Insolvenční řízení; plnění poskytnuté dlužníkem; podnikatelská činnost; zrušení provozovny; obvyklé hospodaření; přijetí plnění; úvěrové financování; odvracení hrozící škody; majetková podstata, § 111 zák. č. 182/2006 Sb., § 168 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., § 235 zák. č. 182/2006 Sb., § 240 zák. č. 182/2006 Sb.

5. 3. 2019

Platba, kterou dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, na peněžitý závazek vzniklý v souvislosti s omezením jeho podnikatelské činnosti (s rušením "dílčích provozoven" dlužníka), není úkonem nutným k provozování podniku dlužníka v rámci obvyklého hospodaření (§ 111 odst. 2 insolvenčního zákona).



Samotná skutečnost, že věřitel poskytl dlužníku plnění, aniž požadoval jeho okamžité zaplacení, neznamená, že by pohledávka z titulu takového plnění byla pohledávkou z úvěrového financování (§ 41 odst. 1 insolvenčního zákona).

Pro posouzení, zda dlužník platbou odvracel hrozící škodu, je zpravidla rozhodující povaha platbou hrazeného plnění a jeho význam pro majetkovou podstatu dlužníka.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2016, ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.17.2016.1)

Anotace
Odvolací soud, potvrdil rozsudek, jímž insolvenční soud určil, že právní úkony dlužníka ve prospěch žalovaného jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné, uložil žalovanému „vydat“ částku ve výši 111 526 Kč do majetkové podstaty dlužníka a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel z toho, že v souzené věci se žalobce domáhal žalobou určení neúčinnosti právních úkonů, spočívajících v platbách dlužníka ve prospěch žalovaného v období po zahájení insolvenčního řízení do zjištění úpadku dlužníka. Platby přitom „souvisely s poskytnutými zámečnickými pracemi, se stěhováním nábytku, s úklidovými pracemi, s IT službami a ostrahou objektu dlužníka a osob“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž formuloval otázky, zda lze objednávku služeb ze strany dlužníka a poskytnutí služeb žalovaným, včetně navazujících „odměn“ považovat za provozování podniku dlužníkem v rámci obvyklého hospodaření, zda došlo úhradami za poskytnutí služeb k nikoli zanedbatelnému zmenšení majetku dlužníka, a také, zda lze „dílčí z jednotlivých plnění poskytnutých žalovaným dlužníkovi klasifikovat jako úvěrové financování“.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, a to k řešení žalovaným formulovaných otázek, týkajících se výkladu ustanovení § 111 insolvenčního zákona.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 14. 11. 2018, publikováno ve sbírce pod č. 56/2019)