Restituce; majetek církví; vlastnictví státu; prekluze, § 237 zák. č. 99/1963 Sb. ve znění od 30. 9. 2017, § 4 zák. č. 428/2012 Sb., § 9 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb., § 6 zák. č. 428/2012 Sb., § 243d písm. a) zák. č. 99/1963 Sb. ve znění od 30. 9. 2017

24. 4. 2019


Uplatnila-li oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb. u pozemkového úřadu nárok na vydání zemědělské nemovitosti v prekluzivní lhůtě uvedené v § 9 odst. 1 větě první tohoto zákona, běžící od 1. 1. 2013 do 2. 1. 2014, v níž však nemovitost nevlastnil stát, pak nebyly naplněny zákonné předpoklady pro naturální restituci tohoto majetku.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2703/2018, ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2703.2018.1)

Anotace
Vrchní soud v Praze svým rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jehož výrokem byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vydání pozemků podle části páté občanského soudního řádu ve spojení s § 9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že zákon č. 428/2012 Sb. konstituoval od jeho účinnosti dne 1. 1. 2013 právo oprávněné osoby na vydání věcí a pro uplatnění tohoto práva bylo třeba písemně vyzvat povinnou osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí jeho účinnosti, jinak nárok zanikl (§ 9 odst. 1). Povinnou osobou podle § 4 zákona je pouze stát (Česká republika), resp. subjekt, který je oprávněn hospodařit s věcmi ve vlastnictví státu, nikoliv však obce (města). Křivdy týkající se původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, které vlastní nestátní subjekty, nejsou zmírňovány vydáním věcí, ale paušální finanční náhradou podle § 15 zákona. Dovodil, že podala-li žalobkyně výzvu k vydání předmětných pozemků Státnímu pozemkovému úřadu dne 21. 8. 2013, pak k tomuto datu stát tyto pozemky nevlastnil, takže neexistovala povinná osoba ve smyslu § 4 zákona č. 428/2012 Sb., přičemž stát se vlastníkem pozemků stal až na základě směnné smlouvy ze dne 12. 2. 2014, tedy po uplynutí 12 měsíční prekluzivní lhůty běžící do 2. 1. 2014, v níž bylo možné povinnou osobu k vydání věci vyzvat.

Nejvyšší soud se tak ve svém usnesení musel vypořádat s otázkou výkladu a aplikace § 4 ve spojení s § 9 odst. 1 větou první a odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 13. 3. 2019)