Rozhodnutí NS

8 Tz 60/2013

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Porušení povinnosti dát přednost v jízdě
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/11/2013
Spisová značka:8 Tz 60/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:8.TZ.60.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Řízení o stížnosti pro porušení zákona
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
§ 224 odst. 1 tr. zák.
§ 22 odst. 1 předpisu č. 361/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tz 60/2013-22


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 o stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného Ing. A. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2012, sp. zn. 6 To 221/2012, t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stížnost pro porušení zákona podaná ministryní spravedlnosti v neprospěch obviněného Ing. A. K. směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2012, sp. zn. 6 To 221/2012, kterým bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 1 T 48/2011, jímž byl obviněný Ing. A. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 2 ZT 71/2011, neboť nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu označený skutek je trestným činem.

Podle obžaloby se měl obviněný skutkem, jímž byl zproštěn, dopustit trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., protože dne 5. 10. 2009 kolem 15.19 hodin v O. na křižovatce ulic P. – Ž. jako řidič osobního automobilu tovární značky Citroën Xsara při jízdě po vedlejší pozemní komunikaci P. nedal přednost v jízdě motocyklistovi M. Š., přijíždějícímu z levé strany po hlavní pozemní komunikaci ulici Ž. nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí kolem 80 km/hod., v důsledku čehož došlo ke střetu a k havárii motocyklisty, který utrpěl smrtelné zranění, jemuž po převozu do nemocnice podlehl.

Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě v neprospěch obviněného a poškození J. Š., M. Š. a R. Š., o nichž Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodl nyní přezkoumávaným usnesením ze dne 24. 8. 2012, sp. zn. 6 To 221/2012 tak, že odvolání státního zástupce zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné a odvolání poškozených zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako podaná osobami neoprávněnými.

Ministryně spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona nejprve podrobně citovala pasáže z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zaměřené na důvody, které soud vedly ke zproštění obviněného, a rovněž konstatovala závěry Krajského soudu v Ostravě, podle kterých se ztotožnil s argumenty soudu prvního stupně a neshledal v procesním postupu žádné vady a v činu obviněného trestný čin. Po shrnutí rozhodných partií napadených rozhodnutí ministryně spravedlnosti vyjádřila, že se se závěry nalézacího soudu, jež odvolací soud akceptoval, neztotožnila. Po citaci ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř., § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr. ř. zdůraznila, že odvolací soud tato ustanovení nerespektoval a že podle jejího názoru je důkazní situace zcela odlišná od závěrů, jež oba soudy učinily. Pokud oba soudy staví nevinu obviněného na věrohodnosti a nevěrohodnosti ve věci slyšených svědků, bylo nutné se zabývat také věrohodností výpovědi samotného obviněného. Poukázala na rozpory, jež spatřovala v jím uváděných skutečnostech o tom, že obviněný po nehodě strážníku městské policie A. R. uvedl, že pomalu vjížděl do předmětné křižovatky, že tam stála nějaká vozidla, že tam najížděl a pak ucítil jenom ránu, kdežto policistovi P. K. sdělil, že měl v dané době ztížený výhled, v němž mu bránil strom a nějaké křoví. Podle stěžovatelky je tak zřejmé, že již krátce po nehodě obviněný uvedl dvě různé verze, proč a jakým způsobem vjížděl do křižovatky. Co se týče věrohodnosti samotného obviněného a jeho výpovědí, shrnula, že tento po nehodě ani strážníkovi ani policistovi dopravních nehod o tmavém dodávkovém vozidle nic neuváděl, naopak hovořil o ztíženém výhledu v důsledku stromů a křoví. Jestliže soud tyto svědky považuje za stěžejní a věrohodné, má ministryně spravedlnosti zato, že soudy nepostupovaly správně, jestliže obviněného zprostily obžaloby, protože způsob hodnocení uvedených důkazů nepovažuje za správný. Zmínila též svědky J. P., I. U. a J. H., kteří se skutečně pohybovali v místě nehody, k níž se dostavili jako jedni z prvních, a oba hovořili o nějakém vozidle, k němuž couvali. Byť soud jejich výpovědi považoval za naprosto věrohodné, žádný z těchto svědků si nebyl schopen uvědomit, k jakému vozidlu vůbec couvali a zda se jednalo o vozidlo osobní či dodávkové, jakého bylo typu či barvy. Poukázala i na výpovědi MUDr. E. M., a zdravotní sestry B. M., které se na místě nehody nacházely v době, kdy teprve J. P. se svědky I. U. a J. H. na místo přijížděli, a ani ony si na žádné takové vozidlo nevzpomínaly. Podle ministryně spravedlnosti, pokud by na místě dopravní nehody tmavé dodávkové vozidlo stálo, je otázkou, jakým způsobem by z místa nehody odjelo, když všechny směry byly zablokovány účastníky nehody a kolonami tvořících se vozidel. Jako velmi pochybný je podle ní případný závěr, že na poměrně úzké pozemní komunikaci se dodávkové vozidlo mohlo otočit a odjet bez povšimnutí ostatních svědků či jiných řidičů.

S ohledem na to, že ve věci slyšení svědci se podle výpovědí dělí na ty, kteří zaregistrovali předmětné vozidlo, jež mohlo obviněnému bránit výhled do křižovatky, dále kteří tvrdí, že si ho nevšimli, a na ty, jež jsou přesvědčení, že takové vozidlo v době nehody v křižovatce nestálo, neztotožnila se ministryně spravedlnosti se závěrem nalézacího soudu, že jsou nevěrohodní svědci vypovídající, že uvedené vozidlo v místě nehody nestálo. K tomu poukázala na výpověď svědkyně I. H., jíž soud považoval za nevěrohodnou v celém rozsahu pouze na základě toho, že popsala odlišně dráhu jízdy motocyklu při sledování nehodového děje, což je podle ministryně spravedlnosti nesprávný závěr, jelikož I. H. je osobou občansky naprosto bezúhonnou, je si plně vědoma případných následků nepravdivé svědecké výpovědi a z místa, kde sledovala nehodový děj (své zahrady), mohla bezpečně vidět, zda na místě je či není zaparkované dodávkové vozidlo, když navíc netrpí žádnou oční vadou. Ministryně spravedlnosti též zmínila svědecké výpovědi svědka M. S., který rovněž sdělil, že žádné vozidlo na místě neviděl, ač měl dobrý výhled, vozidla by si všiml, a zdůraznila, že popisoval jednání samotného obviněného shodně s ostatními svědky, kteří přišli na místo po dopravní nehodě. V podrobnostech rovněž rozvedla výpovědi svědků P. S., M. R. a R. B. a poukázala na výpovědi dalších svědků, a to B. D., J. F., B. M. a MUDr. E. M., kteří také žádné dodávkové či jiné vozidlo na kritickém místě neviděli. Podle ministryně spravedlnosti tyto svědecké výpovědi jednoznačně a ne osamoceně potvrzují neexistenci vozidla, a proto se neztotožnila se závěrem soudů, které za správné označily výpovědi svědků, jež dojeli na místo po nehodě, zejména pak svědka Ing. J. P., I. U.a a jejich spolujezdce J. H., o něž soudy zčásti opřely zprošťující výrok podle § 226 písm. b) tr. ř. Za nesprávné ministryně spravedlnosti označila i zamítnutí návrhů na doplnění dokazování výslechem svědkyně A. O. a znalce z oboru dopravy Ing. Libora Kopala.

Vedle uvedených námitek proti vyhodnocení věrohodnosti jednotlivých svědků stěžovatelka považovala za stěžejní fakt, že došlo k dopravní nehodě při střetu dvou motorových vozidel na křižovatce silnic hlavní a vedlejší. Zmínila, že samotná okolnost, že řidič, který má přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na uvedené povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice, která nezaniká v důsledku toho, že po hlavní silnici jedoucí řidič jede nedovolenou rychlostí, neboť příčinou střetu je nedání přednosti řidiče přijíždějícího po vedlejší silnici. Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam z hlediska míry spoluzavinění následku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009), a zdůraznila, že od obecně stanovených zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud je to odůvodněno extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost. Ve vztahu k okolnostem zjištěným v projednávané věci, uvedla, že poškozený jel v obci rychlostí kolem 80 km/hod., což je sice vysoká, avšak nikoliv mimořádně vysoká rychlost, protože se nejedná o překročení nejvyšší povolené rychlosti o 100% a více, což je okolnost, která nemůže vést k vyvinění obviněného. Tento závěr ministryně spravedlnosti zaujala i pro případ, kdyby na místě dopravní nehody skutečně obviněnému ve výhledu bránilo dodávkové vozidlo, neboť i tehdy byl obviněný povinen zastavit vozidlo na takovém místě, odkud měl do křižovatky náležitý výhled, což podle stěžovatelky znamená, že řidič, nemá-li potřebný výhled na průjezdnost silnic před vlastní křižovatkou, nemůže odbočovat vlevo, ale v rámci povinnosti chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, může takový manévr provést až poté, kdy se situace dostatečně vyjasní. Proto, pokud obviněný vůbec neviděl do prostoru, odkud přijížděla vozidla po hlavní pozemní komunikaci, kterým měl dát přednost v jízdě, neměl zablokovat téměř celý jízdní pruh hlavní pozemní komunikace, ale měl např. od tohoto manévru s ohledem na jeho mimořádnou nebezpečnost upustit a odbočit vpravo a v nejbližším možném bodu se mohl otočit a pokračovat v zamyšleném směru.

Ze všech uvedených důvodů podle ministryně spravedlnosti došlo k zjevně nesprávnému hodnocení provedených důkazů, které je v rozporu se zásadami formální logiky přes existenci objektivních důkazů potvrzujících pravdivost obžaloby, v čemž shledala porušení zákona v neprospěch obviněného v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. na straně soudu prvního stupně a u odvolacího soudu v porušení ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr. ř., jestliže nesprávný postup soudu prvního stupně akceptoval, ačkoliv byly dány podmínky pro zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci podle § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně.

S vědomím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu může v posuzovaném případě obsahovat toliko akademický výrok, avšak pro existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2012, sp. zn. 6 To 221/2012, a v řízení, jež takovému rozhodnutí předcházelo, konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 1 T 48/2011, byl porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř.

Nejvyšší soud z podnětu této stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že stížnost pro porušení zákona není důvodná.

Jak z obsahu podané stížnosti pro porušení zákona vyplývá, důvodem jejího podání bylo nesprávné provedení a vyhodnocení důkazů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jež se odrazilo ve zproštění obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř., protože soudy došly k závěru, že čin nevykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Těžištěm podané stížnosti pro porušení zákona je proto primárně způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a které důkazy vzaly za podklad svého zprošťujícího rozsudku, což jsou výhrady soustředěné především do zásad vymezených v ustanovení podle § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Je třeba připomenout, že podle § 2 odst. 6 tr. ř., soud musí hodnocení důkazů provádět tak, že uváží všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy že zkoumá, zda výpověď svědka je logická, zda se svědek popřípadě i v okolnostech méně podstatných neodchyluje od své předchozí výpovědi, přičemž v případech odchylek musí soud dotazem zjišťovat, proč k nim ve výpovědi svědka dochází. Při hodnocení důkazů pak vychází z celé výpovědi svědka, z rozsahu a závažnosti eventuálních rozdílů v jeho výpovědích a z vysvětlení, proč k těmto rozdílům došlo. Aby mohl spolehlivě důkaz zhodnotit, musí vzít v úvahu i důkazy ostatní, posoudit eventuální rozpory mezi nimi, zkoumat, proč k nim dochází, a jedině tak může získat bezpečný základ pro skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného (srov. rozhodnutí č. 30/1966-I. Sb. rozh. tr.). Souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obviněného musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (viz rozhodnutí č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr.).

Z těchto pravidel stanovených zejména soudní rozhodovací praxí plyne, že zásada volného hodnocení důkazů vymezená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů, ale tyto se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případů jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soudy zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Při přezkoumávání rozsudku lze zkoumat pouze to, zda při vytváření vnitřního přesvědčení soud postupoval správně a zda jeho vnitřní přesvědčení bylo důvodné. Dojde-li soud na podkladě konkrétních skutečností a bezprostředního výslechu důvodně k závěru o věrohodnosti či nevěrohodnosti svědecké výpovědi, je nutno z toho vycházet při zjišťování skutečného stavu. Na základě těchto postulátů postupuje i odvolací soud, který v případě, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (rozhodnutí č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.).

Jestliže ministryně spravedlnosti vytýkala, že soud nesprávně své rozhodnutí opřel o skupinu výpovědí svědků, kteří tvrdili, že v křižovatce v době nehody stálo vozidlo, které obviněnému bránilo ve výhledu do vozovky, nelze pominout, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění a závěry z nich vyvozené opřel. Předně se jednalo o řadu v hlavním líčení slyšených svědků, které soud z hlediska obsahu jejich výpovědí rozdělil do tří skupin. První skupinu tvořili svědci I. U., Ing. J. P. a J. H., kteří ve vozidle Audi dorazili na místo téměř bezprostředně po nehodě a shodně uvedli, že své vozidlo zaparkovali v křižovatce před další větší vozidlo, které tam již bylo zaparkováno, avšak v době jejich odjezdu, což bylo asi 20 minut po jejich příjezdu na místo nehody, tam již nestálo. S těmito výpověďmi dále koresponduje výpověď strážníka městské policie A. R., který dorazil na místo dopravní nehody o chvíli později a podle jeho vyjádření parkoval služební vozidlo na ulici Ž. po pravé straně, přičemž před nimi stála zaparkovaná dvě vozidla, z nichž jedno bylo osobní vozidlo Audi patřící předchozím třem jmenovaným svědkům. Shodné je tvrzení rovněž svědka P. K. projíždějícího předmětnou křižovatkou krátce po střetu, přesněji v době, kdy na místě ještě nebyla přítomna městská policie, jenž si taktéž všiml dodávky zaparkované v křižovatce. V této souvislosti nelze opomenout ani výpověď Ing. T. P., z níž se podává, že výjezd z ulice P. do ulice Ž. je nebezpečný, neboť vedle stromořadí neumožňujícího řidičům zastavit na hranici křižovatky a nutícího je najet si více do jejího prostoru, zde po dobu jednoho týdne byly opravovány kanály, a na ulici Ž. po pravé straně směrem do V. stávalo odstavené větší vozidlo. Policisté P. K. a S. G. uvedli, že jim obviněný ihned v inkriminovaný den při šetření předmětné nehody sdělil, že mu vedle křoví ve výhledu do prostru křižovatky bránilo také zaparkované vozidlo, které se tam však v době příjezdu policistů již nenacházelo, a proto ani nemohlo být zakresleno do plánku místa nehody (srov. stranu 5 až 7, 12 až 13 rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 622 až 623, 628 až 631 verte, 633 verte až 634, 649, 665 až 670).

Druhou skupinu svědků představovali ti, kteří si situaci na křižovatce, pokud jde o přítomnost či parkování jiných nežli havarovaných vozidel, blíže nevybavovali, neboť na místo nehody dorazili již s větším časovým odstupem a svoji pozornost věnovali zraněnému a nehodě samotné. Do této kategorie se řadí lékařka MUDr. E. M. a zdravotní sestra B. M., řidič vozidla záchranné služby J.F. a dále svědci R. B., T. V. a J. H. (srov. strany 6 až 7, 13 rozsudku a č. l. 623 až 624, 626 verte až 627 verte, 632 až 633, 648, 650). Do třetí skupiny soud zařadil ty svědky (P.S., M. S., I. H., M. R. a J. K.), kteří tvrdili, že žádné dodávkové vozidlo v době nehody v křižovatce stát neviděli (srov. strany 6 až 7, 13 rozsudku a č. l. 624 až 626 verte, 649 až 650, 664 verte).

Soud prvního stupně se zabýval také věrohodností jednotlivých svědků a dospěl k závěru, že lze mít pochybnosti o věrohodnosti svědků vyvracejících přítomnost zaparkované dodávky v těsné blízkosti křižovatky, neboť v přípravném řízení dne 4. 3. 2010 tito nebyli schopni uvést, zda se zde nějaké vozidlo nacházelo, avšak při hlavním líčení, tedy s větším časovým odstupem, si již byli jisti, že tam žádné vozidlo neparkovalo (srov. č. l. 165 až 168, 170 až 173, 175 až 178). Soud rovněž poukázal na skutečnost, že uvedení svědci byli sousedé, které po nehodě, ještě před hlavním líčením obcházel J. Š., otec poškozeného motocyklisty, který dokonce svědkovi J. K. vyhrožoval. Soud též zdůraznil, že všichni tito svědci vnímali dění na místě nehody až s relativně velkým (zhruba minutovým či větším) časovým odstupem od ní, kdy již na místě nehody byli přítomni první zasahující svědci. Ve výpovědích svědků potvrzujících výpověď obviněného naproti tomu žádné důvody, jež by jejich věrohodnost jakkoli oslabovaly či snižovaly, neshledal.

Soud své závěry o věrohodnosti svědků opřel i o závěry znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční doprava Ing. Miroslava Škandery, jež posuzoval se zřetelem na všechny ve věci zjištěné skutečnosti, mimo jiné i s oběma možnými a v úvahu přicházejícími verzemi průběhu nehodového děje. Pro první situaci uplatněnou v obhajobě obviněným usoudil, že nebyl schopen v daném případě dopravní nehodě při objektivně zjištěném překročení maximální povolené rychlosti poškozeným jakkoli zabránit (srov. strany 8 až 10 rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 70 až 120).

Pokud soud prvního stupně nevyhověl návrhu na doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem z oboru doprava a výslechem znalce Ing. Libora Kopala, vysvětlil, proč takové doplnění dokazování považoval za nadbytečné (srov. stranu 15 jeho rozsudku).

S takto vyjádřenými závěry a právními názory soudu prvního stupně se bezezbytku ztotožnil také soud odvolací, který z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného podle § 254 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost odvoláním napadených výroků rozsudku i správnost řízení, jež vydání tohoto rozsudku předcházelo, a to jak z hlediska vytýkaných vad, tak i vad, jež odvoláním vytýkány nebyly, avšak mohly mít vliv na správnost napadených výroků rozhodnutí. Shledal přitom, že soud prvního stupně postupoval v souladu s § 2 odst. 5 i 6 tr. ř. (srov. stranu 5 usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud v těchto postupech soudů nižších stupňů neshledal žádné nedostatky v tom, že by nedostály svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ani § 254 anebo 256 tr. ř. a připomíná, že hodnocení důkazů je svěřené výhradně soudu prvního stupně, a v okleštěné míře již jen odvolacímu soudu, čímž se uskutečňuje nezávislost rozhodování obecných soudů a principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z článku 1 Ústavy (srov. např. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněn pod č. 79, ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Oba soudy dodržely zásadu volného hodnocení důkazů vyslovenou v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a plně respektovaly povinnost hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazy vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily. Respektovaly i nároky na odůvodnění a podaly podrobný rozbor provedených důkazů právě s ohledem na to, že si jednotlivé důkazy vzájemně odporovaly. Nezpochybnily ani kruciální význam důkazu, a rovněž se nezpronevěřily tomu, že je to stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno (srov. přiměřeně usnesení ze dne 11. listopadu 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002, uveřejněné pod č. 37 ve sv. 28 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 455/2005, uveřejněn pod č. 210 ve sv. 39 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/2008, uveřejněný pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

V daném případě Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností shledal, že nedošlo k tzv. deformaci důkazů, tedy k vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu, protože informace z hodnocených důkazů zůstaly v procesu jeho hodnocení zachovány a výlučně jen jako takové se promítly do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 398/97).

Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve věci podaná stížnost pro porušení zákona není důvodná, a to mimo již shora uvedeného i proto, že přezkoumávání správnosti skutkového stavu na podkladě stížnosti pro porušení zákona má jisté limity (§ 2 odst. 11 tr. ř., § 2 odst. 12 tr. ř.), a proto v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže Nejvyšší soud bez dalšího „přehodnocovat“ provedené dokazování, aniž má sám možnost provádět všechny potřebné důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, a nemůže tedy jen na podkladě spisového materiálu zpochybnit dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné. Jinak by se totiž Nejvyšší soud dostal do kolize se zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud tak může vyslovit porušení zákona, jen když skutečně zjistí tak závažný rozpor napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího se zákonem, že nelze trvat na vlastnostech vyplývajících z právní moci rozhodnutí, tj. na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. K žádným takovým závěrům však Nejvyšší soud v projednávané věci nedospěl, naopak shledal, že skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované nevybočují ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, a proto nebylo možné dospět k tomu, že byl jejich rozhodnutím porušen zákon (srov. usnesení ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv č. 9, roč. 2001, pod č. T 263, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 10, roč. 2001, pod č. T 274).

Na základě výše uvedených skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil s tím, pokud soud prvního stupně uzavřel, že skutek obviněný spáchal tak, že s cílem odbočit vlevo zastavil na hranici křižovatky vedlejší ulice s hlavní komunikací, aby se rozhlédl, sešlápl spojku i brzdu. Na levé straně zaregistroval stojící dodávkové vozidlo Ford Tranzit nebo něco takového, které mu bránilo ve výhledu směrem doleva spolu se stromem a křovím. Vzhledem k tomu, že tam neviděl, tak když projela auta, rozhodl se popojet dopředu na výhled. Pomalu tak učinil, vyloženě potáhl přes spojku, zastavil znovu, aby se mohl pečlivě rozhlédnout, podíval se doleva, ale přesto pořádně neviděl, proto se nahnul přes volant, a v tom, neví, kolik mohlo uběhnout sekund, vyletěl motocyklista z levé strany poměrně vysokou rychlostí. Došlo tak ke střetu motocyklistou jedoucím v obci rychlostí kolem 80 km/hod., který při střetu do stojícího vozidla obviněného utrpěl zranění, na jehož následky zemřel.

Soudy obou stupňů proto dospěly k závěru, že ačkoli povinnost dát přednost v jízdě ve smyslu § 22 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti nežli povinnost dodržet maximální povolený rychlostní limit, obviněný v této konkrétní věci žádnou povinnost neporušil, resp. nezpůsobil vzniklý následek z nedbalosti, „neboť řádně sledoval situaci v silničním provozu a svoji povinnost dát přednost v jízdě splnil tím, že zastavil na hranici křižovatky, a když zjistil, že nemá náležitý výhled do křižovatky, tak poté, co projela vozidla v obou směrech, začal pomalu najíždět na výhled, kde také zastavil“. Nadto soud z hlediska vzniku dopravní nehody připomenul i výrazný podíl překročení maximální povolené rychlosti motocyklistou, který v úseku s předepsanou maximální rychlostí 50 km/hod. jel rychlostí okolo 80 km/hod. (srov. stranu 15 rozsudku soudu prvního stupně). Výsledkem uvedeného postupu soudu prvního stupně byl shora citovaný zprošťující rozsudek.

Odvolací soud, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, i ohledně právních závěrů odkázal na strany 12 až 15 jeho rozsudku, neboť je shledal zcela správnými a odpovídajícími provedenému dokazování.

Nejvyšší soud se s ohledem na výše rozvedené okolnosti i na logické a přijatelné právní závěry obou soudů od jejich úvah v projednávané věci neodchýlil, a tudíž ani se zřetelem na výše konstatované skutkové závěry nemohl souhlasit se stížností pro porušení zákona v části týkající se právních úvah, že obviněný při vjíždění na hlavní komunikaci za zjištěných skutkových okolností ve smyslu § 224 odst. 1 tr. zák. z nedbalosti způsobil smrt motocyklisty. S poukazem na rozhodovací praxi soudů lze zdůraznit, že dojde-li k dopravní nehodě a k následnému ublížení na zdraví po střetu dvou motorových vozidel, z nichž vozidlo jedoucí po hlavní silnici narazilo do vozidla, které krátce předtím vjelo na hlavní silnici z vedlejší silnice, je třeba z hlediska zavinění řidičů obou vozidel vyřešit především otázku, zda řidič vozidla vjíždějícího z vedlejší silnice na hlavní silnici splnil svou povinnost dát přednost v jízdě řidiči vozidla jedoucímu po hlavní silnici (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 5 Tz 145/98, uveřejněný v Soudní rozhledy, seš. 4, roč. 1999, s. 134).

Vyjde-li Nejvyšší soud ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, je třeba uzavřít, že obviněný svým postupem a způsobem jízdy křižovatkou respektoval pravidlo § 22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., že řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou "Dej přednost v jízdě!" nebo "Stůj, dej přednost v jízdě!" musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci. Podle odstavce 3 téhož ustanovení řidič nesmí vjet do křižovatky, nedovoluje-li mu situace pokračovat v jízdě v křižovatce a za křižovatkou, takže by byl nucen zastavit vozidlo v křižovatce. To neplatí, pokud řidič zastavuje vozidlo v křižovatce za účelem plnění povinností podle § 5 odst. 1 písm. h) nebo při odbočení vlevo podle § 21 odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb. Nutno zdůraznit, že striktní dodržování v tomto ustanovení upraveného zákazu vjíždět do křižovatky, nemůže-li za ní řidič pokračovat v jízdě, by fakticky znamenalo ochromení dopravy na celé řadě míst naší republiky, zejména ve velkých městech (srov. Kučerová, H.: Zákon o silničním provozu s komentářem a judikaturou a předpisy související. 2. vydání. Praha: Leges, 2011, s. 239).

V daném případě byl obviněnému kladen za vinu trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., tedy že z nedbalosti jinému způsobil smrt. Na vzniklém následku se však obviněný svou nedbalostí nepodílel sám, ale jak soudy prokázaly, jeho míra zavinění byla velice limitována porušením pravidel silničního provozu i dalších osob (vozidla, které zastavilo v hranici křižovatky a motocyklisty, který jel v obci o 30 km/hod. více), a proto bylo nutné uvažovat o tom, do jaké míry je zde nutná trestní represe. Bylo proto opodstatněné řešit možnost uplatnění zásady ultima ratio, podle níž trestní právo je právem, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné. Z judikatury Ústavního soudu plyne zákaz neúměrného rozšiřování trestní represe, podle něhož samotná skutečnost, že u poškozeného nastala smrt, nemůže bez dalšího založit naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Ústavní soud k výkladu základního práva podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod ve své judikatuře dovodil, že vina pachatele musí být ze strany soudů konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné. Proto je za určité situace nutno zvlášť pečlivě zkoumat, zda lze usuzovat na nedbalostním jednání pachatele, konkrétně na rozpor jejího jednání s požadavky náležité péče a předvídatelnosti účinku a následku. Jak teorie příčinné souvislosti, tak také ústavně konformní výklad pojmu nevědomé nedbalosti významně přispívají k redukci kriminalizace každodenního lidského jednání, čímž naplňují též ústavní kautely plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Obecné soudy proto nemohou dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu jen na základě samotného faktu, že nastal škodlivý následek chráněný trestním zákonem. Závěr, podle něhož občan měl a mohl předvídat též protiprávní jednání účastníka silničního provozu, staví protiústavní nároky na občany a protiústavně extenduje oblast trestní represe do těch oblastí lidského života a na ta jednání, kam trestní represe zcela evidentně nepatří (srov. nález ze dne 5. srpna 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/2007, uveřejněný pod č. 157, ve sv. 58 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

Proto, s přihlédnutím i k nutnosti věc posuzovat z hlediska ultima ratio, nelze vyhovět požadavku ministryně spravedlnosti, že obviněný nese na uvedeném činu a jeho následku veškerou trestní odpovědnost s tím, že na něm bylo nutné požadovat, aby svůj odbočovací manévr odložil, tzn., aby jej neučinil vůbec, anebo jej realizoval tak, že by nejprve odbočil vpravo, a teprve v okamžiku, kdy bude mít jistotu, že může bezpečně odbočit vlevo, by odbočovací manévr na zcela jiném místě uskutečnil.

Na základě všech uvedených úvah Nejvyšší soud, když neshledal porušení zákona v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř, § 254 a § 256 tr. ř., jak požadovala ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, nemohl přisvědčit ani tomu, že odvolací soud měl při shledání podmínek pro uznání viny obviněného rozsudek soudu prvního stupně za podmínek § 259 tr. ř. zrušit i proto, že obviněný měl být i při skutkových zjištěních, jež soudy učinily (ač se s nimi neztotožnila), uznán vinným.

Protože stížnost pro porušení zákona byla podána v neprospěch obviněného, nemohl by Nejvyšší soudu rozhodnout v souladu s jejími požadavky. Pokud by se s tímto mimořádným opravným prostředkem ztotožnil, mohl by podle ustanovení § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodnout pouze tzv. akademickým výrokem, aniž by zrušil napadené rozhodnutí nebo předcházející řízení. Takový toliko akademický výrok by pro postavení obviněného, který byl obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř., neměl žádný význam. Nejvyšší soud však z důvodů shora uvedených stížnost pro porušení zákona neshledal důvodnou, jak výše rozvedl, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Toto své rozhodnutí přitom učinil za splnění podmínek § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2013

Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová