Osobnostní práva; náhrada nemajetkové újmy; pozůstalost, § 1475 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., § 2009 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., § 2959 zák. č. 89/2012 Sb., § 107 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., § 107 odst. 5 zák. č. 99/1963 Sb.

26. 2. 2019

Nárok na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké (§ 2959 o. z.), který byl za života oprávněné osoby uplatněn u soudu, tvoří po její smrti součást pozůstalosti a přechází na dědice bez ohledu na to, zda jim samotným jako osobám blízkým usmrcenému vznikl nárok na jednorázovou náhradu a zda jej uplatnili.



(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 293/2018, ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.293.2018.1)
Anotace:
Odvolací soud ve svém rozhodnutí uzavřel, že právo na náhradu újmy na přirozených právech člověka je právem osobnostním, které se váže výlučně na osobu poškozeného. Pokud se toto právo rozhodl uplatnit pouze žalobce, který byl otcem zemřelého, a neuplatnili je jeho matka a bratr, pak jde o právo, které smrtí žalobce zaniklo a na jeho právní nástupce nepřešlo. Oba dědicové jsou samostatně aktivně legitimováni k podání žaloby na náhradu nemajetkové újmy z téhož důvodu jako žalobce, nemohou však vstoupit do jím zahájeného řízení a vystupovat v něm jako jeho právní nástupci.

Nejvyšší soud se tak na základě podaného dovolání zabýval otázkou, zda pozůstalost ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z. tvoří i právo na náhradu za duševní útrapy způsobené usmrcením osoby blízké, bylo-li uplatněno u orgánu veřejné moci.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 14. 11. 2018, publikováno ve sbírce pod č. 49/2019)