Vyloučení soudce, Předběžná vazba, § 30 odst. 2 tr. ř., § 94 odst. 1 z. m. j. s.

1. 8. 2018

Soudce, který v řízení o vydání do ciziny rozhodoval v rámci předběžného šetření o předběžné vazbě vydávané osoby (§ 94 odst. 1 z. m. j. s.), není vyloučen z rozhodování o návrhu státního zástupce, zda je její vydání přípustné. Rozhodování o předběžné vazbě v řízení o vydání do ciziny nezakládá důvod vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 2 tr. ř. (ani per analogiam), neboť nejde o rozhodování o vazbě obviněného v přípravném řízení a následné rozhodování o vině a trestu po předložení věci státním zástupcem soudu.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 11 Tvo 27/2017, ECLI:CZ:NS:2018:11.TVO.27.2017.1)

Anotace:
Nejvyšší soud nevyhověl stížnosti vydávané osoby (dále jen „vydávaný“) ve věci řízení o vydání do ciziny podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o tom, že soudce Vrchního soudu v Praze rozhodující předmětnou věc není vyloučen z vykonávání úkonů tohoto řízení.

Vydávaný namítal, že předmětný soudce rozhodoval ve věci přípustnosti vydání též o jeho stížnosti proti usnesení, kterým byl umístěn do předběžné vazby, dále o jeho žádosti o propuštění z předběžné vazby a následně o stížnosti proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o přípustnosti jeho vydání do cizího státu. Tedy ve věci přípustnosti jeho vydání rozhodoval soudce, který rozhodoval o předběžné vazbě, a to i v rámci předběžného šetření, přičemž v rozhodnutích o předběžné vazbě vyjádřil svůj postoj k samotné přípustnosti vydání.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného výroku i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. K naplnění některého z taxativně stanovených důvodů podjatosti podle § 30 odst. 2 tr. ř. již přímo ze zákona postačuje existence zde předpokládané skutečnosti, aniž je třeba zkoumat, zda je současně dána i pochybnost o nepodjatosti dotčeného soudce. Zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“) v § 94 odst. 2 však pouze vymezuje, která ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu se v řízení o vydání do cizího státu při postupu ohledně předběžné vazby užijí přiměřeně s tím, že kde tato ustanovení (ale jen tato ustanovení) hovoří o přípravném řízení, rozumí se tím předběžné šetření. Je tak zřejmé, že se tím míní pouze některé případy rozhodování o vazbě v předběžném šetření, u nichž se přiměřeně aplikují ustanovení o přípravném řízení. Z. m. j. s. v rámci úpravy předběžného šetření v řízení o vydání do ciziny tak nestanoví použití ustanovení o přípravném řízení ve vztahu k jiným částem trestního řádu, tedy ani ve vztahu k § 30 odst. 2 tr. ř.

Tento závěr vyplývá zejména z odlišné povahy předběžného šetření a předběžné vazby v extradičním řízení a přípravného řízení a vazby v přípravném řízení. Předběžným šetřením (§ 92 z. m. j. s.) má být v zásadě zjištěno pouze to, zda jsou zde dány skutečnosti, které by bránily vydání osoby do cizího státu podle § 91 odst. 1 z. m. j. s. a jeho smyslem není posouzení důvodnosti trestního stíhání vyžádané osoby, popř. obstarávání důkazů ve věci vyžádaného k posouzení jeho viny, oproti účelu přípravného řízení ve vztahu k obviněnému. Stejně tak předběžná vazba podle § 94 odst. 1 z. m. j. s. je institutem zcela odlišným od vazby upravené v hlavě čtvrté, oddílu prvním, trestního řádu. Při rozhodování o vzetí vydávané osoby do předběžné vazby soud zkoumá jen existenci okolností odůvodňujících obavu z útěku vydávané osoby, nikoliv zda jsou zde dány předpoklady pro uvalení vazby vyžadované § 67 tr. ř. (např. požadavek, aby zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že se stíhaný skutek stal, že má veškeré znaky trestného činu a že obviněný je důvodně podezřelý z jeho spáchání). V rámci přípravného řízení a vzetí obviněného do vazby v přípravném řízení si tak soudce rozhodující o vazbě nezbytně musí učinit předběžný úsudek o skutku a vině obviněného, proto nemůže po podání obžaloby k rozhodování o věci samé přistupovat zcela nezaujatě a nestranně a je z tohoto důvodu vyloučen z meritorního rozhodování o vině obviněného.

V případě rozhodování o předběžné vazbě podle § 94 z. m. j. s. soudce takové otázky neřeší a soud se zabývá toliko tím, zda je zde dána důvodná obava z útěku vyžádané osoby. Nic tedy nebrání tomu, aby stejný soudce (stejný senát) následně přezkoumal přípustnost vydání osoby do ciziny podle § 91 odst. 1 z. m. j. s., resp. podle § 95 odst. 1 z. m. j. s. a po skončení předběžného šetření rozhodl o návrhu státního zástupce o tom, zda je vydání přípustné. Proto ustanovení o vyloučení soudce podle § 30 odst. 2 tr. ř. nedopadá na případy rozhodování o vzetí vydávané osoby do předběžné vazby v rámci předběžného šetření. Lze tak uzavřít, že soudce, který v řízení o vydání do ciziny rozhodoval v rámci předběžného šetření o předběžné vazbě vydávané osoby, není vyloučen z rozhodování o návrhu státního zástupce, zda je její vydání přípustné. Rozhodování o předběžné vazbě v řízení o vydání do ciziny nezakládá důvod vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 2 tr. ř., neboť ani per analogiam nejde o rozhodování o vazbě obviněného v přípravném řízení.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 26. 4. 2018; publikováno ve sbírce 5/2018 pod č. 27)