Morální zadostiučinění; finanční zadostiučinění; osobnostní práva, § 13 odst. 1, 2 zák. č. 40/1964 Sb.

7. 11. 2016

Samotná skutečnost, že žalobkyně nežádala o morální satisfakci, nemůže být důvodem pro přiznání nižšího finančního zadostiučinění, je-li zřejmé, že její nárok na přiznání satisfakce v penězích za závažný zásah do jejích osobnostních práv nebyl prima facie zcela nepřiměřený.



(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4364/2013)

Anotace:
Ustanovení § 13 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) zakotvovalo právo fyzické osoby se v případě neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti domáhat mimo jiné přiměřeného (morálního) zadostiučinění. Pokud by se zadostiučinění podle cit. ustanovení nejevilo dostačujícím, měla fyzická osoba v souladu s touto právní úpravou také právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. V uváděném rozsudku řešil Nejvyšší soud v souvislosti s touto problematikou otázku odmítnutí morální satisfakce a promítnutí tohoto odmítnutí do výše náhrady nemajetkové újmy v rámci ochrany osobnosti.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 8. 6. 2016, publikováno ve sbírce pod č. 9/2017 )