Ochranné léčení, Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného léčení, § 99 tr. zákoníku, § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.

1. 6. 2018

Námitka, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení ústavního a mělo být uloženo ochranné léčení ambulantní, je podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť součástí rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř., jímž bylo uloženo ochranné léčení, je i stanovení jeho formy.



(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017, ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.823.2017.1)

Anotace:
Usnesením soudu prvního stupně bylo obviněnému podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné sexuologické ústavní léčení. Obviněný byl ve stejné trestní věci již předtím odsouzen rozsudkem pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců.

Proti usnesení o uložení ochranného opatření podal obviněný stížnost, kterou odvolací soud usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně proti němu podal dovolání, v němž uplatnil mimo jiné dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm  j) tr. ř., jehož prostřednictvím namítal, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Dovolatel uvedl, že je s uložením ochranného sexuologického léčení smířen, nicméně nesouhlasil s jeho ústavní formou a své námitky v dovolání specifikoval.

Nejvyšší soud dal obviněnému za pravdu a usnesení obou soudů nižších stupňů zrušil a věc soudu prvního stupně přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud mimo jiné (k uplatněnému dovolacímu důvodu) uvedl, že tento je dán v případě, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Tyto podmínky jsou v případě ochranného léčení upraveny v § 99 tr. zákoníku, u zabezpečovací detence v § 100 tr. zákoníku, pro zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty v § 101 – § 104 tr. zákoníku a též v § 26 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim ve znění pozdějších předpisů, a v případě ochranné výchovy v § 22 zákona č. 218/2003 Sb. Hlavní výhradou obviněného vůči rozhodnutím soudů obou instancí nebylo uložení ochranného léčení jako takového, nýbrž jeho forma. Ústavní formu léčení označil obviněný za stanovenou v rozporu se zásadou přiměřenosti podle § 96 tr. zákoníku a za dostačující proto považoval formu ambulantní. Takto vystavěná polemika zcela nepochybně do kontextu naposledy uvedeného dovolacího důvodu zapadá, neboť forma ochranného léčení je obligatorní náležitostí výroku, kterým bylo ochranné léčení uloženo a¨soud o ní musí vždy rozhodnout (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71, publikované pod č. 30/1972 Sb. rozh. tr.).

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 26. 4. 2018, publikováno ve sbírce 5/2018 pod č. 24)