Odpovědnost státu za škodu; daňové řízení; dodatečný platební výměr; penále, § 13 zák. č. 82/1998 Sb., § 31a zák. č. 82/1998 Sb.

16. 7. 2019


Daňové řízení, v němž je daňovému subjektu uložena povinnost zaplatit penále, spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to od okamžiku, kdy je platební výměr, či dodatečný platební výměr, v němž daňovému subjektu byla uložena povinnost uhradit penále, daňovému subjektu doručen, popř. od okamžiku, kdy se daňový subjekt o existenci takového daňového výměru dozví.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4561/2017, ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4561.2017.1)

Anotace:
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že je v projednávané věci, kdy žalobce požaduje odškodnění podle zák. č. 82/1998 Sb. z důvodu neúměrné délky daňového řízení, namístě aplikovat § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Na dané správní řízení dopadají čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobody a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a je tedy možno zabývat se celkovou délkou daňového řízení z hlediska její přiměřenosti. Soud prvního stupně shledal délku daňového řízení jako nepřiměřenou. Újma však nemohla žalobkyni vznikat po celou délku řízení, tedy až do dne jeho pravomocného ukončení, nýbrž jen do 31. 12. 2013, kdy uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření daně. Vzhledem k tomu měl soud prvního stupně za prokázaný nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce daňového řízení a jím vyvolanou nemajetkovou újmu v období od 9. 9. 2009 do 31. 12. 2013. S přihlédnutím k okolnostem daného případu neměl za postačující pouhou konstataci porušení práva, a proto přiznal zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 39 720 Kč.

Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně s výjimkou formy přiznaného zadostiučinění. Při určení formy a výše zadostiučinění je dle něj třeba přihlédnout ke všem okolnostem případu včetně toho, že v daném případě celková délka řízení byla ve prospěch žalobkyně a sama vedla k zastavení řízení. Jde o tak podstatnou okolnost, že musela mít vliv na vnímání celkové délky řízení žalobkyní a na intenzitu jí vzniklé nemajetkové újmy, že v souhrnu všech uvedených hledisek je odůvodněn závěr, že samotné konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě je dostačující.

Nejvyšší soud se tak na základě podaného dovolání ve svém rozhodnutí musel vypořádat s otázkou, zda daňová kontrola, doměřovací řízení a řízení odvolací zahájené dle daňového řádu jsou správními řízeními trestní povahy, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž zda lze posuzovat přiměřenost celé délky daňového řízení podle zásad uvedených ve Stanovisku.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 16. 1. 2019, publikováno ve sbírce pod č. 76/2019)