Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/31/2015
Spisová značka:23 Cdo 873/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.873.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Ochrana dobré pověsti právnické osoby
Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

23 Cdo 873/2013



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců a) J. H., b) RETERZ spol. s r. o. "v likvidaci", se sídlem v Ostravě – Vítkovicích, Štramberská 1281/31, identifikační číslo osoby 61977241, c) RETERZ energo s.r.o., se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Štramberská 1281/31, identifikační číslo osoby 28619765, všichni zastoupení JUDr. Šárkou Bendovou, advokátkou, se sídlem v Karviné – Fryštátu, Karola Śliwky 125/20, proti žalované VÍTKOVICE, a.s., se sídlem v Ostravě – Vítkovicích, Ruská 2887/101, identifikační číslo osoby 45193070, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, o ochranu proti zásahu do osobnostních práv a zásahu do dobré pověsti právnických osob, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 12/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2012, č. j. 1 Cmo 200/2012-120, takto:


I. Dovolání se odm��tá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a c) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.364,60 Kč, k rukám jejich advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. dubna 2012, č. j. 7 Cm 12/2011-83, uložil žalované povinnost rozeslat na blíže specifikované e-mailové adresy omluvy ve znění konkrétně uvedeném v těchto výrocích (bod I. a III. výroku) a zaplatit žalobci a/ částku 50.000,- Kč (bod II. výroku). Dále zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se tvrzení o tom, že žalobce a/, žalobkyně b/ a žalobkyně c/ jsou osoby nežádoucí (bod VI. výroku), žalobu, aby žalované byla uložena povinnost rozeslat na konkretizované e-mailové adresy omluvu v tomto výroku uvedeném znění (bod VII. výroku), a žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni b/ částku 250.000,- Kč (bod VIII. výroku). Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod IV., V. a IX. výroku).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., II., III., IV. a V. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním s tím, že dovolání je dle jejího názoru přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a své dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům uvedeným v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř.

K odvolání žalované se vyjádřili žalobci tak, že považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v této věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto bezvýznamné námitky dovolatelky, jejichž obsahem jsou výhrady k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Jejich prostřednictvím uplatňuje žalovaná dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je však v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně vyloučeno a jeho prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit nelze.

Vytýká-li dovolatelka, že se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly s konkretizovanými okruhy, nezakládá ani těmito námitkami přípustnost dovolání. Uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který v projednávané věci přípustnost dovolání založit nemůže, protože tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Spatřuje-li dovolatelka zásadní význam po právní stránce v otázce, zda je osoba, která nemá kontraktační povinnost dánu ze zákona, resp. není zadavatelem podle zvláštního zákona, oprávněna sama určovat, s kým bude vstupovat do obchodních závazkových vztahů, a to i ve vztahu k jiným osobám v témže podnikatelském seskupení, resp. které osoby z takových vztahů eliminuje, aniž by takové určení bylo zásahem do osobnostních práv, pak dovolací soud konstatuje, že na řešení takto specifikované otázky není napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Odvolací soud se zabýval tím, zda předmětná e-mailová zpráva byla způsobilá zasáhnout do občanské cti žalobce a/ a dobrého jména žalobkyně c/.

Má-li žalovaná konečně za to, že znění zprávy „Vážený pane, vážená paní, z rozhodnutí vedení je pan J. H. nežádoucí osobou pro VMG, proto není žádoucí sjednávat obchody se společnostmi RETERZ nebo s fyzickou osobou J. H.“ není to bez dalšího způsobilé do osobnostních práv žalobců zasáhnout, pak dovolací soud k tomu uvádí, se odvolací soud svůj závěr neučinil „bez dalšího“, avšak zcela správně zohlednil veškeré okolnosti daného případu. Předmětnou otázku přitom posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003, ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, dne 27. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, ze dne 11. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008, ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 30 Cdo 842/2004, ze dne 6. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, ze dne 26. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009).

Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky směřující do závěrů odvolacího soudu o jednání žalované zasahujícím do dobré pověsti právnické osoby žalobkyně c). Odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se nemá důvod odchýlit ani v nyní projednávané věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004 nebo rozsudek ze dne 2. února 2006 sp. zn. 30 Cdo 1385/2006).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), podané dovolání pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 2 prvé věty o. s. ř., když náklady žalobců sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníků dovolacím řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání ve výši 2x 2.480,- Kč, tj. 5.260,- Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11, § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením částky 1.104,60 Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem 6.364,60 Kč.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 31. března 2015

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu