Odpovědnost insolvenčního správce za škodu; započtení pohledávky; zajištění pohledávky, § 79 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., § 157 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., § 37 odst. 1 zák. č 182/2006 Sb., § 40 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., § 40a zák. č. 182/2006 Sb., § 159 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., § 167 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., § 293 zák. č. 182/2006 Sb.

11. 7. 2019


Ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobila tím, že při výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka porušila povinnosti, které jí jsou uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při výkonu funkce nepostupovala s odbornou péčí (§ 37 odst. 1 věta první insolvenčního zákona), má (musí) být žalovaná fyzická nebo právnická osoba označena jako kterákoli jiná fyzická nebo právnická osoba (stejně, jako kdyby taková osoba vedla soukromoprávní spor, který se insolvenčního řízení vůbec netýká).

Je-li žalovaná fyzická osoba ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy ve smyslu § 37 odst. 1 insolvenčního zákona přesto označena jako insolvenční správce příslušného dlužníka, s údajem o sídle insolvenčního správce (a bez údaje o bydlišti), je žaloba vadná, jelikož zakládá rozpor mezi tím, čeho se žalobce po skutkové stránce domáhá (vyvození osobní majetkové odpovědnosti fyzické osoby za škodu nebo jinou újmu způsobenou při výkonu funkce insolvenčního správce), a tím, že žalovaný je označen jako představitel majetkové podstaty dlužníka, kteréžto označení vylučuje (zůstane-li zachováno i v soudních rozhodnutích o žalobě) uspokojení (exekučního vymožení) případně přiznaného nároku z osobního majetku insolvenčního správce.

V insolvenčním řízení, v němž je úpadek zástavního dlužníka řešen konkursem a v němž věřitel uplatňuje uspokojení pohledávky ze zajištění tvořeného zástavním právem k pohledávce dlužníka za jeho poddlužníkem, není poté, co se zástavní právo stalo vůči poddlužníku účinným, ani insolvenční správce zástavního dlužníka ani poddlužník oprávněn přivodit zánik zastavené pohledávky jejím započtením proti (přihlášené) pohledávce poddlužníka vůči zástavnímu dlužníku bez souhlasu zástavního věřitele.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.2772.2016.1)

Anotace
Insolvenční soud svým usnesením zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na majetek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalovaného. Žalobce přihlásil do tohoto insolvenčního řízení pohledávku ve výši 1 011 230,05 Kč, jako zajištěnou co do částky 913 886,45 Kč pohledávkou dlužníka vůči třetí osobě (společnost S), vzešlou ze smlouvy o dílo. Takto byla žalobcova pohledávka i zjištěna. Společnost S přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku ve výši 3 050 149 Kč, kterou žalovaný insolvenční správce při přezkumném jednání v této výši popřel. Žalovaný sepsal do majetkové podstaty pohledávku dlužníka vůči společnosti S ve výši 4 029 472,40 Kč. Žalobce byl až prostřednictvím informačního systému insolvenčního rejstříku dne 21. 10. 2011 informován o tom, že žalovaný uzavřel dne 20. 10. 2011 se společností S dohodu o narovnání, ve které původně popřenou pohledávku „započetl“ v plné výši oproti pohledávce dlužníka, kterou v dohodě snížil na částku 3 110 498 Kč.

Odvolací soud dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že nebylo prokázáno protiprávní jednání insolvenčního správce, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody. Nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil povinnosti vyplývající ze zákona nebo uložené mu soudem. V době, kdy žalovaný uzavřel dohodu o narovnání se společností S, neobsahovalo ustanovení § 293 IZ povinnost žalovaného předem žalobce jako zajištěného věřitele informovat o svém postupu a předem si vyžádat jeho souhlas. Pouze mu ukládalo povinnost řídit se pokyny zajištěného věřitele. V řízení přitom bylo prokázáno, že od 18. 12. 2009 do uzavření dohody o narovnání neudělil žalobce žalovanému žádný pokyn ohledně pohledávky, která tvoří zajištění. Neučinil tak ani poté, co při průběžném zveřejňování postupu insolvenčního správce v informačním systému insolvenčního rejstříku zjistil ze zprávy ze dne 19. 7. 2011, že žalovaný jedná se společností S o možnosti smírného vyřešení věci. Ani podle platného znění ustanovení § 293 IZ přitom insolvenční správce nemá povinnost vyzvat zajištěného věřitele k udělení pokynu (činí tak insolvenční soud).

Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž uvedl, že o postupu insolvenčního správce byl informován prostřednictvím informačního systému insolvenčního rejstříku, přičemž zpráva z 19. 7. 2011 neobsahuje informaci o tom, že žalovaný uzná popřenou pohledávku společnosti S, a že tímto krokem způsobí zánik dovolatelovy pohledávky. Byl-li dovolatel průběžně informován o vymáhání pohledávky, pak pokyn žalovanému nebyl zapotřebí, neměl-li dovolatel záměr postupovat jinak. Podle dovolatele právě změna postupu žalovaného byla natolik zásadní, že učinit ji bez souhlasu zajištěného věřitele znamená postupovat v rozporu s péčí řádného hospodáře. Ke změně předchozího postupu si insolvenční správce měl vyžádat souhlas zajištěného věřitele (nebo jej měl alespoň informovat, že s předmětem zajištění hodlá naložit novým způsobem). Jestliže tak žalovaný neučinil, pak porušil jak ustanovení § 293 IZ, tak ustanovení § 37 insolvenčního zákona, čímž dovolateli způsobil škodu (a neprokázal důvody pro zproštění odpovědnosti za škodu dle § 37 odst. 1 věty druhé IZ).

Nejvyšší soud se tak ve svém rozhodnutí musel vypořádat s dovolatelem formulovanými argumenty.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 16. 1. 2019, publikováno ve sbírce pod č. 72/2019)