Ukončení pracovního poměru; provedení důkazu; zvuková nahrávka; přípustnost důkazu, § 81 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb. ve znění do 29. 12. 2016, § 86 zák. č. 89/2012 Sb. ve znění do 29. 12. 2016, § 88 zák. č. 89/2012 Sb. ve znění do 29. 12. 2016, § 90 zák. č. 89/2012 Sb. ve znění do 29. 12. 2016, § 55 odst. 1 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2016, § 301 písm. d) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2016

17. 4. 2019


Zvukový nebo obrazový záznam, který se týká člověka nebo jeho projevů osobní povahy a který byl pořízen soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby, lze použít jako důkaz v občanském soudním řízení pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na prospěch.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1267.2018.1)

Anotace
Okresní soud v Liberci určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci je neplatné, zamítl žalobu o určení, že výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost daná žalovaným žalobci je neplatná, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zamítl návrh žalovaného na provedení důkazu (čtením doslovného přepisu nahrávky, popřípadě jejím přehráním v jednací síni), kterým by byl prokázán přesný obsah schůzek žalobce s J. K. a J. Ř., neboť to, co jimi mělo být prokázáno, není natolik „exkluzivní“, aby byl aprobován přístup žalovaného, který „úskočně“ nahrál obsah schůzky a jednání, jež při ní proběhlo, bez vědomí toho, kdo o schůzku požádal. To, co při proběhnuvších schůzkách samo o sobě zaznělo, není způsobilým důvodem pro okamžité skončení pracovního poměru, neboť je zde důvodná pochybnost, zda by žalobce vůbec ze své pozice mohl ovlivnit poskytnutí dotace, a soud proto dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal jednání takové intenzity, které by bylo v rozporu s povinností zaměstnance být svému zaměstnavateli loajální.

Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o neprovedení důkazu zvukovými záznamy pořízenými bez vědomí žalobce, neboť skutečnosti, o nichž měly být zvukové záznamy pořízeny, byly dostatečně prokázány jinak, a to výpověďmi svědků – osob, které tyto záznamy pořídily a které byly jednání, jež je žalobci vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru, přítomny. Hrozil-li žalobce žalobou o neplatnost rozvázání pracovního poměru, jde o jeho zákonné právo domáhat se přezkoumání platnosti rozvázání pracovního poměru soudem a nikoli o výhrůžku představující zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, a že hrozil-li žalobce zmařením poskytnutí dotace pro žalovaného, nebyly tvrzeny ani prokázány žádné konkrétní skutečnosti, jakým způsobem měl žalobce výhrůžku uskutečnit, ze kterých by bylo možné dovodit důvodnou obavu na straně zaměstnavatele, a dospěl k závěru, že obsah výhrůžky (jak byl vymezen v okamžitém zrušení pracovního poměru a objasněn výpověďmi svědků) nepředstavuje porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a nemůže založit důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.

Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí musel vypořádat s otázkami, zda lze v jednání zaměstnance, který hrozí, že proti zaměstnavateli zahájí soudní řízení a znemožní mu získání dotace, spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a za jakých podmínek je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 možné použít zvukový záznam rozhovoru pořízený bez vědomí a souhlasu nahrávané osoby jako důkaz v občanském soudním řízení.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 13. 3. 2019)