Ochranné známky; průmyslové vlastnictví; výklad unijního práva, § 4 odst. 1 zák. č. 221/2006 Sb., § 4 odst. 3 zák. č. 221/2006 Sb., článek 10 a 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES

1. 8. 2017

Oprávněná osoba se může domáhat podle § 4 odst. 3 zákona č. 221/2006 Sb. nároků uvedených v § 4 odst. 1 téhož zákona i proti osobě, která má pronajatu tržnici a jednotlivá prodejní místa v této tržnici podnajímá trhovcům, z nichž někteří svou plochu využívají k prodeji padělků výrobků chráněných ochrannými známkami, a to za podmínek, které Soudní dvůr Evropské unie uvedl v rozsudku ze dne 12. 7. 2011, L’Oréal a další (C-324/09,EU:C:2011:474), a které platí v souvislosti se soudními zákazy, jež mohou být vydány vůči prostředníkům na online tržišti.



(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1184/2013, ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1184.2013.1)

Anotace:
Nejvyšší soud se v daném případě zabýval dosud neřešenou otázkou, zda provozovatel tržnice (reálné, nikoliv elektronické) může být osobou, jejíž prostředky či služby jsou užívány třetími osobami k porušování práv k duševnímu vlastnictví ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 221/2006 Sb. a zda takovému provozovateli tržnice lze uložit opatření podle ustanovení § 4 odst. 1 téhož zákona. V této souvislosti Nejvyšší soud zohlednil článek 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví (dále také „Směrnice“), v jehož duchu (ve smyslu nepřímého účinku) provedl interpretaci daných ustanovení národní právní úpravy.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 8. 3. 2017, publikováno ve sbírce pod č. 132/2017)