Přeskočit menu a dostat se na obsah

Soudy se táhnou, z rozsudků se staly slohovky a exhibice


CHYBÍ NÁM NOVÝ PROCESNÍ KODEX, ŘÍKÁ ROMAN FIALA, MÍSTOPŘEDSEDA NEJVYŠŠÍHO SOUDU

V minulých týdnech rozsudek
Nejvyššího soudu znovu upozornil na případ klientů zkrachovalého H-Systemu, který se v různých soudních sporech vleče už přes dvacet let. Lidé, které tehdy podvedl majitel firmy Petr Smetka, žijí po celou tu dobu v nejistotě kolem svého majetku. Smetka už je na svobodě, za podvod si odseděl dvanáct let. Jak dlouho by se měly táhnout soudní spory, aby je ještě lidé byli schopni vnímat jako spravedlivý proces, který je jejich právem daným ústavou? Proč u nás soudy trvají tak dlouho? V rozhovoru pro Týdeník Echo to vysvětluje místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala.

* Dvacet let soudního sporu působí dost děsivě. Je u nás rozhodování o spravedlnosti nápadně delší než ve vyspělých zemích?

Řekl bych, že zlé je to v celé Evropě. Práce soudů je zde čím dál komplikovanější. Zákony jsou stále nepřehlednější a složitější. Na cestě nalézání práva přibývají často zbytečné další a další přezkumné stupně. Navíc se málo mluví o tom, že mimořádné časové prodlevy způsobuje stále narůstající délka odůvodnění jednotlivých rozhodnutí. Jsem hluboce přesvědčen, že tou skutečně podstatnou částí soudního rozhodnutí je jeho výrok. Tedy určení, kdo komu má co zaplatit, vrátit, vydat a tak podobně. Zdůvodnění výroku samo o sobě už tak důležité není. Ti, kdo v soudním sporu vyhrají, se už moc nezabývají tím, proč vyhráli. Ti, kdo prohrají, se do odůvodnění většinou také moc nedívají, protože chtějí vyhrát a odvolají se, ať už je jejich „prohra“ vysvětlována jakkoli. Kdyby soudy nemusely odůvodňovat rozhodnutí v takové míře, jako je to dnes, tak se řízení velmi zrychlí. Každý soudce vám potvrdí, že mnohem víc času stráví psaním odůvodnění rozhodnutí než vymýšlením rozhodnutí samého. Kdyby se podstatná část zejména prvostupňových rozhodnutí nemusela písemně odůvodňovat, budou problémy s délkou soudních řízení v Evropě možná vyřešeny.

* Jak by to prakticky vypadalo? Rozsudek na jednu stránku s tím, že vyhrává strana A, a pak popis, co to pro toho, kdo prohrál, konkrétně znamená?

Stručné a srozumitelné důvody by soudce řekl lidem v jednací síni. V písemných vyhotoveních rozhodnutí by odůvodnění chyběla nebo by, v případě potřeby, byla jen velmi krátká. Pro vyšší soudy, přezkoumávající taková rozhodnutí, by mělo být podstatné, zda je rozhodnutí správné, nebo ne. S jakou argumentací soud k rozhodnutí dospěl, je druhořadé. To, co teď říkám, je ale jen teoretický popis možnosti, jak podstatně zkrátit délku soudních řízení. Kdybychom k tomu přistoupili, tak by to muselo být s vědomím, že v mnoha ohledech zpochybňujeme to, co říkají evropské ústavní soudy. Ústavní soudy totiž vycházejí z teze, že odůvodnění rozhodnutí je zásadně významné a nesmí být lidem odepřeno.

* Jak se to dá při současném stavu ústavních a evropských soudů prakticky vyřešit?

Kompromisem. Tím, že se místo rozsudků nebudou psát vědecké práce. Soudci se nebudou jeden před druhým a před advokáty předvádět, jací jsou myslitelé a intelektuálové. Ale bude se tam velmi stručně, jasně a pro účastníky sporu srozumitelně vysvětlovat, proč to tak dopadlo.


* Co je pro to potřeba udělat?

V první řadě by to tak muselo být formulováno v základních procesních předpisech. V občanském soudním řádu a v trestním řádu.

* Současná justice naráží na dvě protichůdné společenské objednávky. Na jedné straně je to oprávněný tlak veřejnosti na rychlost a srozumitelnost. Na druhé straně stále se rozšiřující katalog práv a nároků, často nikoli individuálních, ale skupinových a kolektivních. Jak z toho ven?

Tyto dvě věci mohou, ale nemusejí jít proti sobě. Soudce je ve svém rozhodování nezávislý a váže ho jen právo. Soudci podle mé celoživotní zkušenosti mají v drtivé většině zájem rychle a spravedlivě kauzy rozhodnout. Jak už jsem řekl, psaní dlouhých slohových prací o tom, proč rozhodli tak, jak rozhodli, je nesmírně zdržuje a zatěžuje. Podstatou soudcovské práce je přece nalézání spravedlnosti, rychlé a správné rozhodnutí. U rozsudků a jiných meritorních rozhodnutí pak je stejně nejpřesvědčivější jejich ústní zdůvodnění poskytnuté hned po vyhlášení verdiktu tak, aby přítomní účastníci sporu porozuměli, co a proč se stalo.

* Kdyby se pro to nějaký ministr spravedlnosti rozhodl, získal podporu vlády i parlamentu, jak dlouho by ta změna mohla trvat?

Optimistická představa přípravy nového procesního kodexu je jedno volební období. Od roku 1989 se ještě žádný skutečně nový soudní procesní kodex nedělal. Máme jen staré kodexy, mnohokrát novelizované. V civilním procesu postupujeme podle občanského soudního řádu ze šedesátých let, bezpočtukrát měněného, často nesrozumitelně a zcela chaoticky.

* Druhou věcí, která soudy protahuje, je mnoho instancí, kde se rozhoduje. Bývalý ministr spravedlnosti Pelikán to chtěl ještě rozšířit a udělat z 
Nejvyššího soudu fakticky třetí soudní instanci. Nikoliv místo, kde se rozhodují jen mimořádné případy. Z čeho tyto politické nápady vychází?

Je to pořád to stálé hledání, aby rozhodnutí bylo na jedné straně vydáno rychle a na druhé straně, aby bylo správné. Mnoho lidí má představu, že čím víc instancí přezkoumá nějaké rozhodnutí, tím bude spravedlivější. Historická zkušenost moderní civilizace je ale taková, že první instance je od toho, aby zjistila, jak se příběh, který se soudí, skutečně odehrál. Posoudila to právně a nějak rozhodla. Odvolací soud by měl zhodnotit správnost rozhodnutí soudu prvního stupně a potvrdit ho nebo změnit, aby rozhodnutí nabylo právní moci, tedy aby bylo závazné. Zrušit rozhodnutí prvního stupně by měl jen zcela výjimečně. Dva soudní stupně na takovou práci bohatě stačí. Třetí stupeň, což je u nás
Nejvyšší soud, přezkoumává už jen relativně úzký okruh případů, kdy soudy rozhodly v rozporu s ustálenou praxí nebo šlo o právní případ zcela nový, jaký soudy dosud nikdy neřešily. Věci se k Nejvyššímu soudu dostávají cestou mimořádných opravných prostředků, tj. dovolání. Podstatou role Nejvyššího soudu je zajistit spravedlivé rozhodnutí v konkrétních případech, kdy soudy, z jakéhokoli důvodu, nerespektovaly generacemi prošlapanou cestu ke spravedlnosti v obdobných případech. Současně je úkolem Nejvyššího soudu zajišťovat svými rozhodnutími a obecnými stanovisky jednotné a předvídatelné rozhodování soudů v celé republice. Krátce řečeno, aby o srovnatelných případech bylo rozhodováno u všech soudů stejně. Takovou práci Nejvyšší soud dělá a může dělat, jen když rozhoduje o skutečně mimořádných opravných prostředcích. Nápad udělat z dovolání vlastně další odvolání je velmi nerozumný, protože by zcela zásadně ztížil cestu ke spravedlnosti a soudní řízení bezdůvodně prodloužil. Tedy pokud není současně plánováno znásobit počet soudců Nejvyššího soudu a přestěhovat jej do mnohem větší budovy s mnoha jednacími síněmi. Což asi v plánu není. Teď máme jednací síň jednu…

* Jak se to bude vyvíjet za nového ministra spravedlnosti Kněžínka?

Pevně doufám, že nový ministr spravedlnosti, který má s legislativní prací velké zkušenosti, z případné přípravy nových procesních předpisů vyloučí excesy, jako je nápad dovolání k 
Nejvyššímu soudu jako řádný opravný prostředek.

* Velkým politickým tématem jsou exekuce a insolvence. Z různých stran zaznívá, že je jich tady hrozně moc a něco se musí změnit. Mezinárodní srovnání ale ukazují, že jich není víc než jinde, jen se táhnou mnohem déle a dostávají tak lidi do hlubších a hůř řešitelných existenčních pastí.

Nahrává to mé představě, jak upravit civilní soudní proces. Ten by měl víc odpovídat dnešní době. Všechno by se to mělo odehrávat v jednom soudním procesu. Když člověk někomu nezaplatí a má dluh, dotyčný by ho zažaloval. Soud by to projednal a uložil dlužníkovi zaplatit věřiteli nějakou částku do určitého data. Současně by dlužníkovi uložil, že musí sám aktivně soudu předložit doklad, že závazek zaplatil. Pokud by to neudělal, tentýž soudce by automaticky „překlopil“ řízení do exekuce. A pokud by se zjistilo, že je dotyčný člověk předlužený, proces by se automaticky „překlopil“ do insolvence. Vše by řešil jeden konkrétní soudce v jednom případu. Ne tři soudci, civilní, exekuční a insolvenční, jako je to dnes. Všichni ti soudci se znovu a znovu seznamují s celým případem a vše se nekonečně protahuje. Bylo by také správné, aby měl každý dlužník jednoho soudce, u něhož by se shromažďovaly všechny jeho případy. Dnes jsou ty případy projednávány často na mnoha místech. Soudci, kteří o dluzích a exekucích jednoho člověka rozhodují, o těch ostatních případech často navzájem nevědí. Je v tom zmatek a chaos, který v konečném důsledku poškozuje všechny.

* Co tomu brání?

Nevidím přirozený zájem, který by šel proti tomu. Je to rychlejší a pro všechny strany komfortnější. Nepopírám, že tento nový pohled „rozrušuje“ tradiční akademické procesualisty, kteří jsou vyznavači zkamenělého civilního procesu z 19. století.

* A když před ně položíte jasné argumenty, že ten jednodušší a rychlejší soudní proces lidem pomůže a nikomu to neuškodí, co by namítli?

Když jsem v minulosti měl příležitost diskutovat nápady tohoto typu v ústavně právních výborech parlamentu, měl jsem dojem, že mají podporu napříč, bez ohledu na politické přesvědčení. Tohle není politikum. To je cesta od porušeného práva ke splněnému právu.

* Nemá ale to zjednodušení soudních procesů nepřiznané odpůrce kromě akademiků i v právnických zájmových skupinách, které na táhnoucích se exekucích a insolvencích vydělávají? V advokátech, exekutorech, insolvenčních správcích...

To je argument, se kterým nejsem schopen polemizovat a ani polemizovat nechci. Když jsme ale o těchto plánech diskutovali s advokáty, tak se to setkávalo s pochopením. Jejich práce by se neztratila.


* Z evropských statistik efektivity justice vychází u Česka zajímavá věc. Nejdeme do soudních sporů tak často jako v jiných zemích. Máme nadprůměrně vysoký počet soudců na obyvatele. Když už se ale začneme soudit, táhneme to do co nejvyšších instancí. Z čeho to vychází?

Je to znak společnosti, kde klesá ochota věřit jeden druhému. Jestliže si lidé navzájem nevěří, nevěří ani soudním instancím. Logické by bylo, kdyby dva lidé, kteří jsou ve sporu, přišli za soudcem. On jim řekne, jak je to správně. Oni to přijmou a hotovo. Taková doba ale prostě není. Chceme za každou cenu vyhrát. Lidé nejsou ochotni prohrát ani v politických střetech. Když prohrají, tak spory přesouvají z parlamentu k Ústavnímu soudu. Přitom je to jednoduché. Někdo hlasoval pro, někdo proti. Nějak to dopadlo. Víc jich bylo pro a věc je vyřešená. Sklony všechno stále přezkoumávat, zkoumat procedurální drobnosti ve všech rovinách, jsou výrazem úpadku důvěry člověka k člověku.

* Jak se to dá zlepšit?

Optimista by řekl, že to chce čas a zlepší se to. Realista vám řekne, že se civilizace stala tak komplikovanou, že musí dojít k nějaké katarzi a k jejímu zjednodušení. Nevím, jestli tím zlomem teď procházíme. Ale když se rozhlédneme kolem sebe, mnoho symptomů asi každý z nás cítí.

* Nezasahuje regulace a právo příliš hluboko do rodiny, mezilidských i pracovních vztahů?

Vybíráme stále další a další sféry života, kde máme pocit, že je nezbytná právní regulace. Jsou přitom celé oblasti lidských vztahů, které svou podstatou právní nejsou a ani být nemohou. Třeba rodina je výsostnou oblastí lidských hodnot, sociálních vztahů a morálky, kde právo většinou není dobrým nástrojem řešení problémů. Když se dva lidé, kteří chtějí rozvést manželství, neumějí slušně rozejít, trpí tím celý jejich další život, a především život jejich dětí. Právo při řešení takových neshod hraje roli oleje přilévaného do ohně.

* V čem konkrétně je to vidět u rodiny?

V rodinném právu se objevuje touha řady lidí, aby i třeba opatrovnické spory o děti podléhaly přezkumu
Nejvyšším soudem v rámci dovolání. Měli bychom jít opačnou cestou. Tedy udělat vše pro to, aby se opatrovnické věci řešily co nejrychleji. Neviděl bych vůbec nic špatného na tom, kdyby řadu rozhodnutí vydávaly specializované opatrovnické soudy, tedy bez možnosti odvolání. Opatrovnické spisy se totiž vedou kontinuálně až do zletilosti dítěte a může v nich být znovu a znovu rozhodováno, kdykoli se změní skutkové okolnosti podstatné pro posouzení případu. V opatrovnických věcech je víc než kde jinde klíčem ke spravedlnosti rychlost. Spravedlnost, která přijde za příliš dlouhou dobu, už není spravedlnost. Je už zkrátka nanic.


ROMAN FIALA (53)
Absolvent práv na brněnské Masarykově univerzitě se stal soudcem v roce 1989. Rozhodoval nejprve u městského soudu, poté u Krajského soudu v Brně. V roce 2002 se stal soudcem Nejvyššího soudu a od prvního ledna 2011 ho prezident Václav Klaus jmenoval na tomto soudu místopředsedou. Zasedá ve vědecké radě Univerzity Karlovy a správní radě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 2015 získal ocenění Právník roku v kategorii civilního práva. Odborně se věnuje především právu dědickému.



Rozhovor naleznete zde:
https://echoprime.cz/a/ShBDN/soudy-se-tahnou-protoze-zrozsudku-se-staly-slohovky-a-exhibice

10. 8. 2018