Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/28/2020
Spisová značka:21 Cdo 991/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.991.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Okamžité zrušení pracovního poměru
Pracovněprávní vztahy
Dotčené předpisy:§ 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.03.2017
§ 301 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.03.2017
Kategorie rozhodnutí:C

21 Cdo 991/2019-110


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. B., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1041/12, proti žalované FEIG, spol. s r.o. se sídlem v Praze 6, Bechyňova č. 1614/5, IČO 63670810, zastoupené Mgr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 177/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2018 č. j. 62 Co 243/2018-93, t a k t o:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. dubna 2018 č. j. 14 C 177/2017-54 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Dopisem ze dne 6. 3. 2017, doručeným žalobci téhož dne, žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce, který byl u ní zaměstnán jako vedoucí projektu (stavbyvedoucí), dne 26. 9. a 27. 9. 2016 „nedodržel vnitřní předpisy a pokyny zaměstnavatele a nechal (…) navést lešení na stavbu Gymnázium Na Zatlance 11, Praha 5, na kterou nebyla vůbec vystavena a řádně potvrzena písemná objednávka (SOD)“ a lešení se proto „následně muselo vézt zpět do skladu společnosti“ (dále též jen „skutek 1“). Dne 27. 10. 2016 žalobce „v rozporu se závaznou objednávkou (SOD) zákazníka zaměstnavatele nechal postavit jiný druh lešení (podchozí lešení), než které bylo zákazníkem řádně písemně objednáno“ a „toto provedení bylo též v zásadním rozporu s pravomocným rozhodnutím o zvláštním užívání komunikace ze dne 20. 10. 2016 pro danou stavbu“ (dále též jen „skutek 2 a 3“). Odborným posudkem ze dne 5. 3. 2017 bylo navíc „písemně zcela jasně konstatováno, že takto provedené podchozí lešení ze dne 27. 10. 2016 bylo provedeno zcela nepřípustně a nestandardně, v zásadním rozporu s návodem na montáž i s ČSN 738101/2005“ (dále též jen „skutek 4“). Konečně žalovaná vytkla žalobci (dále též jen „skutek 5“), že „dne 3. 3. 2017 se stále nacházelo (nachází) na stavbě RD XY, P XY., zak.č. 23 500 01 větší množství fasádního lešení Layher Blitz 0,73 (majetek společnosti), i když konečná demontáž byla provedena již dne 22. 2. 2017“; „toto lešení je svévolně a neodborně užíváno objednatelem a neexistuje na tento lešenářský materiál žádný písemný doklad v evidenci naší společnosti“, čímž je „společnosti způsobována finanční i materiálová škoda (viz. fotodokumentace společnosti)“. Ve výše popsaném jednání žalobce žalovaná spatřovala porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 386.700 Kč. Žalobu (podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 30. 3. 2017) odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2002 jako „vedoucí projektu (stavbyvedoucí)“, a že okamžité zrušení pracovního poměru dostal „po více než 15 letech bezproblémové a úspěšné spolupráce“. V první řadě poukázal na skutečnost, že i kdyby důvody okamžitého zrušení „byly relevantní, byly žalovanou uplatněny opožděně po marném uplynutí lhůty dvou měsíců“ uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce. Namítal, že neporušil žádný vnitřní předpis žalované, když po potvrzené ústní objednávce společnosti Konstruktis Novostav a.s., která byla „dlouholetým a spolehlivým klientem“ žalované, nechal navést lešení na sjednané staveniště. Popřel, že by jmenované společnosti navezl jiné lešení, než si objednala, a že toto lešení by bylo postaveno v rozporu s rozhodnutím o zvláštním užívání komunikace ze dne 20. 10. 2016. Dále zdůraznil, že jím postavené lešení ze dne 27. 10. 2016 bylo provedeno řádně a v bezproblémovém provozu fungovalo cca 2 týdny. K poslednímu skutku uvedl, že „po skončení prací na Stavbě RD XY klient žalované – KONSIT a.s. požádal žalobce, zda by mu po nezbytně nutnou dobu bezplatně půjčil část lešení tak, aby mohl dokončit práce na fasádě domu s tím, že lešení pak na své náklady odveze žalované do jejího skladu“ (lešení bylo vráceno 7. 3. 2017). Vzhledem k tomu, že se jednalo „o nepatrné množství lešení, které žalované v předmětnou dobu nemohlo chybět na jiných stavbách“, žalobce „za účelem rozvíjení dobrých obchodních vztahů se společností KONSIT a.s. vyhověl žádosti o výprosu“. Přitom žalobce nijak nepřekročil své pravomoci vyplývající z pracovní smlouvy, když do jeho kompetence patřil mj. pronájem stavebního lešení. Ke každému z vytčených skutků navíc uvedl, že žádným z nich žalovanou nepoškodil. Protože žalované oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, požadoval po žalované rovněž náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku.

Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, co usnesením ze dne 11. 1. 2018 č. j. 14 C 177/2017-38 řízení o nároku žalobce na náhradu mzdy vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 9. 4. 2018 č. j. 14 C 177/2017-54 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru doručené žalovanou žalobci dne 6. 3. 2017 je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 38.400 Kč k rukám zástupce žalobce. Ve věci samé dospěl k závěru, že v případě vytčených skutků 1, 2 a 3 žalovaná nedodržela dvouměsíční subjektivní lhůtu uvedenou v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce. Pokud jde o skutek 4, má soud prvního stupně „za to, že porušení povinností žalobce při stavbě lešení Gymnázia Na Zatlance nedosahovalo takové intenzity, pro kterou by mohl být okamžitě zrušen pracovní poměr“, lešení během stavby plnilo svůj účel a „nevykazovalo žádné nestandardnosti“. Ani v případě skutku 5 soud prvního stupně neshledal „intenzitu jak má na mysli ust. § 55 odst. 1 zákoníku práce“. Lešení bylo žalovanou poskytnuto v tomto objektu s určitými změnami déle než 1 rok a s ohledem na klimatické podmínky a úpravu terénu společnost KONSIT a.s. v termínu nedokončila zamýšlené práce, proto po demontáži lešení požádala žalobce o ponechání určitého množství lešenářského materiálu (po dobu 14 dnů) na stavbě s tím, že jej jmenovaná společnost na své náklady následně zavezla do skladu žalované. Mezi žalovanou a společností KONSIT a.s. probíhala dlouhodobější spolupráce a „v rámci zachování nadstandardních vztahů se žalobce rozhodl žádosti o bezplatné zapůjčení malého množství lešenářského materiálu společnosti vyhovět“; uvedeným jednáním žalobce nepřekročil pravomoci, které pro něj vyplývají z uzavřené pracovní smlouvy. Při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností soud prvního stupně rovněž přihlédl k celkové době trvání pracovního poměru žalobce u žalované (cca 15 let) a k tomu, že „za uvedené období ze strany žalované nedošlo k výtkám, pokud jde o kvalitu práce žalobce“.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2018 č. j. 62 Co 243/2018-93 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.600 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Bokoteje. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že přes námitky žalované provedl dokazování v dostatečném rozsahu potřebném ke zjištění skutkového stavu, důkazy učinil postupem podle ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. a skutkový děj, který z nich zjistil, je s nimi v souladu. Ztotožnil se rovněž s tím, jak soud prvního stupně zhodnotil intenzitu vytčených porušení pracovních povinností žalobce. Ke skutku 4 spočívajícímu ve stavbě podchozího lešení u Gymnázia Na Zatlance odvolací soud uvedl, že tato stavba vyžadovala s ohledem na svažitý terén specifické bezpečnostní prvky, avšak „nebylo zjištěno, že by žalobce postupoval v rozporu s bezpečnostními předpisy či technickou dokumentací“. V. (jako „osoba problematiky znalá“) vycházel při prvotním posouzení a vypracování stanoviska pro žalovanou toliko z fotodokumentace předložené žalovanou a nikoliv ohledáním na místě samém, které je do budoucna kýmkoli vyloučeno. K žádné škodě, ani ohrožení osob či majetku v daném případě nedošlo. Nebylo zjištěno, že by klient, který lešení za účelem prací od žalované objednal a následně prakticky využíval, měl jakékoliv výhrady, „což lze v případě zjištěných nedostatků a zajištění bezpečnosti vlastních zaměstnanců i kolemjdoucích důvodně očekávat“. Žalobce byl zkušený stavbyvedoucí, u kterého lze podle názoru odvolacího soudu „předpokládat, že míru rizika danou svažitým terénem předvídá a následně ve fázi realizace lešení konkrétní volbou zajišťujících prvků (např. nadstandardním ukotvením) vyloučí“. Proto „případné porušení povinnosti ze strany žalobce nedosáhlo intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem“. Ohledně skutku 5 spočívajícího v bezplatném zapůjčení části lešenářského materiálu třetí osobě bez souhlasu žalované odvolací soud konstatoval, že „jakkoli byl žalobce motivován snahou o zachování přátelských vazeb s klientem KONSIT a.s., bezúplatné přenechání lešenářského materiálu bez dalšího (tzv. na dobré slovo) nepodléhá pravomocem žalobce a oprávněním plynoucím z pracovní smlouvy“. Současně „je však třeba zohlednit, že lešenářský materiál byl žalované beze zbytku vrácen, žalobce zajistil dostatečný písemný podklad k jeho zapůjčení a ke škodě na majetku žalované nedošlo, pochybení žalobce přispělo k upevnění dobrých vztahů s klientem“. Vzhledem k uvedenému je podle názoru odvolacího soudu „zřejmé, že intenzita porušení pracovních povinností žalobce je i v tomto konkrétním případě velmi mírná a odpovídá písemné výtce a nikoliv přistoupení k ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil intenzitu vytčených porušení pracovních povinností žalobce. Ve vztahu ke skutku 4 mu vytkla, že „zjevně přehlédl“, že svědek V. jak ve svém odborném vyjádření ze dne 5. 3. 2017, tak ve své svědecké výpovědi mj. potvrdil, že použití podchozího lešení v případě stavby Gymnázia Na Zatlance „s ohledem na značný skon chodníku je zcela nevhodné“, že „bylo postaveno v rozporu s platnými normami“ a „v rozporu s návodem na montáž“. Je tak podle názoru dovolatelky „zcela neodůvodněné tvrzení odvolacího soudu, že svědek V. provedl částečnou revizi svého úsudku“. Žalovaná rovněž považuje za „naprosto absurdní závěr odvolacího soudu, že je nutné zohlednit, že k ohrožení osob či majetku v daném konkrétním případě nedošlo“. Jestliže bylo lešení na veřejně přístupném místě žalobcem postaveno v rozporu s platnými normami a předpisy, „stěží si jde představit závažnější porušení povinností zaměstnance lešenářské společnosti s druhem práce stavbyvedoucího“. Za takové situace nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala, byť jen po dobu výpovědní doby, a „vystavovala se tím enormnímu riziku případné občanskoprávní či dokonce trestněprávní odpovědnosti“. Ohledně skutku 5 dovolatelka zdůraznila, že „žalobce odňal majetek žalované z dispozice žalované a přenechal ho třetí osobě, aniž by o tom, jaký materiál byl takto třetí osobě přenechán, sepsal protokol, který by tato třetí osoba podepsala“. Teprve následně žalobce sám (bez podpisu třetí osoby) vyhotovil soupis ponechaného lešení. Navíc uvedl žalovanou v omyl, když jí předložil tento soupis a v něm tvrdil, že lešení je ke dni 22. 2. 2017 demontováno a pronájem ukončen, čímž se „zjevně snažil své jednání před žalovanou skrýt“. Žalovaná je navíc „přesvědčena, že chování zaměstnance, který movité věci ve vlastnictví zaměstnavatele přenechá v rozporu se svými pravomocemi a oprávněními bez písemného potvrzení třetí osobě a následně ještě zaměstnavateli tvrdí opak, je závažným útokem na zaměstnavatelův majetek“, které mělo být posouzeno jako porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Poukaz dovolatelky na judikaturu dovolacího soudu, která se tímto zabývá, odmítl odvolací soud bez bližšího odůvodnění, pouze s povšechným tvrzením, že „je na daný případ zcela nepřiléhavá“. Kromě toho žalovaná namítala, že se odvolací soud dopustil „procesní chyby“, jestliže „v rozporu se zásadou koncentrace řízení připustil žalobcovo tvrzení týkající se nepřípustnosti použití podchozího lešení ve svahu ve vztahu k technické dokumentaci a důkazní návrh k němu (sdělení V. ze dne 25. 7. 2018)“, ačkoli se jednalo o „novoty nepřípustné v odvolacím řízení“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu „změnil tak, že se žaloba zamítá, a žalované přiznal proti žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů“.

Žalobce navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí podaného dovolání. Má za to, že odvolací soud otázku, zda žalobce při stavbě lešení u Gymnázia na Zatlance porušil své pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jednal-li žalobce při bezplatném zapůjčení lešení obchodnímu partnerovi žalovaného „v dobré víře ku prospěchu žalovaného a nikoliv za účelem svého obohacení v neprospěch žalovaného a žalovaného tímto svým jednáním nijak nepoškodil“, nejednalo se o útok na majetek zaměstnavatele ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání účastníků podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Žalovaná v dovolání – kromě jiného – namítá, že odvolací soud ve vztahu k vytčenému skutku 4 (spočívajícímu v provedení podchozího lešení na stavbě Gymnázia Na Zatlance v rozporu s právními předpisy a návodem na montáž) nesprávně vyhodnotil svědeckou výpověď V., jestliže konstatoval, že „svědek V. provedl částečnou revizi svého úsudku“, a že při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností žalobce přihlížel ke skutečnostem (že „k ohrožení osob či majetku v daném konkrétním případě nedošlo“), které z provedených důkazů nevyplývají. Uvedené výtky dovolatelky však ve své podstatě nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem), ale toliko kritiku skutkových zjištění odvolacího soudu, která byla rozhodující pro závěr o tom, jakou intenzitou žalobce porušil své pracovní povinnosti. K tomuto důvodu se pak vztahuje i námitka procesního pochybení odvolacího soudu spočívajícího v tom, že „v rozporu se zásadou koncentrace řízení“ připustil nový důkaz navržený žalobcem – sdělení V. ze dne 25. 7. 2018. Z hlediska uvedených výtek nelze dovolání žalované přezkoumat, neboť nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

V projednávané věci však závisí rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Otázku platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 6. 3. 2017, je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 3. 2017, tedy přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 93/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].

Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností.

Podle ustanovení § 301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006).

Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001). Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012).

Ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je zároveň nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost vyplývající z ustanovení § 301 písm. d) zák. práce, jež zároveň – jak výše rozvedeno – ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální. Nejvyšší soud České republiky proto již dříve dospěl k závěru, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.) nebo nepřímý, představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1496/2013).

V posuzované věci žalobce, který u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy od 1. 3. 2002 jako „vedoucí projektu (stavbyvedoucí)“, porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že na dobu 14 dní bez souhlasu zaměstnavatele (žalované) bezplatně zapůjčil „tzv. na dobré slovo“ třetímu subjektu část lešenářského materiálu Layer Blitz 0,73 (v hodnotě cca 54.000 Kč) patřícího zaměstnavateli. Není pochyb o tom, že tímto jednáním, které – kromě jiného – bylo žalobci žalovanou vytknuto v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 6. 3. 2017, žalobce zaviněně porušil jednu ze základních povinností zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím, vyplývající z ustanovení § 301 písm. d) zák. práce. Při hodnocení míry intenzity tohoto porušení pracovních povinností žalobcem odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – na straně jedné akcentoval, že „jakkoli byl žalobce motivován snahou o zachování přátelských vazeb s klientem KONSIT a.s., bezúplatné přenechání lešenářského materiálu bez dalšího (tzv. na dobré slovo) nepodléhá pravomocem žalobce a oprávněním plynoucím z pracovní smlouvy“. Na straně druhé pak přihlédl k tomu, že „lešenářský materiál byl žalované beze zbytku vrácen, žalobce zajistil dostatečný písemný podklad k jeho zapůjčení a ke škodě na majetku žalované nedošlo, pochybení žalobce přispělo k upevnění dobrých vztahů s klientem“. Vzhledem k uvedeným okolnostem odvolací soud dovodil, že „intenzita porušení pracovních povinností žalobce je v tomto konkrétním případě velmi mírná a odpovídá písemné výtce a nikoliv přistoupení k ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením“.

Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzovaném případě vyplývá z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, však uvedenou úvahu odvolacího soudu nelze považovat za správnou a úplnou. Při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci měl odvolací soud – vzhledem k okolnostem, za nichž došlo k porušení pracovní povinnosti žalobce – přihlížet zejména k tomu, že se žalobce svým jednáním, kdy bez vědomí zaměstnavatele ponechal část majetku zaměstnavatele na dva týdny v dispozici třetí osoby, aniž zajistil dostatečnou právní ochranu tohoto majetku a odpovídající protiplnění, dopustil nepřímého útoku na majetek svého zaměstnavatele, a to navíc v postavení vedoucího zaměstnance, který měl (kromě plnění základních povinností zaměstnance uvedených v ustanovení § 301 zák. práce) zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů a přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele [§ 302 písm. f) a g) zák. práce]. Na této povaze jednání žalobce nemůže nic změnit skutečnost, že „lešenářský materiál byl žalované beze zbytku vrácen“ a že „pochybení žalobce přispělo k upevnění dobrých vztahů s klientem“, neboť podstatně významnější než eventuelní výše škody způsobené žalované je v posuzovaném případě narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovanou a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku žalované ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zák. práce. Protože k této okolnosti odvolací soud nepřihlížel, jsou jeho závěry o intenzitě porušení pracovních povinností žalobce vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci prozatím nepodložené.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 8. 2020


JUDr. Pavel Malý
předseda senátu