Přeskočit menu a dostat se na obsah

Rozhovor s JUDr. Zdeňkem Krčmářem, soudcem Nejvyššího soudu


V justici se pohybujete více než 30 let. Proč jste si zvolil právě tuto profesi?

K tomu, že se budu hlásit na soud jako justiční čekatel, jsem v podstatě dospěl vylučovací metodou. Profese podnikového právníka se mi nelíbila, do advokacie (kam jsem chtěl) tehdy nebyla šance se dostat a prokuraturu jsem považoval za velmi rigidní a monokraticky vedenou instituci, takže zbyl soud (…).

Začínal jste na civilním úseku ostravského okresního soudu. Co vám tato praxe přinesla?

Já měl původně zájem o trestní právo, což jsem uvedl i v přihlášce justičního čekatele. V průběhu čekatelské praxe jsem změnil názor (civilní právo se mi zdálo rozmanitější), ale už jsem to nikomu neříkal, jelikož tehdejší (předlistopadový) předseda Okresního soudu v Ostravě byl znám tím, že začínající soudce umísťoval na úsek, o který neprojevili zájem. Tato strategie mi vyšla. Praxe na civilním úseku okresního soudu mi přinesla hlavně všestrannost. Soudit jsem začal v červenci 1988 a jako každý civilní soudce jsem si užil i klasickou rodinněprávní agendu s laickými přísedícími (rozvody, výživné mezi manžely, určování otcovství atd.). Dnes už se pozapomnělo, že na okresech se zpočátku dělaly i některé věci správní agendy (typicky soudní přezkum rozhodnutí o přestupcích). Po listopadu jsem tuto agendu „vyfasoval“ k civilní agendě, takže jsem v jediném stupni přezkoumával i negativní správní (policejní) rozhodnutí o zbrojních průkazech. Poté, co hospodářské spory přestaly být doménou krajských státních arbitráží, jsem se v rámci další specializace znovu učil hospodářské právo (v době, kdy hospodářský zákoník přestal platit, jsme spory podle něj začali rozhodovat na okresech). Na okrese jsem okrajově zavadil i o agendu ochrany osobnosti a při prvním polistopadovém kontaktu okresního soudu se směnkami jsem tam zakládal protestní knihu a prováděl protestace směnek.

Jste jedním z největších odborníků na insolvenční právo. Co vás k němu přivedlo?

Jak už to tak bývá, opět náhoda. Když jsem v říjnu 1993 odešel na stáž na Krajský soud v Ostravě do senátu s celokrajskou působností pro odvolací obchodní věci (tehdy včetně obchodního rejstříku), kromě několika žalob na ochranu osobnosti (které tehdy na kraji začínaly) jsem k tomu ještě dostal prvostupňovou konkursní agendu s odůvodněním, že obchodní odvolací soudci mají k této specializaci nejblíž. Krajský soud v Ostravě byl ale tehdy (v porovnání s Krajským obchodním soudem v Ostravě) „konkursní Popelkou“, jelikož jsme v prvním stupni rozhodovali jen konkursy podnikatelů nezapsaných v obchodním rejstříku. Na tuto „prvostupňovou“ zkušenost jsem navázal po příchodu na Nejvyšší soud (v březnu 1996) v dovolací agendě. Až do roku 2000 jsem u Nejvyššího soudu dělil svou pozornost mezi obchodní právo (včetně konkursů) a právo exekuční (a zčásti i bytové). Pak jsem si musel vybrat (zda budu dále dělat civil nebo obchod a konkursy), což mne definitivně předurčilo k roli „konkursního“ specialisty, a poté vedlo k tomu, že v letech 2000 až 2005 jsem vedl první a třetí komisi pro rekodifikaci úpadkového práva. Práce v těchto komisích vyústila v přijetí insolvenčního zákona.

Insolvenční právo je poslední roky na vzestupu, vypadá to, že bude v blízké budoucnosti jedním z vedoucích oborů civilního práva. Přesto má pověst oboru, kterého se většina právníků bojí, nerozumí mu nebo rozumět nechce. Proč myslíte, že tomu tak je?

V žádném jiném oboru se neprolíná tolik agend jako v právu konkursním, respektive insolvenčním. Tuhle agendu nemají dělat začínající právníci. Při řešení složitých otázek insolvenčního práva mi nejvíc pomáhá, že s výjimkou trestního práva jsem prošel v podstatě všemi soudními agendami. Vždyť při uspokojování pohledávek jsou insolvenčnímu režimu podrobovány i daňové pohledávky, takže čas od času v podstatě rozhodujeme o daních. Jelikož chod insolvenčního řízení často ovlivňuje i spory vedené před obecnými soudy, musíte být i dobrým procesním specialistou, abyste tuto agendu zvládli.

V loňském roce nabyla účinnosti velká novela insolvenčního zákona. Patříte k jejím kritikům. V čem spatřujete její zásadní koncepční nedostatky?

Novela insolvenčního zákona účinná od 1. července 2017 pohřbila princip jednotného insolvenčního návrhu, jenž lze zjednodušeně shrnout tak, že dlužníci v problémech jsou motivováni k tomu, aby zkusili sanační způsob řešení svého úpadku (reorganizaci nebo oddlužení). Když se to nepovede, jdou do konkursu (není třeba pro tyto účely zahajovat nová insolvenční řízení). Novela tohle změnila pro dlužníky v oddlužení, které (s rizikem pohřbení lhůt pro přezkoumání odporovatelných a neúčinných právních jednání dlužníka) při nezdařeném pokusu o oddlužení v podstatě automaticky vyvádí z insolvenčního režimu (zastavením insolvenčního řízení). U této novely je ale zakopaný pes v detailu. Řada změn totiž není rozumně provázána s nenovelizovanými částmi zákona a tam, kde se zákonodárce pokouší problém řešit, jej v jiné podobě vytváří. Nic nedokáže zabít dobrou myšlenku spolehlivěji než její špatné provedení.

Na novele se měli podílet také někteří soudci, nicméně se k ní jako její případní autoři nehlásí. Vy sám jste byl v případě tohoto zákona osloven?

Ne.

Jaký je váš názor obecně ohledně účasti soudců na přípravě zákonů? Měli by se na jejich tvorbě podílet? Účastnit se legislativního procesu? A pokud ano, v jakém rozsahu? Kde vidíte mantinely?

Mně osobně nepřekáží, že se soudci přímo podílejí na tvorbě procesních předpisů, nebo že jsou transparentním způsobem (s plným uvedením svého jména a funkce) účastni na práci některého z poradních orgánů, v jehož rámci se probírají podněty pro novelizaci právních předpisů. Jen připomínkování norem předkládaných jinými podle mne v současné době nestačí. Proces obsáhlého připomínkování návrhů zákonů funguje jen tehdy, jeli předkladatel ochoten se vašimi připomínkami také skutečně zabývat.

V současné době je v legislativním procesu další novela, která by měla zpřístupnit oddlužení většímu počtu osob snížením limitu pro minimální uspokojení nezajištěných věřitelů. Jak se k ní stavíte?

Hodně rezervovaně. Dosud se nepodařilo vychytat technické chyby vyvolané poslední novelou a praxe se nestačila vypořádat ani s vyhláškou o insolvenčních formulářích, která v některých případech přepisuje text insolvenčního zákona. K textu této novely se vyjadřoval i Nejvyšší soud, z jehož připomínek lze vypíchnout například závěr, podle kterého pro poměry české společnosti lze vstřícnost k dalšímu zmírnění podmínek oddlužení (na úkor míry uspokojení věřitelů) stěží očekávat (u té části střední třídy, která se chová ekonomicky zodpovědně, lze spíše předjímat zvýšení frustrace z toho, že jiným se vyplatí dluhy nesplácet a spoléhat na jejich prominutí státem na úkor věřitelů).

V případě přijetí novely s tzv. nulovou variantou lze očekávat zvýšení nápadu na soudech. V jak velkém objemu a v jakém časovém rozpětí lze podle vás tento nárůst předpokládat? Jsou soudy prvního stupně schopny se s tímto náporem vyrovnat, zejména s ohledem již na současný nedostatek administrativního a středního odborného personálu?

To číslo obsahuje i Závěrečná zpráva z hodnocení dopadů regulace, předložená Ministerstvem spravedlnosti společně s novelou. Počítá se s ročním nápadem insolvenční agendy cca ve výši 38 000 případů. A je jasné, že insolvenční soudy tohle nezvládnou. Tvrzení, že po zrušení minimálního limitu pro uspokojení věřitelů uhlídá poctivost dlužníkova snažení insolvenční soudce nebo insolvenční správce, nevěřte.

Dokázal byste odhadnout, jak by se nulová varianta oddlužení promítla do jiných soudních agend? Lze předpokládat snížení nápadu v civilních věcech na okresních soudech?

Nevidím jediný důvod pro snížení nápadu v nalézacích řízeních. Zmenší se počet exekucí, toť vše.

V souvislosti s předpokládaným zvýšeným nápadem na krajské soudy se hovoří o možnosti tzv. dělené příslušnosti, tedy že by okresní soudy řešily oddlužení místo krajských. Dovedete si představit tuto variantu? Jaká jsou její úskalí? Jak by se řešily situace, kdy by se oddlužení přeměnilo na konkurs?

Tuhle variantu jsme zkoumali při přípravě insolvenčního zákona. Výsledek byl, že je příliš drahá. Ruku na srdce, jak dobré technické vybavení má těch více než 80 okresních soudů, kolik počítačů, skenerů, tiskáren a různých programů bude zapotřebí, aby zde fungoval insolvenční rejstřík stejně jako u krajských soudů?. Ponechávám stranou, že na okresech nebudou žádní insolvenční specialisté. A jak se promění soustava odvolacích soudů? To budou odvolání proti okresním soudům projednávat krajské soudy a vrchní soudy zůstanou jako odvolací soudy pro krajské soudy? Co do sjednocovací role odvolacích soudů je taková změna samozřejmě změnou k horšímu. Je též celkem jasné, že jakmile nějaká věc podle práva napadne u okresního soudu, už mu zůstane, i když se oddlužení nepovede. Rád bych připomenul zkušenost s konkursním právem. Také tady soudy bojovaly s konkursní příslušností dělenou mezi krajské obchodní soudy a krajské soudy; výsledek dobrý nebyl.

Vidíte nějaké procesní rezervy (dílčí změny v insolvenčním zákoně), které by se mohly rychle s novelou přijmout a které by přispěly k lepšímu zvládnutí zvýšeného náporu?

Nevidím. Cesta přemístění oddlužení na okresní soudy je jinak krokem správným směrem, ale musí jít o velmi promyšlenou, technicky, ekonomicky a personálně dobře zajištěnou a prodiskutovanou změnu, ne o slátaninu danou dohromady na poslední chvíli v Poslanecké sněmovně.

V této souvislosti se nabízí otázka týkající se postavení dlužníků – spotřebitelů. Jak hodnotíte současný vývoj úpravy spotřebitelského práva? Je ochrana spotřebitelů účinná? A je poskytována správným směrem?

Upřímně řečeno, spotřebitelské právo nemáme ve svých rukou. Potud jsme spíše ve vleku unijní judikatury (a to i té špatné). Občas za sebe říkám, že bych rád spotřebitelem nebyl. Ale co naplat, musíme tam všichni.

Při rozhodování o půjčkách a úvěrech, které spotřebitelé podepsali, zkoumám řadu věcí. Samotný spotřebitel v postavení dlužníka je však zcela nečinný. Nepřebírá ani poštovní zásilky. Nemohu se někdy ubránit pocitu, že chráním někoho, kdo nemá o řešení věcí žádný zájem. Není to pak nevýchovné? Nepodporuji tím nezodpovědnost spotřebitele? Zásada „práva náleží bdělým“ se vytrácí. Kde jsou hranice ochrany spotřebitele? Vidíte nějaké rozumné řešení? Mělo by přijít z rozhodovací praxe soudů nebo je třeba zásahu odjinud?

Když jsem jako soudce začínal, čas od času jsem soudil i půjčky mezi příbuznými, a říkával jsem, že i na takové věci by měla být písemná smlouva. Ta doba už je pryč. Technika nás dovedla k tomu, že na každou volovinu dostáváme tištěnou písemnou smlouvu, kterou nečteme (to platí i o právnících). Když jsem v roce 1996 absolvoval první stáž v USA, zaznamenal jsem v praxi výsledek jednoho soudního sporu. Umělohmotný kelímek s kávou obsahoval nápis: „Buď opatrný, tento nápoj je extrémně horký.“ Dokud budeme po prodejcích chtít, aby se jistili různými klauzulemi před lidmi, kteří nevědí, že káva je horká, do té doby předpoklad, že spotřebitel je osoba mdlého ducha, která potřebuje soud jako opatrovníka, z praxe nevymizí. V každém případě bych ale dodal, že obchodování přes internet zvýšené ochrany zasluhuje.

Při rozhodování (nejen) o spotřebitelských půjčkách je praxe soudů značně nejednotná. Okresní a krajské soudy rozhodují v obdobných věcech mnohdy zcela protikladně. Přitom rozhodnutí se stále zesložiťují, odůvodnění prodlužují. Advokáti ve svých podáních argumentují judikaturou ESLP, Soudního dvora, často z ní citují (někdy z kontextu vytržené) pasáže. Ani Ústavní soud svými rozhodnutími k předvídatelnosti nepřispívá. Vidíte nějakou (rychlejší) cestu, která by vedla k jednotnějšímu rozhodování soudů, ke sjednocování judikatury? Jakou roli by v tom měl hrát Nejvyšší soud?

Myslím, že jinou roli než tu, kterou již hraje, Nejvyšší soud hrát nemůže. Snažíme se o to, aby aktuální judikatura týkající se spotřebitelského práva byla pravidelně uveřejňována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Co je ale podle mne špatně, je prolamování procesních limitů pro bagatelní spory u opravných prostředků v oblasti spotřebitelského práva. Spory o tisícovku by před Nejvyšším soudem končit neměly; že se tak u těch „spotřebitelských“ děje, je politický populismus bez přidané právní hodnoty.

Mohla by v tomto ohledu pomoci větší specializace soudců?

V prvním stupni ne. U většiny civilních sporů v době jejich nápadu nepoznáte, zda jde o spotřebitelskou věc. To mnohdy vyplyne až z obrany žalovaného – spotřebitele. Jak jste správně uvedla v jedné z předchozích otázek, mnohdy zůstane tzv. spotřebitel nečinný po celou dobu nalézacího řízení, takže ani do skončení sporu nerozpoznáte, „spotřebitelský rozměr“ věci. Někdy mám pocit, že kdyby nebylo insolvenčních správců při oddlužení, tak by se řada spotřebitelských sporů vůbec nevedla pro naprostou apatii spotřebitelů, kteří se probouzejí, až když jim tluče na dveře exekutor.

V poslední době se hovoří i o tom, že by veškerá soudní rozhodnutí měla být veřejně přístupná. Na Slovenku je tato praxe již zavedena. Jak hodnotíte tento navrhovaný krok? V čem vidíte jeho možný přínos či jeho možná negativa?

Všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu se zveřejňu­jí v anonymizované podobě od začátku roku 2001 a všechna insolvenční rozhodnutí a rozhodnutí ve sporech vyvolaných insolvenčním řízením jsou v insolvenčním rejstříku dokonce v neanonymizované podobě, takže pro mne to dávno není problém. Zveřejnění všech rozhodnutí učiní justici transparentnější. Na druhé straně bude více vidět na nejednotnou praxi soudů nižších stupňů a před odbornou a laickou veřejností se odhalí ti soudci, kteří písemnou podobou svých rozhodnutí demonstrují neschopnost napsat smysluplné rozhodnutí nebo neschopnost na­psat takové rozhodnutí spisovnou češtinou.

V současné době je právnická veřejnost seznamována s věcným záměrem nového civilního kodexu, který vyvolává nejen mezi soudci značné emoce. Vy sám jste členem původní (tzv. „velké“) komise pro rekodifikaci civilního procesu a dále jste členem stálé komise občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zřízené pro vypracování základních tezí k věcnému záměru nového c. ř. s. Jak současný věcný záměr hodnotíte? V čem spatřujete jeho největší slabiny?

Nechci se opakovat. Svou kritiku tezí věcného záměru jsem podrobně rozvedl v únoru 2018 v rozhovoru pro web ceska-justice.cz. Nejsem jediný, kdo koncepci věcného záměru označil za myšlenkově zastaralou a neodpovídající potřebám reálného právního života.

Věcný záměr c. ř. s. vychází z úpravy rakouské. Nicméně mentalita českého národa je poněkud jiná. Je za této situace takové opisování vhodné?

Vždycky, když se připravují nové zákony kodexového typu, se klade otázka, jak moc se má opisovat ze zahraničních úprav. Odpověď je vždy stejná a navádíte mne k ní i otázkou. Co funguje jinde, nemusí fungovat u nás. Při přípravě insolvenčního zákona jsme pracovali s překladem amerického Bankruptcy Code. V češtině zněl stejně nesrozumitelně jako v angličtině.

Asi nejvíce emocí vzbudila zpráva, že věcný záměr c. ř. s. počítá s dovoláním jako řádným opravným prostředkem. Jaké problémy by taková změna přinesla?

Nemám žádný důvod měnit názor, že koncepce dovolání jako „řádného“ opravného prostředku oslabí princip právní jistoty.

Nejvyšší soud se ve svém stanovisku k c. ř. s. rovněž vymezil proti zavedení úpravy, podle níž by v dovolacím řízení soud nařídil ústní jednání, pokud by to jedna ze stran požadovala. Mohl byste vysvětlit proč?

Tady už jen zopakuji, co jsem řekl v rozhovoru pro web ceska-justice.cz. Tam jsem byl tázán, zda tato možnost přece jen nemá smysl za situace, kdy má dovolací soud odlišný názor než soud odvolací a kdy tak může na ústním jednání stranám sdělit svůj právní názor. I Ústavní soud při přezkoumávání některých rozhodnutí Nejvyššího soudu přitakal závěru Nejvyššího soudu, že poučení o možném jiném právním posouzení věci má smysl jen tehdy, může-li vést k reakci účastníků v rovině skutkové (k dotvrzení potřebných skutečností a k nabídnutí důkazů rozhodných v rovině jiného právního posouzení věci). Taková reakce před dovolacím soudem možná není (Nejvyšší soud není skutkovou instancí). Dospěje-li Nejvyšší soud k závěru, že věc měla být v rovině právní posouzena jinak (a že v důsledku tohoto je třeba vést účastníky k dotvrzení potřebných skutečností a nabídce jiných důkazů než těch, které měl v důsledku chybného právního posouzení věci za podstatné odvolací soud), pak rozhodnutí odvolacího soudu zruší, čímž účastníkům zpravidla otevře možnost argumentovat k jinému právnímu posouzení věci i v rovině skutkové.

Věcný záměr rovněž počítá se zavedením advokátního procesu. V čem by mohl advokátní proces pomoci? Zrychlil by řízení? Pomohl větší ochraně účastníků? Nedošlo by spíše k prodloužení řízení, většímu finančnímu zatížení řady účastníků, nárůstu nákladů státu v souvislosti s placením nákladů advokátů?

Advokátský proces nelze zavést bez kvalitně promyšlené a zpracované koncepce tzv. práva chudých. Povinný advokátní proces samozřejmě zdraží civilní sporné řízení pro osoby se středními příjmy (jež sice nemají peněz na rozdávání, leč nedosáhnou na hranici, jež jim zaručí bezplatné advokátní zastoupení). Advokátský proces může zkvalitnit průběh řízení, ale nejde o všelék. Tam, kde bude zaveden, se zřejmě současně opustí princip poučovací povinnosti soudu vůči advokátům, takže je otázkou, zda řízení bude ve výsledku spravedlivější. Málo se mluví o tom, že zavedení advokátského procesu nutně musí vést k tomu, že ten, kdo se mu nepodrobí (nevezme si advokáta, ač na něj má peníze), prohraje spor z formálních důvodů. Nedomnívám se současně, že zavedení advokátského procesu bude mít za následek zrychlení řízení. Po těch letech v justici mám zkušenost, že s advokátem trvá řízení stejně dlouho jako bez něj.

Jaké další věci jsou z vašeho pohledu ve věcném záměru c. ř. s. problematické?

Největším nedostatkem věcného záměru podle mne je, že se distancuje od řešení otázek exekučního práva. Je-li jeho záměrem bezproblémová výroba exekučních titulů, které oprávněnému nakonec nebudou k ničemu, budiž. Stejně mi ale není jasné, jak by norma, která má nahradit občanský soudní řád, jehož součástí jsou i ustanovení o výkonu rozhodnutí (z nichž vychází i exekuční řád) mohla být přijata, aniž by zpracovatelé věcného záměru měli jasnou představu o tom, co se stane s ustanoveními o výkonu rozhodnutí v občanském soudním řádu.

Jako soudce okresního soudu používám o. s. ř. denně. Nevidím zásadní problémy, které bych nebyla schopna výkladem překonat. Je vůbec nový civilní kodex potřebný? A pokud ano, proč?

Nový procesní kodex je potřebný již proto, že záplatování toho starého v posledních letech překročilo únosnou mez. Upřímně řečeno, řada věcí by se měla výrazně zjednodušit. Podívejte se například na to, kam jsme dovedli princip koncentrace řízení; slepá ulička je slabý výraz. V současné době aplikujeme v nalézacím řízení řadu formálních pravidel, jež nám dovolují vyrobit exekuční titul, aniž se potkáme s účastníkem v jednací síni a pak v exekučním řízení s překvapením zjišťujeme, jak složité je reálně vynutit splnění povinností podle takového rozhodnutí.

Pokud byste měl odhadnout, za jak dlouho může být nový kodex dokončen a uveden „do života“, jaký by byl váš tip?

Otázkou je, co má být oním novým kodexem. Má-li jít o zákon vytvořený podle věcného záměru c. ř. s., pak tipuji, že takový nebude přijat nikdy.

Společnost obecně tíhne ke stále většímu přezkoumávání rozhodnutí, ke kontrole těch, kteří rozhodují. Je takové směřování společnosti přínosné?

Není a nikdy nebude. Jak v jednom ze svých posledních nálezů přiléhavě uvedl Ústavní soud, normální je se nesoudit. Více sporů a více opravných prostředků neznamená více spravedlnosti.

Pokud byste měl hodnotit justici dnes a na počátku vaší kariéry, v čem vidíte zásadní rozdíly? Kde hodnotíte současný vývoj spíše negativně?

Nechci působit staromilsky. Myslím, že za těch více než 30 let se česká justice výrazně posunula kupředu a je sebevědomější a vzdělanější, a to i po technické stránce. V čem spatřuji slepou uličku stávajícího vývoje, to je institut zákonného soudce v souvislosti s chybami rozvrhů práce nebo se špatnou aplikací v nich obsažených pravidel. Proti tomu, že věc nebyla příslušnému soudci nebo soudnímu oddělení přidělena v souladu s rozvrhem práce, by účastníci měli vznášet námitky v časově omezené propadné lhůtě počítané od okamžiku, kdy se s takovým rozvrhem práce mohli seznámit a ne až po několika letech vedení sporu, v době, kdy se snaží za každou cenu zvrátit výsledek pro ně nepříznivého rozhodnutí nebo odstranit pro ně nepohodlného soudce. Přitom řadový soudce je ten poslední, kdo může ovlivnit, jaká kauza mu přistane na stole.

Naplňuje vás práce soudce i po těch letech? Co na ní máte nejraději?

Máte-li na ni dost času, je to i po těch letech krásná práce. Baví mne řešit nové výzvy. Méně už mne uspokojují sebenaplňující se proroctví. Mám na mysli stav, kdy před nějakou změnou zákona soudcovský stav nejprve varuje a poté, co ji zákonodárce prosadí, reaguje soudní moc judikátem ve stylu „já vám říkal, že to je špatně“. To je ovšem nikdy nekončící proces.

Jste mezinárodní šachový mistr. Co vám šachy přinášejí? Využil jste někdy zkušenosti z této hry ve vaší práci? Jak často si zahrajete?

Jsem pouhý „FIDE Master“. Šachy jsou krásná a bohatá hra. Šachové společenství dobře charakterizuje jeho slogan „gens una sumus“ (jsme jedna rodina). Roky jsem šachy hrál závodně, ale po příchodu na Nevyšší soud jsem toho musel nechat. Chcete-li hrát šachy na určité úrovni, musíte jim obětovat hodně volného času a i pro tuto hru platí že „myšlení bolí“. Vedle práce soudce Nejvyššího soudu to byl příliš náročný koníček. V každém případě to byl dobrý základ pro práci soudce v tom ohledu, že šachy velmi dobře cvičí a rozvíjejí paměť a „pochopit hru“ a „být myšlenkově o několik tahů napřed“ se vyplatí i v naší profesi.

Jste velký fanoušek Komety. Jak jste oslavil letošní druhý titul v řadě? Chodíte pravidelně na zápasy?

Kometě fandím společně s nejmladším synem, který si hlídá, abych v tomto úsilí nijak nepolevil. Titul jsem slavil spolu s ním (a dalšími fanoušky) na Zelném trhu v Brně. Hokej jsem měl vždycky rád a těší mne, že se daří mužstvu z našeho města. Na zápasy opravdu chodíme pravidelně; v letošní vítězné sezóně jsme nevynechali žádný z domácích.

Vy sám aktivně sportujete? Máte nějaké další koníčky, osvědčené způsoby pro relaxaci?

Já už dnes pouze rekreačně hraju stolní tenis se syny. A když mne unaví svět práva, toulám se po jiných světech jako fanoušek sci-fi a fantasy literatury.


Zdroj:
Soudce 7 – 8/2018

22. 8. 2018