Zánik trestní odpovědnosti, Účinná lítost, Nedovolené ozbrojování, § 33 tr. zákoníku, čl. II bod 1. věta první zákona č. 170/2013 Sb., § 279 odst. 1 tr. zákoníku

11. 4. 2018

Ustanovení čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, lze považovat za zvláštní okolnost způsobující zánik trestní odpovědnosti, resp. za zvláštní případ účinné lítosti. To znamená, že při splnění podmínek zde stanovených zanikají trestněprávní důsledky, které by jinak byly spojeny s tím, že pachatel spáchal trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku.

K zániku trestní odpovědnosti pachatele za tento trestný čin v případě nepovoleného přechovávání střelné zbraně ovšem nemůže dojít jen tím, že podle čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb. počala běžet lhůta 6 měsíců k dobrovolnému předání takové zbraně, ani tím, že nelegálně přechovávanou zbraň zajistil policejní orgán v průběhu domovní prohlídky konané ještě před uplynutím uvedené lhůty. Podmínkou zániku trestní odpovědnosti je totiž aktivní jednání pachatele spočívající v dobrovolném a faktickém odevzdání nelegálně přechovávané střelné zbraně do úschovy policie nebo v jejím přenechání ve prospěch státu, anebo alespoň jednání, z něhož jednoznačně vyplývá úmysl pachatele dobrovolně odevzdat nelegálně přechovávanou zbraň do úschovy policie či přenechat ji ve prospěch státu.

Rozhodnou právní skutečností tedy není běh lhůty určené k dobrovolnému jednání pachatele, protože do doby odevzdání bez povolení přechovávané zbraně je její přechovávání nadále trestným činem. Trestní odpovědnost pachatele zde totiž nevzniká teprve marným uplynutím lhůty stanovené pro dobrovolné odevzdání střelné zbraně. Ze samotné okolnosti, že ještě neuplynula lhůta určená k dobrovolnému odevzdání nelegálně přechovávané zbraně, nelze z hlediska hmotného práva vyvozovat závěr o trestní neodpovědnosti pachatele. Z hlediska procesního práva pak tato okolnost nezakládá nepřípustnost trestního stíhání ani jiný důvod nestíhatelnosti.

Proto ani skutečnost, že pachateli zajistil jím nelegálně přechovávanou střelnou zbraň orgán policie v rámci domovní prohlídky konané ještě před uplynutím lhůty podle čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb., nevylučuje jeho trestní odpovědnost za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže tuto střelnou zbraň pachatel dobrovolně nevydal při provádění domovní prohlídky.

(Usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 15 Tdo 1740/2016, ECLI:CZ:NS:2017:15.TDO.1740.2016.1)

Anotace:
Nejvyšší soud na základě dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně, kterému přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Usnesením nalézacího soudu bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného pro přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že od přesně nezjištěné doby roku 2012 do 2. 9. 2014 ve svém bytě bez povolení a v rozporu s § 8 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, přechovával několik kusů střelných zbraní. Proti tomuto usnesení podal stížnost státní zástupce a tato stížnost byla usnesením odvolacího soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.

Dovolací soud rozhodoval o podaném dovolání nejprve v senátu č. 6, který postoupil věc k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Při svém rozhodování totiž dospěl v otázce posouzení zvláštní účinné lítosti ve vztahu k trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 tr. zákoníku k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl již vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1997, sp. zn. 2 Tzn 105/97. V tomto rozsudku se Nejvyšší soud vyslovil k právní úpravě obsažené v § 97 větě první zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění pozdějších předpisů, jenž stanovil, že „trestnost nedovoleného ozbrojování zaniká u osoby, která přechovává bez povolení zbraň podléhající registraci, jestliže tuto zbraň ve lhůtě deseti měsíců od účinnosti tohoto zákona dobrovolně předá do úschovy okresnímu ředitelství policie,“ tak, že jestliže byl obviněný v době konání domovní prohlídky stíhán pro pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1 tr. zák. a při této domovní prohlídce byly nalezeny zbraně, které obviněný přechovával bez povolení, vztahuje se dobrodiní § 97 zákona o střelných zbraních i na tyto nelegálně držené zbraně, neboť při opačném výkladu by uvedené ustanovení zákona o střelných zbraních pozbývalo smyslu. Nejvyšší soud k tomu dále konstatoval, že „při posuzování smyslu § 97 zák. č. 288/1995 Sb. je nutno vycházet z cíle, který byl tímto ustanovením sledován a jímž bylo zajištění nelegálně držených zbraní. Tím, že obviněnému byly tyto zbraně odňaty, bylo mu fakticky znemožněno využití dobrodiní zákona podle § 97 zák. č. 288/1995 Sb. Ohledně těchto zbraní se nepodařilo vyvrátit obhajobu obviněného, že chtěl uvedené zbraně v zákonné lhůtě podle § 97 zák. č. 288/1995 Sb. dobrovolně předat do úschovy okresnímu ředitelství policie. Nalézací soud tedy porušil ustanovení § 97 zák. č. 288/1995 Sb., pokud uznal obviněného vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování. Pro tento skutek měl být obviněný zproštěn obžaloby.“

Senát č. 6 shledal podobnost mezi nyní posuzovanou a shora citovanou věcí, jelikož obě se týkají zániku trestnosti nedovoleného ozbrojování, jež se vztahuje k osobě, která bez povolení přechovává zbraň (zbraně) a která může dosáhnout zániku trestnosti, jestliže tuto zbraň v zákonem stanovené době dobrovolně předá příslušnému útvaru policie. Oproti názoru Nejvyššího soudu prezentovanému v rozsudku ze dne 12. 11. 1997, sp. zn. 2 Tzn 105/97, nicméně dospěl k odlišnému právnímu závěru, neboť má za to, že v situaci, kdy dojde k zajištění nelegálně držených zbraní orgány činnými v trestním řízení, byť v průběhu doby, v níž může v důsledku dobrovolné aktivní činnosti osoby držící takové zbraně dojít k zániku trestnosti nedovoleného ozbrojování, nepřichází v úvahu aplikace ustanovení o zvláštní účinné lítosti (obdobného § 97 zákona o střelných zbraních), tj. ve věci nyní souzené aplikace čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb. Při vědomí vázanosti senátu Nejvyššího soudu právním názorem obsaženým v dříve vydaném rozhodnutí téhož soudu však senát č. 6 nemohl rozhodnout způsobem, který jeho právnímu názoru odpovídá, tj. formou zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a vrácení věci nalézacímu soudu podle § 265l
tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce. Proto postupoval podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích a předložil věc k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, aby ten při rozdílnosti právních názorů senátů Nejvyššího soudu v otázce posouzení zvláštní účinné lítosti ve vztahu k trestnému činu nedovoleného ozbrojování rozhodl o dovolání nejvyššího státního zástupce.

Velký senát se ztotožnil s názorem senátu č. 6 a v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že podstatou posuzované otázky je zánik trestní odpovědnosti pachatele, nikoli konstrukce jejího vzniku. Rozhodnou právní skutečností není běh času, nýbrž jednání pachatele, které spočívá v odevzdání nelegálně držených zbraní a jehož účinkem je zánik trestní odpovědnosti pachatele. Běh času má jen ten význam, že uvedený účinek limituje stanovením doby, do které je třeba zbraně odevzdat. Nicméně, do doby odevzdání neoprávněně držených zbraní, je jejich držení trestným činem. Nejedná se proto o vznik trestní odpovědnosti v tom smyslu, že by skutek byl do stanovené doby beztrestný a nestíhatelný a že by se trestným a stíhatelným stal teprve marným uplynutím doby stanovené pro odevzdání zbraní. Ze samotné okolnosti, že dosud neuplynula doba stanovená k odevzdání nelegálně držených zbraní, nelze z hlediska hmotného práva vyvozovat závěr o trestní neodpovědnosti pachatele. Z hlediska procesního práva pak tato okolnost nezakládá nepřípustnost trestního stíhání ani jiný důvod nestíhatelnosti. Nelze tedy vyslovit souhlas se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1997, sp. zn. 2 Tzn 105/97. Uvedené rozhodnutí totiž váže zánik trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin nedovoleného ozbrojování pouze na plynutí lhůty stanovené tzv. zbraňovou amnestií pro dobrovolné odevzdání neoprávněně držených zbraní. Zcela však pomíjí, že pro závěr o zániku trestní odpovědnosti za daný trestný čin je nezbytné aktivní jednání pachatele spočívající ve faktickém dobrovolném odevzdání nelegálně držené zbraně do úschovy policie či jejím přenechání ve prospěch státu nebo alespoň jednání, z něhož konkrétně vyplývá jeho úmysl neoprávněně přechovávanou zbraň dobrovolně odevzdat do úschovy policie či přenechat ve prospěch státu. S touto podstatnou okolností se však Nejvyšší soud v citovaném rozsudku nikterak nevypořádal.

V nyní posuzované věci byly u obviněného zajištěny nelegálně držené zbraně v průběhu domovní prohlídky konané dne 2. 9. 2014, tj. necelé 4 měsíce před uplynutím lhůty pro účinnou lítost (tzv. zbraňovou amnestii) podle čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb. Jak se přitom podává z obsahu spisového materiálu, obviněný v rámci výslechu provedeného před konáním domovní prohlídky ve smyslu § 84 tr. ř. vypověděl, že
„mám v pokoji […] kulomet MG 42, detektor kovu, obal německé dýmovnice, v předsíni mám víčko od maďarské nebo německé blíže nezjištěné střely […]. Tyto uvedené věci dobrovolně vydám.“ Vzhledem k tomu, že bylo dáno podezření, že obviněný nevydal veškeré věci důležité pro trestní řízení, byla domovní prohlídka vykonána i přes jeho vůli některé věci dobrovolně vydat. Prostřednictvím této domovní prohlídky pak byly u obviněného zajištěny další nelegálně držené zbraně uvedené ve výroku usnesení soudu prvního stupně.

Na podkladě daného skutkového stavu je zapotřebí se zaměřit na posouzení toho, zda obviněný svůj tvrzený úmysl nelegálně držené zbraně odevzdat projevil navenek prostřednictvím konkrétního aktivního jednání spočívajícího v dobrovolném a faktickém odevzdání těchto zbraní do úschovy policie či jejich přenechání ve prospěch státu, nebo alespoň jednání, z něhož konkrétně tento jeho úmysl vyplývá. Se zřetelem k výše uvedeným skutkovým okolnostem lze konstatovat, že obviněný ještě před započetím domovní prohlídky konané dne 2. 9. 2014 učinil prohlášení, že dobrovolně vydá neoprávněně držený 1 ks německého kulometu MG – 42 (blíže popsaný shora), takže ve vztahu k této zbrani se na něj uplatňuje zvláštní případ účinné lítosti v podobě tzv. zbraňové amnestie ve smyslu čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb., jelikož obviněný dobrovolně a fakticky (nikoli pouze ve svých myšlenkách) odevzdal zbraň do úschovy policie. Stran zbylých neoprávněně držených zbraní popsaných ve výroku usnesení nalézacího soudu nutno nicméně konstatovat, že obviněný tyto zbraně policejnímu orgánu dobrovolně nevydal, přičemž s ohledem na shora popsaný skutkový stav je naopak zřejmé, že policejní orgán zajistil tyto zbraně proti vůli obviněného. Ohledně těchto zbraní je tak zapotřebí učinit závěr, že tzv. zbraňová amnestie se na případ obviněného, u něhož chybí zjištění aktivního jednání ve smyslu čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb., neaplikuje. Jeho trestní odpovědnost za spáchání trestného činu podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku (ohledně všech nelegálně držených zbraní vymezených ve výroku usnesení soudu prvního stupně kromě 1 ks německého kulometu MG – 42) tudíž nezanikla. Pro závěr o zániku trestní odpovědnosti podle čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb. tedy nepostačuje pouhé zajištění nelegálně držených zbraní orgány činnými v trestním řízení v průběhu tzv. zbraňové amnestie, ani tvrzení obviněného, že měl v úmyslu tyto zbraně v příslušné lhůtě dobrovolně odevzdat, za předpokladu, že tento úmysl navenek nikterak neprojevil.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 28. 2. 2018)