Petr Šuk: Stručná odůvodnění jsou ta nejtěžší

Věcný záměr připravovaného civilního řádu soudního nepovažuje nový místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk za povedený. V rámci konference Pražského právnického podzimu na jeho adresu prohlásil, že ve vztahu k dovolání považuje za správné jen název tohoto mimořádného opravného prostředku a to, že o něm rozhoduje Nejvyšší soud. „Nástin tezí civilního řádu soudního jde špatným směrem, vrací nás zpátky o desítky let,“ říká s poukazem na to, jakou roli by mělo plnit dovolací řízení.

S odstupem času, zůstává váš postoj k připravovanému procesnímu kodexu konzistentní, nebo jste v mezidobí některé navržené změny třeba začal vnímat smířlivěji?

Jde-li o úpravu dovolání, na tom svém pohledu neměním vůbec nic. Největší slabinou, největší bolestí je, že návrh vznikl bez diskuse, od zeleného stolu. Je to projekt, který se nastavil takříkajíc za zavřenými dveřmi. Vůbec tu neproběhla analýza toho, kde nás tlačí proces, kde máme problémy, co se má měnit a co třeba zůstat. Naprosto souhlasím s tím, že se máme podívat minimálně po okolních státech, že se máme z venku inspirovat. Ale proč zrovna z Rakouska, to netuším.

Máte něco proti Rakousku?

Vůbec ne, nekritizuji procesní předpis, který je v Rakousku. Ani nevadí, že se tu přebírají pravidla z jiné země či že se jimi inspirujeme. Problém je, že ta pravidla jsou více než sto let stará. Žijeme v 21. století. Rakušané jsou velmi konzervativní a ke změnám přistupují s velkou rozvahou, diskutují o tom strašně dlouho. Ale když se bavíme s rakouskými soudci, tak když zjistili, že se jimi chystáme inspirovat, pozastavili se nad tím, že je to tak trochu staromódní. Mně to přišlo jako laskavé vyjádření toho, že své předpisy sice nekritizují, ale myslí si, že je potřeba se posunout. Pro mě je velký problém prostě to, že se tady jako králík z klobouku bez jakékoliv argumentace vytáhl jeden vzor, který opisujeme a chceme ho k nám implementovat. A ono to přitom vůbec nerelektuje naší společenskou situaci.

V čem?

Tak třeba advokátní proces. Mně by se moc líbilo, kdyby se v maximální míře advokáti účastnili procesu, protože jako profesionálové v branži prostě zjednoduší řízení. Pomůžou jak účastníkům, tak nakonec i tomu soudci ve vedení řízení. Na druhou stranu udělat to jako povinnost znamená, že musíme zároveň říct, kdo to zaplatí. Jestli donutíme lidi, aby to platili ze svého, a komu potom pomůžeme. Už dnes stát pomáhá těm nejchudším. Řekněme, že možná není úplně dobře nastaveno to, jak se o tom rozhoduje, nepovažuji zrovna za šťastné, že se znovu a znovu přezkoumávají žádosti týchž lidí (o osvobození od soudních poplatků – pozn. redakce) u různých soudů, u více sporů. Ale to je jiný příběh. Co ale budeme dělat s těmi, kteří jsou na té střední příjmové úrovni? Rodina, která má průměrné příjmy, tak nějak rozumně přežije, ale nemůže si dovolit vynaložit desítky nebo možná stovky tisíc korun na vedení složitého sporu.

Nepřibližujeme se tím americkému modelu, kde soudní řízení je enormně drahé a boj za spravedlnost vás může připravit o dům, přivést na mizinu?

Byl bych strašně rád, abychom se v americkém modelu v tomto směru nezhlíželi. Ale souvisí to s celými pravidly civilního řízení. Ta diskuse se má vést ještě malinko jinak.

Neumíme nastavit civilní řízení jednodušeji, minimálně v těch standardních sporech?

Je tu nějaké standardní řízení sporné a tam se ptám, proč se neinspirovat v úpravách, které jsou mnohem jednodušší, proč nehledat cestu, aby to pro normálního člověka vlastně nebyla natolik složitá houština, že se bez pomoci advokáta neobejde.

Říkal jste, že Rakousko tou cestou není, máte jinou zemi, kudy bychom se mohli ubírat?

Mám své favority, ale berte to s jistou rezervou. Protože abych odpověděl, znamená to, že musím dopodrobna nastudovat procesní pravidla, která tam platí, a to zdaleka nemám. Kam bych se chtěl podívat, to jsou země, kde mají o něco modernější procesní kodexy. Neříkám, že to odtamtud máme opsat, spíš je to o hledání způsobu, jak to nastavit v těch standardních sporech prostě a jednoduše. A já jsem přesvědčený, že procesní právo je nástroj, a ne cíl.

Co by ten nástroj měl umět?

Má vlastně jen garantovat to, že bude poskytnuta právní ochrana, že proces bude férový, a to nemusí být složité. Stejně tak jsem přesvědčen, že občanský zákoník nepotřeboval tři tisíce paragrafů. Bohužel, máme je tady. To je prostě trend, který je vidět v celé Evropě. Jsme zasypáváni paragrafy, zákony. Tady je utkvělá představa, že právní pravidla vyřeší každý lidský problém. Že je potřeba mít všechno do detailů zregulováno. Klasika, která se uvádí u občanského zákoníku, je ustanovení upravující, komu patří roj ulítlých včel.

Proč jdeme do takovýchto detailů?

Nechci ale jen kritizovat, není jednoduché takový kodex napsat. Můj kolega Petr Gemmel z Nejvyššího soudu vždycky říká, že procesní civilní kodex má mít dva paragrafy. První má znít, že soudce má mít rozum. A druhý paragraf, že tento zákon nabývá účinnosti toho a toho dne. Je to samozřejmě velká nadsázka, na druhou stranu se nad tím zamysleme. Vždycky k tomu ale s úsměvem jako varování dodávám, že kdybychom to přijali, někteří z nás se mohou začít bát o svá místa.

Kde je podle vás bolavá pata české justice?

V obecné rovině je nutné říct, že justice funguje poměrně dobře. Většina rozhodnutí je správná, dobře odůvodněná, i ten přístup soudu ve většině je korektní k účastníkům řízení. Co já za sebe vnímám jako strašně důležité z pohledu jakéhokoliv soudce, tím spíše pak soudce
Nejvyššího soudu, je nebýt odtržený od reality světa tam venku, nebýt uzavřen do svého světa a neházet ven ze slonovinové věže nějaká moudra. Být v kontaktu s reálnou praxí, vědět, jak naše rozhodnutí působí, vědět, o kom rozhodujeme. To je něco, co si každý z nás musí velmi pečlivě budovat. A poznáte na soudci, pokud tohle ztratí, že se to pro něj stává jenom vyřízením spisu, nikoliv rozhodováním o lidech. To neříkám, že je bolavou patou, ale je to něco, o co bychom se měli snažit.

Potřebuje česká soudní soustava koncepční změny?


Mluví se roky o zrušení vrchních soudů, sloučení se soudem Nejvyšším a podobně… Tady možná půjdu trochu proti tomu hlavnímu proudu. Jsem přesvědčen o tom, že vrchní soudy nejenomže mají zůstat, ale že mají hrát výraznou roli. Naopak, o čem je třeba se bavit, jak jsou nastaveny okresní soudy. Jestli je šťastné, že máme okresní soudy s mnoha desítkami soudců na straně jedné, což je asi v pořádku, ale na druhé straně máme okresní soudy se sedmi, osmi soudci. Určitě vidím jako jistý problém, i proto, odkud pocházím, že krajské soudy nekopírují těch 14 správních krajů. Každý kraj by měl mít také svůj krajský soud. Obecně ve vztahu k těm vrchním soudům, mají zůstat, je ale potřeba, aby hrály roli jednoho z vrcholných soudů jak v civilním, tak v trestním právu.

A důvod, proč si myslím, že nemají být zrušeny? Když to uděláme, tak co bude s těmi kauzami, které ony řeší?

To jsou vysoce specializované věci, které když rozprostřeme po celé justici na všechny okresní a krajské soudy, ztratíme specializace, ztratíme odborníky. Když vám přijdou opravdu těžké kauzy z oblasti kapitálového trhu, hospodářské kriminality, korporací, cenných papírů a tak dále jednou za půl roku, nestanete se na ně odborníkem. Když zrušíme vrchní soudy, jen přemalujeme štíty. Kauzy, které dneska řeší krajské soudy, budeme muset svěřit okresním soudům v sídle krajů. A odvolání budeme muset svěřit krajským soudům v sídle dnešních vrchních soudů. Přemalování štítů podle mého není koncepční řešení. Jednou z variant by bylo, že se zruší pouze formálně a budou to vlastně odbory Nejvyššího soudu… To je v rozporu s tím, jakou roli podle mého názoru má plnit Nejvyšší soud. Neměli bychom jít takovou tou starší slovenskou cestou. Že Nejvyšší soud byl jak odvolací instancí proti rozhodnutím krajských soudů, tak dovolací instancí. To prostě není dobrá cesta. Podle mě vrchní soudy mají zůstat a rozhodovat právě v těch nejnáročnějších kauzách, jak to činí dnes.

A Nejvyšší soud má být instancí pro mimořádné případy?

Já bych to možná nedeinoval jako mimořádné případy. Hlavní rolí Nejvyššího soudu je sjednocovat výklad právních předpisů. Zajistit, aby právo bylo stejné v Českých Budějovicích, v Českém Brodu i v Českém Těšíně. My nemáme být klasickou třetí instancí, která v plném rozsahu potřetí přezkoumává již dvakrát přezkoumané a rozsouzené kauzy. Kam si myslím, že máme směřovat, je posílení důrazu na sjednocování judikatury. Ale nemůžeme plnit současně obojí. Nemůžeme být standardní třetí instancí chrlící tisíce, třeba i desítky tisíc rozhodnutí, a současně sjednocovatelem. Jestli chci, aby moje rozhodnutí veřejnost znala a řídila se jimi, nemůžu jich vydávat tisíce za rok. Ani soudci Nejvyššího soudu reálně nemohou znát všechna rozhodnutí, která tato instituce vydává. To přece není dobře. Ta moje myšlenka nesměřuje k tomu, že bychom měli vytřídit kauzy, že se budeme zabývat jen určitou oblastí práva nebo že pustíme jen někoho k Nejvyššímu soudu. Myslím si, že má být otevřen relativně každému a na Nejvyšším soudu by mělo být, aby z toho vybral to podstatné.

Je to tedy kritérium přijatelnosti, která třeba u Nejvyššího správního soudu v některých typech kasačních stížností je?

Ano i ne. Ano, pokud jde o tu proceduru, kterou do jisté míry už máme. Protože my i u civilních dovolání přezkoumáváme nejprve přípustnost, což je velmi podobné. Když zjistíme, že dovolání není přípustné, tak ho odmítáme. Klíč celé téhle diskuse je, co znamená zjednodušené odůvodnění. Pokud to znamená sice stručné, ale pečlivé vyložení všech okolností, zodpovězení každé otázky, kterou dovolatel předkládá, tak to řešení není. Napsat stručné odůvodnění trvá mnohem déle než s odpuštěním překlopit spis do textu odůvodnění rozsudku. Stručná odůvodnění jsou náročná. Nedávno mi kolegyně říkala, že nemá čas psát stručná rozhodnutí. A to je celkem výstižné. Takže moje myšlenka směřuje k tomu, do jaké míry je potřeba, aby
Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, ale ono se to týká i Ústavního soudu, aby vysvětloval a odůvodňoval, proč se dovoláním, kasační nebo ústavní stížností nezabývá. Jsem si samozřejmě vědom toho, že Ústavní soud se na to zatím dívá jinak, ale jsem přesvědčený, že je čas to téma znovu otevřít. Vnitřně nesouhlasím s tím, že by součástí práva na spravedlivý proces bylo vždy podrobné zdůvodnění každého rozhodnutí vydaného v instančním postupu. Ti lidé zpravidla vědí, proč soudy rozhodly, jak rozhodly. Mají k dispozici prvostupňový rozsudek, druhostupňové rozhodnutí, a pokud se dovolací soud odmítne zabývat jejich dovoláním, je to proto, že se ztotožnil s tím, jak rozhodly soudy nižších stupňů, anebo protože argumenty předestřené dovolatelem prostě neshledává relevantními.

Takže jde o to umožnit soudu neztrácet čas s odmítnutými dovoláními?

Když se podíváte na kvalitu odůvodnění řady odmítacích usnesením Nejvyššího nebo Ústavního soudu, ruku na srdce, ony to nejsou žádné super výtvory. Často jsou to prefabrikované závěry. Myslíte, že to opravdu přináší něco tomu spravedlivému procesu? Pohledem do zahraničí, a nemyslím tím jen angloamerickou oblast, zjistíme, že tam nejvyšší soudy neodůvodňují, respektive nemusí odůvodňovat, proč podaný opravný prostředek odmítají, proč se jím nezabývají. To je podle mého názoru rozumná cesta. Nic nového to není, diskutuje se o tom v celé Evropě desítky let, někde to přijali, jinde ne. A diskutuje se o tom i u nás.

Vy jste ale říkal, že Ústavní soud tomu není nakloněn?

Ano, proto říkám, je to věc diskuse i s kolegy z Ústavního soudu, kterou bychom měli jako právníci vést. Není to něco, co přijde za rok, za dva nebo za tři. Je to jakási vize, kterou mám, ke které by chtělo směřovat. Buď se to podaří nebo ne, ale je to něco, kam by se vrcholné soudy posunout měly. Smyslem fungování
Nejvyššího soudu není, aby zasypal právní praxi osmi tisíci rozhodnutími každý rok.

Odrazí se to i na rychlosti rozhodování?


Aktuální průměrná délka řízení v trestních věcech je asi jeden a půl měsíce, v civilních půl roku. Samozřejmě jsou kauzy, které trvají déle. Bavíme se tady o statisticky průměrné délce řízení. Ale ano, ve chvíli, kdy budeme moci selektovat nápad, my víme relativně rychle, jak rozhodneme. Co trvá nejdéle, je napsat to odůvodnění. V této fázi je množství věcí. Na druhou stranu jsou kauzy, které vždycky budou trvat déle, protože potřebujeme čas na studium. Ve chvíli, kdy nám přijdou složité kauzy a ten nápad se výrazně zahušťuje, logicky nemůžeme rozhodnout do týdne. Potřebujeme čas na analýzu, na studium. Ale to se bavíme o měsících, když to bude dobře fungovat, rozhodně ne o letech. Takže odpověď zní ano, odrazí.

Jakými změnami tedy má justice projít?

Co je jednoznačně před námi, aby soudy mohly fungovat v 21. století, je posílení technického zázemí a vybavení soudů, i důraz na kvalitní odborný aparát, aby soudci dělali opravdu jen soudcovskou práci. Ono to není jen o tom, že budeme mít asistenty, ale také o tom, že se s nimi naučíme pracovat. Já sám, když jsem přišel na
Nejvyšší soud, jsem se učil využívat práci asistentů. Byl jsem zvyklý, že jsem si všecko dělal sám a musel jsem se naučit využívat práci asistenta. Dneska s tím žádný problém nemám, je to o přenastavení v našich hlavách. Když se podíváte na pandemickou situaci za poslední rok, co ve mně zanechává největší otisk a trošku i nepříjemné překvapení, je střet soukromého a veřejného světa. Když vidíte, jak na pandemii reaguje soukromá sféra, jak je relativně pružná, rychlá a přemýšlí, jak to udělat, aby věci šly dál. A kontrast s tím zbytnělá veřejná sféra Já chápu, že ta je vždy o něco konzervativnější, pomalejší, ale přijde mi ta diskrepance ohromná. Pro mě je to věc, která ve mně zanechává velký dojem, a myslím si, že obecně problém je to, že jsou špatně nastaveny rozhodovací procesy. Ve veřejném sektoru není nikdo, kdo praští do stolu a řekne, bude to takhle, nevezme na sebe tu odpovědnost.

Není to tím, že se bojí následků?


Jasně že motivace může být různá. Je to dáno i kontrolou, jak se zachází s veřejnými prostředky. Těch kontrolních mechanismů je ale někdy tolik, že brání efektivnějšímu fungování. Lakonicky to popsal někdejší ministr spravedlnosti, pan doktor Pelikán, kdy říkal, že když nastupoval do funkce, těšil se, že bude mít určitou moc něco měnit. V průběhu času ale zjistil, že ministr spravedlnosti žádnou moc nemá. Že se ta moc jakoby rozplyne a není skoro nikde. Ono to souvisí s tou odpovědností. Ta se pak taky rozplyne. To je pro mě něco, nad čím přemýšlím. Justice bude konzervativní vždy, my nemůžeme procházet revolucí, to nejde. Jakékoliv změny musí být evoluční. Ale jakýsi vnitřní dojem z toho, že tady ta soukromá sféra byla schopná reagovat nesmírně rychle a stát tak úplně ne, to tady zůstává. To je memento, nad kterým bychom se měli zamýšlet asi všichni.

V čem vidíte ve veřejném prostoru prostor pro větší flexibilitu?

Třeba mi chybí, co má každá velká korporace, nastavené rozhodovací procesy tak, aby opravdu mohl být někdo, nějaké těleso, které vyslechne argumenty, zamyslí se a pak řekne, bude to tak. To vidíte na řešení často úplně banálních věcí, které by se v soukromé sféře rozhodly za deset minut a v té veřejné to trvá měsíce. Já chápu, že když někdo sedí na vysokém místě v úřadu, nemá to jednoduché. Mimo jiné musí pořád myslet na to, aby nebyl žalován za způsobenou škodu, neřkuli trestně stíhán. Lidsky chápu tu obavu, ale není to dobře.

Když se podíváme na soukromý sektor, máte pocit, že má respekt před tím, co ten veřejný sektor dělá, že prostě ví, jaké rozhodnutí přijímá, ví, jak se má podle něj chovat, a dávají mu smysl?

Nemyslím si, že by soukromá sféra vždy byla přesvědčena o správnosti přijímaných právních předpisů, různých opatření či soudních rozhodnutí, ale co vidím, je snaha naprosté většiny praxe se přizpůsobit a fungovat. Jinými slovy, i když s něčím nesouhlasí či tomu nerozumí, snaží se daným požadavkům vyhovět, pokud možno způsobem, který jí co nejméně zkomplikuje život. Tady se vracím k tomu, o čem jsme již hovořili, my, a tím teď myslím celou veřejnou sféru, bychom měli znát problémy, s nimiž se praxe potýká, její potřeby, a mít zpětnou vazbu na to, co děláme, v případě justice na rozhodnutí, jež vydáváme. Pak bude riziko, že přijímané předpisy, opatření či soudní rozhodnutí budou něčím problematické či dokonce škodlivé, nižší.

Mluví se teď často o ekonomické krizi a s tím spojené vlně insolvencí, jsou na to soudy připraveny.

Doufám, že ano. Ale zeptejte se mě za rok, to budeme všichni moudřejší. V minulosti justice varovala před zvýšením insolvenčního nápadu v souvislosti s předchozími novelami. Úplně se obavy nenaplnily, jako justice jsme se s tím dokázali vypořádat.

Jak se díváte na to postupné změkčování kritérií pro oddlužení a zpřístupnění osobního bankrotu širšímu okruhu úpadců?

To je pro mě strašně složitá otázka. Ač jsem byl řadu let členem soudního oddělení, které dělá také insolvenční věci, jako specialista na insolvenční právo se necítím. To, že je třeba řešit situaci statisíců lidí u nás, lidí, kteří se ocitají v mnoha exekucích nebo ve svízelné a obtížně řešitelné situaci, to je prostě jasné. Něco s tím jako společnost dělat musíme. A hledá se zlatá střední cesta, jak to vyvážit. Na jedné straně zájmy dlužníků, jejich ochrana, a současně i zájmy věřitelů, aby ta ochrana nebyla taková, že z věřitelů udělá dlužníky. Novela, která se nyní přijímá, je do značné míry vynucena směrnicí. Zčásti, některé změny ve vztahu k podnikatelům přijmout musíme, rozumím té snaze v zájmu nějakého společenského smíru nabídnout řešení. Rozumím i tomu, že se věřitelé bojí toho, že se nedostanou k penězům. Pravda ale je, že když se nepřijme nic, věřitel se také k těm penězům nedostane, protože, když mu zkrachuje dlužník, provede se konkurz, výtěžnost konkurzu je řádově v jednotkách procent, to ani pro ty věřitele není žádná výhra. Rozumím tomu hledání kompromisního řešení, prostě hledáme mezi těma dvěma extrémy, jak to nastavit. Obecně platí, že dluhy se platit mají, ale říkejte to člověku, který se – ať už zaviněně nebo nezaviněně – dostal do situace, kdy už platit nemůže.

Mnoha významnými změnami prošel letos i zákon o obchodních korporacích. Z vašeho pohledu jsou krokem k lepšímu?

Myslím, že ano. Asi jsem malinko podjatý, když to říkám, protože jsem se několik let podílel jako člen komise pro novelu tohoto zákona i na té výsledné podobě. V ideálním světě bych byl nejraději, kdyby se zákon podařilo napoprvé napsat tak, že žádné novely nebudou potřeba. V ideálním světě ale nežijeme. Není to výtka, jako žádné soudní rozhodnutí není dokonalé, tak výstup legislativního procesu také ne. Neříkám, že novela všechno vyřešila, ale myslím, že praxi pomůže. Jednak odstranila nepřesnosti, špatné odkazy a chyby, které v textu byly, jednak vyřešila problémy, s nimiž se praxe několik posledních let potýkala a které vystoupaly na povrch.

Co máte na mysli?

Třeba nastavení monistického systému akciové společnosti. Měli jsme tu hybrid, takového kočkopsa, který vytvářel v monistickém systému dva povinně volené orgány, a nebylo jednoduché nastavit jejich společné fungování. Třeba ohraničení působnosti mezi statutárním ředitelem a správní radou bylo velmi nejasné, rovněž tak zastupování společnosti navenek. Druhá věc, kterou považuji za důležitou, je odstranění rozporu s unijním právem, ve vztahu k požadavku notářských zápisů osvědčujících rozhodnutí valné hromady o změně společenské smlouvy. No a pak je tam řada věcí, která v praxi ulehčí život, třeba splácení vkladů ve společnosti s ručením omezeným. Základní kapitál většinou už nehraje roli, je zachováván skoro z historických důvodů, a nedávalo smysl tu jednu korunu platit na zvláštní účet zřízený k tomu u banky. Je to drobná pomoc, ale určitě pomůže.

Petr Šuk Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po dvouleté praxi v pražských advokátních kancelářích se specializací na obchodněprávní agendu se vydal na dráhu soudce, napřed Okresního soudu Liberci, dále pak Krajského soudu v Ústí nad Labem. Od roku 2008 je soudcem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Jeho soudní oddělení se specializuje na zejména na právo obchodních korporací, dalších právnických osob a svěřenských fondů, právo kapitálového trhu a právo investičních nástrojů. V únoru 2021 jej prezident jmenoval do funkce místopředsedy Nejvyššího soudu, kde vystřídal Romana Fialu.

PRÁVNÍ RÁDCE, duben 2021