Ukončení pracovního poměru; výpověď; jmenování; odvolání z vedoucího pracovního místa, § 73a odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb., § 52 písm. c) zák. č. 262/2006 Sb.

20. 3. 2017

Zaměstnavatel nemůže dát výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé zák. práce na základě fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnanci, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa nebo který se tohoto místa vzdal, jestliže se s ním při jeho jmenování na vedoucí pracovní místo nebo při uzavření dohody o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa dohodl na tom, že v případě odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa nebo vzdání se tohoto místa zaměstnancem jej zařadí na práci, kterou zaměstnanec vykonával před svým jmenováním nebo zařazením na vedoucí pracovní místo.



(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2376/2015, část občanskoprávní a obchodní, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2376.2015.1)

Anotace:
Nejvyšší soud se ve svém rozsudku zabýval otázkou možnosti skončení pracovního poměru výpovědí dle § 73a odst. 2 věty druhé zák. práce v případě, že došlo k odvolání z vedoucího pracovního místa, nebo se takového místa zaměstnanec vzdal. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že se předchozí pracovní zařazení zaměstnance, po jeho odvolání, nebo jeho vzdání se vedoucího pracovního místa, neobnovuje. Uvedený závěr však vychází z odlišného skutkového stavu. V projednávaném případě se Nejvyšší soud zabýval existencí dohody o individuálních pracovních podmínkách ujednání o zpětném zařazení zaměstnance na jeho původní pracovní pozici a jejím vlivu na trvání a možnost ukončení pracovního poměru zaměstnance.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 9. 11. 2016, publikováno ve sbírce pod č. 77/2017)