Insolvence; exekuce; plnění třetí osobou; povinný; odvolání exekutora; náklady exekuce; zastavení exekuce, § 109 odst. 1 písm. c) IZ., § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., § 47 odst. 5 zák. č. 120/2001 Sb.

14. 3. 2017

V exekučním řízení prováděném podle exekučního řádu představuje platba povinného, spočívající v zaplacení jistiny, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, poukázaná na účet soudního exekutora po doručení usnesení o nařízení exekuce, tedy v rámci exekuce, vymožené plnění, a není proto důvodem k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.



Soudní exekutor není osobou oprávněnou k podání odvolání proti usnesení, jímž exekuční soud k návrhu povinného zastavil exekuci dle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Nemůže-li soudní exekutor zpochybnit správnost usnesení o zastavení exekuce, pak jej nelze zbavit práva namítat (opravnými prostředky proti akcesorickému výroku o nákladech exekuce), že bez zřetele k pravomocnému výroku usnesení exekučního soudu o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. došlo ještě předtím k zániku exekuce jejím „provedením“ (§ 47 odst. 5 exekučního řádu).

Částku, kterou poukáže třetí osoba podle dohody s povinným soudnímu exekutorovi na uspokojení vymáhané pohledávky (včetně příslušenství, nákladů exekuce a nákladů oprávněného) v době, kdy trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného, lze považovat za „vymožené plnění“, jež přivodilo zánik exekuce jejím „provedením“, nejdříve od okamžiku, kdy tyto účinky zaniknou.

I poté, co nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného (dlužníka), je exekuční soud oprávněn zastavit exekuci vedenou na majetek povinného (dlužníka) a akcesorickým výrokem rozhodnout o nákladech exekuce; vydání usnesení o „zastavení“ exekuce není úkonem, jímž se exekuce „provádí“ (ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona); exekučnímu soudu náleží i právo návrh na zastavení exekuce zamítnout, dospěje-li k závěru, že důvody pro zastavení exekuce dány nejsou. Pro zastavení výkonu rozhodnutí to platí obdobně.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013, ECLI:CZ:NS:2016:31.CDO.1714.2013.1)

Anotace:
Rozsudek Nejvyššího soudu se zabývá několika otázkami, přičemž již tříčlenný senát narazil na otázku, zda peněžité plnění poskytnuté třetí osobou (na úhradu v exekuci vymáhané pohledávky s příslušenstvím, nákladů exekuce a nákladů oprávněného) namísto povinného po pravomocném nařízení exekuce a po vydání exekučních příkazů k provedení exekuce, je v době po zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek povinného důvodem pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 exekučního řádu, k právnímu názoru odlišnému od toho, jenž byl vysloven ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu v této věci ze dne 10. května 2012.

Nejvyšší soud dále řešil otázku, zda je možné na daný případ aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3726/11, jenž se zabývá povahou platby povinného (spočívající v zaplacení jistiny, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce), poukázané na účet soudního exekutora „před“ doručením usnesení o nařízení exekuce a nikoli „po“ doručení usnesení o nařízení exekuce.

Velkému senátu se v daném rozhodnutí otevřela otázka, zda závěr, že exekuce zanikla provedením na základě platby provedené třetí osobou podle dohody s povinným, lze přijmout již k datu, kdy peněžité plnění poukázané třetí osobou bylo připsáno na účet soudního exekutora. Představuje-li taková platba podle výše označené ustálené judikatury Nejvyššího soudu „vymožené plnění“ (tedy „provedení exekuce“), pak jde ovšem o úkon, který je v době, kdy trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného, nepřípustným „prováděním exekuce“ (úkonem porušujícím zákaz formulovaný v § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona).

Nejvyšší soud v závěru předestřel, že úkonem, jímž se „provádí“ výkon rozhodnutí nebo exekuce není vydání usnesení o zastavení řízení o výkon rozhodnutí (vykonávacího řízení) nebo usnesení o zastavení exekučního řízení. Otázkou však zůstalo, zda v té fázi řízení o výkon rozhodnutí nebo exekučního řízení, v níž přichází v úvahu jen „zastavení výkonu rozhodnutí“ nebo „zastavení exekuce“ lze stejný závěr přijmout ohledně „usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí“ nebo ohledně „usnesení o zastavení exekuce“.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 9. 11. 2016, publikováno ve sbírce pod č. 56/2017)