Nejvyšší soud odmítl dovolání České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, prostřednictvím kterého se na Národním památkovém ústavu mj. domáhala dohody o vydání hradu Bouzov

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 6. května 2019 odmítl jako nepřípustné dovolání České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, která prostřednictvím tohoto mimořádného opravného prostředku usilovala o zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, jímž byl dne 30. března 2017 potvrzen předchozí výrok ve věci samé (výrok k nákladům řízení odvolací soud změnil) Okresního soudu v Olomouci z 24. srpna 2016. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, postupně zamítly žalobu, podle níž měl mít žalovaný Národní památkový ústav povinnost uzavřít s žalobkyní Českou provincií Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě dohodu o vydání blíže určených nemovitostí v k.ú. Bouzov, mezi nimi i hradu Bouzova, a také konkrétních movitých věcí, spjatých s těmito nemovitostmi.


Nižší soudy ve shodě konstatovaly, že právnímu předchůdci České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě (Řád německých rytířů – „der Deutsche Ritter Orden“) byly předmětné nemovitosti zabaveny už na základě výnosu říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti ze dne 27. února 1939, kdy byl jako jejich nový vlastník zapsán německý subjekt Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdänkmäler. V poválečném období právní předchůdce žalobkyně podle soudů nižších stupňů neuplatnil restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. a předmětný majetek byl konfiskován na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. německému subjektu Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdänkmäler e. V.

Nejvyšší soud za těchto skutkových okolností označil za správný a souladný s jeho ustálenou rozhodovací praxí závěr nižších soudů, že se po druhé světové válce neobnovilo vlastnické právo právního předchůdce žalobkyně k předmětným nemovitostem a právní předchůdce žalobkyně proto nebyl v rozhodném období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, k němuž se vztahuje restituční zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, vlastníkem předmětných nemovitých ani movitých věcí a nemohlo mu být v rozhodném období odňato vlastnické právo k těmto věcem postupem uvedeným v § 5 zákona č. 428/2012 Sb. Byl-li navíc majetek, jehož vydání se nástupkyně bývalého Řádu německých rytířů domáhala, konfiskován na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. německému subjektu Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdänkmäler e. V., je v posuzované věci dána rovněž restituční výluka podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. „Věc nelze vydat v případě, že se jedná o věc konfiskovanou na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.“

Rozhodnutí 28 Cdo 4218/2017

Mgr. Petr Tomíček
vedoucí odd. styku s veřejností Nejvyššího soudu
30. 5. 2019