Procesní nástupnictví; řízení o výkon rozhodnutí, § 107a zák. č. 99/1963 Sb., § 256 zák. č. 99/1963 Sb., § 36 zák. č. 120/2001 Sb.

15. 5. 2018

Při srovnání ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. na straně jedné a ustanovení § 256 odst. 1 o. s. ř. na straně druhé je významné, že podkladem pro rozhodnutí podle ustanovení § 256 odst. 1 o. s. ř. jsou výhradně listiny vydané nebo ověřené státním orgánem nebo notářem (ustanovení § 256 odst. 2 o. s. ř.), zatímco základna pro rozhodování o změně účastníků po zahájení řízení o výkon rozhodnutí podle ustanovení § 107a o. s. ř. s takto formalizovaným požadavkem spjata není.



Soud je sice vázán rozhodnutím podle § 107a o. s. ř. potud, že je jím napříště jinak vymezeno procesní účastenství na straně oprávněného, nikoli však v tom smyslu, že by již tímto usnesením bylo s konečným důsledkem předurčeno posouzení otázky, zda ve prospěch takto určeného oprávněného bude (pozitivně) rozhodnuto o nařízení výkonu rozhodnutí v režimu ustanovení § 256 odst. 1, 2 o. s. ř.

Totéž se uplatní i v situaci nástupnictví, ke kterému dochází až poté, co již byl výkon rozhodnutí nařízen, a v nichž se rozhodování podle § 107a o. s. ř., a § 256 odst. 1, 2 uplatňuje specificky „přiměřeně“; podmínky nástupnictví na straně oprávněného v rámci dovolávaného ustanovení § 107a o. s. ř. nemohou být jiné (natožpak přísnější) než ty, které pro samotné nařízení výkonu rozhodnutí zakotvuje ustanovení § 256 odst. 2 o. s. ř. I zde se prosazuje zásada formalizace předpokladů pro takové rozhodnutí a soud vychází z obsahu spisu, resp. z listin předložených oprávněným a rozhoduje zpravidla bez slyšení povinného.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016, ECLI:CZ:NS:2017:31.CDO.4427.2016.1)

Anotace:
Nejvyšší soud se ve svém usnesení musel vypořádat s dovolatelem formulovanou otázkou, zda je soud při rozhodování o návrhu na nařízení soudního výkonu rozhodnutí vůči novému oprávněnému vázán předchozím rozhodnutím podle ustanovení § 107a o. s. ř. o tom, že do řízení o výkon rozhodnutí právem vstoupil jiný subjekt namísto původního oprávněného (anebo se odvolací soud může k odvolání povinného do usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí znovu zabývat jeho námitkou, že takový oprávněný není pro nařízení výkonu věcně legitimován), a s ní souvisejícími dalšími otázkami, jaký je vztah „průkazu“ skutečností dle tohoto ustanovení (§ 107a o. s. ř.) na straně jedné a ustanovení § 256 odst. 1 o. s. ř., normujícího podmínky nařízení výkonu vůči jinému subjektu, než který je označen coby povinný ve vykonávaném rozhodnutí na straně druhé, a konečně, jakými procesními prostředky lze takového průkazu dosáhnout, jmenovitě zda je namístě standardní dokazování při nařízeném jednání, anebo zda soud rozhoduje jen na základě příslušných, event. kvalifikovaných listin.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 11. 4. 2018, publikováno ve sbírce pod č. 145/2018)