Přeskočit menu a dostat se na obsah

Rekapitulace mezinárodní konference „Nejvyšší soudy v měnící se době“


Na Bratislavském hradě ve středu 7. listopadu skončila společná mezinárodní konference, kterou pořádaly Nejvyšší soud České republiky a Nejvyšší soud Slovenské republiky za podpory Ministerstva spravedlnosti České republiky. Akce se těšila velké pozornosti nejen odborné veřejnosti, ale také řady vysokých ústavních činitelů obou zemí. Závěrečného programu v Bratislavě se zúčastnili rovněž velvyslanci řady zemí ve Slovenské republice.

Poslední den jednání nabídl závěrečný IV. odborný panel na téma "Úloha a postavení nejvyšších soudů v současnosti a výhledy do budoucnosti". Se svými příspěvky vystoupili například místopředsedkyně Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky Elisabeth Lovrek, předseda Nejvyššího soudu Slovinské republiky Damijan Florjančič, místopředseda Nejvyššího soudu České republiky Roman Fiala, který hovořil na téma „Smysl, účel a potřebnost rekodifikace civilního procesu v České republice“ nebo také John M. Walker, Jr., soudce Odvolacího soudu 2. obvodu USA.

Budeme-li rekapitulovat především brněnskou část konference, je třeba připomenout, že s úvodním slovem vystoupila řada významných ústavních činitelů. Předseda Senátu Parlamentu ČR Milan Štěch připomněl, že ne všechny osudové osmičky naší historie byly šťastné. Společnost se rychle vyvíjí, s čímž souvisí i zvýšení nápadu věcí před soudy, což představuje výzvu justici.
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Radek Vondráček uvedl, že je přesvědčen o vysoké odbornosti a nezávislosti Nejvyššího soudu – jedná se o soud, který může „hledat záplaty“ na chyby vzniklé v Poslanecké sněmovně a vytvářet zákonodárcům zpětnou vazbu.
Předseda vlády České republiky Andrej Babiš pak připomenul, že Nejvyšší soud reprezentuje jeden ze základních pilířů demokratického právního státu. Současně ocenil, že se zaměření konference orientuje i na možnosti budoucího vývoje.
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský upozornil na jednu ze zásadních hodnot demokratického právního státu, a sice nezávislost soudní moci – kvalitu, která byla několikrát předmětem posuzování Ústavním soudem. Nezávislost je podle jeho slov dokonce to nejcennější, co může soudní moc nabídnout.
Na závěr úvodních zdravic promluvil ministr spravedlnosti České republiky Jan Kněžínek, který zdůraznil význam soudní moci představující pilíř každého právního státu. Exekutiva by podle něj měla respektovat závěry judikatury. Role soudní moci však není samoúčelná. Je nutné respektovat dělbu moci, mezi jednotlivými mocemi by však neměly existovat neprolomitelné bariéry.

V úvodní přednášce konference popsal profesor Ladislav Vojáček, vedoucí Katedry dějin státu a práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity, jak se rodila instituce Nejvyššího soudu. Návrh se začal rodit ve Vídni, a to na podkladě idejí Ferdinanda Patůčka a později předlitavské právní úpravy. Profesor Ladislav Vojáček v přednášce upozornil i na těžkosti, které provázely první roky fungování československého nejvyššího soudu. Byl to například právní dualismus, nedostatečné materiální zázemí, přetíženost a z toho plynoucí nekonzistence rozhodovací činnosti, které se promítaly do roviny diskuze o legislativních změnách jeho organizace.

Děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy Jan Kuklík nabídl pohled z hlediska zvláštního vztahu dvou principů, a to kontinuity a diskontinuity (jak právní, tak personální). Zmínil přitom důležitou roli Nejvyššího soudu v podobě výkladu recepčního zákona a jeho neoddiskutovatelnou úlohu při zachování (i judikatorní) kontinuity s právem Rakouska-Uherska. Hlavním poselstvím jeho přednášky byl ovšem apel na neposuzování jistých temných období činnosti Nejvyššího soudu (zejména po roce 1938 a 1948) jedním, celkově negativním pohledem. I v období po roce 1938 se Nejvyšší soud alespoň částečně snažil být stabilizačním prvkem a po válce sám revidoval svoji dosavadní judikaturu. Na druhé straně nelze zavírat oči před temným obdobím 50. let a normalizace, kde Nejvyšší soud, ovšem ve výrazně změněném personálním složení, představoval oporu pro vládnoucí režim.

Na dobovou roli jednotlivých osobností v působení Nejvyššího soudu ve své přednášce poukázal Josef Vozár, ředitel Ústavu státu a práva Slovenské Republiky. I přes tehdejší výraznou „maďarizaci“ a neexistenci právnické fakulty na Slovensku se vyprofilovaly osobnosti jako Vladimír Fajnor či Adolf Záturecký. Druhý jmenovaný byl prvním Slovákem jmenovaným na Nejvyšší soud republiky československé a později se stal i jeho 2. prezidentem (místopředsedou). Vladimír Fajnor se v roce 1930 stal dokonce předsedou (tehdy prezidentem) Nejvyššího soudu.

Jako poslední řečník úvodního historického panelu konference vystoupil Stanislav Balík, právní historik a emeritní soudce Ústavního soudu, který se ve svém příspěvku zaměřil na jednotlivé soudce Nejvyššího soudu do roku 1938. Těmi byli právníci, kteří často studovali ještě v době Rakousko-Uherského mocnářství, například ve Vídni, Kluži nebo v Budapešti. Byli to tedy lidé, kteří přišli na Nejvyšší soud ve věku kolem 50 let a z velké části tak měli svoji kariérní dráhu již za sebou. Velká část z nich přitom měla dlouhodobou zkušenost z advokacie. Jednalo se navíc výhradně o muže, neboť ženy vstoupily do právnických profesí až na přelomu 20. a 30. let 20. století. Doktor Balík zmínil i některé významné další postavy Nejvyššího soudu, než na které poukázal jeho předřečník, konkrétně například Františka Vážného.

Druhý panel konference, věnovaný soudcovské nezávislosti a výzvám soudnictví v moderní době, zahájil předseda Mezinárodního trestního soudu („ICC“), pan Chile Eboe-Osuji, který na úvod zmínil 20leté výročí Římského statutu a založení ICC. Položil si v té souvislosti otázku, zda svět nepotřebuje ICC a zda již nepominuly důvody vyjádřené v preambuli Římského statutu. Odpovědí je, že nikoli. Lidé jsou stále oběťmi závažných zločinů, tudíž trvá v této preambuli vyjádřený závazek stíhat pachatele těchto zločinů, mezi které patří například genocida nebo zločiny proti lidskosti. A naopak je to dnes potřebnější než kdy dříve, neboť pominula doba optimismu, sledujeme nárůst mezinárodních zločinů, nárůst válečných či ozbrojených konfliktů. Pouhá existence trvalého justičního mechanismu vynucujícího odpovědnost za uvedené zločiny představuje alespoň výraz existující vůle zabránit těmto zločinům. V té souvislosti jsou podle předsedy Chile Eboe-Osujiho nebezpečné útoky, které od představitelů různých států v poslední době zazněly na adresu existence a opodstatnění ICC.

Lord Mance, bývalý místopředseda Nejvyššího soudu Spojeného království, se následně zabýval nezávislostí soudnictví, ale i souvisejícími aspekty, jako je vnímání této nezávislosti v očích veřejnosti. Nezávislost soudnictví není podle něj něčím daným, nýbrž pěstovaným, zdůraznil opět její aspekty jako materiální či institucionální nezávislost, kdy druhou stranou mince jsou však vzájemné vazby s exekutivou a dalšími státními orgány. Několikrát poukázal na Bangalorské zásady soudcovské etiky a zmínil i faktické problémy v současnosti například v Polsku či Maďarsku. Naplnění panství práva je podle něho vázáno na splnění určitých nutných podmínek ve vztahu k nezávislosti soudnictví – soudci musí odolávat tlakům, a to i například ze strany médií, které se ovšem nesmí uchýlit například k zásahům do soukromí soudců. Na druhé straně soudcovská nezávislost neznamená to, že soudci mohou jednat bez jakýchkoli mantinelů. Je tedy třeba konstantně hledat rovnováhu mezi třemi složkami moci ve státě.

Nezávislost soudnictví a princip oddělení mocí označil následně Jean Claude Wiwinius, předseda Nejvyššího soudu a Ústavního soudu Lucemburského velkovévodství, za jádro demokratického právního státu. Tři tradiční složky státní moci se však doplňují, jejich fungování musí být harmonické, avšak soudnictví musí být nezávislé – to znamená, že soudce se při rozhodování podle práva nemusí ničeho obávat, ani nemůže nic očekávat. Při definování nezávislosti je patrná vazba s nestranností, která zaručuje, že soudce není v konfliktu zájmů. Nezávislost soudce je tak zárukou jeho nestrannosti a tyto základní ideje by měly být zakotveny v základních zákonech státu čili ústavách. Nezávislost soudnictví se podle něj rozpadá do dvou aspektů – vnitřního a vnějšího. Vnitřní vlivy je možno spatřovat například v konfliktech správních orgánů nebo v rámci soudní instituce, vnějšími vlivy jsou politické, ale i vliv médií, s čímž souvisí otázka hranice svobody projevu. Rubem nezávislosti soudnictví je odpovědnost soudů za svoji činnost – řádné odůvodnění rozhodnutí, vedení řízení tak, aby bylo skončeno v rozumné lhůtě, a celkově řádné provedení zejména trestních řízení, neboť se nelze spoléhat na zhojení vad opravnými prostředky.

Marek Safjan, soudce Soudního dvora Evropské unie, konstatoval, že moderní demokracie je něco mnohem komplikovanějšího, než vůle suveréna získávajícího parlamentní většinu. Tato vůle totiž není neomezená, nestojí nad zákonem. Právo na soudní ochranu má poté v jistém smyslu základní postavení, je to určité metaprávo určující pozici a efektivitu ostatních práv. Zpochybnění nezávislosti soudnictví je proto vždy hrozbou pro demokracii, která předpokládá dělbu a rovnováhu mocí, tím samým i odmítnutí absolutní priority jedné moci na úkor jiné. V dnešní době však vidíme, že nic není definitivně etablované – někdy se nemoderní myšlenky redukující demokracii na vůli parlamentu, vrací. Soudci se poté stávají nepřáteli národa a nemají dostatečnou autoritu. Těmto negativním jevům může zabránit vyšší vzdělanost společnosti, neboť pouze společnost, která chápe význam vlády práva a význam dělby moci, může efektivně oponovat těmto tendencím. Nezávislost soudnictví je poté nutnou podmínkou pro přežití projektu evropské integrace. V té souvislosti nutno kvitovat projevenou solidaritu představitelů justice evropských zemí například s polskými kolegy v kontextu tamní situace.

Předseda Nejvyššího soudu profesor Pavel Šámal se v hlavním příspěvku Panelu III. mezinárodní konference „Nejvyšší soudy v měnící se době“ zaměřil na téma přípustnosti dovolání, tedy tzv. filtračních mechanismů a jejich fungování v praxi napříč různými soudními systémy. Svůj propracovaný analytický příspěvek pak uzavřel konstatováním, že Českou republiku lze označit, co se týká filtrace případů k Nejvyššímu soudu, za představitele smíšených systémů, což v podstatě vyplývá i z funkcí Nejvyššího soudu vymezených zákonem o soudech a soudcích. Stávající podoba mimořádných opravných prostředků v České republice totiž přebírá prvky jak systému bez výběru případů, tak i s výběrem případů, přičemž tento trend nepochybně ovlivňuje také judikatura Ústavního soudu. Ten ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje na důležitost ochrany individuálních práv.

Následovalo energické vystoupení Michala Bobka, generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie. To mělo za cíl poukázat spíše na několik slepých uliček vycházejících z jeho zkušeností se zaváděním filtračních mechanismů do právních řádů kontinentálních právních řádů, které se s těmito koncepty podle slov Michala Bobka jen obtížně sžívají. Z pohledu vnějšího byly uvedeny určité důvody, pro které je selekce přípustnosti prováděna (např. zájem na řešení nejednotné judikatury a jejím dalším vývoji) a výstupy, které se jí přičítají – buďto absence, nebo stručnost odůvodnění. S tím je ovšem podle Michala Bobka spojena vnitřní stránka věci, kdy selekce nápadu nakonec nemusí neznamenat méně práce skryté navenek; jde pouze o menší „produkci“ rozhodnutí. Byli-li zmíněny rozdíly v jednotlivých právních systémech, pak fungování jejich řešení je závislé na celkové systémové mentalitě. Kontinentální systémy mají silnou vizi autority, výše postavené soudy slouží jako kontrolní mechanismy plnící dozorovou funkci. Naproti tomu v anglosaských systémech jde mezi jednotlivými články o koordinaci, vyšší stupně plní komplementární role. Pro Michala Bobka je tak mnohem větším odepřením spravedlnosti to, když soudy ve všech stupních dělají totéž (přezkoumávají věc), než když v anglosaském systému celá soustava správně funguje jako jeden celek. Promítnuto do českého prostředí, není možno se zastavit u soudu nejvyššího, nýbrž je třeba vyjít od soudu ústavního.

Irene Tricomi, soudkyně a zástupkyně generálního sekretáře Nejvyššího soudu Itálie, se zabývala nejprve evropskou perspektivou konečných národních soudních rozhodnutí. Poukázala na rozdíl předběžných otázek podávaných Soudnímu dvoru EU v průběhu vnitrostátního řízení, kdy eurokonformní aplikace práva je takto zajištěna již v rozhodnutí národního soudu, oproti stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP) podávané zpravidla až po pravomocném vnitrostátním rozhodnutí, tudíž v zájmu zajištění konformity s Úmluvou musí vnitrostátní soudce případně namítat toliko protiústavnost aplikace práva. Následně se zabývala otázkou možnosti prolomení pravomocných rozhodnutí z důvodu rozhodnutí ESLP, kdy od roku 2011 italské právo upravuje takovou možnost v trestních věcech. Rovněž v civilních věcech existují určité možnosti zhojení vad rozhodnutí nejvyššího soudu, to však pouze ze specifických důvodů, mezi něž nepatří mj. vady právní.

Závěr brněnské části konference přinesl pohled soudce Nejvyššího soudu Finska Jukka Sippo. Základní funkcí nejvyšších soudů ve Finsku a Švédsku podle něj nemůže být kompenzace menší úrovně právní ochrany poskytované nižšími soudy, nýbrž je touto funkcí zajištění kvalitní justice, od čehož odvisí i filtrační mechanismy. Znovuprojednání věci ve třech instancích není při omezenosti prostředků efektivní, proto by se odvolací (dovolací) soudy měly soustředit pouze na věci, kde je jejich zásah potřebný. Ve Finsku a Švédsku je filtrační mechanismus zejména proto, aby byly zachovány odlišné funkce soudů různých instancí. Filtrace přitom ve Finsku probíhá i na nižší odvolací instanci (systém je trojinstanční). Je zde podstatné, aby pouze případy s precedenčním potenciálem dosáhly přezkumu v nejvyšší instanci. Nejvyšší soud je proto výhradně soudem “precedenčním”, jeho hlavní funkcí není poskytovat ochranu právům jednotlivců, nýbrž potřeba sjednocování rozhodování sporných případů. Má rovněž funkci “přenositele” judikatury evropských soudů i obecně unijního práva do vnitrostátního práva.

S využitím řady nosných pasáží ze závěrečného bratislavského projevu předsedy Nejvyššího soudu České republiky profesora Pavla Šámala tuto rekapitulaci sestavili Jan Strya a Lukáš Boháček, poradci v otázkách Evropského práva a spolu s nimi Petr Tomíček, tiskový mluvčí Nejvyššího soudu.

Brno, 8. 11. 2018