Rozhodnutí Nejvyššího soudu k tr. činu zabití

Autor: Petr Knötig | 03/08/2011

Usmrcení pachatele běžné, méně závažné, krádeže nebo pokusem o jeho usmrcení okradeným nelze kvalifikovat jako trestný čin zabití podle §141 trestního zákoníku. Člověk, který i v rozrušení usmrtí pachatele, jenž jej okradl nebo se pokusil okrást, může být stíhán pro vraždu.

Toto vyplývá z nově přijatého rozhodnutí trestního kolegia Nejvyššího soudu v Brně. Důvodem ke sjednocení právního názoru byl případ K. B. ( 7 Tdo 793/2010), který opakovaně vystřelil na vozidlo, v němž měli být pachatelé krádeže v jeho firmě - výkupně druhotných surovin v Ivančicích na Brněnsku. Ve vozidle byly zraněny dvě osoby, z toho jedna těžce a jen náhodou nedošlo k usmrcení.

Za tento čin byl 8.12. 2009 odsouzen Krajským soudem v Brně pro trestný čin vraždy ve stadiu pokusu a za trestný čin poškozování cizí věci k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a byl zařazen do věznice s dohledem. Také mu byl uložen trest propadnutí věci (lovecké brokovnice) a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu držení, nošení a užívání střelné zbraně na dobu 5 roků.

V odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že čin překvalifikoval na trestný čin zabití a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem za zkušební dobu 5 let, se současným vyslovením dohledu. Současně vrchní soud uložil obviněnému také trest propadnutí věci (lovecké brokovnice), a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu držení, nošení a užívání střelné zbraně, na dobu 10 let.

Proti tomuto rozsudku podala dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněný. Nejvyšší soud dovolání obviněného zamítl a současně vyhověl dovolání nejvyšší státní zástupkyně, která právě namítala, že krádež není důvodem překvalifikování z trestného činu vraždy na zabití.

Právní věta schválená trestním kolegiem Nejvyššího soudu :

Spáchání trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele.

Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran.

Pokud jde o podmínku spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, negativní charakter tohoto provokujícího jednání poškozeného a jeho míra musí být v odpovídajícím poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život. Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Přitom ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku jde o takové předchozí zavrženíhodné jednání, jehož se dopustil právě poškozený, který byl předmětem útoku pachatele trestného činu zabití, nikoli někdo jiný nebo neznámý.

K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Takovým podnětem pak zásadně není krádež majetku pachatele, byť k ní v minulosti mohlo dojít již vícekrát, pokud navíc ani není zřejmé, kdo se dopouštěl předchozích krádeží.