Přeskočit menu a dostat se na obsah

Rozhovor: Predseda Najvyššieho súdu Českej republiky prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.


Najvyššie súdy Českej republiky a Slovenskej republiky spoločne organizujú v dňoch 5. – 7. Novembra 2018 pri príležitosti 100. výročia vzniku spoločného štátu a zriadenia vtedy společného Najvyššieho súdu medzinárodnú konferenciu na tému „Najvyššie súdy v meniacej sa dobe“. Dá sa stručne zhrnúť, akú rolu Najvyšší súd vo svojej storočnej histórii na území Českej republiky hral? A ako veľmi sa tá rola menila?

Jako instituce zastřešující obecné soudy hrály Nejvyšší soudy u nás i na Slovensku pochopitelně roli zcela zásadní. S dobou se samozřejmě měnila, ať už v návaznosti na aktuálně platné právní normy a z nich vyplývající kompetence, anebo kvůli neblahému politickému vlivu jak ve velmi těžkém období okupace za II. světové války, tak i v nanejvýš složitém období za socialismu, kdy byla spravedlnost odstavena taktéž na méně významnou, doslova slepou, kolej. Jestliže jsme se společně s Nejvyšším soudem Slovenské republiky rozhodli uspořádat konferenci, kde je právě tato otázka jednou z ústředních, dovolte mi zdržet se prozatím podrobnějších komentářů a vyčkat komplexního zhodnoceni účastníky teto mezinárodní konference. Tato akce k tomu poskytne i potřebny větši prostor. Osobně se v té souvislosti těším na jednotlivé příspěvky úvodního panelu konference, nazvaného „Historicky pohled na fungování Nejvyšších soudů v letech 1918 – 2018“, kdy v Brně vystoupí děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Jan Kuklík, vedoucí Katedry dějin statu a práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Ladislav Vojaček, emeritní soudce Ústavního soudu České republiky Stanislav Balik a k tématu „Dobové problémy soudnictví a působeni slovenských právníků v rámci Nejvyššího soudu ČSR“ ředitel Ústavu státu a práva Slovenské akademie věd v Bratislavě Jozef Vozár. V návaznosti na tento historicky exkurz pak následuje panel pod nazvem „Výzvy soudnictví v moderní době – nezávislost v kontextu národní a mezinárodní politiky“, přičemž se svými příspěvky vystoupí Chile Eboe-Osuji, předseda Mezinárodního trestního soudu v Haagu, Lord Jonathan Mance, místopředseda Nejvyššího soudu Spojeného království, předseda Nejvyššiho soudu a Ústavního soudu Lucemburského velkovévodství Jean-Claude Wiwinius nebo Marek Safjan, bývaly předseda Ústavního soudu Polska, od roku 2009 soudce Soudního dvora Evropské unie. Další průběh konference nabídne například přednášku předsedy maďarské Kurie Petera Daráka na téma „Filtrace a právní jistota“, zařazenou do panelu „Přípustnost dovolání – vede široký přezkum k efektivnější spravedlnosti?“. Závěrečný bratislavský panel, který se bude věnovat budoucí možné roli nejvyšších soudů, slibuje mimo jiné příspěvek Damijana Florfančiče, předsedy Nejvyššího soudu Slovinské republiky. Už jen tato vybraná jména některých řečniků naši společné konference hovoří o tom, jak vysoce jsou nejvyšši soudy v České republice a na Slovensku ceněny a vnímány právě dnes.

Sto rokov je dlhá doba, navyše poznamenaná radom dejinných zvratov, ktoré sa odrazili aj na činnosti justície. Sami ste ju zmienili v úvodnej odpovedi. Čo táto „stovka“ podľa Vás znamená v ďalšom časovom horizonte dejín našich národov a aké ponaučenie si z nej môžeme do budúcnosti vziať?

Sté výročí je jistě krásné, ale z historického pohledu neni rozpad Rakousko–Uherska a vznik společného statu obou našich národů tak vzdáleny. V České republice se například hrdě hlásíme k odkazu Velké Moravy, Přemyslovců, Karla IV. nebo Jana Husa. O mnoho let později pak k národnímu obrozeni. Z tohoto pohledu je poslední stovka let jen dalším krátkým, byť intenzivním, dějstvím cele epochy českého národa, respektive obou našich národů. Musíme si však zároveň uvědomit, že i přesto jsme každým okamžikem součásti děje, který bude mít jistě zásadní vliv na naši českou – i Vaši slovenskou – budoucnost. Mam dojem, že během uplynulých 100 let bylo těch zvratů a dějinných turbulenci na naše národy snad až příliš mnoho. Češi a Slováci se spojovali a rozcházeli. To „opakované spojování“ ale zároveň svědči o tom, jak k sobě mame historicky pořad blízko. A to je pro mne snad to nejdůležitější při pohledu zpátky.

Ako vnímate súčasné politické, všeobecne spoločenské, dianie na Slovensku? Sledujete to?

Sleduji, a pravidelně. Jedním ze zdrojů jsou přirozeně media, ale zejmena rozhovory s přáteli, kterých mame s manželkou (pozn. DE IURE – JUDr. Milada Šámalová je rovněž předsedkyni senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu) na Slovensku mnoho. Setkáváme se jak s kolegy z Nejvyššího soudu, např. s paní předsedkyní JUDr. Danielou Švecovou nebo s předsedou trestního kolegia JUDr. Liborem Duľou, tak z Právnické fakulty UK v Bratislavě, zejmena s doc. JUDr. Eduardem Burdou, prof. JUDr. Jozefem Čentešem nebo prof. JUDr. Marianem Vrabkom. Při těchto setkáních se nevyhneme tomu, abychom neprobírali aktuální dění u nás i u Vás. Poměrně často se vidíme i s velvyslancem Slovenské republiky Petrem Weissem. Rozhovory s nim jsou zvláště zajímavé, neboť je politickému vývoji asi nejblíže. Přesto si nedovolím současnou politickou situaci na Slovensku veřejně komentovat. Jako ryzí pragmatik, který se cely život opíra o fakta, totiž připouštím, že názory, které si na toto téma utvářím, mohou byt poněkud zkreslené. Nejde o mé vlastni zkušenosti, ale reprodukované zkušenosti jiných. Obecně bych ale vývoj po rozděleni společné federativní republiky přirovnal na Slovensku k situaci u nás. Vždyť jsme vyšli před 25 lety ze společného
základu, mentalita našich lidi je podobna, žijeme ve střední Evropě, kde musíme řešit podobné výzvy. Ať už se jedna o výzvy ze strany Evropské unie či výzvy vnitropolitické. Na Slovensku jste obdivuhodně rychle přijali euro, což se naši politici snaží co nejvice oddálit ve snaze co nejdéle si udržet možnost regulovat, tedy oslabovat či posilovat, vlastni měnu prostřednictvím intervenci centrální banky. Nevím, jestli je to tak správně. Mam pocit, že Vaši zemi euro pomohlo. Jako soudce a zastánce myšlenky soudcovské samosprávy Vám poněkud závidím Nejvyšší radu soudnictví zakotvenou v Ústavě. Byť u nás se jako jeden z hlavních argumentů odpůrců soudcovské samosprávy uvádí, že právě soudní samospráva na Slovensku nebyla vždy nezávislá a posloužila taktéž k zapouzdření Vaši justice. Ja myslím, že pokud ve směřovaní Vaši soudcovské samosprávy v minulosti došlo k chybám, tak slovenská justice je schopna sebereflexe a z těchto chyb se dokázala poučit, byť je stále hodně kritiků, kteří tvrdí opak, například Váš bývaly ministr spravedlnosti a vnitra Daniel Lipšic.

Predpokladám, že sledujete aj súčasný vývoj judikatúry na Slovensku. Ako veľmi sa od roku 1993 vzdialili právne systémy oboch krajín?

Po organizační stránce mame sice rozdílnou soustavu soudů, ale jinak v chápáni funkce práva a spravedlnosti mnoho rozdílů neni. Podstatnější změny bychom nalezli v jednotlivých právních normách. Mohli bychom pak případ od případu zjišťovat, jakým směrem, a zda vždy tím správným, se u Vás či u nás za posledních 25 let tyto normy posunuly. Chci však upozornit na možny paradox, na který se již možna zapomíná, že v návaznosti na vznik společné Československé republiky v oblasti soudnictví a v právním řadu panoval řadu let právní dualismus. Zatímco Čechy, Morava a Slezsko převzaly právní systém Rakousky, Slovensko a Podkarpatská Rus dlouho soudily podle zákonů aplikovaných v Uhrách. K pokusům, nejprve o sjednocování organizace soudů, posléze i sjednocování judikatury, docházelo pozvolna, byť od roku 1919 do roku 1938 existovalo ministerstvo unifikaci, tedy Ministerstvo pro sjednoceni zákonů a organizace správy ČSR, v jehož čele stal napřiklad i známý slovensky politik Milan Hodža. Podotýkám, že za II. sv. války se samozřejmě právní dualismus ještě prohloubil, respektive přerodil se v právní systémy Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského statu. Domnívám se, že v mnoha aspektech jsme si proto nyní po právni stránce blíže, než ve společném statě za první republiky.

Mimochodem, o tom, jak blízko k sobě má rozhodovací činnost našich a Vašich soudů, se pravidelně přesvědčujeme dvakrát ročně při společných setkáních civilních a také trestních soudců nejvyšších soudů. Loni jsme se sešli na Štrbském Plese – kde se setkala naše kolegia trestní, kolegia civilní pak na české straně v Luhačovicích. Jedna se přitom vždy o setkání pracovně-společenská. Tedy, obsahující přednášky k vybranym tématům, vycházejícím samozřejmě z aktuálních problémů sjednocování judikatury, kde se mohou soudci obou zemi vzájemně inspirovat. Nesmíme také zapomenout zmínit, že v našich soudních systémech hraje stále významnější roli evropská judikatura založena rozhodnutími ESLP a Soudního dvora EU, kterou pochopitelně v českých zemích i na Slovensku ctíme, neboť tvoři právní základ evropské společnosti v širším smyslu. Její vliv nás již dnes zase spojuje a v budoucnosti jistě bude ještě vice sbližovat, než rozdělovat.

Ste hlavným autorom českého trestného zákonníka z roku 2009, stojíte na čele tzv. veľkej komisie pre rekodifikáciu českého trestného uporiadku. Do akej miery ste spokojný so zmenami, respektíve vývojom, českej legislatívy? Reagujú dostatočne na „dopyt“ českej spoločnosti?

Je třeba si definovat, co v daném kontextu znamená sousloví „poptávka společnosti“? Samozřejmě, s příchodem internetu, sociálních sítí, a podobně, bylo třeba na tento novy fenomen reagovat napřiklad v trestněpravní rovině definici nových skutkových podstat trestných činů. To je pochopitelné. Na druhou stranu by zákonodárci neměli na káždy, promiňte mi to pojmenovaní, modní trend, reagovat ihned vytvořením nového zákona. Je třeba vždy pečlivě analyzovat, zda nově se objevující skutek či trend nelze náležitě posoudit na základě stávajících zákonů. Jako příklad zde uvedu fenomen tzv. fake news, kde jsem proti tomu, aby se kvůli nim měnily či doplňovaly platné zákonné normy o novou skutkovou podstatu, neboť jednotlivé případy takových zpráv lze zcela jistě označit buď za poplašnou zprávu, pomluvu, podněcováni k nenávisti, například vůči skupině osob, nebo k omezování jejich prav a svobod, apod., nebo za některý ze stávajících přestupků, zvláště když jsme nedávno v České republice přijali novou komplexní přestupkovou legislativu. Přitom nelze ani opomenout, že některé z tzv. fake news bývají zcela neškodnym spamem. Mame tedy dostatek možnosti, jak vznik a šíření fake news postihnout v České republice použitím stávajících nástrojů daných trestním zákoníkem, přip. zákonem o přestupcích a navazujícími zákony.

Netroufam si odhadnout, zda je tomu na Slovensku take tak, ale u nas je domenou politiků, a řekněme si rovnou, politiků – populistů, že na každy nově vznikly či objeveny problem ve společnosti chtěji ihned reagovat novymi zakonnymi normami. To je chybny přistup, jehož důsledkem je doslova džungle různych zakonnych i podzakonych norem, ve kterych se nevyznaji ani mnozi advokati, natož veřejnost. Ptam se pak, nakolik ještě plati všeobecně uznavane pravidlo „neznalost zakona neomlouva“, když zakonodarci vyraběji tolik novelizaci stavajicich zakonů a navazujicich předpisů či přimo vytvařeji předpisy nové.

Ste teda za menší počet zákonov, univerzálnych pre „každý prípad“?

Jednoznačně. Před chvílí jsem hovořil o tom, že všechny zákony bohužel neznají dnes už ani advokáti. Vidíme to dnes a denně v textech podaných dovolání. A přináší to s sebou ještě další negativní jev. S každým nově schváleným zákonem či novelizaci stávajícího zákona je stále obtížnější plnit sjednocovací roli Nejvyššího soudu, zvláště když je třeba počítat i s tím, že než se věci rozhodované nižšími soudy dostanou na podkladě dovolání až k nám, uplyne několik let. V tomto mezidobí hrozí, že se judikatura může diverzifikovat, což je nežádoucí. Nejvyšší soud vlastni judikaturou nebo i vydáním stanoviska sice rozhodovací praxi nakonec sjednotí, ale v té době může byt zákon v důsledku neustálých změn už zase v jiném zněni. Tohle je sekundární efekt, který přinaší snad každá přehnaná snaha reagovat na nově vznikly problém ve společnosti speciálně vytvořenym zákonem nebo jeho novelizaci.

Zákony ale píšu odborníci a Najvyšší súd návrhy legislatívnych zmien určite pripomienkuje, popřípadě sa na tvorbe zákonov sami sudcovia spolupodieľajúj. Nemôžu tomu, čo popisujete, zabrániť?

Bohužel tomu neni vždycky tak. Například v éře ministra spravedlnosti Roberta Pelikána jeho resort po celou dobu důsledně prosazoval myšlenku, že by se soudci neměli podílet na tvorbě zákonů, chcete-li psát jejich texty. Jedním z důvodů je údajně obava, aby si soudci zákony nepřizpůsobovali svým potřebám, tedy ve snaze co nejjednodušeji a bez námahy (z pohledu soudce) rozhodovat – třeba na úkor prav účastníků řízení. Taková předpojatost a negativní uvažovaní o soudcích mne pochopitelně velmi mrzí a zneklidňuje a musím se proti takovému stylu uvažovaná vždy důrazně ohradit. V praxi pak došlo k opačnému extrému, kdy například Nejvyšší soud dlouhodobě žáda, aby byl zařazen na seznam hlavních připomínkových míst. Doposud, i přes pozitivní snahu bývalého ministra pro legislativu, se nám to pro odpor ministerstev vnitra a spravedlnosti nepodařilo. A to přesto, že je obecně uznáváno, že naše připomínky, zejmena k procesním předpisům, mají jistě zásadní význam. Vláda tak při předkládání vládních návrhů zákonů vůbec nemá povinnost se k připomínkám Nejvyššího soudu vyjádřit. Naše možnosti ovlivnit tvorbu nových zákonů jsou proto velmi omezené a soustřeďuji se tak na spolupráci s Parlamentem, což však je složitější a podle mého názoru méně vhodné, než v předcházejících fázích legislativního procesu. Přitom považuji za nutné dodat, že zasíláme v rámci připomínkových řízeni ministerstvům řadu svých podnětů, vycházejících z dlouholeté praxe našich soudců. Na některé přislušné ministerstvo vstřícně zareaguje a následná spolupráce je dobra, ale některé úplně zapadnou, aniž bychom měli povědomí, co se s nimi stalo, a zda se jimi někdo relevantně zabýval. Některé zákony takto vznikají i bez jakéhokoli zohlednění připomínek Nejvyššího soudu, což například aktuálně hrozí u připravovaného nového civilního řadu soudního. Ministerstvo v rámci představeni návrhu věcného záměru teto základní procesní normy například koncipuje civilní dovolaní jako řádný opravny prostředek. Cela takto nově navrhovaná procesní norma se tváři jako by oprašovala prvky civilního soudního procesu z konce 19. století, které se však v naši soudní praxi vůbec neosvědčily. Přestože na to Nejvyšší soud neustále upozorňuje, tvůrci tohoto návrhu věcného záměru, za vydatné podpory ministerstva spravedlnosti, stále trvají na svém původním konceptu s argumentem, že pokud to podobně funguje například v Rakousku, mělo by to fungovat i u nás. Jenomže, vývoj judikatury, která se před sto lety začala ubírat u nás jinym směrem, zkratka nelze nyní zpětně rakouskému modelu uměle a násilně znovu přizpůsobovat.

Je vidieť, že ako predseda Najvyššieho súdu sa pochopiteľne zaujímate aj o civilné súdnictvo. Ste tiež uznávaným trestným sudcom, profesorom, ktorý v poslednej dobe okrem iného opakovane verejne nabáda k častejšiemu udeľovaniu peňažných trestov v Českej republike. Podľa štatistík sa Vám to darí, nakoľko len za posledné dva roky sa počet udelených peňažných trestov vo vzťahu k počtu odsúdených osôb v Českej republike strojnásobil. Čím ste takýto efekt dosiahli?

Především dokonalou analýzou původního stavu, úzkou spoluprácí s Nejvyšším státním zastupitelstvím, a pak také řadou přednášek a seminářů pro soudce, státní zástupce a policii. Účastníkům těchto seminářů vysvětlujeme celou problematiku. Vycházeli jsme z poznatků ze zahraničí, například Německa, Rakouska nebo Holandska, kde tvoři peněžité tresty mnohem větši podíl všech ukládaných trestních sankci než u nás. Na seminářích jsme se snažili především na základě poznatků z nižších soudů a státních zastupitelství poukázat na to, jaký potenciál v tomto směru je v české justici. Byť si nemyslím, že bychom měli v tomto dosáhnout úrovně Německa, kde je jiná skladba alternativních trestů, jsem přesvědčen, že by se mohlo podařit dosáhnout podílu 30 – 40% peněžitých trestů z celkového počtu udělovaných trestů. Proti současnému stavu by se tak měly počty peněžitých trestů u nás ještě zdvojnásobit. Na zmíněných seminářích jsme zdůrazňovali a také nadále budeme říkat, že předpokladem pro uděleni peněžitého trestu je kvalitní přípravné řízení, které už od počátku důkladně zmapuje majetkové poměry obviněných a nedovolí jim tak tzv. odklonit své finance a majetek na jiné subjekty. Po státních zástupcích chceme, aby peněžité tresty sami častěji navrhovali, po soudcích pak, aby přemýšleli, zda v daném případě nebude mít peněžitý trest větši výchovný efekt, než trest odnětí svobody. Což platí především v případech postihu za páchání majetkové trestné činnosti, ale také u trestné činnosti v dopravě a některých dalších trestných činů, například mařeni výkonu úředního rozhodnuti a vykázání.

Vráťme sa na záver ešte k medzinárodným vzťahom. Česi sú podľa nedávneho prieskumu verejnej mienky, ktorý zverejnili organizátori bratislavskej medzinárodnej konferencie Globsec, nejväčšími euroskeptikmi v strednej a juhovýchodnej Európe. Za dobrú vec označuje členstvo v únii len 35% Čechov, priemer v celej únii je pritom 57%. Častým dôvodom k euroskepticizmu je údajne diktovanie pravidiel zo strany EÚ a to, že sa Česi považujú za druhoradú krajinu s menšími právomocami, ako má napríklad Francúzsko alebo Nemecko. Akú rolu naše národy v jednotnej Európe podľa Vás skutočne zastávajú?

Z podobných statistik nemam vůbec radost. Odrážeji se v nich momentální politické nálady. Jako bychom měli krátkou paměť a příliš lehce podléhali populismu a na první pohled jednoduchým řešením. Tato jednoduchá zkratkovitá řešeni však v celkovém kontextu znamenají špatnou volbu. Neuznávám názor, že Evropská unie je řízena staty jako Německo či Francie, a ti ostatní zde hraji pomyslné druhé housle, coby staty druhé kategorie. Mame možnost se v unii prosadit, nahlas říci, co považujeme za spravné a zrealizovat to. Je třeba se přestat vymlouvat na to, že jsme jen malým národem a nalézt v sobě to zdravé sebevědomí spoluvytvářet Evropu. Umět se v Evropě prosadit, byt slyšet. Nelze byt cíleně zticha jen potud, když čerpáme dotace, abychom na sebe náhodou nepatřičně neupozornili. To potom budeme zticha pořad. Myslím, že právě češti soudci a další osobnosti z justice, působící v nejvyšších evropských soudních institucích, jsou příkladem toho, jak si Evropa váži všech, kdo se neboji aktivně vystupovat a prezentovat svoje vize. K tomu uvádím hned dva příklady z letošního jara, kdy se česky soudce Robert Fremr stal prvním místopředsedou Mezinárodního trestního soudu v Haagu a soudkyně Ivana Hrdličková byla již potřetí zvolena předsedkyni Zvláštního tribunálu pro Libanon. Skvěle jméno mají také Češi působíci například u Soudního dvora Evropské unie. Mimochodem, pan JUDr. Fremr odcházel do Haagu právě z našeho soudu, z postu předsedy senátu trestního kolegia. A abych nedával za příklad jen české soudce, tak bych jen namátkou rad připomenul významného slovenského právníka a diplomata Petera Tomku, který v období od roku 2012 do roku 2015 předsedal Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu.

Vidíte teda spoločnú budúcnosť Čechov a Slovákov jednoznačne v rámci zjednotenej Európy?

Bezpochyby ano. Musíme jít ovšem do sebe, Evropě něco dávat, nejen si z ni brát. Nelze utíkat z Evropy, když některým z nás její směřováni momentálně nevyhovuje. Je třeba neustále usilovat o posíleni našeho vlivu a prosazeni našeho názoru. Ostatně, pokud neznáme recept na stěhováni kontinentů, z Evropy nikam neutečeme. Geopoliticky je toto naše místo pro život. A snad už nikoho nenapadne budovat na naši hranici velkou čínskou zeď. Pojďme si místo toho na rovinu říci, že vzájemná evropská pospolitost a solidarita nejsou neslušná slova, ale principy, na kterých je dnes třeba vytvářet moderní vztahy mezi zeměmi a národy.


Pavel Šámal, prof. JUDr. Ph.D.
~ trestné právo, kriminológia a kriminalistika
~ predseda Najvyššieho súdu Českej republiky
~ Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. absolvoval v roku 1977 Právnickú fakultu na Karlovej univerzite v Prahe, kde tiež v roku 1980 získal titul doktor práv (JUDr.). V roku 1999 mu Právnická fakulta Masarykovej univerzity v Brne udelila titul Ph.D., po ďalších dvoch rokoch nasledovala na Právnickej fakulte Masarykovej univerzity v Brne habilitácia, odbor trestné právo. V roku 2006 bol vymenovaný za profesora Právnickej fakulty Karlovej univerzity v Prahe pre odbor trestné právo, kriminológia a kriminalistika.
~ Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. skôr pôsobil ako sudca na Okresnom súde v Moste (od roku 1979) a na Krajskom súde v Ústí nad Labem (od roku 1982). Po roku 1991 prešiel na vtedajší Najvyšší súd Českej republiky, ktorý sa neskôr transformoval na Vrchný súd v Prahe. Od roku 1993 je sudcom a predsedom senátu trestného kolégia Najvyššieho súdu v Brne, dňa 1. 1. 2011 sa ujal funkcie predsedu veľkého senátu trestného kolégia Najvyššieho súdu. Za predsedu Najvyššieho súdu bol prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. menovaný prezidentom republiky dňa 22. 1. 2015.
~ Dlhodobo se venoval tiež legislatívnej činnosti, predovšetkým je známy ako hlavný autor nového trestného zákonníka z roku 2009. Pracoval o. i. na príprave Zákona o súdnictve vo veciach mládeže, Zákona o probačnej a mediačnej službe, spoluvytváral tzv. veľkú novelu trestného poriadku z roku 2001. Aktuálne je predsedom komisie Ministerstva spravodlivosti pre prípravu rekodifikácie trestného poriadku, v minulosti bol tiež členom Legislatívnej rady vlády (2014 - 2015).
~ Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. je profesorom trestného práva na Právnickej fakulte Karlovej univerzity v Prahe a tiež na Právnickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Zároveň je členom vedeckých rád Právnickej fakulty Karlovej univerzity v Prahe, Právnickej fakulty Masarykovy univerzity v Brne, Právnickej fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a tiež Právnickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave. Pôsobí aj ako lektor Justičnej akadémie v Kroměříži a Justičnej akadémie Slovenskej republiky v Pezinku.
~ Ďalej je prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. členom Asociácie právníkov na ochranu finančných záujmov Európskej únie, individuálnym členom AIDP (Association Internationale De Droit Pénal), členom redakčných rád niekoľkých odborných a vedeckých časopisov, napr. Právní rozhledy, Trestněprávní revue, Soudní rozhledy, Bulletin advokacie, Acta Facultatis Iuridicae Universitatis Comenianae, atď.


Pripravila: Alexandra Važanová,
hovorkyňa Najvyššieho súdu SR

Rozhovor naleznete zde:
https://www.nsud.sk/data/files/1947_deiure-special-final.pdf

30. 10. 2018