Místní příslušnost, Zpronevěra, § 18 odst. 1, 2 tr. ř., § 206 tr. zákoníku

11. 4. 2018

Okolnost, kde má sídlo nebo bydliště poškozený, není sama o sobě součástí zákonných hledisek pro určení místní příslušnosti soudu (§ 18 odst. 1, 2 tr. ř.).

Trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku není distančním deliktem jen proto, že poškozený má sídlo nebo bydliště v jiném místě, než ve kterém došlo k jednání pachatele. Distanční delikt je definován odlišností místa jednání pachatele (míněno celého a již uzavřeného jednání) od místa vzniku následku. V případě trestného činu zpronevěry je tato podmínka splněna tím, že po svěření věci pachatel se svěřenou věcí, kterou fyzicky nemá u sebe a která se nachází na jiném místě než pachatel v době jednání, naloží způsobem příčícím se účelu svěření a vylučujícím obnovení dispozice vlastníka nebo jiné oprávněné osoby (viz rozhodnutí pod č. 16/1999 Sb. rozh. tr.).

(Usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 15 Td 36/2017, ECLI:CZ:NS:2017:15.TD.36.2017.1)

Anotace:
Nejvyššímu soudu byla předložena trestní věc obviněného pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku vedená u Okresního soudu v Liberci s námitkou místní nepříslušnosti Okresního soudu v Liberci, kterou za podmínek uvedených v § 222 odst. 1 tr. ř. uplatnil obviněný. Sám obviněný vyjádřil názor, že místně příslušným je Okresní soud Plzeň-město, přičemž z dalších souvislostí vyplývá, že v úvahu přichází místní příslušnost také Okresního soudu v Olomouci a Okresního soudu v Prostějově.

V souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu připadlo rozhodnutí senátu č. 7, který věc podle § 20 zákona o soudech a soudcích postoupil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Senát č. 7 poukázal na to, že místní příslušnost soudu ve věcech trestného činu zpronevěry byla judikatorně zásadně upravena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 1998, sp. zn. 11 Nd 23/98, publikovaným pod č. 16/1999 Sb. rozh. tr., a že rozhodovací praxe senátů Nejvyššího soudu se postupně stala nejednotnou, protože v některých případech vycházela z právního názoru vysloveného v citovaném judikátu, ale v jiných případech se od něho odchýlila v tom smyslu, že za okolnost významnou pro určení místní příslušnosti soudu začala považovat sídlo, případně bydliště poškozeného. Sám senát č. 7 se v posuzované věci ztotožnil s právním názorem, který byl vysloven v uvedeném judikátu, a dodal, že se tím ocitl v rozporu s jinými usneseními Nejvyššího soudu, v nichž byl vysloven odlišný právní názor.

Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu shledal, že k projednání věci je příslušný Okresní soud Plzeň-město. Podle obžaloby se obviněný dopustil zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v podstatě tím, že v Plzni, Olomouci, Prostějově a jinde v době od 24. 4. 2015 do 15. 5. 2015 jako jednatel obchodní společnosti A (se sídlem v Praze) a zároveň jako jediný oprávněný disponent vybral postupně v hotovosti z bankovního účtu této společnosti celkovou částku 684 000 Kč, která byla v rámci částky 689 545 Kč převedena na účet této obchodní společnosti z bankovního účtu obchodní společnosti B (se sídlem v Liberci), a byla účelově určena k tomu, aby byla použita na nákup automobilu pro obchodní společnost B, zatímco obviněný použil vybranou hotovost v částce 684 000 Kč pro svoji osobní potřebu. Z žalobního návrhu je patrno, že za poškozeného je považována obchodní společnost B se sídlem v Liberci.

Zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, způsobí-li takovým činem značnou škodu. Obžaloba je konstruována tak, že jednáním, jímž si obviněný „přisvojil“ cizí svěřenou věc, byl již samotný výběr hotovosti z účtu obchodní společnosti A. Za tohoto stavu je namístě konstatovat, že jednání, které je zákonným znakem trestného činu, obviněný podle obžaloby vykonal v případě šesti dílčích útoků provedených v Plzni, v případě jednoho dílčího útoku provedeného v Olomouci a v případě jednoho dílčího útoku provedeného v Prostějově. Vzhledem k tomu, že jde o pokračující trestný čin, jsou místem spáchání činu Plzeň, Olomouc a Prostějov.

O věcné příslušnosti okresního soudu, která vyplývá z ustanovení § 16 tr. ř., není pochyb. Místní příslušnost soudu se primárně řídí ustanovením § 18 odst. 1 tr. ř., podle něhož řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Podle § 18 odst. 2 tr. ř. nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje, a jestliže se nedají tato místa zjistit nebo jsou mimo území České republiky, koná řízení soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo. V posuzované věci z žalobního návrhu vyplývají skutkové okolnosti zakládající místní příslušnost Okresního soudu Plzeň-město, Okresního soudu v Olomouci a Okresního soudu v Prostějově, neboť v obvodu těchto soudů byl trestný čin spáchán. Pokud byla obžaloba podána u Okresního soudu v Liberci, evidentně to souvisí s okolností, že v obvodu tohoto soudu má sídlo obchodní společnost, která je obžalobou považována za poškozeného. Státní zástupce si otázku místní příslušnosti soudu vyřešil patrně na podkladě úvahy, že Liberec jako sídlo poškozeného je místem, kde vznikl následek trestného činu, a že tím pádem je také jedním z míst, kde byl trestný čin spáchán. Jestliže by tato úvaha byla správná, byla by místní příslušnost Okresního soudu v Liberci založena tím, že státní zástupce u tohoto soudu podal obžalobu (§ 22 tr. ř.).

Jde o úvahu inspirovanou zřejmě některými rozhodnutími senátů Nejvyššího soudu, např. usneseními ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 11 Td 12/2010, ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 11 Td 65/2011, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 7 Td 68/2013, a ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 7 Td 21/2014. V těchto usneseních vyslovily senáty Nejvyššího soudu právní názor, že místem spáchání trestného činu zpronevěry je jak místo jednání pachatele, tak místo, kde vznikl následek, přičemž za toto místo považovaly sídlo poškozeného, pokud jím byla právnická osoba, resp. bydliště poškozeného, pokud jím byla fyzická osoba.

K tomu pokládá velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu za nutné dodat, že uvedený právní názor by byl akceptovatelný za podmínky, že trestný čin zpronevěry by byl spáchán v podobě distančního deliktu, který se vyznačuje rozdílností místa jednání pachatele a místa způsobeného následku. Závěr, že jde o distanční delikt, ovšem nelze vyvozovat ze samotné skutečnosti, že poškozený má sídlo nebo bydliště v jiném místě, než ve kterém došlo k jednání. Odlišnost těchto míst sama o sobě nemůže být důvodem k úsudku, že následek vznikl v místě sídla nebo bydliště poškozeného. Podstatné je, ve kterém místě se věc svěřená pachateli stala jím přisvojenou a tím se ocitla mimo dosah vlastníka nebo jiné oprávněné osoby, a v návaznosti na to je významné, že v tomto místě nebylo ani zčásti provedeno jednání pachatele. Jestliže je distanční delikt definován odlišností místa jednání pachatele (míněno celého a již uzavřeného jednání) od místa vzniku následku, pak v případě trestného činu zpronevěry je tato podmínka splněna tím, že po svěření věci pachatel se svěřenou věcí, kterou fyzicky nemá u sebe a která se nachází na jiném místě než pachatel v době jednání, naloží způsobem příčícím se účelu svěření a vylučujícím obnovení dispozice vlastníka nebo jiné oprávněné osoby.

Ve shora citovaných usneseních senátů Nejvyššího soudu o distanční delikt v žádném z uvedených případů ve skutečnosti nešlo, protože následek nastal přímo v místě jednání, takže příslušným soudem správně byl soud, v jehož obvodu došlo k jednání obviněného, a pokud místo jednání nebylo zjištěno, pak příslušným soudem správně byl soud určený podle § 18 odst. 2 tr. ř., tj. soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje.

Citovaná usnesení senátů Nejvyššího soudu představují neodůvodněný a nesprávný odklon od judikátu č. 16/1999 Sb. rozh. tr., jímž byla rozhodovací praxe soudů usměrněna tak, že sice apriorně nelze vyloučit spáchání trestného činu zpronevěry v podobě distančního deliktu, avšak o distanční delikt nejde, jestliže pachatel, který má v souladu se svěřením cizí věc u sebe, na místě, jež je odlišné od bydliště poškozeného, si ji přisvojí a tím způsobí poškozenému škodu. Judikát tudíž vyznívá v závěr, že za popsaného stavu nastává následek v místě, které je totožné s místem jednání pachatele. Tento právní názor byl vysloven ve vztahu ke skutku spočívajícímu v tom, že obviněný si pro svou potřebu ponechal peněžní hotovost, kterou mu poškozený svěřil proto, aby za ni obviněný pro poškozeného zakoupil obraz. V intencích právního názoru vysloveného v judikátu č. 16/1999 Sb. rozh. tr. rozhodly senáty Nejvyššího soudu ve rovněž v jiných skutkově obdobných věcech.

Z důvodů, které byly vyloženy výše, velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že
- není důvodu odchýlit se od judikátu č. 16/1999 Sb. rozh. tr.,
- trestný čin zpronevěry není distančním deliktem jen proto, že poškozený má sídlo nebo bydliště v jiném místě, než ve kterém došlo k jednání pachatele,
- v případech, kdy následek trestného činu zpronevěry nastal v místě jednání pachatele a toto místo nelze zjistit, řídí se místní příslušnost soudu ustanovením § 18 odst. 2 tr. ř., přičemž sídlo nebo bydliště poškozeného sama o sobě nemají význam.

To ve vztahu k posuzované věci znamená, že místně příslušnými soudy jsou Okresní soud Plzeň-město, Okresní soud v Olomouci a Okresní soud v Prostějově. Tak ostatně vyzníval právní názor senátu č. 7, který věc postoupil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu podle § 24 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že k projednání věci je příslušný Okresní soud Plzeň-město. Učinil tak s ohledem na okolnost, že převážná část trestného činu byla spáchána v obvodu tohoto okresního soudu (šlo o šest z osmi dílčích útoků pokračujícího trestného činu).

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 28. 2. 2018)