Žaloba na určení; vlastnické právo; správce daně; naléhavý právní zájem, § 80 zák. č. 99/1963 Sb., § 170 zák. č. 280/2009 Sb., § 170a zák. č. 280/2009 Sb., § 218 zák. č. 280/2009 Sb., § 99 zák. č. 280/2009 Sb., § 178 zák. č. 280/2009 Sb.

12. 12. 2019


Správce daně nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovité věci, k níž zřizuje podle ustanovení § 170 odst. 1 daňového řádu zástavní právo k zajištění daňové pohledávky, dospěje-li k závěru, že zápis o vlastnictví v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému právnímu stavu. Otázku vlastnického práva k nemovité věci je správce daně v takovém případě oprávněn posoudit sám jako otázku předběžnou (§ 99 odst. 1 daňového řádu).

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 930/2018, ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.930.2018.1)

Anotace:
Správce daně vyměřil žalovanému 2) spotřební daň z lihu a její příslušenství. Žalovaný neuhradil částku dobrovolně, proto správce přistoupil k jejímu vymáhání daňovou exekucí a rozhodnutím o zřízení zástavního práva postihl nemovitosti, které jsou v katastru nemovitostí evidovány k osobě žalované 1), manželky žalovaného 2). Na základě odvolání žalovaných, ve kterém mimo jiné namítali, že nemovitosti jsou ve výlučném vlastnictví žalované 1), neboť rozhodnutím soudu bylo zúženo společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, Generální ředitelství cel rozhodlo tak, že se zástavní právo zřizuje k id. ˝ všech předmětných nemovitostí ve spoluvlastnictví žalovaného 2), neboť s ohledem na skutečnost, že nemovitosti byly pořízeny žalovanou 1) za trvání společného jmění manželů a že společné jmění manželů nebylo po jeho zániku do tří let vypořádáno, přešlo vlastnictví id. ˝ dotčených nemovitostí na žalovaného 2).

Soud prvního stupně v řízení dovodil, že v konkrétním případě může být naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem dán jen tehdy, stane-li se bez tohoto určení právní postavení žalobkyně nejistým, že žalobkyně je správce daně, který je nadán zákonnou pravomocí provést na majetek dlužníka daňovou exekuci způsoby, které mu umožňuje zákon, mimo jiné může zřídit zástavní právo na majetek dlužníka, že zástavní právo vzniká již tím, že rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva je doručeno příslušnému katastrálnímu úřadu (není nutné provedení zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí), že nelze dovozovat, že by právní postavení žalobkyně bez požadovaného určení vlastnického práva mělo být v budoucnu ohroženo budoucími možnými spory ohledně zákonného postupu žalobkyně, že v důsledku případných budoucích sporů by kromě toho pravděpodobně nebylo ohroženo právní postavení žalobkyně, ale postavení případného nabyvatele spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech z realizovaného zástavního práva výkonem rozhodnutí, a že existují jiné prostředky, kterými by případný stav právní nejistoty byl odstraněn. Dospěl proto k závěru, že na požadovaném určení vlastnického práva není dán naléhavý právní zájem.

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva s tím, že žalobkyně, která je v postavení správce daně, který vymáhá daňový dluh, není ve vztahu k možnému řízení účastníkem, ale přímo vymáhajícím subjektem, který je oprávněn činit v souladu se zákonem č. 280/2009 Sb. rozhodnutí přímo vedoucí k vymožení dluhu, že předpokladem takového postupu není to, zda bude v občanskoprávním řízení určeno, kdo je vlastníkem nemovitostí, ke kterým zřizuje správce daně zástavní právo, že správce daně si může otázku vlastnictví daňového subjektu jako otázku předběžnou rozhodnout sám na základě ustanovení § 99 zákona č. 280/2009 Sb. a že zástavní právo vzniká podle ustanovení § 170 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb. doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva katastrálnímu úřadu, stanovisko katastrálního úřadu tedy nemá na zajištění daňového dluhu vliv a nemůže založit naléhavý právní zájem na předmětné určovací žalobě.

Nejvyšší soud se tak na základě podaného dovolání musel ve svém rozhodnutí vypořádat mimo jiné s otázkou, zda má správce daně naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovité věci, k níž zřizuje podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) zástavní právo k zajištění daňové pohledávky, dospěje-li k závěru, že zápis o vlastnictví v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 13. 11. 2019, publikováno ve sbírce pod č. 3/2020) .