Insolvenční řízení; rozhodčí nález; popření pohledávky, § 81 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb. ve znění do 29. 12. 2016, § 86 zák. č. 89/2012 Sb. ve znění do 29. 12. 2016, § 88 zák. č. 89/2012 Sb. ve znění do 29. 12. 2016, § 90 zák. č. 89/2012 Sb. ve znění do 29. 12. 2016, § 55 odst. 1 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2016, § 301 písm. d) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2016

25. 4. 2019


To, že rozhodčí soud skutečnost uplatněnou dlužníkem v rozhodčím řízení předcházejícím vydání pravomocného rozhodčího nálezu chybně vyhodnotil jako nepodstatnou v rovině právní nebo skutkové, včetně toho, že se mýlil v obsahu skutkových tvrzení, která dlužník tímto způsobem uplatnil, nezakládá právo insolvenčního správce nebo právo věřitele uplatnit stejnou skutečnost jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem; ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 a § 200 odst. 6 insolvenčního zákona jde stále o skutečnost, kterou dlužník uplatnil v rozhodčím řízení.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sen. zn. 29 ICdo 93/2016, ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.93.2016.1)

Anotace
Rozhodčím nálezem byly žalovanému přiznány nároky, které posléze přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Usnesením ze dne 8. 8. 2013 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. Podáním z 2. 7. 2013, doplněným podáním z 22. 8. 2013, přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka 3 pohledávky v celkové výši 8 432 042,83 Kč, a to pohledávku ve výši 5 856 187,43 Kč (počítáno i s příslušenstvím), z titulu nároku vyplývajícího z odstoupení od smlouvy o dílo, pohledávku ve výši 1 181 425,64 Kč s příslušenstvím, z titulu nároku vyplývajícího z odstoupení od smlouvy o dílo a pohledávku ve výši 300 510 Kč, z titulu náhrady nákladů řízení (poplatku a doplatku) v rozhodčím řízení, všechny jako vykonatelné podle rozhodčího nálezu. Žalobce popřel pohledávky žalovaného co do pravosti. Insolvenční soud uzavřel, že popěrný úkon žalobce spočíval pouze v tom, že se mu nelíbilo, jaké skutečnosti byly podle rozhodčího soudu důležité pro posouzení věci, jak byly provedeny a zhodnoceny důkazy před rozhodčím soudem a jaký skutkový a právní závěr rozhodčí soud učinil. Takové skutečnosti však ve smyslu ustanovení § 200 odst. 6 insolvenčního zákona nemohou být důvodem popření vykonatelné pohledávky, neboť potud žalobce požaduje, aby insolvenční soud jinak právně hodnotil skutečnosti uplatněné před vydáním rozhodčího nálezu.

Podle názoru odvolacího soudu dlužník v rozhodčím řízení uplatňoval tytéž (skutkové) námitky, jež uplatnil žalobce v popěrném úkonu (žalobě) spočívající v tvrzení, že žalovaný neprovedl dílo celé a proto má dlužník dle ustanovení § 548 odst. 2 obch. zák. nárok na slevu z jeho ceny, respektive na odpočet toho, co žalobce jako zhotovitel ušetřil neprovedením díla v plném rozsahu. Dlužník i žalobce pak konkrétně vymezili skutkový rozsah nedodělků a vad díla odkazem na znalecký posudek, přičemž i nárok na slevu z ceny díla vyčíslili shodně částkou 7 200 061 Kč. V popěrném úkonu žalobce dále již jen zpochybňoval závěr rozhodčího soudu o platnosti odstoupení od smlouvy o dílo, tedy otázku právního posouzení věci. Závěry vyslovené v rozhodčím nálezu zahrnují úsudek, že nároky uplatněné na základě smlouvy o dílo (respektive na základě odstoupení od ní) byly prokázány, neodporují právním předpisům, přičemž takový úsudek je postačující pro závěr, že rozhodčí nález obsahuje i právní posouzení věci ohledně přiznaných částek. Není přitom rozhodné, zda rozhodčí nález měl či mohl být odůvodněn jinak či lépe, nýbrž to, že takto odůvodněn byl. Důvod popření dle § 200 odst. 6 insolvenčního zákona tak nemůže obstát.

Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí musel vypořádat s otázkami, zda lze považovat ve smyslu ustanovení § 200 odst. 6 insolvenčního zákona za řádně uplatněnou námitku dlužníka (tj. takovou, kterou popírající věřitel již nemůže vznést) námitku, která v řízení předcházejícímu popěrnému úkonu není po skutkové stránce vůbec zkoumána, naopak je zcela opominuta z toho důvodu, že dle názoru rozhodujícího orgánu nebyla uplatněna, respektive, o níž je učiněn skutkový i právní závěr, že nebyla vůbec vznesena a zda lze (tedy) takovou námitku dlužníka, která neměla žádné účinky co do skutkového a právního posouzení věci (tj. efektivně neuplatněnou ve smyslu ustanovení § 200 odst. 6 insolvenčního zákona) následně uplatnit v popěrném úkonu věřitele jako tzv. novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 200 odst. 6 insolvenčního zákona.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 13. 3. 2019)