Těžká újma na zdraví, § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku

25. 5. 2018

Pro závěr o tom, že posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající poruchou zdraví, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.751.2017.1)

Anotace:
Obviněný se v podaném dovolání domáhal posouzení svého jednání podle mírnější právní kvalifikace, než kterou použily soudy prvního a druhého stupně. Jednalo se o zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil společně s dalším obviněným tak, že v určitém období cca sedmi měsíců v úmyslu opatřit si finanční prostředky, nejméně v sedmi případech, převážně ve dnech, kdy věděli, že se poškozený vrací z práce domů s výplatou, tohoto vyzvali k vydání peněz a cigaret, které měl u sebe s tím, že pokud tak neučiní, tak ho zbijí, v několika případech jej i fyzicky napadli, v důsledku čehož poškozený ze strachu, že obvinění své výhrůžky uskuteční, jim požadované věci pokaždé vydal, přičemž tímto jednáním obvinění způsobili poškozenému škodu nejméně ve výši 10.000 Kč, a navíc se u něho v přímé příčinné souvislosti s prožitými událostmi začala postupně projevovat duševní porucha chorobného rázu tzv. posttraumatická stresová porucha.

S touto právní kvalifikací obviněný nesouhlasil, měl za to, že soudy nesprávně dovodily, že poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví, vůbec nezkoumaly, co bylo důvodem zahájení léčby poškozeného až po roce od posledního útoku popsaného v obžalobě. Neověřily, jak probíhala léčba, kolikrát a v jakém období poškozený navštívil svého psychiatra, zda dodržoval léčebný režim a zda jeho zdravotní stav má vazbu na daný skutek.

Dovolací soud těmto námitkám obviněného nepřisvědčil a dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnul. V odůvodnění svého rozhodnutí pak mimo jiné uvedl, že neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o jejich nedůslednosti. Naopak je patrné, že soudy pečlivě posuzovaly okolnosti, za kterých k popsanému jednání došlo a jež vedly k závěru o tom, že poškozený utrpěl duševní poruchu, která nebyla jen přechodného nebo nevýznamného rázu, ale ve výrazné podobě přetrvává až do současné doby. Pro tento závěr soudy obou stupňů vycházely nejen ze znaleckých posudků, ale své poznatky čerpaly i z dalších důkazů, z nichž vyplynuly projevy a chování poškozeného. Na podkladě takto učiněných závěrů nevznikají pochyby o tom, že se obviněný popsaného skutku dopustil při společném jednání s dalším obviněným a že vznik posttraumatické stresové poruchy, která byla u poškozeného prokázána, je v příčinné souvislosti s ním.

Nalézací soud i odvolací soud se věnovaly nejen skutkovému podkladu o tom, že šlo u poškozeného o zjištěné zdravotní komplikace a problémy, které se u něj po spáchaném činu objektivně rozvinuly a jak je také v závěru skutkového zjištění popsaly, ale i tomu, zda tato zjištění splňují požadavky potřebné pro závěr, že ve smyslu odstavce 2 písm. b) § 173 tr. zákoníku se jednalo o těžkou újmu na zdraví. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud zjistil, že soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost všem okolnostem případu, které posuzovaly z hlediska naplnění objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu, jímž obviněného uznaly vinným. Soud prvního stupně, jak z odůvodnění jím zpracovaného rozsudku na straně plyne, učinil závěr, že s ohledem na povahu újmy, jíž poškozený utrpěl, byla naplněna hlediska těžké újmy spočívající v delší dobu trvající poruše zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, neboť u poškozeného se s ohledem na časové rozmezí, v němž se tato duševní porucha rozvíjela, a která stále ve výrazné intenzitě přetrvává, má již charakter delší dobu trvající poruchy zdraví, jak vyplynula z lékařských zpráv a jak byla vyjádřena podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

Soudy zvážily nejen objektivizované psychické problémy, ve výroku o vině popsané, ale vzaly za prokázanou i jejich trvalost, kdy ani dva roky od činu nedošlo k vymizení psychických potíží poškozeného, který byl introvertní osobou, jež se nátlaku spíše podvolí a ustoupí, než by se ocitl ve středu konfliktu. Znalec současně vyloučil jakoukoli duševní poruchu či léčbu poškozeného před činem s tím, že k rozvoji poruchy došlo jednoznačně v návaznosti na něj. Tyto své závěry znalec stvrdil i před soudem v hlavním líčení, kde uvedl i svoji osobní zkušenost s obavami poškozeného vyjít na ulici, když při odchodu z jeho ordinace musel nejprve sám znalec zkontrolovat stav na ulici, a teprve poté se odvážil jít ven poškozený. Taková porucha zdraví, provázená v počátcích i suicidiálními myšlenkami poškozeného, trvající déle než dva roky, zjevně poškozeného významným způsobem omezovala v jeho obvyklém způsobu života a narušovala jeho rodinné i společenské vztahy, v důsledku čehož došlo i k rozpadu dlouhodobého intimního a partnerského vztahu poškozeného s jeho přítelkyní, poškozený se stranil společenského života, trpěl úzkostí, depresemi, flashbacky.

Na základě závěrů soudů obou stupňů Nejvyšší soud námitce obviněného, že nebylo možné v jeho činu shledat následek spočívající v těžké újmě na zdraví, nejen nepřisvědčil, ale naopak se ztotožnil s tím, že uvedené zdravotní problémy poškozeného, jak byly na podkladě výsledků provedeného dokazování prokázány, vznikly v důsledku činu obviněného a představují těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Proto je správný i závěr o tom, že obviněný vytýkaným jednáním naplnil znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 28. 2. 2018)