Kupní smlouva; postoupení pohledávky; mezinárodní prvek; mezinárodní právo soukromé; kolizní normy; příslušenství pohledávky, čl. 14 Nařízení č. 593/2008, čl. 17 Nařízení č. 593/2008, čl. 1 odst. 1 písm. a) předpisu č. 160/1991 Sb.

15. 11. 2019


Vznik smluvního vztahu z kupní smlouvy uzavřené mezi prodávajícím se sídlem ve Slovenské republice a kupujícím se sídlem v České republice se posoudí podle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží vyhlášené pod č. 160/1991 Sb. („Vídeňská úmluva“), ledaže účastníci její použití dohodou vyloučili.

Otázky postoupení pohledávky z takové smlouvy, jednostranného započtení a úroku z prodlení představují tzv. mezeru v aplikaci Vídeňské úmluvy. Rozhodné právo se proto určí podle kolizních norem obsažených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy („nařízení Řím I“).

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 427/2017, ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.427.2017.2)

Anotace
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že jedním z důvodů pro zamítnutí žaloby je nedostatek aktivní věcné legitimace na straně původní žalobkyně související s otázkou postoupení pohledávek, neboť tato nesplnila jeho výzvu a nedoplnila žalobu o tvrzení, ze kterých by bylo možné vyvodit okolnosti postoupení pohledávek, jakož i toho, proč k tomuto postoupení nedošlo.

Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl obsáhlé a úplné dokazování, z něhož odvolací soud vycházel, přičemž se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že absentovala žalobní tvrzení ohledně právního důvodu a okolností vzniku jednotlivých uplatněných pohledávek, jakož i okolnosti postoupení pohledávek. Uvedl, že původní žalobkyně ke všem svým tvrzením, která byla úplná, předložila důkazy, které soud prvního stupně provedl, a dále prokázala i svou aktivní věcnou legitimaci. Ohledně postoupení pohledávek je soud oprávněn zkoumat pouze otázky, zda k postoupení došlo a zda došlo k oznámení této skutečnosti, není však oprávněn zkoumat otázku platnosti tohoto postoupení. Při určení hmotného práva vycházel odvolací soud z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy a z Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží vyhlášené pod č. 160/1991 Sb. Uvedl, že podle uvedených norem platí, že v případě, pokud si sporné strany nezvolí rozhodné právo, bude určeno na základě práva země bydliště hlavní smluvní strany. S ohledem na to, že touto stranou je prodávající, je třeba posuzovat věc podle hmotného práva Slovenské republiky, konkrétně podle zákona č. 40/1964 Zb., „občiansky zákonník“ jakož i zákona č. 513/1991 Zb., „obchodný zákonník“.

Nejvyšší soud se tak musel ve svém rozhodnutí vypořádat s otázkou posouzení kupní smlouvy s mezinárodním prvkem a určení rozhodného práva podle kolizních norem pro přeshraniční postoupení pohledávek, úrok z prodlení u takových pohledávek a přeshraniční jednostranné započtení.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 11. 9. 2019, publikováno ve sbírce pod č. 115/2019) .