Odpověď na žádost o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., evidovanou pod sp. zn. Zin 136/2018


ROZHODNUTÍ


Nejvyšší soud jako povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), rozhodl o žádosti P. N. (dále jen „žadatel“), ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. Zin 136/2018,

takto:

I. Podle § 15 odst. 1 v souladu § 2 odst. 4 informačního zákona se žádost sp. zn. Zin 136/2018 v bodu 3 částečně odmítá.

II. Podle § 15 odst. 1 informačního zákona ve spojení s § 8a informačního zákona a čl. 6 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (dále jen „nařízení GDPR“), se žádost žadatele částečně odmítá tak, že v kopii požadovaného rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 147/2003 ze dne 30. 10. 2003 nebudou poskytnuty osobní údaje účastníků řízení a třetích osob.

Odůvodnění:

Povinný subjekt obdržel dne 22. 10. 2018 žádost o poskytnutí informace, evidovanou pod sp. zn. Zin 136/2018, kterou žadatel formuloval takto:


„1. Žadatel dle zákona o svobodném přístupu k informacím č. 106/1999 Sb. požaduje poskytnutí následujících informací:

2. Kopii rozhodnutí povinného sp. zn. 4 Tz 147/2003 z 30. 10. 2003 a kopii rozhodnutí TPJN 301/2013.

3. Informaci, pod jakou přesnější spisovou značkou (číslo usnesení?) lze nalézt už dříve žádané stanovisko NS ČSSR k tomu, že pachové stopy nejsou důkaz, ale jen operativně pátrací prostředek. Bylo prvně upřesněno, že nejde o TPJ 99/88, ale o TPJF 99/88. Ale pod touto sp. zn. nalezl Národní archiv toliko usnesení č. 110, zaslané NS ČSSR na vědomí, k poznatkům z vyřizování podnětů od občanů, jeho autorem je federální shromáždění ČSSR a nikoliv trestní kolegium soudců NS ČSSR. Nicméně toto usnesení je ve složce „TPJF 99/88 Nejvyšší soud ČSSR Trestní kolegium.“


K výroku I. rozhodnutí:

Podle § 15 odst. 1 informačního zákona „pokud povinný subjekt žádosti, byť jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, případně o odmítnutí části žádosti“.

Podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny. Podle čl. 17 odst. 5 Listiny jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. Zákonem, který provádí uvedené ustanovení čl. 17 odst. 5 Listiny, je právě informační zákon. Podle § 1 informačního zákona tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje pravidla pro poskytování informací a dále upravuje podmínky práva svobodného přístupu k těmto informacím. Podle § 2 odst. 4 informačního zákona se „povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.

Povinný subjekt konstatuje, že účelem této výluky je určitá míra ochrany povinných subjektů před nutností vytvářet nové informace jen pro účely zpracování odpovědi na žádost (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2012, č. j. 4 As 37/2011-93, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 8 As 9/2013-30). Pokud tedy povinný subjekt obdrží žádost o vytvoření nových informací (zde provedení odborné rešerše) s odkazem na informační zákon, je třeba žádost s odkazem na § 2 odst. 4 téhož zákona odmítnout (tedy vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti).

Je třeba předeslat, že povinný subjekt již v minulosti opakovaně odložil žádost téhož žadatele, ve které se domáhal poskytnutí stanoviska sp. zn. Tpjf 99/88. Žadateli bylo opakovaně sděleno, naposled dne 1. 10. 2018 v rámci řízení pod sp. zn. Zin 125/2018, že povinný subjekt tímto stanoviskem nedisponuje, a to proto, že spis sp. zn. Tpjf 99/88 byl v souladu se zákonem č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, na základě skartačního návrhu č. j. S 278/2016 ze dne 28. 6. 2016, vybrán jako archiválie a je uložen v Národním archivu v Praze. Nejvyšší soud proto nemá v tuto chvíli žádný zákonný důvod, na základě kterého by měl uvedeným spisem disponovat.

V mezidobí, jak je patrno z aktuální žádosti žadatele, Národní archiv ČR ve svých fondech objevil složku „TPJF 99/88 Nejvyšší soud ČSSR Trestní kolegium“, avšak v té se nacházely jiné dokumenty, než žadatel požadoval. Je tedy otázkou, zda text, který by se měl vyjadřovat k použití pachových stop jako důkazu, a jehož obsah se zdá být právě tím, čeho se žadatel domáhá, byl skutečně někdy v minulosti součástí spisu sp. zn. Tpjf 99/88. To ovšem Nejvyšší soud nemůže ověřit, neboť tímto spisem už nedisponuje.

Charakter dotazu a požadované informace v žádosti sp. zn. Zin 136/2018 tak podle názoru povinného subjektu nově směřuje k tomu, že žadatel požaduje po Nejvyšším soudu nalézt stanovisko, které na konci osmdesátých let 20. století vydal federální Nejvyšší soud ČSSR, přičemž se toto stanovisko zabývá problematikou pachových stop. Vzhledem k výše uvedenému se může přitom jednat o stanovisko, které vůbec nebylo předmětem řízení pod sp. zn. Tpjf 99/88. Aktuálně proto povinný subjekt vyhodnotil tuto část žádosti v bodě 3 jako žádost o novou informaci, resp. vytvoření a vypracování odborné rešerše z právní literatury. Podle názoru povinného subjektu se v tomto případě nemůže jednat o prostý sběr dat, resp. prosté vyhledání informace, neboť takovou rešerši by musela provést osoba s patřičným právním vzděláním, která by musela případně nalezené texty analyzovat a jejich obsah srovnat s tím, co konkrétně požaduje žadatel. Tedy, zda obsahují tentýž právní názor, jak ve své žádosti uvádí žadatel. To již naplňuje atributy vytvoření nové informace, jak ji charakterizuje § 2 odst. 4 informačního zákona.

Jen pro úplnost povinný subjekt dodává, že pokud není možné, aby pomocí odborné rešerše nalezl žadatelem požadované stanovisko, obsahující konkrétní právní názor Nejvyššího soudu ČSSR z konce osmdesátých let 20. století, není schopen vyhovět ani předchozímu požadavku (z dřívějších žádostí) žadatele na detailnější informace o tomto stanovisku.

Nad rámec výše uvedeného povinný subjekt uvádí, že při opakovaném lustrování žadatelem uvedené spisové značky Tpj 99/88 (a taktéž sp. zn. Tpjf 99/88) v celé řadě listinných a elektronických zdrojů byl v knihovně Nejvyššího soudu, a to konkrétně v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, část trestní, 1989, nalezen odkaz na dokument se sp. zn. Tpj 97/88 - Výtah ze zprávy o výsledcích kontrolního průzkumu praxe soudů při dodržování usnesení pléna Nejvyššího soudu ČSR Pls 1/86 (Tpj 130/85) o trestných činech proti majetku podle hlavy IX. zvláštní části trestního zákona. Tento „výtah“ přitom ve svém bodě II. písm. a) ve druhém odstavci o pachových stopách hovoří. Vzhledem k tomu, že mohlo dojít např. k tiskové chybě či k překlepu ve zdrojovém dokumentu, který žadatele informoval o existenci stanoviska sp. zn. Tpj 99/88 (respektive Tpjf 99/88), zasílá povinný subjekt nad rámec svých povinností žadateli celý dokument sp. zn. Tpj 97/88, který má k dispozici.

Ačkoli se taktéž v případě dokumentu sp. zn. Tpj 97/88 jedná o archiválii, kterou v souladu se zákonem č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, není povinen povinný subjekt disponovat, Nejvyšší soud ji stále k dispozici má. Povinný subjekt zdůrazňuje, že tímto neposkytuje informaci, protože si není nade vši pochybnost vědom toho, zda se v tomto případě jedná o informaci, kterou žadatel v bodě 3 žádosti sp. zn. Zin 136/2018 skutečně požadoval.


K výroku II. rozhodnutí:

Podle čl. 4 odst. 1 nařízení GDPR se osobními údaji rozumí „veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě (dále jen „subjekt údajů“); identifikovatelnou fyzickou osobou je fyzická osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na určitý identifikátor, například jméno, identifikační číslo, lokační údaje, síťový identifikátor nebo na jeden či více zvláštních prvků fyzické, fyziologické, genetické, psychické, ekonomické, kulturní nebo společenské identity této fyzické osoby“.

Podle § 4 odst. 2 nařízení GDPR je zpracováním osobních údajů „ jakákoliv operace nebo soubor operací s osobními údaji nebo soubory osobních údajů, který je prováděn pomocí či bez pomoci automatizovaných postupů, jako je shromáždění, zaznamenání, uspořádání, strukturování, uložení, přizpůsobení nebo pozměnění, vyhledání, nahlédnutí, použití, zpřístupnění přenosem, šíření nebo jakékoliv jiné zpřístupnění, seřazení či zkombinování, omezení, výmaz nebo zničení“.

Nejvyšší soud však nemá od subjektů těchto údajů, nacházejících se v textu rozhodnutí vydaného pod sp. zn. 4 Tz 147/2003 ze dne 30. 10. 2018, souhlas s předáním jiné osobě, a ani nesplňuje další podmínky stanovené čl. 6 odst. 1 nařízení GDPR, což poskytuje zákonný důvod pro částečné odmítnutí výše uvedené žádosti o poskytnutí informace v souladu s § 8a informačního zákona. Nejvyšší soud proto při vydání tohoto rozhodnutí k bodu 2 předmětné žádosti o poskytnutí informace sp. zn. Zin 136/2018 upřednostnil právo na ochranu osobnosti a osobních údajů účastníků řízení a třetích osob podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod nad právem na informace podle čl. 17 odst. 5 Listiny. Povinný subjekt má za to, že tímto rozhodnutím současně žadateli nijak výrazně neomezil obsah poskytované informace.

S ohledem na výše uvedené povinný subjekt rozhodl výrokem tohoto rozhodnutí tak, že žádost žadatele o poskytnutí informace v rozsahu osobních údajů účastníků a třetích osob obsažených v textu rozsudku sp. zn. 4 Tz 147/2003 ze dne 30. 10. 2003 v souladu s § 8a informačního zákona ve spojení s § 15 odst. 1 informačního zákona částečně odmítl a zasílá žadateli pouze anonymizovanou kopii požadovaného rozhodnutí.


Poučení:
Proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace lze podle § 16 odst. 1 informačního zákona ve spojení s § 83 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podat odvolání, které se podává u povinného subjektu do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí. O odvolání rozhoduje předseda Nejvyššího soudu.




Poskytnutí informace podle § 14 odst. 5 písm. d) informačního zákona

Povinný subjekt požadované informace, s výjimkou těch informací, o jejichž odmítnutí rozhodl výše uvedenými výroky, poskytuje formou příloh – rozsudek sp. zn. 4 Tz 147/2003 ze dne 30. 10. 2003 a stanovisko Tpjn 301/2013 ze dne 13. 3. 2014.

Pro úplnost povinný subjekt konstatuje, že bod 1. žádosti sp. zn. Zin 136/2018 vyhodnotil jako úvodní sdělení žadatele, které neobsahuje požadavek na poskytnutí konkrétní informace, tudíž se k němu žádná informace neposkytuje a nebylo ani třeba k tomuto bodu vydat rozhodnutí podle § 15 Informačního zákona.
Pro úplnost povinný subjekt konstatuje, že bod 1. žádosti sp. zn. Zin 136/2018 vyhodnotil jako úvodní sdělení žadatele, které neobsahuje požadavek na poskytnutí konkrétní informace, tudíž se k němu žádná informace neposkytuje a nebylo ani třeba k tomuto bodu vydat rozhodnutí podle § 15 informačního zákona.


Poučení:

Pokud se způsobem vyřízení žádosti v části, kde jsou poskytovány informace, žadatel nesouhlasí, může podle § 16a odst. 1 informačního zákona podat stížnost do 30 dnů od doručení této informace. Stížnost se podává přímo k povinnému subjektu, který informaci poskytl. O stížnosti rozhoduje předseda Nejvyššího soudu.


V Brně dne 2. 11. 2018


Mgr. Petr Tomíček
vedoucí oddělení styku s veřejností,
pověřený vyřizováním žádostí podle informačního zákona


Přílohy:

Výtah ze zprávy o výsledcích kontrolního průzkumu praxe soudů při dodržování usnesení pléna Nejvyššího soudu ČSR Pls 1/86 (Tpj 130/85) o trestných činech proti majetku podle hlavy IX. zvláštní části trestního zákona - Tpj 97/88
Rozsudek sp. zn. 4 Tz 147/2003 ze dne 30. 10. 2003
Stanovisko Tpjn 301/2013 ze dne 13. 3. 2014

Rozhodnuti - Tpjn 301_2013

Rozhodnuti - 4 Tz 147_2003