Nemoc z povolání; náhrada ztráty na výdělku; samostatně výdělečná činnost, § 8 odst. 2 zák. č. 110/2006 Sb., § 371 zák. č. 262/2006 Sb.

5. 12. 2016

Výdělkem zaměstnance, který vykonává podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost, po zjištění nemoci z povolání pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity příslušející tomuto zaměstnanci může být jen výdělek jím skutečně dosahovaný, popřípadě stanovený s přihlédnutím k částkám, které si bez vážných důvodů opomenul vydělat, nikoli však minimální započitatelný příjem z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti stanovený v § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. pro účely určení životního a existenčního minima, který tento zaměstnanec nedosahuje.



(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2378/2014, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2378.2014.1)

Anotace:
Zaměstnavatel se zaměstnancem ukončili zaměstnanecký poměr dohodou z důvodu zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k dosavadní práci kvůli vzniku nemoci z povolání. Zaměstnanec posléze začal vystupovat jako osoba samostatně výdělečně činná, přičemž svými příjmy nedosahoval ani minimálního započitatelného příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti. Nejvyšší soud se tedy musel zabývat otázkou, která částka (zda minimální započitatelný příjem z podnikání, nebo skutečně dosahovaný příjem z podnikání) je rozhodná pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po vzniku nemoci z povolání.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 8. 6. 2016, publikováno ve sbírce pod č. 13/2017)