Odpověď na žádost o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., evidovanou pod sp. zn. Zin 124/2019

Poskytnutí informace podle § 14 odst. 5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“)

 

Vážený pane,

Nejvyšší soud jako povinný subjekt podle § 2 odst. 1 informačního zákona obdržel dne 7. 8. 2019 Vaši žádost sp. zn. Zin 124/2019 v následujícím znění:

 

„Předmět: žádost o informace v souladu se zák.,č.106/1999 Sb.

výhradně k rukám:

předseda soudu

Pavel Šámal

Nejvyšší soud ČR

Jaká opatření učinil předseda soudu Pavel Šámal osobně vzhledem k opakovaným podnětům k zahájení kárných řízení, zaslaných k jeho rukám v měsíci dubnu, květnu, červnu, červenci a srpnu roku 2019, podaných osobou X. Y., nar. XY, týkajících se soudců a funkcionářů VS,MS,KS v Praze a jim podřízených obecných soudů.

Sdělte seznam a výsledek a sp. zn. všech řízení týkajících se kárných podnětů, vedených k tomuto u Nejvyššího soudu ČR.“

 

Na úvod povinný subjekt konstatuje, že Vaše podání vyhodnotil v souladu s Organizačním řádem Nejvyššího soudu (dostupný z níže uvedeného odkazu) i v souladu s Vaším vlastním označením jako žádost o informaci podle informačního zákona, proto bylo toto Vaše podání zařazeno do rejstříku „Zin“ a nikoliv do rejstříku „S“ předsedy Nejvyššího soudu.

Organizační řád Nejvyššího soudu ukládá jednoznačnou kompetenci vyřizování žádostí podle informačního zákona v prvním stupni řízení oddělení styku s veřejností, viz následující citace:

„Oddíl 4 Oddělení styku s veřejností

§ 35 Vedoucí oddělení styku s veřejností

(1) Vedoucí oddělení styku s veřejností zejména:


/…/

c) plní úkoly vyplývající ze zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů,“

Organizační řád je dostupný z následujícího odkazu:

http://www.nsoud.cz/judikatura/ns_web.nsf/0/0E2C3F662AD69D4BC125843C004CE6BC/$file/Organiza%C4%8Dn%C3%AD%20%C5%99%C3%A1d.pdf

 

Předseda Nejvyššího soudu je podle § 20 odst. 5 informačního zákona orgánem odvolacím, popř. vyřizujícím stížnosti, v agendě „Zin“ na druhém stupni, nemůže proto žádosti podané podle tohoto zákona vyřizovat už v prvním stupni řízení. Vzhledem k tomu, že režim informačního zákona dává žadatelům o informace obecně lepší podmínky a nástroje jak uplatnit právo na informace, poskytuje mu více opravných prostředků a určuje také konkrétní zákonné lhůty pro vyřízení, považuje povinný subjekt i z tohoto hlediska vůči Vám za vstřícnější vyřizovat předmětné podání v agendě „Zin“, bez ohledu na to, že jste žádost nadepsal paralelně taktéž „výhradně k rukám: předseda soudu…“.

 

Ještě před samotným poskytnutím odpovědi na Vaše otázky považuje povinný subjekt za důležité předeslat, že kárnými žalobci by měli být v prvé řadě předsedové soudů, u nichž působí soudce, na něhož je kárný návrh podáván. Jak ostatně uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 16 Kss 8/2013 (důraz doplněn), s nimž se také předseda Nejvyššího soudu profesor Pavel Šámal opakovaně nejednou veřejně ztotožnil:

„[21.] Na tomto místě považuje kárný soud za důležité rovněž připomenout, že předseda soudu má podle současné právní úpravy dvojí postavení: je soudcem a zároveň se podílí na výkonu státní správy soudu (k tomu také nález Ústavního soudu č. 349/2002 Sb.). Primární by však mělo být vždy jeho postavení soudce; dočasně vykonávaná funkce je z tohoto hlediska jen jakousi „nadstavbou“. Kárný senát pokládá za zcela správné, že předseda soudu je jedním z kárných žalobců a sdílí dokonce přesvědčení, že by měl být žalobcem nejčastějším. Právě předseda soudu totiž je v denním kontaktu se soudci svého soudu, podílí se na jejich výběru, významně organizuje jejich práci (především prostřednictvím rozvrhu práce) a měl by mít proto i nejvíce relevantních informací nejen o jejich pracovním nasazení a výsledcích, nýbrž také o jejich osobní situaci a případných pracovních či soukromých problémech.

[22.] Na každém předsedovi soudu proto spočívá velká odpovědnost, a to nejen právní a manažerská, nýbrž také lidská. Dobrý předseda soudu by totiž měl dobře vědět, kteří ze soudců jsou odborně na úrovni, pracovití, flexibilní, a kteří naopak nastavené tempo z hlediska svých osobních dispozic nejsou schopni dodržet, nemají zájem se dále vzdělávat a pracovat na sobě anebo vykonávané funkci nepřikládají potřebnou vážnost. Je pak především na předsedovi soudu, aby v konkrétním případě soudci pomohl, aby jej povzbudil, anebo případně aby s ním jeho situaci probral a pokusil se nalézt odpovídající řešení, spočívající např. v posílení daného úseku či v přeřazení na jinou agendu, která bude danému soudci lépe vyhovovat (samozřejmě pokud to je v rámci daného soudu možné a vhodné). Klíčové je mít neustále na zřeteli, že funkce soudce není ničím jiným než službou a úkolem soudu je rychlá, efektivní a spravedlivá ochrana práv a svobod (čl. 4 Ústavy ČR). Dobrý předseda soudu by proto měl být hodnocen právě a pouze podle toho, jak se soud, v jehož čele stojí, dokáže této svoji povinnosti zhostit.

[23.] Takto viděno je podání každého kárného návrhu ultima ratio, neboť – jak bylo zmíněno již výše – i pokud nakonec kárný soud dospěje ke zprošťujícímu rozhodnutí, je kárně obviněný soudce až do jeho vyhlášení ve značně nepříjemné situaci, a to jak ve svém pracovním okolí, tak především ve vztahu k veřejnosti, která dokáže velmi citlivě tyto skutečnosti vnímat. Zejména ze strany účastníků řízení pak může být pociťováno úkorně, že jejich zákonným soudcem je ten, kdo byl nařčen samotným předsedou soudu z protiprávního jednání, jelikož se mohou obávat, že protiprávního jednání se tento soudce dopustí i v jejich věci. Jinak řečeno, každé podání kárného návrhu je způsobilé zpochybnit vážnost, autoritu a důvěru v rozhodování kárně stíhaného soudce.

[24.] Právě proto kárný soud zdůrazňuje, že podání kárného návrhu (zejména) předsedou daného soudu nesmí být vedeno jeho alibismem, nýbrž má k němu docházet pouze a jedině tehdy, pokud je navrhovatel pevně přesvědčen, že se daný soudce kárného provinění skutečně dopustil a není jiné řešení, než mu uložit některé ze zákonem stanovených kárných opatření. Jinak řečeno, podání kárného návrhu nesmí být projevem přenesení odpovědnosti z osoby předsedy soudu na kárný senát. Každý navrhovatel si totiž musí být vědom, že iniciováním kárného řízení „nese svoji kůži na trh“ a proto k takovémuto postupu musí přistupovat velmi uvážlivě.

[25.] Nelze ani přehlédnout, že podle stávající úpravy [§ 91 písm. c) zákona o soudech] je soudce nezpůsobilý vykonávat soudcovskou funkci, jestliže byl v posledních 5 letech před podáním návrhu na zahájení řízení o způsobilosti soudce vykonávat svou funkci nejméně třikrát pravomocně uznán vinným kárným proviněním, jestliže tato skutečnost zpochybňuje důvěryhodnost jeho dalšího setrvání v soudcovské funkci. Kárný soud má za to, že i tato zásada „3 krát a dost“ podtrhuje nezbytnost důsledného sledování zásady proporcionality při podávání kárných návrhů a jejich výjimečnost. / …/“

 

V témže rozhodnutí pak Nejvyšší správní soud opakuje obecné závěry ke kárnému provinění, tedy, že ne v případě každého pochybení se rovnou jedná o kárné provinění. Viz následující citace (důraz doplněn):

„[14.] Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o soudech je kárným proviněním soudce zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Podle ustanovení § 80 odst. 1 stejného zákona pro soudce platí, že je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při jejím výkonu a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.

[15.] Jak plyne z ustálené judikatury kárného soudu (viz např. rozhodnutí ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 11 Kss 5/2011), kárným proviněním není jakékoliv porušení povinností soudce, které jsou upraveny v zákoně o soudech, ale pouze kvalifikované porušení povinností při současném naplnění všech znaků skutkové podstaty kárného provinění. To znamená, že úkolem kárného senátu v každém konkrétním případě není pouze zjistit, zda došlo k zaviněnému porušení právních norem, nýbrž také, zda toto porušení dosáhlo takové intenzity, aby z něho plynula kárná odpovědnost soudce. Je totiž třeba vidět, že již samotné podání kárného návrhu má značné difamační účinky a jakkoliv v konkrétním případě může být zřejmé, že soudce udělal chybu či se dopustil omylu, nestačí toto pouhé zjištění k tomu, aby bylo zahájeno kárné řízení. U každé lidské činnosti totiž dochází k nedostatkům a chybám, které nikdy nelze zcela vyloučit, a pokud by každé takovéto pochybení vždy vedlo k zahájení kárného řízení, vznikla by v justici nenormální a velmi demotivující situace a převládla by atmosféra strachu a alibismu. V konečném důsledku by pak byl porušován princip proporcionality, podle něhož by mělo platit, že kárný“ návrh by měl být podán jen tehdy, bylo-li zjištěno nikoliv jakékoliv pochybení soudce, nýbrž kárné provinění.

[16.] Na zmíněný princip proporcionality ostatně výslovně pamatuje i zákon o soudech, který velmi odlišuje kárná opatření, jež lze uložit vždy v závislosti na závažnosti kárného provinění (§ 88), od drobných nedostatků v práci nebo drobných poklesků v chování, u kterých výslovně předpokládá, že nemají vést k podání kárného návrhu, nýbrž toliko k uložení výtky (§ 88a). K tomu kárný senát dodává, že v řadě případů není třeba ze strany vedení příslušného soudu přistupovat ani k uložení výtky, pakliže se jedná o nikoliv zásadní a neúmyslné pochybení soudce a toto pochybení pramení např. z jeho nezkušenosti, aktuální osobní situace či jedná se o zcela ojedinělý exces jinak po všech stránkách výborného soudce. V těchto případech se totiž – v závislosti na okolnostech konkrétní situace - může jevit nepřiměřeným dokonce i uložení výtky.“

 

K Vaší žádosti povinný subjekt uvádí, že obecně agenda nejrůznějších typů a druhů stížností ve smyslu § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, vyjma § 168 citovaného zákona, připadá u Nejvyššího soudu jeho místopředsedovi JUDr. Romanu Fialovi, a to na základě Organizačního řádu Nejvyššího soudu, resp. Přílohy č. 2 tohoto Organizačního řádu. Mezi tyto stížnosti spadají i kárné podněty (podněty ke kárnému návrhu).

Pokud tyto kárné podněty směřují na soudce okresního, krajského či vrchního soudu, jsou nejprve vyřizovány místopředsedou Nejvyššího soudu. Místopředseda Nejvyššího soudu tak na základě pověření předsedou Nejvyššího soudu (viz Příloha č. 2 Organizačního řádu Nejvyššího soudu) prověřuje tyto podněty a opatřuje pro další postup v řízení potřebné materiály (vyjádření dotčených osob). Po obstarání dostatečného spisového materiálu je řízení předáno úsekem místopředsedy Nejvyššího soudu předsedovi Nejvyššího soudu k celkovému vyhodnocení (ne)důvodnosti kárného podnětu. Pokud předseda soudu jako kárný žalobce shledá podnět důvodným, může podat kárný návrh (k pravomoci předsedy Nejvyššího soudu jako kárného žalobce viz níže citovaná ustanovení zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů).

 

Pokud kárné podněty směřují přímo k soudcům Nejvyššího soudu, tyto podněty projednává rovnou předseda Nejvyššího soudu, takovými podněty se v úvodu řízení úsek místopředsedy Nejvyššího soudu nezaobírá (podklady pro posouzení jsou získávány přímo předsedou Nejvyššího soudu od dotčených soudců).

„§ 8 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců (podtržení doplněno)

(1) Kárné řízení se zahajuje na návrh.


(2) Návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti soudce jsou oprávněni podat
a) prezident republiky proti kterémukoliv soudci,
b) ministr spravedlnosti proti kterémukoliv soudci,
c) předseda Nejvyššího soudu proti kterémukoliv soudci tohoto soudu a dále proti soudci soudu nižšího stupně jednajícího ve věcech patřících do pravomoci soudů, v nichž je Nejvyšší soud vrcholným soudním orgánem,
/…/.“

 

Podklady k vyřízení Vaší žádosti o informaci sp. zn. Zin 124/2019 proto povinný subjekt shromažďoval nejen z úseku předsedy Nejvyššího soudu, ale taktéž z úseku místopředsedy. Vyplynuly z nich následující závěry:

Jelikož jste svoji žádost věcně vymezil jako dotaz ke kárným podnětům „týkajících se soudců a funkcionářů VS,MS,KS v Praze a jim podřízených obecných soudů“ připadají v úvahu řízení pod sp. zn. Sm 94/2019 (následně věc vedena v rejstříku předsedy Nejvyššího soudu taktéž pod sp. zn. S 327/2019) a sp. zn. Sm 248/2018.

Řízení Sm 94/2019 bylo zahájeno podáním Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 4. 2019, ke kterému bylo přiřazeno Vaše podání ze dne 6. 4. 2019. Po provedení předběžného řízení ve věci a obstarání potřebných podkladů byla věc místopředsedou Nejvyššího soudu postoupena předsedovi Nejvyššího soudu k vyhodnocení dne 27. 5. 2019. Týž den jste byl místopředsedou Nejvyššího soudu vyrozuměn o postupu v řízení. Do rejstříku předsedy Nejvyššího soudu byla věc převzata pod sp. zn. S 327/2019. Sdělením předsedy Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2019, sp. zn. S 327/2019, jste byl informován o rozhodnutí – nepodání kárného návrhu ze strany předsedy Nejvyššího soudu, jelikož ve Vámi namítaných pochybeních nebylo shledáno jednání, které by naplňovalo znaky kárného provinění ve smyslu § 87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů:

„§ 87 Kárné provinění

(1) Kárným proviněním soudce je zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.


(2) Kárným proviněním předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedy kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu je též zaviněné porušení povinností spojených s funkcí předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedy kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu.“

K řízení vedenému pod sp. zn. Sm 248/2018 je nutno uvést, že za sledované období od 1. 4. 2019 do podání projednávané žádosti o informaci bylo do uvedeného spisu zařazeno větší množství Vašich podání, přibližně 140. Povinný subjekt přitom zcela jednoznačně konstatuje, že všechna Vaše podání jsou obsahově vyhodnocována pověřenými pracovníky Nejvyššího soudu, nicméně v některých případech se jedná taktéž o návrhy, k jejichž projednání není Nejvyšší soud příslušný (viz dále např. podání ze dne 28. 6. 2019).

Sdělením místopředsedy Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2019 jste byl mj. informován, že podání kárného podnětu nevede automaticky k podání kárného návrhu (viz argumentace Nejvyššího správního soudu ke kárnému návrhu jako prostředku ultima ratio). Opakovaně jste byl ze strany místopředsedy Nejvyššího soudu rovněž informován, že Vaše „další“ podání, která nebudou spadat do působnosti Nejvyššího soudu, budou pouze založena a ponechána bez odpovědi. Z uvedeného tedy a contrario vyplývá, že Vaše podání, která spadají do působnosti Nejvyššího soudu, budou a jsou věcně vyřizována.

 

K jednotlivým dalším Vašim podáním, která jsou vedle již poskytnuté informace k Vašemu podání ze dne 6. 4. 2019 (resp. podání přeposlanému dne 3. 4. 2019 Obvodním soudem pro Prahu 1 projednávanému pod sp. zn. Sm 94/2019 a S 327/2019) předmětem této žádosti, nyní konkrétně:

Vaše podání ze dne 12. 4. 2019, v němž se věnujete i otázce kárného návrhu, bylo plně v souladu s tím, co povinný subjekt uvádí už v úvodu této své odpovědi, tedy v  souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 16 Kss 8/2013, postoupeno předsedovi Městského soudu v Praze k rozhodnutí o dalším postupu.

Podání ze dne 22. 5. 2019, směřované k rukám ministryně spravedlnosti, obsahuje neurčitý podnět ke zproštění výkonu funkce předsedům jednotlivých obecných soudů. Jelikož podání neobsahovalo relevantní skutečnosti, kterými by se mohl Nejvyšší soud zabývat, bylo podání pouze založeno do spisu sp. zn. Sm 248/2018 a ponecháno bez odpovědi.

Podání ze dne 25. 6. 2019 nemohlo být vyhodnoceno jako kárný podnět, jelikož obsahovalo pouze obecná konstatování o chování soudce, které je v určitých případech v rozporu s výkonem funkce soudce. Na základě tohoto obecného konstatování nemohl Nejvyšší soud přistoupit k dalšímu šetření, podání tak bylo pouze založeno do spisu sp. zn. Sm 248/2018 a ponecháno bez odpovědi.

Podání ze dne 28. 6. 2019 a další dvě podání ze dne 1. 7. 2019 nebyla vyhodnocena jako podnět ke kárnému návrhu, nýbrž jako stížnost na postup uvedených osob. I při kvalifikaci předmětných podání jako stížností, Nejvyšší soud není v tomto případě orgánem, který by je v souladu s dotčenými ustanoveními zákona o soudech a soudcích (§164 – 171) mohl a měl řešit. Podání ze dne 28. 6. 2019, které obsahovalo Vaše původní stížnosti ze dne 20. 6. 2019 a 24. 6. 2019 včetně příloh a které bylo Nejvyššímu soudu doručeno Obvodním soudem pro Prahu 2, bylo ze strany Nejvyššího soudu pouze vzato na vědomí, jelikož k řešení těchto stížností není podle zákona o soudech a soudcích Nejvyšší soud příslušný. Proto místopředseda Nejvyšší soudu, po seznámení s Vašimi podáními, souhlasil se zvoleným způsobem řešení, který navrhl předseda Obvodního soudu pro Prahu 2, tedy postoupením Vašich stížností Obvodním soudem pro Prahu 2 Městskému soudu v Praze, a to na základě ustanovení § 171 a § 172 zákona o soudech a soudcích. Předseda Obvodního soudu pro Prahu 2 byl o seznámení se se zaslanými stížnostmi a souhlasu se zvoleným postupem informován sdělením místopředsedy Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019. Po seznámení se s obsahem těchto podání byla tato podání v případě Nejvyššího soudu dále založena do spisu a ponechána ze strany Nejvyššího soudu bez přímé odpovědi Vám.

Podání ze dne 4. 7. 2019 obsahující podnět k podání návrhu na zahájení kárného řízení se dvěma soudkyněmi, místopředsedou a předsedou Městského soudu v Praze je v současné době projednáváno.

 

Závěrem tak lze uzavřít, že žádné z Vašich podání projednávaných postupně v řízeních sp. zn. Sm 248/2018 a sp. zn. Sm 94/2019 ve Vámi vymezeném období duben až srpen 2019 (resp. do data zaevidování Vaší žádosti o informace sp. zn. Zin 124/2019) doposud nevedlo k podání kárného návrhu ze strany předsedy Nejvyššího soudu.

 

Poučení:

Pokud se způsobem vyřízení žádosti v místě, kde jsou poskytovány informace, nesouhlasíte, můžete podle § 16a odst. 1 informačního zákona podat stížnost do 30 dnů od doručení této informace. Stížnost se podává přímo k povinnému subjektu, který informaci poskytl. O stížnosti rozhoduje předseda Nejvyššího soudu.

Pro správné určení počátku výše uvedené lhůty Vás povinný subjekt zároveň žádá, abyste přijetí této elektronické odpovědi (poskytnutí informace) obratem zpětně potvrdil do e-mailu odesílatele.

 

S pozdravem

 


Mgr. Petr Tomíček
vedoucí oddělení styku s veřejností,
pověřený vyřizováním žádostí podle informačního zákona