Trestní řízení; řízení o přestupku; promlčení; náhrada nemajetkové újmy; nepřiměřená délka řízení, čl. 6 úmluvy č. 209/1992 Sb., čl. 38 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb., § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.

9. 1. 2019

1. Přestupkové řízení vedené podle zákona č. 200/1990 Sb. spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení v situaci, kdy trestní řízení skončilo rozhodnutím o postoupení věci podle § 222 odst. 2 t. ř., neboť trestní soud shledal, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, je třeba trestní řízení i řízení o přestupku považovat za řízení jediné, a to jak ve vztahu k obviněnému, tak i ve vztahu k poškozenému, který se do trestního řízení připojil s nárokem na náhradu škody.

3. Promlčecí lhůta v případě nemajetkové újmy způsobené porušením práva na přiměřenou délku trestního řízení a na ně navazujícího přestupkového řízení nezačne podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. běžet dříve, než 6 měsíců od právní moci rozhodnutí, kterým bylo přestupkové řízení ve vztahu k poškozenému skončeno.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1273.2016.1)

Anotace:
Nejvyšší soud se v dotčeném rozsudku zabýval otázkou, zda promlčecí lhůta nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení před trestním soudem a na ně navazujícím přestupkovým řízením před správním orgánem počíná běžet od pravomocného skončení přestupkového řízení nebo od rozhodnutí soudu o postoupení věci do přestupkového řízení.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 17. 6. 2018)