Odpověď na žádost o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., evidovanou pod sp. zn. Zin 130/2018

Poskytnutí informace podle § 14 odst. 5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“)

Vážený pane,

Nejvyšší soud jako povinný subjekt podle § 2 odst. 1 informačního zákona obdržel dne 4. 10. 2018 Vaši žádost sp. zn. Zin 130/2018, prostřednictvím které žádáte poskytnutí:

„zaslání vyjádření, které byly poskytnuty jako podklady pro stanovisko sp.zn. Tpjn 305/2010 (Sb. R 51/2011 tr.). Především mám zájem o zaslání vyjádření, které pro dané rozhodnutí poskytnula právnícká fakulta Univerzity Karlovy, resp. Městský soud v Praze.“

Povinný subjekt Vám níže zasílá Vámi požadovaná vyjádření:

„PF UK Praha

Souhlasíme s alternativou pod bodem I.

Návrh stanoviska správně uvádí, že osob zúčastněných na trestném činu podvodu může být více, obvykle se uvádějí 4 osoby (pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená), někdy i 5 (navíc se rozlišuje mezi osobou uváděnou v omyl a osobou jednající v omylu). Okruh osob není kromě pachatele, který (dosud) musí být fyzickou osobou, nijak omezen, může jít i o právnické osoby. Má-li však být podvod proveden prostřednictvím právnické osoby, musí jednat v omylu fyzická osoba, která je/byla oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (č. 5/2002 Sb. rozh. tr.).

Nesouhlasíme ovšem s omezováním okruhu osob, které mohou být uvedeny v omyl. Takový trend lze sledovat v aktuální judikatuře, především pak s odkazem na publikovaný názor uvedený rozhodnutí publikovaném pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. Takový názor podle našeho názoru nemá oporu v zákoně. Byť jde o omezování trestnosti judikaturou (a nikoli o zapovězené rozšiřování podmínek trestnosti stejnou cestou), jde podle našeho názoru o nesprávné řešení. Takový postup je v rozporu se smyslem a účelem trestního práva, které má chránit nejdůležitější právní statky (mimo jiné též majetek) před nejzávažnějšími zásahy, tedy před kriminalitou (mimo jiné před jednáními podvodnými), tam, kde nestačí ochrana jiným způsobem (za užití jiného právního odvětví – princip ultima ratio).

Odkaz v uvedeném rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr. na prastarý judikát z dob 1. republiky (Vážný, č. 393/1921) nemůže toto zvrátit. Navíc argumentace, že za doby tzv. 1. republiky nebylo možné uvést v omyl soud, je nesprávná. Postačí nahlédnout do trestního zákoníku z roku 1852 (zák. č. 117/1852 ř. z.), který byl pro území Čech, Moravy a Slezska recipován a byl účinný až do 31. 7. 1950, jehož koncepce podvodu je mnohem širší než dnes a zahrnuje celou řadu jednání, kterými je v omyl uváděn právě soud – viz hlava 23., §§ 197-205b. Podvod v této úpravě totiž nezahrnoval jen činy proti majetku, ale i případy lstivého jednání, které jiné zákony (i tehdy platný zákon ve slovenské části republiky – recipovaný zákoník uherský) označovaly jako jiné trestné činy – zejm. křivé svědectví, křivá přísaha, padělání listin a kolků [např. zločinu podle § 199 písm. a) a b) se mohla dopustit pouze ten, kdo byl stranou v civilním sporu]. Srov. k tomu např. učebnice Miloty (Učebnice obojího práva trestního, platného v Československé republice: Právo hmotné. Kroměříž: J. Gusek, 1926, str. 344 a násl.) či Solnaře (Solnař, V. Trestní právo hmotné: Část zvláštní. Praha: Knihovna sborníku věd právních a státních, 1948, str. 73 a násl.), příp. Kallab, J. Herrnritt, V. Trestní zákony československé. 3. vydání. Praha: Československý kompas, 1933, str. 194 a násl.).

Stejně tak z judikatury jednoznačně vyplývá, že soud v omyl bylo možno uvést – např. Vážný, č. 1677/1924 [jde o zločin podle § 199 d) tr. zák., nikoliv o přestupek § 320 f) tr.z ák., padělal-li exekuční orgán stvrzenku poštovního úřadu o zaslání peněz a předložil ji soudu, by zakryl ztrátu peněz], Vážný, č. 1669/1924 [Pokud předložení předstíraného účtu soudu na průkaz nájemníkům ve smyslu § 12 čís. 4 zákona na ochranu nájemníků ze dne 26.4.1923, č. 85 sb. z. a n. započitatelných nákladů spadá pod skutkovou podstatu zločinu podvodu].

Není tedy pravdou, že by za dob tzv. první republiky nebylo možno spáchat trestný čin podvodu tím, že je uváděn v omyl přímo soud, a to ať již stranou v civilním sporu, či dokonce exekučním orgánem, předstírá-li odeslání vymožených peněz předložením padělané tzv. dodejky.

Podobně je tomu i v zahraničí – srov. např. SRN, kde se připouští spáchání majetkového podvodu, je-li podvedeným soud a poškozeným účastník řízení – např. Schönke, A., Schröder, H. Strafgesetzbuch: Kommentar. 26.Auflage. München: C.H.Beck, 2001 a 25. Aufl., 1997, str. 1848, marg. č. 51, resp. str. 1853, marg. č. 69 a násl.

Byť je pravdou, že soud je nadán určitými pravomocemi, ani v civilním řízení není zcela odkázán na podání a vůli účastníků, může provést i jiné důkazy než navržené, nelze popřít fakt, že mnohdy je účastníky záměrně klamán, aby tito získali neoprávněný prospěch. Soud sice musí skutečně zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností, nicméně je často při tom odkázán pouze na důkazy předložené stranami, kterým může uvěřit z důvodu neodhalení sofistikované lži a nepravosti a na jejich základě rozhodnout nesprávně, neboť nesprávně zjistil skutkový stav. Vždyť to je i důvod pro existenci jak řádných, tak i mimořádných opravných prostředků.

Vzhledem ke změně právní úpravy civilního procesu spočívající ve faktickém posílení zásady formální pravdy, se vyjádření, že soud nikdy nelze uvést v omyl, tedy, že civilní soud je neomylný, jeví spíše jako proklamace politická, než fakticky zohledňující jak obvyklý průběh civilního řízení, jeho právní úpravu, tak základní zásady a konec konců i účel trestního práva.

Jsme přesvědčeni, že soudci jako fyzické osoby nejsou „nadlidé“, že mohou být uvedeni v omyl. Není při tom možno souhlasit ani s argumentací vyslovenou v citovaném rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh.tr., že by to vedlo ve všech případech neunesení důkazního břemene v civilních věcech k podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Neunesení důkazního břemene je jen procesní pomůckou pro spor, v němž skutkový děj není dostatečně vyjasněn, aby bylo možno jej brát za prokázaný, jsou o něm pochybnosti. Postupuje se podle známé zásady „kdo tvrdí, prokazuje“, neprokáže-li a není zároveň zcela jednoznačně objasněno, že záměrně lživými tvrzeními či falešnými důkazy klamal soud, aby získal neoprávněný prospěch, nemůže být odpovědný za podvod, ale pouze nevyhraje civilní spor. Pokud však záměrně klamal (např. právě předložil v řízení padělanou směnku, aby získal plnění, na něž nemá právo) a je to v civilním řízení prokázáno, vzniká skutečně podezření ze spáchání trestného činu podvodu a je zde důvod i pro civilní soud oznámit tuto skutečnost státnímu zástupci či policejnímu orgánu (§ 8 odst. 1 tr. řádu). Pak ovšem neplatí ani argument, že se tím účastníkům brání ve svobodném přístupu k soudu a k vyjádření před soudem (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), účastníkům se pouze brání zneužívat tohoto práva k uplatňování nároků, které jsou zjevně neoprávněné.

Nelze přece stavět na roveň takovou situaci, kdy je určitá pohledávka z nějakého důvodu sporná, nejistá, či případně existující, ale nevymahatelná (třeba v případě naturálních obligací), se situací, kdy někdo uměle vytvoří falešné podklady svědčící o určitém závazku poškozeného, a tyto, například při dobré znalosti situace a předpisů civilního procesu, úmyslně využije takovým způsobem, že tomuto od počátku „podvodně“ vytvořenému požadavku na plnění zajistí exekuční titul, čehož lze dosáhnout v zásadě i bez jakéhokoliv vědomí osoby poškozené (povinné). Naopak lze říci, že je-li s odkazem na zásadu vigilantibus iura fakticky v civilním řízení posilována zásada formální pravdy, je tím spíše na místě trestněprávně postihovat taková jednání, která jsou ryzím zneužitím takto pojatého civilního procesu. Jen takovým přístupem lze dosáhnout rovnováhy, kdy trestní právo, jako prostředek ochrany společnosti ultima ratio, nastupuje pouze jako odpovídající doplněk ochrany v těch případech, která jsou společensky škodlivá, a která nejsou dostatečně upravena v právních předpisech mimotrestních.

Zákonodárce podle našeho názoru neměl záměr omezit osoby podvedené jen na některé, jak je to vykládáno v současné judikatuře, ba dokonce naopak rozšířil možnost uvést v omyl či využít omylu na jednání podrobně rozvedená v § 120 tr. zákoníku.

Nadto, i kdyby snad byla skutečně pravda, že soud nelze uvést v omyl, v citované judikatuře (č. 24/2006 Sb. rozh. tr.) není vůbec řešen pokus na nezpůsobilém předmětu útoku. Uváděl-li pachatel soud záměrně v omyl, aniž by jako učený jurista věděl, že soud v omyl uvést nelze, měl by se podle obecných zásad dopustit pokusu trestného činu podvodu na (absolutně?) nezpůsobilém předmětu útoku.

Ze všech shora uvedených důvodů jsme však přesvědčeni, že soud v omyl uvést lze, přičemž aby byl dokonán trestný čin podvodu, musí být naplněny i všechny jeho další znaky – mj. na základě rozhodnutí soudu po nesprávném zjištění skutkového stavu, který zaviní účastník řízení, bylo buď dobrovolně ve stanovené lhůtě poškozenou povinnou stranou z civilního sporu plněno, nebo toto plnění bylo vymoženo. Mezi neoprávněným obohacením a zkrácením majetku poškozeného musí být příčinná souvislost, která je právě dána uvedením soudu v omyl, byť soud sám poškozeným není, navíc ke vzniku škody je třeba další krok, aby poškozený (v zájmu minimalizace škody) na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí v civilní věci sám ve stanovené lhůtě plnil, nebo aby druhá strana civilního sporu úspěšně vymohla plnění na základě takového exekučního titulu.

Ze všech uvedených důvodů pak nevidíme důvod, proč by nemělo být podvodem i jednání vymezené v návrhu stanoviska v alternativě I.

Byla by nanejvýš žádoucí revize stávajících názorů v judikatuře, že není možno uvést v omyl soud a že takové jednání nemůže být z toho důvodu trestným činem podvodu.“

„MS PRAHA – OBVODNÍ SOUD PRO PRAHU 2

Souhlasíme s alternativou pod bodem I.

V návrhu stanoviska správně je připomínáno, že osob zúčastněných na trestném činu podvodu může být více, obvykle se uvádějí 4 osoby (pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená), někdy i 5 (navíc se rozlišuje mezi osobou uváděnou v omyl a osobou jednající v omylu). Okruh osob není kromě pachatele, který (dosud) musí být fyzickou osobou, nijak omezen, může jít i o právnické osoby. Má-li však být podvod proveden prostřednictvím právnické osoby, musí jednat v omylu fyzická osoba, která je/byla oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (č. 5/2002 Sb. rozh. tr.).

Nesouhlasíme s omezováním okruhu osob, které mohou být uvedeny v omyl. Takový trend lze sledovat v aktuální judikatuře, především pak s odkazem na publikovaný názor uvedený rozhodnutí publikovaném pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. Takový názor podle našeho názoru nemá oporu v zákoně. Byť jde o omezování trestnosti judikaturou (a nikoli o zapovězené rozšiřování podmínek trestnosti stejnou cestou), jde podle našeho názoru o nesprávné řešení. Takový postup je v rozporu se smyslem a účelem trestního práva, které má chránit nejdůležitější právní statky (mimo jiné též majetek) před nejzávažnějšími zásahy, tedy před kriminalitou (mimo jiné před jednáními podvodnými), tam, kde nestačí ochrana jiným způsobem (za užití jiného právního odvětví – princip ultima ratio).

Odkaz v uvedeném rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr. na prastarý judikát z dob 1. republiky (Vážný, č. 393/1921) nemůže toto zvrátit. Navíc argumentace, že za doby tzv. 1. republiky nebylo možné uvést v omyl soud, je lichá. Stačí nahlédnout do trestního zákoníku z roku 1852 (zák. č. 117/1852 ř.z.), který byl pro území Čech, Moravy a Slezska recipován a byl účinný až do 31.7.1950, jehož koncepce podvodu je mnohem širší než dnes a zahrnuje celou řadu jednání, kterými je v omyl uváděn právě soud – viz hlava 23., §§ 197-205b. Podvod v této úpravě totiž nezahrnoval jen činy proti majetku, ale i případy lstivého jednání, které jiné zákony (i tehdy platný zákon ve slovenské části republiky – recipovaný zákoník uherský) označovaly jako jiné trestné činy – zejm. křivé svědectví, křivá přísaha, padělání listin a kolků [např. zločinu podle § 199 písm. a) a b) se mohl dopustit pouze ten, kdo byl stranou v civilním sporu]. Srov. k tomu např. učebnice Miloty (Učebnice obojího práva trestního, platného v Československé republice : Právo hmotné. Kroměříž: J.Gusek, 1926, str. 344 a násl.) či Solnaře (Solnař, V. Trestní právo hmotné : Část zvláštní. Praha: Knihovna sborníku věd právních a státních, 1948, str. 73 a násl.), příp. Kallab, J. Herrnritt, V. Trestní zákony československé. 3. vydání. Praha: Československý kompas, 1933, str. 194 a násl.). Stejně tak z judikatury jednoznačně vyplývá, že soud v omyl bylo možno uvést – např. Vážný, č. 1677/1924 [jde o zločin podle § 199 d) tr. zák., nikoliv o přestupek § 320 f) tr.zák., padělal-li exekuční orgán stvrzenku poštovního úřadu o zaslání peněz a předložil ji soudu, by zakryl ztrátu peněz], Vážný, č. 1669/1924 [Pokud předložení předstíraného účtu soudu na průkaz nájemníkům ve smyslu § 12 čís. 4 zákona na ochranu nájemníků ze dne 26.4.1923, č. 85 sb. z. a n. započitatelných nákladů spadá pod skutkovou podstatu zločinu podvodu]. Není tedy pravdou, že by za dob tzv. první republiky nebylo možno spáchat trestný čin podvodu tím, že je uváděn v omyl přímo soud, a to ať již stranou v civilním sporu, či dokonce exekučním orgánem, předstírá-li odeslání vymožených peněz předložením padělané tzv. dodejky. Podobně je tomu i v zahraničí – srov. např. SRN, kde se připouští spáchání majetkového podvodu, je-li podvedeným soud a poškozeným účastník řízení – např. Schönke, A., Schröder, H. Strafgesetzbuch: Kommentar. 26.Auflage. München: C.H.Beck, 2001 a 25. Aufl., 1997, str. 1848, marg. č. 51, resp. str. 1853, marg. č. 69 a násl.

Byť je pravdou, že soud je nadán určitými pravomocemi, ani v civilním řízení není zcela odkázán na podání a vůli účastníků, může provést i jiné důkazy než navržené, nelze popřít fakt, že mnohdy je účastníky záměrně klamán, aby tito získali neoprávněný prospěch. Soud sice musí skutečně zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností, nicméně je často při tom odkázán pouze na důkazy předložené stranami, kterým může uvěřit z důvodu neodhalení sofistikované lži a nepravosti a na jejich základě rozhodnout nesprávně, neboť nesprávně zjistil skutkový stav. Vždyť to je i důvod pro existenci jak řádných, tak i mimořádných opravných prostředků.

Jsme přesvědčeni, že soudci jako fyzické osoby nejsou „nadlidé“, že mohou být uvedeni v omyl. Není při tom možno souhlasit ani s argumentací vyslovenou v citovaném rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh.tr., že by to vedlo ve všech případech neunesení důkazního břemene v civilních věcech k podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Neunesení důkazního břemene je jen procesní pomůckou pro spor, v němž skutkový děj není dostatečně vyjasněn, aby bylo možno jej brát za prokázaný, jsou o něm pochybnosti. Postupuje se podle známé zásady „kdo tvrdí, prokazuje“, neprokáže-li a není zároveň zcela jednoznačně objasněno, že záměrně lživými tvrzeními či falešnými důkazy klamal soud, aby získal neoprávněný prospěch, nemůže být odpovědný za podvod, ale pouze nevyhraje civilní spor. Pokud však záměrně klamal (např. právě předložil v řízení padělanou směnku, aby získal plnění, na něž nemá právo) a je to v civilním řízení prokázáno, vzniká skutečně podezření ze spáchání trestného činu podvodu a je zde důvod i pro civilní soud oznámit tuto skutečnost státnímu zástupci či policejnímu orgánu (§ 8 odst. 1 tr. řádu). Pak ovšem neplatí ani argument, že se tím účastníkům brání ve svobodném přístupu k soudu a k vyjádření před soudem (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), účastníkům se pouze brání zneužívat tohoto práva k uplatňování nároků, které jsou zjevně neoprávněné.

Zákonodárce podle našeho názoru neměl záměr omezit osoby podvedené jen na některé, jak je to vykládáno v současné judikatuře, ba dokonce naopak rozšířil možnost uvést v omyl či využít omylu na jednání podrobně rozvedená v § 120 tr. zákoníku.

Nadto, i kdyby byla skutečně pravda, že soud nelze uvést v omyl, v citované judikatuře (Rt 24/2006) není vůbec řešen pokus na nezpůsobilém předmětu útoku. Uváděl-li pachatel soud záměrně v omyl, aniž by jako učený jurista věděl, že soud v omyl uvést nelze, měl by se podle obecných zásad dopustit pokusu trestného činu podvodu na (absolutně?) nezpůsobilém předmětu útoku.

Ze všech shora uvedených důvodů jsme však přesvědčeni, že soud v omyl uvést lze, přičemž aby byl dokonán trestný čin podvodu, musí být naplněny i všechny jeho další znaky – mj. na základě rozhodnutí soudu po nesprávném zjištění skutkového stavu, který zaviní účastník řízení, bylo buď dobrovolně ve stanovené lhůtě poškozenou povinnou stranou z civilního sporu plněno, nebo toto plnění bylo vymoženo. Mezi neoprávněným obohacením a zkrácením majetku poškozeného musí být příčinná souvislost, která je právě dána uvedením soudu v omyl, byť soud sám poškozeným není, navíc ke vzniku škody je třeba další krok, aby poškozený (v zájmu minimalizace škody) na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí v civilní věci sám ve stanovené lhůtě plnil, nebo aby druhá strana civilního sporu úspěšně vymohla plnění na základě takového exekučního titulu.

Ze všech uvedených důvodů pak nevidíme důvod, proč by nemělo být podvodem i jednání vymezené v návrhu stanoviska v alternativě I. Zároveň si dovolujeme navrhnout revizi stávajících názorů v judikatuře, že není možno uvést v omyl soud a že takové jednání nemůže být z toho důvodu trestným činem podvodu.“

Poučení: Pokud se způsobem vyřízení žádosti nesouhlasíte, můžete podle § 16a odst. 1 informačního zákona podat stížnost do 30 dnů od doručení této informace. Stížnost se podává přímo k povinnému subjektu, který informaci poskytl. O stížnosti rozhoduje předseda Nejvyššího soudu.



S pozdravem
Mgr. Petr Tomíček
vedoucí oddělení styku s veřejností,
pověřený vyřizováním žádostí podle informačního zákona