Příprava k trestnému činu, § 20 odst. 1 tr. zákoníku

8. 6. 2018

Přípravou trestného činu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí úmyslné vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu. Pouhou myšlenku spáchat trestný čin, která je beztrestná ve smyslu zásady cogitationis poenam nemo patitur (za samotný úmysl spáchat trestný čin se netrestá, resp. myšlenky trestu nepodléhají), nelze považovat za přípravu trestného činu; podobně je tomu zásadně i u projevu myšlenky spáchat trestný čin, není-li již takovýto projev myšlenky sám o sobě trestný. Tím se příprava liší na jedné straně od beztrestného projevu úmyslu spáchat zvlášť závažný zločin a na druhé straně od pokusu trestného činu, při němž pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava, neboť již bezprostředně směřuje k jeho dokonání.

Projev myšlenky spáchat trestný čin, zejména jde-li o projev verbální, bude výjimečně trestný jako příprava tehdy, pokud pachatel již přistoupil též ke konkrétnímu jednání, z něhož by byla patrná reálnost jeho myšlenky konkrétní trestný čin (např. vraždu) uskutečnit, byť nikoli bezprostředně. Pro vystižení hranice mezi beztrestným vyjádřením úmyslu čin spáchat, které přípravou ještě není, a situací, kdy jde již o vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, a tedy přípravu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, je důležité zhodnocení konkrétních okolností, za nichž k vyjádření myšlenky pachatele a případně jejímu sdělení jiné osobě došlo.

Verbální projev myšlenky spáchat trestný čin může být trestný, je-li jím naplněna skutková podstata některého z trestných činů (delicta sui generis), u nichž pro naplnění jejich zákonných znaků není rozhodné, zda pachatel zamýšlí skutečně svou hrozbu uskutečnit (např. nebezpečné vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku).

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 514/2017, ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.514.2017.1)

Anotace:
Nejvyšší soud odmítnul dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného, který byl nejprve rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným přípravou zločinu vraždy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit skutkem spočívajícím v tom, že v přesněji nezjištěné době od začátku měsíce srpna 2015 do dne svého zadržení dne 22. 10. 2015 připravoval vraždu své bývalé družky tak, že v průběhu osobních schůzek nebo telefonických rozhovorů z místa svého bydliště i odjinud, požadoval za úplatu zajištění fyzické likvidace bývalé družky, přinejmenším po osobě „A“ a svém bratru „B“, případně zajištění dalších osob, které by likvidaci realizovaly, nebo kontaktu na takové osoby, přičemž důvod tohoto jednání spočíval ve snaze vyřešit situaci týkající se výchovy nezletilého syna, kterou považoval za nevyhovující s ohledem na rozsah stanoveného styku s nezletilým. Odvolací soud pak rozsudkem, z podnětu odvolání obviněného, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného pro výše popsaný skutek podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.

Dovolací soud na základě podaného dovolání a úvah odvolacího soudu shledal, že zásadní skutečností, která je v této věci významná a rozhodná, je právní posouzení, zda se na základě zjištěných skutkových okolností jedná o přípravu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, jak uzavřel soud prvního stupně či tvrdí nejvyšší státní zástupce v dovolání, anebo o ni za daných skutkových okolností ještě nešlo, i když obviněný o možnosti takového záměru hovořil. Svoje rozhodnutí Nejvyšší soud podrobně odůvodnil, provedl rozbor celé věci a došel k závěru, že při uvážení všech okolností případu zůstalo vlastní jednání obviněného pouze u pojetí úmyslu a jeho slovního projevu navenek, lze říci, že ustrnulo v pojetí a projevu myšlenky či spíše přání zbavit se poškozené, v níž viděl překážku pro vlastní péči a výchovu syna, na němž lpěl a o jehož výchovu v rukou poškozené měl zcela zjevně pro její inklinaci k okultním vědám, které podle obviněného též fakticky praktikovala, důvodné obavy. Výsledky provedeného dokazování bez toho, aniž by jim byl podsouván jiný význam, než jaký samy o sobě nesou, nebylo jednoznačně prokázáno, že obviněný připravoval tím, že by ji organizoval, vraždu své bývalé družky ve smyslu § 20 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze mít za objektivně prokázané, že jeho jednání přerostlo v úmyslné vytváření podmínek ke spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy (např. vytipování pohybu oběti a místa a času spáchání činu, předání jejích fotografií nájemnému vrahovi, stanovení způsobu usmrcení, opatření zbraně, apod.).

Nejvyšší soud tedy dovolání nejvyššího státního zástupce shledal neopodstatněným, protože odvolací soud v potřebné míře posoudil všechny rozhodné skutečnosti vztahující se k závěru o tom, že se nejedná o přípravu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného nezáleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 20 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání obviněného proto není trestným činem, a zcela důvodně byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 26. 4. 2018, publikováno ve sbírce 7/2018 pod č. 35)