Sýrie se nejspíš k soudu nedostane, selektivní spravedlnost je ale špatně, říká soudce Fremr

Můžeme přiblížit veřejnosti, čemu se věnuje Mezinárodní trestní soud?

Mezinárodní trestní soud vznikl proto, aby se nemusely vytvářet další ad hoc tribunály, jako byl rwandský nebo jugoslávský. Mělo jít o permanentní a univerzální soud, který by se zabýval válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti z celého světa. V praxi to tak ještě není, do činnosti soudu se zatím zapojilo 122 států. Největší velmoci, Spojené státy americké, Rusko a Čína, chybí. Což soudu trochu ubírá na kreditu.

Kdy nerozhoduje národní soud, ale Mezinárodní trestní soud?

Platí takzvaná zásada komplementarity. Mezinárodní trestní soud se dostává do hry, jen když národní justice není schopna věc projednat – například, když jsou soudy rozvrácené po humanitární katastrofě – nebo k tomu není ochotná. To byl případ Keni, kde byli podezřelí z trestné činnosti prezident a viceprezident, keňský parlament se pro ně snažil vytvořit zvláštní soud, ale trvalo to tak dlouho, že bylo jasné, že tam ta ochota není. Prokurátor Mezinárodního trestního soudu tak tuto kauzu zažaloval přímo u něj.


Mluvíte o tom, že kauzy Mezinárodního trestního soudu mívají jasné politické souvislosti…


Prokurátor může stíhat zločiny spáchané státními příslušníky zmíněných 122 členských států nebo i cizinci spáchané na jejich území. Na ostatních 70 států dosáhne soud jen tehdy, když mu případ předloží Rada bezpečnosti OSN. A ta často rozhoduje pragmaticky pod vlivem politických motivů. Libye je také nečlenský stát, ale když libyjský vůdce Muammar Kaddáfí ztratil podporu mocností, schválila Rada bezpečnosti předložení věci našemu soudu tři týdny po prvním výstřelu v Tripolisu. Konflikt v Sýrii je dnes už určitě závažnější, ale francouzskou rezoluci o předložení věci soudu vetovaly Rusko a Čína. Situace v Sýrii se tak k Mezinárodnímu trestnímu soudu nejspíš nedostane. V tom lze spatřovat selektivní spravedlnost a to je vždycky špatně.


Jinými slovy, kauzy, které by měly končit před vaším soudem, tam často z politických důvodů nebo vzhledem k mezinárodním vztahům nekončí?


Bohužel máte naprostou pravdu.


Mezinárodní trestní soud sídlí v Haagu a jde o poměrně velké justiční těleso. Jak funguje?


Soud má sice jen 18 soudců, ale dalších 1000 zaměstnanců. Každý soudce je však jiný, reprezentuje odlišnou právní kulturu, jejich rozhodování je třeba sjednocovat. Předsednictvo soudu hraje poměrně významnou roli. Rozhoduje o přidělování případů jednotlivým senátům a jejich složení. V České republice naproti tomu existuje rozvrh práce a předseda soudu nemůže ovlivnit, který případ komu připadne. Předsednictvo také reprezentuje soud navenek, zde už jde často o diplomacii. Toho, že si mne kolegové zvolili prvním místopředsedou si vážím, je to, doufám, známka jejich důvěry.


Jaké trendy dnes platí v mezinárodním trestním právu? Postupně se ustupuje od globalizace, Amerika se odklání od Evropy, Velká Británie opustila Evropskou unii. Projevuje se to i v trestní justici?


Mezinárodní trestní právo se stále vyvíjí, v poslední době velmi dynamicky. Po první světové válce došlo k prvnímu pokusu odsoudit za válečné zločiny německého císaře Viléma II. Ten ale odsouzení unikl, paradoxně útěkem do Haagu, kde dnes sídlí náš soud. Pilířem mezinárodního trestního práva se pak po druhé světové válce stal Norimberský proces, který ustavil dodnes respektované principy. Další významnou etapou byla 90. léta, kdy došlo k vytvoření jugoslávského a rwandského tribunálu. I Římský statut, kterým se řídíme, je jimi inspirován. Experti ale, do určité míry oprávněně, náš soud kritizují, že jeho judikatura je prozatím poměrně chudá a nejednotná. Ale dobrá zpráva je, že činnost soudu v současné době prochází revizí, která by měla rezultovat v jeho reformu, a udělat z něj silnější, efektivnější a dynamičtější instituci.


Myslíte, že se k Mezinárodnímu trestnímu soudu připojí některý další stát?


Dokud jsme soudili kauzy různých afrických rebelů, zajímaly většinou jen přímo dotčené africké země. Když se ale pozornost soudu obrátila na citlivé oblasti, jako je Afghánistán, Palestina či Gruzie, začali jsme čelit kritice. Prezident Putin v reakci na to odvolal podpis Římského statutu, který mohl být předstupněm ruské ratifikace. Podobně se zachovali Američané. Ti dokonce vyslovili pohrůžku, že všichni ti, kteří se budou podílet na případném stíhání Američanů či jejich spojenců za zločiny údajně spáchané v Afghánistánu, budou sankcionováni zmrazením jejich bankovních účtů a odebráním vstupních víz do USA. Připadá mi paradoxní, že tato pohrůžka přichází ze země, která sehrála tak pozitivní roli při ustavení Norimberského tribunálu, na jehož odkazu je založeno fungování našeho soudu.


Budoucnost soudu je tak na rozmezí. Objevují se názory, že ke zklidnění situace by přispělo, kdyby se prokurátor přestal zaměřovat na „velké ryby”. To by ale podle mě vedlo k popření účelu, proč soud vznikl – zamezit beztrestnosti všech pachatelů válečných zločinů a zločinů proti lidskosti bez rozdílu. Světové společenství se tak musí zamyslet nad tím, jaký soud skutečně chce. Slabý soud nenaplní ústřední myšlenku, na jejímž základě vznikl. Ale v historii lidstva najdeme spoustu krásných myšlenek, které se nenaplnily, protože je lidé nedokázali uhájit a realizovat.


Šanci soudu do budoucna vidím v tom, že se k němu přidají nejen další státy, ale především velmoci jako Rusko nebo USA. K tomu ale dojde pouze, když zájem společnosti přinutí vrcholné politiky revidovat svůj rezervovaný postoj k soudu. Soud je tu totiž především proto, aby lidi chránil před nezodpovědnými politiky, kteří jsou ochotni v zájmu své moci páchat mezinárodní zločiny.


Pojďme ještě k České republice. Stále jste soudcem českého Nejvyššího soudu, i když nyní zastáváte mezinárodní mandáty. U příležitosti ocenění Právník roku jste si vybral jako svou stěžejní kauzu případ Pavla Opočenského, který v sebeobraně zabil útočníka a vy jste ho osvobodil. Jak na tuto věc vzpomínáte?


Byla to velice závažná kauza, i když právně nijak unikátní. Soudil jsem ji v době, kdy u nás probíhala veřejná debata o mezích nutné obrany a dominovaly v ní hlasy, že její podmínky jsou příliš svazující a zvýhodňují útočníka. Objevovaly se i krajní názory po vzoru amerického práva: toho, kdo neoprávněně vstoupí na můj trávník, můžu zastřelit. My jsme v tomto případě na rozdíl od soudu prvého stupně dospěli k závěru, že nešlo o trestný čin, nýbrž o nutnou obranu. To přispělo k tomu, že zákonná úprava nutné obrany se nezměnila a naše rozhodnutí posloužilo jako argument, že chyba spočívala v tom, že někteří státní zástupci a soudci vykládali podmínky nutné obrany příliš úzkostlivě.


Nakolik v současnosti sledujete, co se v právu, legislativě a v justici děje v České republice?


Velice podrobně. Neskrývám, že se mi po Nejvyšším soudu stýská. Dostávám z něj všechny odborné materiály. Snažím se ale sledovat veškeré dění v justici. Možnost kombinovat znalost justice zevnitř s pohledem zvenčí a porovnáním s činností justice v cizích státech je podle mě výhodou. Z mého pohledu vykazuje justice v naší zemi trvalý pozitivní posun. Občas sice někteří z politiků hlásají názory inspirované vývojem u našich sousedů, směřující k oslabení nezávislosti justice, naštěstí zatím zůstávají nevyslyšeny.


Konkrétně Nejvyšší soud udělal pod vedením profesora Šámala velký pokrok. Zrychluje řízení, zmenšuje počet nedodělků. Daří se generační obměna, noví mladší kolegové tvoří čerstvou krev soudu a vytvářejí vhodný tlak na starší kolegy, aby nepodléhali rutině. Nejvyšší soud skvěle nakládá i s PR, vylepšil své webové stránky a komunikaci s veřejností. Jako příklad bych uvedl kauzu H-Systemu, kterou se díky tiskové konferenci podařilo vysvětlit médiím a veřejnosti způsobem, které usnadnil jeho pochopení a eliminoval původní nepodloženou kritiku rozhodnutí. Důvěra a respekt veřejnosti k Nejvyššímu soudu díky tomu setrvale narůstá.


Soudci tedy mají být otevření a komunikovat i po vynesení rozsudku a dovysvětlovat jej?


Taková je i moje zkušenost z Mezinárodního trestního soudu. Po každém důležitém rozhodnutí, kde lze očekávat zájem medií a veřejnosti, připraví soudce i takzvané summary, které se publikuje na našich webových stránkách. Využívají se také takzvané Q&A, tedy otázky a odpovědi ke konkrétnímu rozhodnutí. Ty se zaměřují na to, co může být pro média a veřejnost složité nebo nesrozumitelné. Justice je tu proto, aby sloužila společnosti, proto k ní musí být otevřená.


Jak se díváte na úroveň české legislativy?


Kvalitní legislativec by měl být placen zlatem. Z ministerstev je ale přetahují advokátní kanceláře či soukromé firmy, které jim mohou nabídnout mnohem lepší podmínky. A to je škoda. Vzhledem ke krátké životnosti ministrů spravedlnosti a vnitra, jejichž resorty by měly být tahouny legislativy, tu ale vidíme značnou nekoncepčnost. Někteří ministři se také bojí neúspěchu, a tak s některými stěžejními návrhy zákonů zákony raději ani nejdou do parlamentu. Vidíme to třeba na historii příprav nového trestního řádu, tam se teď ale snad blýská na lepší časy.


Potřebujeme nové civilní i trestní procesní kodexy?


Ano, společnost i právo se permanentně vyvíjí. Právo by mělo mít stabilizující funkci, ale nesmí zastarat. To se ale v dnešní dynamické době děje dříve než v minulosti. Podívejte se třeba na překotný vývoj ve sféře informačních technologií, který může mít dopad i na řízení před soudy. Nechci komentovat občanský soudní řád, ale pokud jde o ten trestní, jsme podle mého ryze osobního názoru ve srovnání s evropskou justicí zbytečnými formalisty. Mnohdy se snažíme vydat perfektní rozhodnutí do posledního, často nevýznamného detailu, ale za cenu zbytečných průtahů. Někdy nám tak uniká podstata věci, která je pro účastníky a strany řízení stěžejní, a uvítali by získat od soudu rozhodnutí o ní v rozumném čase. Někteří soudci se zbavují věci tak, že rozhodnutí zruší a vrátí kvůli malichernému problému. Jsem pro to předpisy modernizovat, ale k zefektivnění řízení samy nepovedou, k tomu musí jejich správnou aplikací přispět soudci.


Ministryně spravedlnosti Marie Benešová v poslední době často zmiňuje, že vy jste už v poměrně vzdálené minulosti dokázal čelit takzvanému justičnímu ping-pongu. Jak to může soudce dělat?


Soudce, který přezkoumává rozhodnutí nižšího soudu, by se podle mě měl především snažit věc sám skončit. Pokud tam tedy neshledá nějaké zásadní pochybení, které sám napravit nemůže. Procesní předpisy mu k tomu dávají podle mého dostatečný prostor, vyžaduje to ovšem určitou kreativitu. Pokud ale nadřízenému soudu nezbývá, než věc nižšímu soudu vrátit, měl by pokyny pro nižší soud formulovat natolik konkrétně, aby ten měl ve věci jasno. A nehrozil tak nechvalně známý soudní ping-pong.


V příštím roce skončí váš mandát u Mezinárodního trestního soudu. Mluví se o vás jako možném nástupci Pavla Šámala v pozici předsedy Nejvyššího soudu. Jak se k této věci stavíte?


Nemyslím, že by přehnaná medializace procesu výběru nového předsedy prospěla, takže jen stručně. Velice si vážím toho, že mě paní ministryně zmínila jako možného kandidáta, stejně jako následujících pozitivních komentářů některých dalších justičních osobností. Musel jsem se proto seriózně zamyslet nad tím, jestli jsem někým, kdo by byl schopen navázat na pozitivní trend, který Nejvyšší soud vykazoval pod vedením profesora Šámala. Rozhodnutí je ve výlučné pravomoci pana prezidenta. Z toho, jak pozorně dění v justici sleduje a jak adresně je schopen ji kritizovat, usuzuji, že vybere osobnost, která bude odpovídat jeho představám o tom, kam se má česká justice ubírat.


Druhá část rozhovoru, v níž se Robert Fremr vrací ke svému působení u Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, rwandské genocidě a obecně situaci v Africe, vyjde na INFO.CZ na konci tohoto týdne.



Rozhovor naleznete zde:
https://www.info.cz/pravo/syrie-se-nejspis-k-soudu-nedostane-selektivni-spravedlnost-je-ale-spatne-rika-soudce-fremr-44345.html

17. 2. 2020