Nejvyšší soud odmítl dovolání horolezce, odsouzeného Městským soudem v Praze za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti

Městský soud v Praze uznal švýcarského horolezce vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti k němuž mělo dojít v situaci, kdy obviněný zkušený horolezec jistil při slaňování z výšky přibližně 10 metrů poškozeného, jemuž krátké jistící lano proklouzlo přes tzv. grigri, což mělo za následek pád z výšky asi 7 metrů na zem a následná vícečetná zranění. Ve svém odůvodnění Nejvyšší soud mj. k argumentaci obviněného, kterou horolezec v dovolání uplatnil, konstatuje:

"K části argumentace vztažené k nedostatku v subjektivní stránce lze konstatovat, že zavinění podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jež soudy u dovolatele shledaly, spočívá v tom, že pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Protože podstatou nedbalostního jednání je nedodržení potřebné míry opatrnosti, bylo třeba posuzovat, zda takové zanedbání lze obviněnému klást za vinu. Z tohoto hlediska lze souhlasit s názorem soudů nižších stupňů. Obviněnému proklouzl konec lana jistící pomůckou v důsledku hrubého porušení základních pravidel jištění, která znal a byl si jich vědom. Zejména pak za situace, kdy s poškozeným spěchali, nekontroloval konec lana a nezajistil jej ani bezpečnostním uzlem proti proklouznutí. V uvedeném směru nabývá významu i metodika Českého horolezeckého svazu, na kterou ve svých rozhodnutích poukázaly soudy nižších stupňů, neboť se jedná o jediný regulační prostředek u tohoto velmi riskantního (extrémního) sportu, jenž má přispět k tomu, aby si osoby tento sport provozující osvojily takové návyky, které mají možnost vzniku úrazových dějů minimalizovat. Již proto nelze bagatelizovat její význam, neboť jiná pravidla stanovena nejsou a jejich potřeba je zřejmá. Zmíněná pravidla totiž zvyšují bezpečnost osob věnujících se tomuto sportu. Již proto nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že příslušná ustanovení metodiky při posuzování věci obviněného zohlednily. Uvedený postup nelze hodnotit jako neočekávaný, neboť při posuzování odpovědnosti (též trestní) sportovců, tak soudy postupovaly i v minulosti. Přiměřeně lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž jako závazná pro lyžaře na sjezdové trati shledal pravidla chování pro lyžaře vydaná Mezinárodní lyžařskou federací (FIS), které neměly podobu obecně závazného právního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 68/2010, publikované pod č. 55/2010 Sb. rozh. tr.). Na tomto základě lze dovodit, že horolezci by se, při výkonu jejich činnosti měli zmíněnou metodikou, jež v daném odvětví lidské činnosti konkretizuje § 2900 o. z., řídit."



Kompletní pseudonymizované rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné, je možno dohledat přímo pod tímto odkazem:
http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/6635B24265382E08C125849F00185486?openDocument&Highlight=0,

Mgr. Petr Tomíček
tiskový mluvčí Nejvyššího soudu
29. 10. 2019