědi na to přímo v tom komentáři k etickému kodexu, kde budou popsány i modelové situace.

Třeba i ta, jako loni začátkem roku, kdy se ukázalo, že se kancléř Mynář scházel se soudci a snažil se je ovlivňovat v případech, které řešili a on na nich měl zájem?

Politika by v žádném případě neměla zasahovat do soudních kompetencí. Takže by soudce o takové situaci měl minimálně informovat svého nadřízeného. Ale samozřejmě pokus o ovlivnění by měl kategoricky odmítnout.

Setkal jste se vy sám někdy s něčím podobným, s pokusem o vaše ovlivnění v nějaké kauze?

Nesetkal, ale možná je to tím, že jsem trestním soudcem a v tom trestním řízení jsou razantnější přístupy.

A popravdě, zaregistroval jsem zpětnými vazbami, že mezi advokáty i některými obžalovanými, které jsem kdysi soudil, jsem měl pověst, že jsem přísný, ale každému vyměřím přesně to, co si zaslouží.

Loni byly demonstrace Milionu chvilek na obranu ohrožené justice. Byla justice ohrožena?

Myslím, že ne. Někdy se zveličí některé problémy, které se dají vyřešit standardním způsobem.

A čím by mohla být ohrožena?

Nedokážu si představit čím. Maximálně možná nějakými pokusy o ovlivnění rozhodování, ale toto já nepřipustím. Žádný soudce by se neměl nechat ovlivňovat.

Proč tedy na nich bylo tolik lidí?

Musíme brát v potaz jednu věc. V civilních řízeních vždy vyhraje jedna strana sporu, takže ta druhá strana je nespokojená s prací justice. V trestním řízení jsou bezmála všichni obžalovaní odsouzeni, jen nepatrné procento je zproštěno. Takže tam máme většinu našich klientů nespokojených. Všichni ti naši klienti, kteří neodejdou od soudu spokojeni s rozhodnutím, mají rodiny, přátele. Takže ve společnosti je velká skupina lidí, která z nějakých důvodů nemá ráda soudy a justici. Pokud vyvstane nějaká příležitost, určitě neopomenou vyjádřit nespokojenost s justicí.
Opravdu nebyla důvodem demonstrací obava z ohrožení nezávislosti justice, třeba jmenováním paní Benešové?

Já ten pocit nesdílím, protože věřím tomu, že justice nemá žádný problém, který by ji ohrožoval.


Rozhovor naleznete zde:
http://hn.ihned.cz/c1-66773600-pockejte-pet-let-pak-me-sudte

5. 6. 2020