Neúčinnost právních úkonů; odporovatelnost; insolvenční řízení, § 240 zák. č. 182/2006 Sb., § 242 zák. č. 182/2006 Sb.

7. 8. 2017

Ustanovení § 242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka. Posouzení, zda dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní úkon (§ 242 odst. 3 insolvenčního zákona), není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v ustanovení § 240 insolvenčního zákona, které upravuje neúčinnost těch zkracujících právních úkonů, které dlužník učinil bez přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace ustanovení § 242 insolvenčního zákona na právní úkon dlužníka učiněný v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku.



(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.44.2014.1)

Anotace:
Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval problematikou neúčinnosti právních úkonů namítané v rámci insolvenčního řízení. Jelikož insolvenční zákon upravuje zvlášť problematiku neúčinnosti právních úkonů bez přiměřeného protiplnění, zvýhodňujících právních úkonů a úmyslně zkracujících právních úkonů, bylo třeba vyřešit, zda jsou podmínky aplikovatelnosti relevantních ustanovení IZ pro možnost odporovatelnosti neúčinných právních úkonů společné, či zda jsou pro každou jednotlivou skutkovou podstatu zkrácení věřitele stanoveny podmínky zvláštní.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 8. 3. 2017, publikováno ve sbírce pod č. 117/2017)