Odpověď na žádost o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., evidovanou pod sp. zn. Zin 19/2016

R O Z H O D N U T Í

Vedoucí oddělení styku s veřejností Nejvyššího soudu podle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve spojení s § 16a odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), rozhodl o stížnosti pana J. B. (dále jen „žadatele“), proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, vedeném pod sp. zn. Zin 19/2016, jímž byla Nejvyšším soudem v postavení povinného subjektu odložena žádost o poskytnutí informace, podaná ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, takto:



Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016 se ruší a požadovaná informace se poskytuje.

Odůvodnění:

Dne 4. února 2016 obdržel povinný subjekt žádost o poskytnutí informace ve smyslu informačního zákona, konkrétně žádost o odpověď na dvě takto formulované otázky:

Otázka č. I.: Žádám o sdělení vašeho stanoviska ke společenské významnosti ústavní stížnosti spisové značky I. ÚS 2956/15, která je podložena právním rozborem Exekučního řádu a dalšími důkazně podloženými argumenty, na jejichž základech je možné učinit závěry ke komplexním systémovým změnám v exekucích.

Otázka č. II: Žádám o sdělení vašich úkonů a opatření, které učiníte pro předejití vzniku krize ústavních mocí.

Povinný subjekt dne 10. 2. 2016 žádost vedenou pod sp. zn. Zin 19/2016 v celém rozsahu odložil, s odkazem na § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odložení žádosti vedené pod sp. zn. Zin 19/2016, resp. proti způsobu vyřízení žádosti o poskytnutí informace, podal žadatel dne 19. 2. 2016 stížnost. Jako důvody k podání stížnosti uvedl následující:

a) Nedostatečné poučení o možnosti dalšího postupu k vyřízení žádosti o informace a poučení o řešení vážné situace, na kterou legislativa a právo zřejmě nepamatuje a která může způsobit destabilizaci a rozvrat společnosti.

b) Ústavní stížnost sp. zn. I. US 2956 byla senátem Ústavního soudu odmítnuta. I ostatní skutečnosti v žádosti popsané nastaly. Tudíž situace popsaná v žádosti o informace nastala. Soud měl tedy při vyřizování žádosti postupovat přiměřeně k § 75 odst. 2 o Ústavním soudu ve vztahu k přesahujícím zájmům.

Nejvyšší soud se seznámil s obsahem stížnosti žadatele ze dne 19. 2. 2016 a vzhledem k tomu, že může podle výše uvedených ustanovení správního řádu a informačního zákona své předchozí rozhodnutí autoremendurou zrušit s tím, že musí žadateli vyhovět v plném rozsahu, sděluje níže uvedené skutečnosti.

V odpovědi na otázku č. I. předmětné žádosti o poskytnutí informace sp. zn. Zin 19/2016 Nejvyšší soud uvádí:

Ústavní stížnost je obecně důležitým prostředkem českého právního řádu, kterým se lze domáhat ochrany ústavních práv a svobod. Ústavní stížnost je třeba definovat jako specifický a subsidiární prostředek k ochraně ustavně zaručených základních prav nebo svobod, kde aktivně legitimovaným subjektem může být fyzická nebo právnická osoba, pokud tato osoba tvrdí, že zásahem organu veřejné moci bylo porušeno její subjektivní veřejné a základní právo či svoboda. Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti vázán pouze ústavními a nikoliv běžnými zákonnými předpisy: z tohoto hlediska také hodnotí její důvodnost.

Ústavní stížnost je možné směřovat podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. V ústavní stížnosti lze navrhnout i zrušení ustanovení právního předpisu, avšak podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jen v tom případě, že jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, a jen pokud stěžovatel tvrdí, že právní předpis nebo jeho ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem (nebo jiným zákonem, jde-li o podzákonný právní předpis). Napadený právní předpis tedy musel být ve stěžovatelově případě skutečně aplikován a stěžovatel musí uvést, s jakým ústavním zákonem, popřípadě zákonem, s  jakým jejich ustanovením, je napadený právní předpis v rozporu. Bez vztahu ke konkrétnímu rozhodnutí nebo zásahu orgánu veřejné moci není fyzická či právnická osoba oprávnění zrušení právního předpisu navrhovat.

Výše uvedeného práva využil rovněž stěžovatel v ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2956/15, kterou se chtěl domoci také zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle pravidel pro počítání lhůt tato dvouměsíční lhůta začne běžet dnem, v němž bylo rozhodnutí o posledním procesním prostředku stěžovateli doručeno, a uplyne ve stejný den o dva měsíce později. Připadne-li konec této lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, běží podle ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu lhůta dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k zásahu došlo.

Lhůta pro podání ústavní stížnosti je propadná a nelze ji proto ani prodloužit ani prominout. Zjistí-li ústavní soud nedodržení lhůty, stížnost musí bez jednání odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Závaznost rozhodnutí ve věcech ústavních stížností nabývá dvou podob – rozlišujeme precedenční a kasační účinky nálezů. Kasační účinky nálezů Ústavního soudu spočívají ve zrušení napadeného rozhodnutí, čímž se vytváří nový prostor pro projednání a napravení věci orgány veřejné moci.

Článek 89 odstavec 2 Ústavy stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Výše uvedené ústavní principy jsou závazné bezvýjimečně. Nejvyšší soud tak musí respektovat vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu, mezi jinými tedy také předmětné rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2956/15. V odůvodnění rozhodnutí ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 2956/15, konkrétně v bodech 5 a 6, Ústavní soud přitom uvádí:

5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení napadeného zákona pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Nejvyšší soud si tedy plně uvědomuje, že podáním ústavní stížnosti ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2956/15 stěžovatel využil svého zákonem deklarovaného práva. Nejvyšší soud však zároveň respektuje rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. října 2015 ve věci této předmětné ústavní stížnosti.


V odpovědi na otázku č. II. předmětné žádosti o poskytnutí informace sp. zn. Zin 19/2016 Nejvyšší soud sděluje:

Nejvyšší soud koná takové úkony a opatření, která jsou v souladu s vymezením jeho postavení v soudním systému České republiky ústavními a zákonnými předpisy České republiky. V oblasti civilního a trestního soudnictví je Nejvyšší soud vrcholným soudním orgánem. Základním právním předpisem, který upravuje jeho postavení je Ústava České republiky, která vymezuje postavení Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou takových věcí, které rozhodují Ústavní soud a Nejvyšší správní soud.

Působnost a organizaci obecných soudů rozvádí šířeji zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že


a) rozhoduje v konkrétních věcech o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy,
b) zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů v civilních a trestních věcech tím, že plní zákonem danou sjednocující funkci.

Nejvyšší soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů.

V případě krize ústavních mocí, před kterou žadatel varuje, odkazuje Nejvyšší soud na článek 9 Ústavy České republiky, který stanoví, že Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony, přičemž změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Nejvyšší soud je ve své rozhodovací činnosti jednoznačně vázán platnými a účinnými zákony, tedy i ústavními principy, na nichž je stále založen právní stát.


Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat stížnost podle § 16a informačního zákona ve lhůtě 15 dnů, počínaje dnem následujícím po jeho oznámení. K rozhodnutí o ní je podle § 16a odst. 4 ve spojení s § 20 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím příslušný předseda Nejvyššího soudu. Stížnost je třeba podat k Nejvyššímu soudu.

S pozdravem


Mgr. Petr Tomíček,
vedoucí oddělení styku s veřejností, mluvčí Nejvyššího soudu, pověřený poskytováním informací podle zákona č. 106/1999 Sb.