Váleční zločinci unikají podle soudce Fremra trestu kvůli velmocím

O Robertu Fremrovi se mluví jako o možném budoucím předsedovi Nejvyššího soudu (NS). Česká justice se podle něj neustále zlepšuje, trpí však přílišným formalismem, což způsobuje průtahy v řízeních. Nyní Fremr působí jako místopředseda Mezinárodního trestního soudu v Haagu (ICC), který řeší válečné zločiny. V rozhovoru pro Právo se svěřil, že soud se často ocitá pod tlakem mocností.

* Mezinárodní trestní soud se zabývá válečnými zločiny. Jste spokojen s tím, jak se daří válečné zločince trestat?

Spokojen být nemohu, realita se dost liší od očekávání, která založení Mezinárodního trestního soudu provázela. Na to, že začal pracovat v roce 2003, je potrestaných málo. Činnost soudu je ale komplikována nedostatečnou spoluprací některých států, řada zatykačů není realizována. Úřad prokurátora má při vyšetřování případů nesnadnou úlohu, což má za následek vysoké procento zprošťujících rozsudků pro nedostatek důkazů. Navíc některé případy se mohou před soud dostat jen prostřednictvím Rady bezpečnosti OSN a tam stačí veto jediného stálého člena rady a věc se k soudu nedostane. Odrazující efekt soudu je tím vším oslabován.

* Z vašich slov je trochu cítit rozčarování. Splnilo vůbec angažmá v Haagu vaše očekávání?

Pro mě osobně je to unikátní profesní zkušenost. Myšlenku zřízení permanentního a univerzálního Mezinárodního trestního soudu jsem vždy považoval za velmi progresivní. Můj optimismus ale poněkud zchladil politický tlak, pod který se soud dostal v momentě, kdy se jeho pozornost obrátila na obviněné z řad hlav států, jako například súdánského prezidenta Al-Bašíra nebo keňského prezidenta Kenyattu. Ten ještě zesílil poté, co začalo vyšetřování zločinů, jež měly být spáchány v Afghánistánu, Gruzii nebo Palestině, které může vyústit i v trestní stíhání státních příslušníků některých mocností. Odmítavý postoj USA dokonce vyvrcholil pohrůžkami prokurátorce a soudcům.

* Co se musí stát, aby mezinárodní instituce, jako je ta vaše, byly efektivnější a silnější?

Soudu by nesmírně pomohlo, kdyby se navýšil počet jeho členských států, v současné době je jich 122. To není málo, ale chybí mezi nimi velmoci jako USA nebo Rusko. Jejich nedůvěra či kritika soudu pro údajnou zpolitizovanost jej oslabují. Efektivitě činnosti soudu by prospělo, kdyby prokuratura užívala ty nejmodernější vyšetřovací metody, zatím jako důkaz převažují výpovědi svědků. Řízení musí celkově zrychlit, k čemuž by měli výrazně přispět zejména soudci. Při jejich volbě by měli být preferováni justiční praktici, kteří už v praxi prokázali schopnost řešit rychle a kvalitně náročné kauzy. Členské státy soudu by měly ICC podporovat nejen materiálně, ale i diplomaticky a usilovat o to, aby s ním spolupracovalo co nejvíce států, zejména ty, na jejichž území se údajné zločiny staly.

* Před angažmá v ICC jste byl jedním ze soudců tribunálu, který řešil genocidu ve Rwandě. Jak se dalo vyrovnat s tak krutým násilím?

Co se odehrálo ve Rwandě, přesahovalo ve všech ohledech cokoli, s čím jsem se setkal jako soudce doma. Ostatně těmi sty dny, které zaplatilo životem 800 tisíc lidí, byl šokován celý svět. Bylo neuvěřitelné, v jakou apokalypsu nahromaděné etnické napětí vyústilo. Já jsem se s tím nejlépe vyrovnal poté, co jsem Rwandu opakovaně navštívil v rámci ohledání míst spáchání činu. Bylo úžasné vidět, jak se země zvedá z popela. Podporu, které se jí dostává z celého světa, dokázali Rwanďané využít k obnově země, takže se jí dnes přezdívá africké Švýcarsko. Prezident Kagame, bývalý velitel rebelské armády, která genocidu ukončila, je nevládními organizacemi označován za diktátora. Nelze ale popřít, že pod jeho vedením země dělá na africké poměry neuvěřitelný pokrok, klade důraz na vzdělávání, emancipaci žen, ekologii.

* Na jaký případ z Česka nebo ze světa byste vzpomenul? Který byl pro vás důležitý?

Snažím se případy nerozdělovat na důležité a nedůležité. Pro aktéry i toho nejmenšího případu je zcela pochopitelně nejdůležitější právě ten jejich. Vyberu tedy spíše dva poněkud netypické. Případ Simona Bikindiho, rwandského zpěváka a skladatele, stíhaného mimo jiné za tvorbu písňových textů, které měly iniciovat genocidu. Senát, jehož jsem byl členem, ho ale v této části obžaloby zprostil, protože jsme v jeho textech žádné explicitní výzvy k násilí nenašli. Jeho písně byly rwandským rozhlasem v době genocidy zneužity jako hudební doprovod výzev k zabíjení Tutsiů. Byl však potrestán patnáctiletým vězením za jiný skutek. Tím druhým je případ Pavla Opočenského, kterého soud prvního stupně uznal vinným z usmrcení mladého muže v potyčce. Odvolací senát, jemuž jsem předsedal, ho obžaloby zprostil, protože podle našeho závěru jednal v nutné obraně. V té době gradovala veřejná debata s tendencí novelizovat trestní zákon a rozšířit možnosti nutné obrany. Náš rozsudek ale posloužil jako přesvědčivý argument, že právní úprava je dostačující, jen se soudci nesmí zdráhat ji adekvátně aplikovat.

* Netajíte se tím, že se chcete vrátit na Nejvyšší soud. Ministryně Marie Benešová vás chce dokonce navrhnout do jeho čela. Přijal byste nominaci?

Velmi si vážím toho, že mě paní ministryně považuje za vhodného kandidáta na předsedu Nejvyššího soudu. Příjemně mě překvapilo, jak pozitivně se o mně v této souvislosti vyjádřily i další osobnosti české justice. To mě přimělo se vážně zabývat otázkou, zda bych byl v této pozici pro Nejvyšší soud přínosem a mohl navázat na pozitivní trend, který vykazoval pod vedením profesora Šámala.

* V čem by podle vás tuzemská justice potřebovala vylepšit?

Myslím, že oproti zahraničním soudům u našich ještě někdy přetrvává formalismus, snaha soustředit se na nevýznamné detaily i za cenu průtahů řízení, zatímco podstata věci ustupuje do pozadí. Přitom právě průtahy řízení mohou mít fatální a nevratné následky pro jeho účastníky, obviněné i poškozené. Justice v řadě vyspělých demokratických zemí požívá zasloužené důvěry a respektu společnosti, naše se k tomu postupnými kroky blíží. Musí být ale náročná sama k sobě, schopná sebekritické reflexe a připravená hledat další cesty ke zlepšení.

Stačí veto jediného stálého člena rady OSN a věc se k soudu ani nedostane

Zdroj:
deník Právo

6. 2. 2020